|
Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk jsem mohl kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější divošskou kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si vždy myslel už ve svých 14 letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech: To do země nepatří! Tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí ladisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá, a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce, je čin humánně zlý. Na ty zbídačené a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty, Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jo, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, byly by užitečné jako ve službě oku mikroskop, jimiž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi, takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce ji sráží z úrovně již dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálních dopisů je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje. Dopis je tvorba. E-mail je technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si předstauji, jak jednou naši planetu oběhne tak silný vývoj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. A spustí-li přitom všechny spouště, bude nám jasné proč. Byl jsem několik dní s pracovitým chytrým mužem. Pracoval i v chůzi, neboť taková byla jeho práce i jeho chůze – televizní režisér, reportér. Tu práci by dnes nemohl dělat metodou – zavolám, až přijdu domů, zavolej mi zítra v tuto dobu. Pomocí mobilního telefonu vyřizoval několik věcí současně, a ještě mohl sledovat, co se děje v rodině. Mezitím, kdy chtěl pracovat, a kdy už ne, nebylo rozdílu. Tento způsob práce a života ho jistě víc opotřebovává, ale on se cítí svobodnější v pohybu i v rozhodování. S mobilem však běhá teď kde kdo. Už jsem ve škole, mami, v pohodě. Už jdu ze školy, v pohodě. Jsem v tramvaji, v pohodě. Tak jsem byla u bráchy, v pohodě, ale on tam nebyl, řeknu ti to doma. Je to směšné, ubohé a protivné. Nejsem předpojatý proti moderní technice, vždyť jsem v roce 1991 letěl v balóně. Ani proti počítači nejsem, rád si na něm něco napíšu, když je poblíž náš Jan, abych ho mohl přivolat, když se mi to celé posune doleva. Mně vadí ten opičí mus módy, ten snadný přechod ke všemu dražšímu, ta masová netečnost k tomu, co to s lidmi dělá, a kam to míří. A ono to míří! Ty telefony se budou zmenšovat. Napřed budou mít podobu módního doplňku, třeba, pak knoflíku. Pak si technický předvoj dá přístroj v podobě lupínku vsadit do těla. To už budou přístroje tak dokonalé, že jen si na někoho vzpomenete, už mu v hlavě zazvoní. V další fázi se bude ten umělý orgán implantovat novorozencům, než přijde zákon, podle něhož to bude povinné jako očkování, aby byli všichni mravenci spojeni jedním nervem. Toto určitě nastane, vzpomeňte si na mne za 100 let. Divím se, že lidé potřebují být pořád s někým ve spojení, pořád být komusi k mání? Je to duševní úchylka, která způsobuje, že všechny situace a nálady se dnes smíchávají v jakési rizoto v každé hmyzí buňce stejné. Postižený člověk je při práci, jako při odpočinku, při chůzi po městě nebo v krajině ochoten přijmout, že mu do jeho vjemů, citů a myšlenek někdo bezdrátově cákne. Do divadla jde s možností, že mu někdo zavolá. Na koupališti se nevzdá v dřímotě nebo při četbě, v leže na břiše charakteristické místní atmosféře. Jeho myšlenky pořád odbíhají a on je hned pomocí telefonu odvádí dál. Je to ztráta jedné existenciální situace, práva i povinnosti vydržet hodinu nebo půl dne sám se sebou. Postižení lidé se vzdávají možnosti ztratit se a být nezvěstní. Žádné situaci nechtějí být vydáni přímo, rovně, originálně. Ale proč? Má normální člověk to hmyzí pohybování jejich kusadel a jejich krovek pořád snášet? Zničili na zemi ticho, zrušili noční tmu. Teď likvidují samotu. |