Duchaplná úvaha o složité duši Evropy (2002)
Poprvé jsem se s Európou setkal v posteli. Byl jsem nemocný a maminka mi půjčila od strýčka mapu Evropy. Neuměl jsem moc číst, ale přečetl jsem jména zemí a měst. Mnohá jsem už slyšel. Překvapilo mě, jak jsou některé země malé, hlavně ta naše. Evropa se mi zalíbila tvarem i barvou. I její velikost byla šikovná. Nejvíc na mne zapůsobila figurou: skandinávský pes nahoře, italská bota dole, pyrenejské kladivo. Vzrušily mě urvané západní ostrovy, jakoby odnášené do moře. Vlevo byl jen oceán: Evropa hledí, obrací se a míří do světa!
Afrika, Austrálie i obě Ameriky stojí na mapě klidně. Z jejich postavy neuhádneme žádný pocit, úmysl ani nadání. Ať už je mají, nebo ne. Nejeví žádný sklon, neobracejí se k ostatnímu světu, nejsou zvědavé. K jejich břehu koráb přirazí, nebo ne, ony žádný nikam nepošlou. Nemají snad ani odkud ho vyslat: jejich tělo nemá vaky, láčky a kapsy, v nichž se spřádají cesty do neznáma a pak se vystrojí výprava. Pokud tam někdo na něčem plul, nezapůsobilo to na osud kontinentu. Na ten zapůsobily až lodě z Evropy.
Podívejte se na Austrálii! Její myšlenky jsou prosté. Pohled na Evropu nám napoví bytost psychicky rozpornou, zmítanou idejemi, vášněmi a vynálezy. Už při tom chlapeckém, nepoučeném pohledu na její tvary jsem měl pocity a představy, jež mi později mou zkušenost potvrdily: opuštění a odstrčenost severu, výhodný odstup britských ostrovů od pevniny, nebezpečné zakousnutí Německa do Polska a slezských rovin, vratká bezpečnost Nizozemí a Belgie, zatlačených k moři jako ke zdi. Jasná a definitivní jižní hranice Francie, pošetilá snaha Itálie uchytit se na Balkáně. Povaha Evropy i její životopis jsou dány tělesným zjevem: ženský osud!
Zatímco Afrika by nemohla žádného inteligentního boha zlákat k nějaké historii, Evropa nadělala afér celému světu! Složitá duše Evropy roste z jejího terénu: z členitosti pobřeží a výšky hor, z počasí a směru řek. Každý záliv měl jiného knížete, na ostrově se udržel zvláštní král. Protože za každými horami se mluvilo jinou řečí, zřidit tu natrvalo jednotnou správu nebylo možné. Žádný dobyvatel nemohl celou Evropu dobýt jedním tahem. Vždy se zarazil na překážce, ztratil čas a sílu. V dobytém území zůstávaly povstalecké obce a bez ohledu na svůj rozměr se prohlásily za zvláštní stát, své nářečí za úřední jazyk a tak to zůstalo dodnes. Zahnáni z jednoho místa, usadili se kazatelé, učitelé i umělci o kousek vedle a nikdo na ně nemohl. Kolik výběžků má obrys Evropy, tolik v ní bylo vždy politik. Kolik hor, tolik pevností, hradů a dynastií. Kolik různých kostelů, tolik kněží, skoro tolik církví a tolik biblí. Středomoří zplodilo tolik kultur, kolik národů a ras. Jiná je hudba západní a východní, jiný je váš a náš chleba. Evropanova duše je obtiskem evropské mapy.
Máme-li mezi pevninou a britskými ostrovy kanál, bereme za stejně přirozené, že lidé před ním a za ním budou vidět touž věc jinak. Taky věc před Alpami se za nimi bude zdát méně žhavá. I dítě pochopí, že lidé v zemi, jež vypadá jak pes, myslí jinak než lidé v botě. I kdyby žádná z těch dvou myšlenek nebyla výborná, rozdíl mezi nimi je prostě geniální. To je Evropa.
Evropa je velká asi jako Čína, má ale o 1/3 méně lidí než ona. Ale každý má asi 20x větší cenu, nevěříte? Když se bude chtít čínská vláda na něčem dohodnout s Evropou, musí to udělat přes 20 vlád. Číňan musí dostat 20 souhlasů, aby listina platila! Dá se říct něco víc? Evropský duch vznikl v protikladech a relativitě. Je neklidný, bystrý, plný abstraktních idejí a praktických nápadů. Sestrojil parlament, lokomotivu, penicilin, čtvrtý rozměr i atomovou bombu - tu sice v Americe.
Evropě se kdysi stala nehoda: ovládla skoro celou zeměkouli tělesně dřív, než ji stačila pochopit. Evropan se snažil zestejnit svět pro sebe. A svět zas si přisvojil naši organizaci, zbraně, šaty i nemoci. Naseli jsme kdysi po světě problémům, a teď je sklízíme. A to v době, kdy nemáme takový technický předstih, to bohatství a bojovného ducha. Můžou nás opanovat i zničit bílí, černí, žlutí. Je div, že to nedělají, když jsme jim prodali vše potřebné. Evropa se cítí ohrožena a chce se bránit. K tomu by měla sjednotit myšlenky, prostředky a síly. Sjednotit se a nevzdát se svých odlišností. Jak? Často jsem zvědavý, co se stane. Musí být přece nějaká lest proti hrubé síle. A občas zvednout zbraň. Hledím na urostlé tělo Evropy a cítím: ona zas něco vymyslí!