00:00:26 Dobrý večer.
00:00:27 Jsou témata, která se nám NA PLOVÁRNĚ často vrací.
00:00:32 Jedním z těch témat jsou např. staré pražské kavárny,
00:00:36 kde se scházela umělecká avantgarda a o kterých se toho
00:00:40 už tolik napsalo.
00:00:42 Bohužel neexistuje mnoho lidí, kteří měli šanci
00:00:45 tuto atmosféru zažít.
00:00:47 A já mám tu čest, a taky potěšení, přivítat NA PLOVÁRNĚ vzácnou
00:00:52 výjimku - a tou výjimkou je poslední pražská spisovatelka
00:00:57 píšící v němčině paní LENKA REINEROVÁ.
00:01:00 Ta to nejen zažila, ale taky na to krásně vzpomíná ve svých knížkách,
00:01:05 např. v knížce "Kavárna nad Prahou". Dobrý večer.
00:01:08 Dobrý večer.
00:01:10 Paní Lenko, člověk má tendenci si tu minulost trošku idealizovat.
00:01:15 Byly ty kavárny opravdu tak půvabné a tvůrčí, jak se píše?
00:01:21 Troufám si říct, že možná ano.
00:01:23 Ony taky byly ty kavárny do jisté míry profilované.
00:01:28 Přesně se vědělo, koho kde najdete, což bylo dobré.
00:01:32 Ale samozřejmě celá řada jich už není.
00:01:37 Když jdeme na Národní třídu, tam byla na rohu Unionka.
00:01:42 Ta už dávno neexistuje. To byla malá intelektuální kavárna.
00:01:48 Koho bychom našli v Unionce?
00:01:51 My jsme přece v těch třicátých letech tady měli velikou,
00:01:55 početnou německou emigraci.
00:02:03 A nebyli to jenom bratři Mannové, kteří dostali dokonce občanství,
00:02:07 ale byla to celá řada spisovatelů, novinářů.
00:02:11 Ti se do jisté míry v Unionce dali potkat.
00:02:15 A vedle, ta už taky neexistuje, byla tzv. levá kavárna,
00:02:20 to bylo Metro.
00:02:22 Tam jsem já často chodila.
00:02:25 V rohu byl takový stůl mladých. A zase naproti byl stůl,
00:02:29 kde seděl Nezval, Jesenská, Budínovi...
00:02:39 A ten stůl mladých, v tom rohu, kde my jsme seděli,
00:02:42 tam mezi námi byl Jiří Orten, Evžen Rošický,
00:02:47 prostě celá řada kluků.
00:02:51 A když se šlo kousek dál, tak tam byla ještě Národní kavárna,
00:02:56 která byla taková usedlá, konzervativní, a pak Slavie.
00:03:01 Jenže Slavie tehdy ještě neměla tu pozici, jakou má teď.
00:03:05 To byla hlavně kavárna pro herce, kteří přišli z Národního
00:03:09 o přestávce nebo před představením.
00:03:12 Naproti byl Louver.
00:03:14 To byla dobrá kavárna už tehdy.
00:03:17 To byla kavárna, kde občas byl taky Franz Kafka.
00:03:22 Teď ho dávají do různých jiných kaváren, kde nikdy nebyl.
00:03:26 Ale v Louvru občas byl.
00:03:29 Na Václaváku nahoře byla Edisonka, Continental.
00:03:34 Tam byly staré dámy, které se tam scházely na kafíčko,
00:03:39 na vánočku a tak.
00:03:43 Zajdete tam dneska? Třeba zrovna do Louvru?
00:03:46 Do toho Louvru chodím, ano.
00:03:49 Vy jste byla přítelkyní Egona Ervína Kische,
00:03:52 dobře jste se znali, byl on takový cholerik?
00:03:56 Ne. On nebyl ani "zuřivý reportér", tzn. pokud šlo o jeho tvorbu.
00:04:02 Já jsem málo viděla lidi, kteří tak pomalu, tak důkladně
00:04:07 a tak promyšleně tvořili.
