Vlčí jáma v Dlouhé a Kecy Vladimíra Merty
22. 9. 2014
Předminulý týden jsem absolvoval premiéru inscenace Vlčí jáma, kterou v pražském Divadle v Dlouhé – podle stejnojmenného románu Jarmily Glazarové – adaptoval a režíroval Martin Františák.
Když představení skončilo, hovořil jsem o inscenaci s několika kolegy. Někteří z nich považovali představení za výborné, příběh prvorepublikového manželství Kláry a Roberta Rýdlových je skoro osobně oslovil. Mě – a některé jiné kolegy – zase nikoliv. Přišlo mi, že postavy – Helenou Čermákovou, Janem Vondráčkem, Veronikou Lazorčákovou či Miroslavem Táborským dobře zahrané, o tom žádná – jsou předkládány publiku coby naši současníci, zároveň však každá z nich je obestoupena sociálními a hlavně kulturními mantinely, které dnes už zkrátka neplatí. Máte-li tu možnost, posuďte sami.
Písničkáře Vladimíra Mertu není těžké milovat i nenávidět. Záleží na tom, jak se stavíte k jeho košatému talentu a také na tom, v jaké fázi se ten jeho rozvětvený a neřiditelný talent zrovna nachází. V roce 1988 byl ve výborné formě. Po sérii zákazů zase směl Merta vystupovat, často koncertoval s kytaristou Václavem Veselým. Dvojalbum Kecy, edičně výborně zpracované, s pečlivým bookletem, obsahuje záznamy ze dvou pražských koncertů v osmaosmdesátém. Poslouchám v těchto dnech tyhle nahrávky a říkám si, že čas Mertův čas zase nastal, tedy čas Merty z doby Keců. Nebo jinak: kontext je dnes zcela jiný, různé politické asociace vázané na ty písně ustoupily či se proměnily a Mertovy písně tím jakoby získaly novou energii, jsou teď více osobními zpověďmi.
