1789 aneb Dokonalé štěstí
8. 12. 2014
Jasnou řeč končívám tipem, ale tentokrát bych raději hovořil o glose, než o tipu. A když o tipu, tak jen svého druhu – totiž čeho se spíše divácky vyvarovat. Konkrétně v Národním divadle.
Tam měla minulý týden premiéru hra Ariane Mnouchkinové 1789 aneb Dokonalé štěstí. Historické plátno z časů francouzské revoluce režisér Vladimír Morávek vztáhl k naší revoluci listopadové, ale jen a pouze deklarativně, v polopatických odkazech a replikách. Po monumentální scéně víří více než tři desítky účinkujících včetně dětí z Dismanova souboru, všechno je tu barevné, hýřivé a hlavně hlasité, respektive ukřičené, uřvané. Revoluce bývají rachot, ale na divadle se z revolučního rachotu velmi snadno může stát hluk bez obsahu. Dokonce se zdráhám tuhle inscenaci doporučit i otrlejším členům klubů mladého diváka – když si vzpomenu na mladíka sedícího těsně vedle mola, jež vystupuje do hlediště, kterak si při 1789 zacpával uši.