00:04:10 Kisch například nedovedl vůbec psát na stroji.
00:04:14 On všechno psal rukou a jeho manželka to potom přepisovala.
00:04:19 A není náhodou, on měl takové zajímavé barokní písmo.
00:04:24 Vždycky na konci slova byly kroužky.
00:04:27 Když psal a přemýšlel, tak točil potom ještě
00:04:32 na konci slova takové spirálky.
00:04:36 Že se označil "zuřivý", to byl jeho nápad.
00:04:39 On byl snad zuřivý jedině v tom vyhledávání námětů.
00:04:45 Tam myslím by to sedělo, ale v práci potom rozhodně ne.
00:04:52 Jaké byly vaše novinářské začátky?
00:04:56 Vzpomínáte si na svou 1. reportáž, kterou jste přinesla?
00:04:59 Weiskopf si mě vzal do redakce sem emigrovaného antifašistického
00:05:05 časopisu AIZ - Arbeiter Illustrierte Zeitung.
00:05:09 Já jsem tam byla ale přijata jako taková děvenka pro všecko:
00:05:16 psala jsem na stroji, musela jsem obstarávat věci, starat se o archiv
00:05:20 fotografií - prostě všecko.
00:05:23 A byly to už vzrušená 30. léta.
00:05:28 My jsme potom, když bylo volno, tak jsme v sobotu a neděli jeli
00:05:33 do pohraničí agitovat proti nacismu.
00:05:37 A jednou jsem se vrátila, v pondělí jsem svému šéfredaktorovi
00:05:41 rozčileně vylíčila, co tam všechno bylo, načež on mě přerušil a řekl:
00:05:46 "Víš co? Teď jdi domů a tak, jak jsi mi to teď vyprávěla,
00:05:49 tak to napiš."
00:05:51 Tak jsem šla domů, psala jsem to asi osmkrát,
00:05:54 pak jsem to přinesla, on to četl a já jsem stála za ním
00:05:58 a pozorovala ho.
00:06:01 Najednou se zastavil, já jsem se podívala, a to bylo zrovna
00:06:06 na místě, kde jsem nádherně líčila zimní krajinu: Sníh, Černý havran,
00:06:13 Sníh se lesknul... atd.
00:06:21 A můj šéfredaktor se otočil a říkal mi: "Jsi si naprosto jistá,
00:06:26 že jsi nevynechala jedinou barvu spektra?"
00:06:32 A to si dodnes pamatuji.
00:06:34 Když píšu, tak někdy si říkám, je tam příliš mnoho barev spektra.
00:06:39 To byl můj první pokus.
00:06:43 Vy jste psala dokonce reportáž o pohřbu Karla Čapka.
00:06:46 Já jsem si na ten pohřeb vzpomněla vlastně o mnoho let později,
00:06:51 když byl pohřeb J. Seiferta.
00:06:54 Mělo to pak trochu stejný duch jako tehdy.
00:06:57 Taky ti lidé, co tam šli, šli z nějaké vnitřní potřeby.
00:07:04 A totéž se odehrálo, když umřel Seifert.
00:07:09 On byl vystavený v Rudolfinu.
00:07:14 On krátce před tím dostal Nobelovu cenu, tak jinak nemohli.
00:07:20 Byl zimní den, byla velká zima a lidi stáli ve frontě
00:07:28 až k Právnické fakultě, jen aby se mu mohli přijít poklonit.
00:07:32 Mně to velice připomnělo atmosféru, která byla, když umřel K. Čapek.
00:07:43 Po tolika letech se to opakovalo, když zase umřel velký český básník.
00:07:48 Já na to často myslím - v těch 30. letech ta malá republika,
00:07:54 která chudinka měla za sebou těch 20 let bytí,
00:07:59 a to je málo na stát, ale když se podíváte na mapu,
00:08:03 tak to byl demokratický stát. Narozdíl od sousedních zemí.
