Snad každé město i většina obcí si připomínají své padlé v 1. světové válce nějakým pomníkem či památníkem. U některých zajímavých se zastavíme s kamerou i my
Vojenský hřbitov v Olomouci-Černovíru
V putování za místy posledního odpočinku nebo připomínky obětí Velké války navštívíme tentokrát vojenský hřbitov Olomouc-Černovír. Vznikl v roce 1869 připojením ke hřbitovu civilnímu, založenému někdy kolem r. 1840. Od vyhlášení první světové války v r. 1914 do konce roku 1919, kdy byl válečný stav oficiálně ukončen, bylo na tomto hřbitově pohřbeno 3218 vojáků minimálně třinácti národností. Vojáci pohřbení na tomto hřbitově v letech 1914–1919 se stali v drtivé většině obětí krvavých bojů na východní frontě, kde proti sobě stály armády Rakouska-Uherska a Ruska. Zranění vojáci byli z fronty přiváženi do olomouckých nemocnic – převážně do Posádkové nemocnice č. 6 na Klášterním Hradisku a dalších. Bezprostřední příčinou jejich úmrtí byla vedle střelných zranění, utrpěných na bitevním poli, především těžká onemocnění (nejčastěji tuberkulóza plic, zápal plic, meningitis, sepse po amputacích končetin), epidemie úplavice, tyfu či cholery a výjimkou nebyly ani sebevraždy. Podle dochovaného plánu hřbitova z roku 1928 a seznamu zde pohřbených vojáků je zřejmé, že hřbitov byl rozdělen do několika skupin hrobů.
Důvody tohoto uspořádání nám přibližuje badatel Jaroslav Hudský. „Tady se totiž pohřbívalo bez ohledu na to, na jaké straně bojovali, bez ohledu na národnost nebo hodnost. Rozhodoval jen rozdíl náboženského vyznání. A protože se pohřbívalo do dvoj, troj i čtyřhrobů, velmi často spočinuli v jednom hrobě vojáci, kteří ve válce bojovali proti sobě. Tak tu vedle sebe existuje oddělení katolické, muslimské, pravoslavné, jinde jsou pohřbeni zase evangelíci.“ Že je hřbitov dnes naprosto zdevastován, je jasné už z prvních záběrů reportáže. Podle pana Hudského někdo zurážel desítky kovových křížů, které skončily ve sběrných surovinách. Muslimská část hřbitova má větší štěstí – o zdejší kamenné stély neměli zloději zájem. Nejstarší část hřbitova se nachází jižně od křesťanské kaple. Ta byla vysvěcená v roce 1917 při návštěvě samotného císaře Karla I. Kolem muslimského pavilonu, vysvěceného imámem rakousko-uherské armády, bylo v řadách rozestavěno 65 kamenných náhrobků pro pohřbené turecké spojence, vojáky z Bosny a Hercegoviny a ruské zajatce.
Dnes, po téměř padesát let trvající devastaci, je tato kulturní památka, chráněná mezinárodními konvencemi, v žalostném stavu, zarostlá vysokou travou, identifikace jednotlivých hrobů je prakticky nemožná. Jaroslav Hudský k tomu dodává: „Tady končí lidskost, tady končí úcta, tady končí úplně všechno. Tady není nic, tady je jen smutek a hanba.“