Kalendárium

Zajímavá výročí týdne uvádí Saskia Burešová

Video nelze z licenčních důvodů přehrát

Litujeme, ale video není dostupné

Mahátma Gándhí řekl: „Všichni bychom měli nalézat štěstí ve spravedlnosti a pravdě, bez ohledu na utrpení a ztráty, s nimiž se na tomto světě můžeme setkat.“ Kéž bychom se tímto heslem dokázali řídit!

Jaká výročí v tomto týdnu uvidíte?

23. duben 303 – † Svatý Jiří

Baziliku svatého Jiří najdete na Pražském hradě. Pokud byste však chtěli navštívit nejstarší chrám zasvěcený tomuto světci, museli byste se vydat až do palestinské Lýddy, dnešního Lodu, nedaleko Tel Avivu. Tam byl totiž postaven první svatojiřský chrám na světě. A v něm je také světcův hrob.

Svatý Jiří se narodil v Kapadocii v dnešním Turecku kolem roku 270. Vyrůstal v křesťanské rodině. Jeho otec byl důstojníkem římské armády a mladý Jiří se potatil. Stal se členem osobní stráže římského císaře Diokleciána, který, jak známo, křesťany krutě pronásledoval. Jiří se ke své víře neohroženě hlásil a odmítl se podílet na perzekucích křesťanů. Dokonce přivedl k víře i císařovu manželku. Diokleciána to samozřejmě rozzuřilo a uvrhl Jiřího do vězení. Nejprve ho mučili: drásali mu tělo hřeby, bičovali ho, dokonce ho hodili do nehašeného vápna. Pak byl sťat. A o hlavu přišla i císařovna.

Tuhle legendu jistě znáte: Obyvatelstvo města prý decimovala okřídlená obluda s dlouhým ocasem a jedovatým dechem. Usadila se u pramene, z něhož bralo vodu celé město, a každý den si žádala jednu lidskou oběť. Ten drak byl vlastně symbol ďábla. Los padl i na královskou dceru. Měla však štěstí. Zrovna kolem cválal na svém oři Jiří a draka zabil. Šťastní obyvatelé města pak z vděčnosti přijali křesťanství. Vítězí ten, kdo se nevzdává a neustupuje zlu.

2. červenec 1804 – * Karel Strakatý († 26. 4. 1868)

Karel Strakatý pocházel z rodiny amatérských muzikantů. Ze studií práv sběhl k divadlu. Poprvé zpíval jako dvacetiletý na koncertě ve prospěch chudých studentů. Tam si ho všiml Jan Nepomuk Štěpánek a nabídl mu účinkování ve Stavovském divadle. Pověst o jeho zvučném hlasu, nebývalém rozsahu a vroucím přednesu se zakrátko rozšířila i za hranice. Žádaly si ho opery v Berlíně, Drážďanech i ve Vídni, on ale zůstal věrný Praze a stal se jedním z nejvýznamnějších pěvců své doby.

V neděli dne 21. prosince 1834 o půl čtvrté odpoledne bylo v pražském Stavovském divadle plno. Nechyběl Čelakovský, Mácha, Klicpera, Sabina, Jungman i Erben. Ti všichni se přišli podívat na premiéru hry J. K. Tyla a Františka Škroupa Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Když na jeviště vystoupil slepý houslista Mareš v podání Karla Strakatého, pravil: „Mnoho neumím, ale co dám, to jde ze srdce,“ a zpíval píseň Kde domov můj, diváci prý tajili dech a ovace nebraly konce.

Věřili byste, že Tyl i Škroup považovali píseň za nepovedenou a chtěli ji původně ze hry vyškrtnout? Kritika Fidlovačku strhala, hra se víckrát neopakovala a na jeviště se vrátila až po třiaosmdesáti letech. Píseň Kde domov můj ale začala žít vlastním životem. Strakatý ji zpíval na koncertech, nejčastěji v Mariánských Lázních, kde jí tleskali nejvyšší představitelé evropské šlechty. Lord Buckingham si prý dokonce vyprosil partituru pro královnu Viktorii. Posluchači ji přijali za svou. A tak se – i zásluhou Karla Strakatého – prostá písnička Kde domov můj stala českou státní hymnou.

26. duben 1988 – † Pavel Wonka (* 23. 1. 1953)

„Vysvlékli ho do naha a pověsili ho za ruce na katr. Byl vytažen tak, že měl chodidla deset centimetrů nad zemí, polévali ho vodou a bili pendreky tak dlouho, až už nemohl křičet a jen sípal a my jsme to museli poslouchat,“ vzpomínal spoluvězeň. Ne, to nelíčíme zážitky z nacistického koncentráku, ale z československého vězení z roku 1988.