00:08:08 Polsko a Maďarsko nebylo, o Německu a Rakousku nemusíme
00:08:12 v té souvislosti ani mluvit.
00:08:15 Takže tím pádem jsme tady už měli jinou atmosféru.
00:08:20 Já jsem z židovské rodiny.
00:08:23 Já jsem snad do r. 1936 si toho ani nějak moc nebyla
00:08:28 vědoma, to nebylo rozhodující.
00:08:32 Ale pak se to najednou začalo samozřejmě velice rychle měnit.
00:08:37 Váš život je plný paradoxů.
00:08:40 Vy píšete o Praze, odkud vás vyhnali před válkou.
00:08:45 Píšete v němčině, v jazyce lidí, kteří vyvraždili celou vaši rodinu.
00:08:50 Je tu nějaký speciální důvod pro to psát německy?
00:08:54 Víte, to je velice zajímavé.
00:08:57 Vy jste se o tom zmínil, já jsem tedy přišla o celou rodinu.
00:09:00 Celkem to bylo 11 osob.
00:09:03 Já jsem začala v německém časopisu, o kterém jsem se už zmínila.
00:09:08 To byl jazyk, který jsem pro to řemeslo znala a používala.
00:09:16 Já jsem toho názoru, že jazyk za nic nemůže.
00:09:19 To je pravda.
00:09:20 A první knížky, které nacisti házeli do ohně, byly knížky
00:09:25 jejich německých autorů.
00:09:28 Já taky nevím, proč bych měla mít něco proti jazyku Goetheho, Bölla,
00:09:34 Brechta - to se mi zdá být nesmyslné.
00:09:41 Takže jsem začala zase psát v němčině, ale nevyvolávalo to
00:09:46 nějaké velice příznivé odezvy.
00:09:54 A vidíte, jak to v životě jde, pak se to obrátilo,
00:09:57 teď je to najednou můj klad.
00:10:00 To, že píšu v němčině, že hovořím o tom, že jsem židovského původu
00:10:07 a zároveň jsem rozená Pražanka.
00:10:12 Že ve mně jsou tyto 3 elementy, to je teď najednou velký klad.
00:10:16 Až donedávna to bylo negativum.
00:10:20 To musel být pro vás docela těžký návrat po válce,
00:10:23 vracet se do města, kde už nikdo z vaší rodiny nezbyl?
00:10:31 To bylo a abych byla upřímná, to je nadále těžké.
00:10:36 Jednak vrátit se domů, kde vlastně doma nejste, protože nemáte domov,
00:10:41 nikdo tu už není.
00:10:43 Ale není snadné taky zůstat jediný z rodiny, který přežil.
00:10:51 To je otázka, kterou si stále kladete.
00:10:56 Jak to, že zrovna já? Proč zrovna já?
00:11:00 Trochu se tato otázka pak změnila, poněvadž já jsem v 50. letech
00:11:07 pak seděla tady, v takzvaném socialistickém Československu.
00:11:13 I když samozřejmě takové věci se nedají porovnat.
00:11:18 Ale hrozné to bylo taky.
00:11:23 Vy jste měla vlastně bohatou zkušenost s několika druhy vězení.
00:11:27 Vy jste byla ve Francii ve vězení, tuším, že v Maroku...
00:11:30 V Maroku, v lágru, ano.
00:11:32 A pak v té Ruzyni. Co z toho bylo nejhorší?
00:11:35 Pak ještě v Praze.
00:11:36 Když to tak spočítám, tak jsem odseděla dohromady
00:11:40 něco přes 3 roky, pomalu 4 roky.
00:11:46 Ale zase když to člověk přežije, když to člověk dokáže nějakým
00:11:54 způsobem do jisté míry zpracovat v sobě, úplně ne, tak je to těžká
00:12:01 životní zkušenost.
00:12:04 Ale já myslím, že to je takový trošku osud mojí generace,
00:12:08 když to tak vezmete.
00:12:11 Musím vám říct, že tady NA PLOVÁRNĚ jsme měli dlouhou řadu lidí,
00:12:15 kteří byli někdy vězněni.
