O souvislosti charakteru krajiny s povahou a předurčením národů, o vzniku a zániku českého vlasteneckého venkova (2002)
Já ovšem nevím, jaké vědomí své krajiny mají jiné národy. Jistě je to v jejich literatuře, ale tu právě dost neznám. Mě letošního podzimu vědomí krajiny až napíná kůži a vytlačuje jiná vědomí, ba i pudy. Najednou musím ale prudce zabrzdit. Na vrcholu úzké silnice pod lesem, protože ode mne dolů sklání se země v zlatou slunka, mělkou a vlídnou, řasnatých okrajů a zvlněného dna, a v nejnižším důlku blyští se oválná jak oko dávka živé vody zanechaná u hráze porostlé hájkem chundelatě. Ve mně se zdvíhá starý pud a musím jít.
Je důvěrná a známá, tak milá a tak smutná, a právě sama, že se proklínám za to, jak jdu. Ale budu ti cizincem, mě neumluvíš, nechci ti rozumět, nepřijdeš ke slovu, teď mluvím já, jmenuju tě sprostoněžně „konča“.
Myslím, že v českém vědomí se krajina vyvinula až v samostatnou bytost se svou povahou, tváří a silou. Proč naše hymna začíná popisem krajiny, u něhož v praxi i přestává? V dalších slokách se sice mluví o povaze plemene, jež v tom bohumilém kraji žije, ale k jeho programu a úkolům už asi nedojde, a to je dobře, protože tuto část hymny by ty duše útlé v těle čilém určitě pořád předělávaly jak pomníky a jména ulic.
Krajina to je první bod osudu národa. Jak sám musí se v té krajině cítit jeden Maďar? O Rusu nemluvě. Osamělý český rolník je s krajinou, mluví k ní a ona k němu. Praví jí, co teď musí udělat a slibuje, že to bude dobré a na neděli odpoledne smluví si s ní setkání v lepších šatech. Náš vesničan si nechává od krajiny radit. Ona mu vnukává nápady, tiší jeho hněv způsobený ženou, dětmi a úřadem, sbírá jeho vůli rozpadlou mezi lidmi. Z rolnictví přešel tento vztah mezi ní a člověkem do literatury, a z té pak, protože v zimě rolník čte, zase pak do rolnictví.
Ve spirále vzdělávání půdy i člověka vznikl český vlastenecký venkov. A zdá se snad jenom mě, že i řeč přilehne ke svému kraji, a když se pak děje něco špatného, že se pak odchlipuje od něho a oprýskává?
Ještě jsme nikdo z nás dost nepověděli, jak surovou amputaci na krajině a lidí byla kolektivizace půdy. Do níž a blíž po travnaté zemi, ze strany ozářené sluncem, stařina šelestí jak jemně tepané červené zlato, ve stínu je stříbrem. A bílé oko, ta vylitá kapka obřího skutku, to je přece otvor, kterým propadnu dolů! A tam se mi rozbřeskne celý nový jasný vesmír, na věky nepřístupný žádné raketě.
Pod hrází se něco pohybuje. Snaživě, úporně a uboze. Člověk jdoucí krajinou ani neví, kdy zapomněl myslet na věc, s níž vyšel z domu. Myslí na cosi jiného, což by ho v nízké jizbě ani nenapadalo. Chudák s příbytkem o jedné světnici má tu svůj sál a několikero komnat, studovnu, kapli, archiv dětství. Muž pod hrází mě uviděl, narovnává se a jde ke mně rozpačitým krokem. Kolik obrazů, písní a osudů se odehraje na několika kilometrech naší krajiny?
Jdeme jen přes kopec a jsme jinde. Kdežto Maďar, o ubohém Rusu ani nemluvě, naškrundá kilometrů sto a je tam, kde byl. Vládo této krajiny, že na trase Kijev-Leningrad-Moskva nenajdeš tisícinu toho života, té pravdy a té vůle, co na trase strženec Kaliště-Pičín v okrese Benešov.
Pozdravili jsme se a chci se omluvit. Jdu se vykoupat, říkám. To ano, praví muž, já myslel, jestli třeba nejste od rybářů, že tu chytám ryby. Ukazuje na odhozenou lopatu. Přišel jsem prohrábnout tu strouhu, nechali mi kousek této mokré louky. Dřív to celé bývalo mého otce.
Na hoře Blaník je přesně určitelný vrchol, a na něm ze tří kamenů složený stůl, na stole meč. K čemu Čechové udržují Blaník, víme. Tedy představte si ho spláclý v rovinu. Kam položíme ten stříbrný meč? Lid, který nemá ani v pohádce kde hledat ten meč, ten už je nejenom otrok, ale i žebrák bez minulosti a budoucna.
„Muž sbírá nářadí a praví: Voda je tu nejčistší v celém kraji, protože nepřitéká. Ona tu vzniká z těch pramenů a mokřin.“ Ptám se: „Kdy vy jste se tu naposledy koupal?“ „Jako kluk,“ zvedne tvář a dávným pohledem přejede svou rodnou mísu. Nežiju moc dlouho a přece vidím – krajina se vyprazdňuje a zplošťuje, její obsah i obsah jejích obyvatel je stále chudší, a i čím dál primitivnější je i jejich úkol. Dnešní česká pole už nerozjímají svým rolníkem, skřivan se necvičí v metafoře. Pro stroj? Uvidí kombajnér ze své výše a síly očko rozrazilu v obilné pařezině? „No tak to zkuste,“ vyzývá mě muž s humorem a mizí s motykou a lopatou v Poubickém háji svého rodiště.
Rozhlížím se a zkouším si v duchu jednoduchou větu, potom ji vyslovuji potichu, potom volám nahlas. Ale věta, věcně správná, ke krajině nechce přilehnout. Ohlížím se, beru jakousi tyč, prorážím ledovou skořepinu, vstupuji do vody, bořím rukama před sebou led, pod nímž voda až pálí. No co, i kdyby? Já to snad už dál ani nechci vidět.