Pavel Wonka chtěl studovat práva, ale kvůli nevyhovujícímu posudku se na školu nedostal, proto se vyučil automechanikem a o justici se zajímal jako samouk. Smysl pro spravedlnost mu nedovoloval zavírat oči před nepravostmi, a tak se poprvé dostal do vězení v zinscenovaném procesu, kdy byl nařčen z rozkrádání socialistického majetku. Po propuštění se rozhodl kandidovat jako nezávislý do Federálního shromáždění. To sice bylo teoreticky v souladu se zákony, avšak v rozporu s tehdejší právní praxí. Byl obviněn z pobuřování, podvracení republiky a útoku na veřejného činitele a skončil na dalších jedenadvacet měsíců za mřížemi. Tam ho čekalo mučení a šikanování. Vrátil se zesláblý a s podlomeným zdravím. Komunistický režim nad ním zvítězil. Zanedlouho byl znovu zatčen za neplnění podmínek ochranného dohledu. Ve vazbě se jeho stav zhoršil. Neměl sílu se pohybovat ani nahlas mluvit. V posledním dopise, který diktoval spoluvězni, stálo: „Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít, všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím.“

Ponechání vězně v tak vážném zdravotním stavu na běžné cele znamenalo samo o sobě odsouzení k smrti. Pavlu Wonkovi bylo teprve 35 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo na dva tisíce lidí. Rakev zdobily nejen věnce, ale také trnová koruna z ostnatého drátu ozdobená trikolórou. Po roce 1989 byl plně rehabilitován, k potrestání těch, kdo ho umučili, však nikdy nedošlo.

27. duben 1913 – * Zita Kabátová († 27. 5. 2012)

„Dělala jsem většinou sentimentální uplakané typy a přitom se k smrti ráda směju. Ale hrála jsem i fujtajbly. To poznáte podle toho, že mi nasadili tmavou paruku,“ vzpomínala na své role Zita Kabátová. Začínala u ochotníků, pak přešla na profesionální prkna, hrála například v divadle u Oldřicha Nového. Zahrála si po boku většiny slavných milovníků českého meziválečného filmu. Pak se dostala na černou listinu, protože se stejně jako mnoho hvězd její generace za okupace nevyhnula natočení několika německých filmů. Po válce se vdala za Jerryho Krále, ředitele firmy v Bombaji. Manželství netrvalo dlouho. Vinou komunistických obstrukcí nesměla za manželem vycestovat. Zůstala bez prostředků a z nouze se živila kolorováním a retušováním fotografií.

Pak ji vzalo na milost Vesnické divadlo, se kterým jezdila po venkově. Avšak udělala další politicky nepřijatelný krok: provdala se za veslařského olympionika Jiřího Zavřela – poté, co ho coby politického vězně propustili z jáchymovského lágru. Rok po svatbě se jim narodil syn Jiří, to bylo Zitě čtyřiačtyřicet let. Zavřel po roce 1968 emigroval, do USA, jediný syn čin svého otce koncem devadesátých let zopakoval.

Na divadelní prkna i filmová plátna se Zita Kabátová naštěstí vrátila a těšila diváky až do vysokého věku. Přestože poslední léta života trávila v léčebně pro dlouhodobě nemocné, hýřila optimismem. Řídila se jednoduchým receptem: „Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí. Třeba z toho, že se ráno probudí a svítí slunce.“ Těšila se, že oslaví stovku. Na to už jí ale nezbyly síly. Poslední hvězda prvorepublikového filmu zhasla vloni na jaře, měsíc po oslavě devětadevadesátých narozenin.

23. duben 1913 – * Ljuba Hermanová († 21. 5. 1996)

Herečka a královna českého šansonu byla známá a populární už ve třicátých letech minulého století. Úspěšně absolvovala zkoušku na pěveckou konzervatoř, ale místo studia nastoupila jako sedmnáctiletá rovnou do operety. Začínala ve smíchovské Aréně, ale působila také v Bratislavě, v Brně, ve Vídni či v Paříži. Stala se hlavní ženskou pěveckou hvězdou Osvobozeného divadla. Jako jediná žena účinkovala v předscéně s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Ale už předtím se objevila ve filmu dvojice V+W Peníze nebo život, a zazpívala si společně s Hanou Vítovou.

Protože byla poloviční židovka, nesměla za Protektorátu veřejně vystupovat a pracovala jako pomocná síla v Lucernabaru. Druhá vlna popularity přišla po válce. Zářila na prknech Karlínského divadla, spoluzakládala Divadlo Na zábradlí, vystupovala v estrádách s Rudolfem Cortésem. Měla výjimečné pohybové nadání, byla výbornou kuchařkou a na večírcích – a to nejen zamlada se svou kamarádkou Adinou Mandlovou – to uměla jaksepatří roztočit.

Výherci soutěže z předchozího týdne:

Jana Niebrojová, Orlová-Lutyně
Martin Kraft, Petřvald
Marie Dvořáková, České Budějovice

Vyhledávání v Kalendáriu

Neděle 21. dubna 2013