00:12:18 Skoro si myslím, že bychom mohli vydat nějakou příručku,
00:12:20 jak přežít samovazbu.
00:12:22 A posledním byl nigerijský spisovatel W. Soyinka,
00:12:25 který seděl 2 roky na samotce v Nigerii. A ten říkal,
00:12:29 že měl velmi přesný plán, co má dělat.
00:12:32 Že si v duchu pouštěl symfonie, v duchu si četl knížky...
00:12:35 Taky jste to dělala?
00:12:37 Ano, pro to mám pochopení. Symfonie zrovna ne,
00:12:40 ale já jsem si v hlavě překládala z jednoho jazyka do druhého.
00:12:48 Já jsem byla v samovazbě, jednou 6 měsíců, potom 3 měsíce,
00:12:52 tak porůznu. A přišla jsem na to, zejména to bylo tady v Ruzyni,
00:12:58 kde s člověkem nezacházeli jako s člověkem.
00:13:01 Tak jsem si zvykla například, večer, když jsem si lehla
00:13:05 na tu podlahu, tak jsem si nahlas
- a to je důležité - nahlas
00:13:10 jsem si popřála dobrou noc.
00:13:13 A ráno jsem si nahlas popřála dobré jitro.
00:13:16 A takové maličkosti obrovsky pomáhají.
00:13:19 To je otázka vlastní důstojnosti, kterou si člověk nesmí nechat vzít
00:13:25 i za těch nejhorších podmínek.
00:13:27 Vzpomínáte si na den, kdy vás z Ruzyně pustili?
00:13:31 Předpokládám, že asi ano, to se nezapomene.
00:13:34 To víte, že jo.
00:13:37 Tam byl člověk stále se zavázanýma očima. Kdykoli ho vyndali z cely,
00:13:41 tak se zavázanýma očima.
00:13:43 Já jsem byla propuštěna se zavázanýma očima.
00:13:46 A nasadili mě do auta a vezli mě.
00:13:48 Pak jsme někde byli, tam mě z auta vyndali
00:13:52 a byli jsme někde mezi loukami, někde venku.
00:13:56 A tak jsme šli pár kroků, byli se mnou dva civilové,
00:14:01 a ten jeden najednou řekl: "Umřel Stalin."
00:14:10 Pak jsme šli pár kroků dál a ten druhý řekl:
00:14:13 "Jo a umřel taky Gottwald."
00:14:16 A ze mě vyletělo: "Kdo ještě?", jsem řekla.
00:14:20 A pak řekl ten starší tomu mladšímu: "Přines jí ty věci."
00:14:26 Bylo to v srpnu.
00:14:29 A ten šel do toho auta a přinesl mi nějaký balík
00:14:33 ve vánočním papíru.
00:14:36 A pár vlněných ponožek.
00:14:39 A řekli: "To vám poslal váš manžel k Vánocům." Ale byl srpen.
00:14:46 "Teď to už můžete mít." Tak mi to dali.
00:14:50 A pak ještě řekli: "Ještě ty peníze."
00:14:53 A teď mi dali peníze, které jsem nikdy neviděla.
00:14:57 "A to vám taky poslal váš manžel."
00:15:01 A ona mezitím byla měnová reforma, o čemž já samozřejmě nevěděla,
00:15:05 a byly nové peníze, které jsem předtím neviděla.
00:15:09 A pak řekli: "To je všechno a hleďte sekat dobrotu." A šli.
00:15:15 A teď já stála tam, mezi těmi loukami, nevěděla, kde jsem.
00:15:20 Musím podotknout, že jsem za celou tu dobu byla třikrát
00:15:23 venku na vzduchu, takže i to mi dělalo jisté potíže.
00:15:28 Tak jsem kráčela, že se snad někam dostanu.
00:15:35 A pak jsem viděla lavičku, tak jsem si sedla.
00:15:38 A když jsem tam chvíli seděla, běžel kolem asi 12letý chlapec.
00:15:42 Tak jsem se ho zeptala: "Můžeš mi, prosím, říct, kde jsem?"
00:15:47 Ten se na mě podíval - uprostřed léta sedí ženská s vánočním balíkem
00:15:52 na klíně a ptá se, kde je?
00:15:56 Ten si myslel, že jsem blázen, tak honem utíkal dál.
00:15:59 A pak za chvíli šel kolem nějaký mladší muž,
00:16:02 toho jsem se zase zeptala, kde jsem. On se divil, že to nevím.
00:16:07 "Jste v Tróji," mi říká, "a když takhle půjdete, tam je Stromovka."
00:16:13 Tak tam byla tramvaj, já nevěděla, co stojí. To ještě tramvaj měla
00:16:19 průvodčí, kterému se platilo.
00:16:22 Tak já jsem ukázala takhle. A on byl velice hodný a řekl:
00:16:26 "Víte co, paní, tam se posaďte a dobrý."
00:16:29 Týden předtím mi vystěhovali manžela s holčičkou,
00:16:33 které tehdy bylo 6 let, z Prahy. Ale to mi taky neřekli.
00:16:36 Takže já jsem šla na naši bývalou adresu, ale tam už nikdo nebyl.
00:16:43 Vy jste sama musela emigrovat před válkou z Prahy, vzpomněla
00:16:47 jste si na svoji maminku, když v r. 1968 emigrovala vaše dcera?
00:16:54 Já mám ve svém životě pár velice černých dnů, abych tak řekla.
00:16:59 A to byl jeden z nich.
00:17:01 Moje dcera byla tehdy studentka na UMPRUM.
00:17:05 Rok 1968 bylo to první léto, kdy studenti mohli ven.
00:17:10 Takže byla v Anglii s tím, že tam bude na 4 týdny
00:17:14 se svým chlapcem. Teď je to její manžel.
00:17:18 A pak se stalo, co se stalo.
00:17:21 My jsme dostali jednoho dne telefonát: "Já tady zatím zůstanu."
00:17:28 Já jsem samozřejmě řekla: "V pořádku."
00:17:32 Ale se mnou to v pořádku nebylo, to byl jeden z mých
00:17:37 velice těžkých dnů.
00:17:40 Protože tehdy člověk nevěděl, kdy, a jestli vůbec,
00:17:44 zase to svoje dítě uvidí?
00:17:51 Vy píšete většinou knížky o věcech, které jste sama prožila
00:17:55 nebo které se nějakým způsobem dotýkají vašeho života.
00:17:59 Nelákalo vás napsat něco z úplně jiného prostředí, z postav,
00:18:03 které byste si stvořila jenom čistě ve své fantazii,
00:18:08 které by neměly vůbec nic společného s tím, co máte za sebou?
00:18:12 Taky se mi to občas stává, ale málokdy.
00:18:15 Jenže já vždycky podotýkám: Já jsem víc vypravěč než spisovatel.
00:18:25 V mém životě - ale je to dost typické pro mou generaci - se událo
00:18:29 tolik věcí, potkali jsme tolik lidí, člověk se seznámil
00:18:33 se spoustou nejrůznějších osudů a tak dále, atd.
00:18:41 Takže mně stačí ta zásoba, kterou mám.
00:18:45 A taky mám tu potřebu o tom vypovídat.
00:18:49 To je u mě velice silné.
00:18:52 Takže já si nemusím od A až do Z něco vymyslet.
00:18:56 Někdy se mi to taky stane, že bych ráda nějak ztvárnila,
00:19:01 ale převážně tady chci zanechat jisté svědectví.
00:19:10 O lidech, o jejich životě, o tom, čím jsme všichni museli projít.
00:19:21 Píšete v takzvané Prager Deutsche a já se ptám, co to vlastně je?
00:19:26 V čem se liší Prager Deutsche od normální němčiny?
00:19:29 Ta pražská němčina je měkčí než ta německá němčina.
00:19:33 Ale mě velice potěšilo, není tomu tak dlouho,
00:19:37 říkal jeden Němec, který je ten znalec Franze Kafky,
00:19:42 Klaus Wagenbach, který ho už léta vydává, a ten prohlásil:
00:19:48 "Když chcete vědět, jak mluvil Franz Kafka,
00:19:52 poslechněte si Reinerovou." Poněvadž to je pražská němčina.
00:19:58 Jak se vám líbí nový pomník Franze Kafky?
00:20:02 To je velice složitá záležitost.
00:20:05 Nejdřív jsem byla trošičku vyděšená, poněvadž sedí na ramenou
00:20:10 té divné postavě, ale pak... Byla velká soutěž.
00:20:16 A Róna to vyhrál.
00:20:18 Ale pak si myslím, že nechtěl udělat běžný pomník,
00:20:23 že stojí spisovatel, kouká se někam do dáli. On to chtěl udělat jinak.
00:20:30 A tak jsem si mezitím na to zvykla a teď, v tyto dny, nebo možná dnes,
00:20:39 jsem viděla v novinách, že budeme mít pomník Freuda.
00:20:43 A i ten je koncipován tím novým způsobem, jiným způsobem.
00:20:49 A to se mi strašně líbí.
00:20:51 Jestli v Praze budeme mít teď moderní, zajímavé pomníky,
00:20:55 tak Praha je už teď krásná, tak bude ještě zajímavější.
00:20:59 A to je dobré.
00:21:01 Čtete noviny každý den?
00:21:03 Musím, ano, to musí být.
00:21:05 Já vím, že jsou lidi, kteří už noviny radši nečtou.
00:21:09 Ne že by mě všecko těšilo, co tam čtu, to tedy rozhodně ne,
00:21:13 ale chci vědět. Potřebuji vědět.
00:21:16 Vy jste letos oslavila devadesátiny, komu se to podaří
00:21:20 v takové úžasné životní formě? Tak se nemůžu nezeptat,
00:21:24 jestli je něco, co vás život za těch 90 let naučil
00:21:28 a co bychom se my mohli naučit od vás?
00:21:33 Já myslím, že mám kladný postoj k životu.
00:21:37 Život je někdy velice těžký.
00:21:39 Já jsem všecko jiného, jen ne zdravý člověk,
00:21:44 já jsem dokonce dost nemocný člověk. Ale i s tím se člověk
00:21:47 musí porvat, a když chce, tak to jde.
00:21:51 A potom všímat si lidí kolem sebe. Všímat si vůbec lidí.
00:21:57 Vždyť každý z nás je jen součást něčeho. Já jsem na to přišla,
00:22:02 že celý svůj život jsem se na věci dívala, zajímala,
00:22:05 teď, co už jsem hodně stará, tak spíš vnímám.
00:22:10 A ten rozdíl je stupeň intenzity.
00:22:17 I maličkosti dovedou být zážitek.
00:22:20 A to člověka potom podrží.
00:22:23 Pro nás byl zážitek mít vás tady NA PLOVÁRNĚ.
00:22:27 Moc děkuji, že jste si udělala čas a přišla. Díky.
00:22:30 Děkuji, že jsem směla přijít.
00:22:31 Dnes byla naším hostem paní LENKA REINEROVÁ.
00:22:37 Skryté titulky: Simona Sedmihorská Česká televize 2006
Rozhovor Marka Ebena s významnou českou spisovatelkou (2006). Režie J. Hojtaš
Jsou témata, která se nám Na plovárně často vrací. Jedním z těch témat jsou např. staré pražské kavárny, kde se scházela umělecká avantgarda a o kterých se toho už tolik napsalo. Bohužel neexistuje mnoho lidí, kteří měli šanci tuto atmosféru zažít. A my jsme měli tu čest, a taky potěšení, přivítat Na plovárně vzácnou výjimku - a tou výjimkou je poslední pražská spisovatelka píšící v němčině, paní Lenka Reinerová.
