Tereza Brdečková pro nás ve svém cyklu Ještě jsem tady zachytila hlasy a osobnosti lidí, jejichž význam chceme uchovat v paměti národa (1999). Režie Z. Tyc
00:00:29 Socialismus je proti přírodě, takže musí skončit.
00:00:33 Příroda musí vyhrát.
00:00:34 Ale já si myslel, že to už nezažiju.
00:00:37 Na veletrhu v roce 1989 ke mně přišel Willy Brandt.
00:00:41 Vrátil se zrovna od Gorbačova z Moskvy a povídá mi:
00:00:46 Do 4 měsíců se pojedeš podívat domů.
00:00:50 Já myslel, že mě chce utěšovat. Myslel jsem, že už je taky senilní.
00:00:56 To byl říjen 1989.
00:01:01 On řekl do 4 měsíců a já byl do 6 neděl v Praze.
00:01:13 Vy jste říkal, že když jste byl malý, tak jste hrozně zlobil.
00:01:16 Hrozně.
00:01:18 Co vás k tomu vedlo?
00:01:20 Asi to, že můj brácha byl takový vzorný.
00:01:23 Vzorně se učil, byl vždycky nejlepší.
00:01:27 No a já byl vždycky průšvihář.
00:01:32 Jednou jsem byl nemocný, to mi bylo asi 5 let.
00:01:37 Doma jsme měli veliké akvárium.
00:01:40 Brácha mě zlobil, já jsem po něm hodil kladivo,
00:01:43 které prolétlo tím akváriem, ryby byly na zemi a já to odnesl.
00:01:47 Ale to, že on byl poťouchlý, to prošlo, on z toho vylezl.
00:01:53 Já jsem měl vždycky ty průšvihy.
00:01:57 To mě pro ten život dobře připravilo.
00:02:00 Svět je strašně nespravedlivý.
00:02:03 Ale no tak! Člověk to nesmí tak brát.
00:02:06 Vaše rodina byla věřící?
00:02:08 Ne. Já nechodil do náboženství.
00:02:12 To bylo fajn, měl jsem navíc hodinu volna.
00:02:15 Až nějaký pan Hitler nás donutil uvědomit si,
00:02:20 že patříme ke skupině lidí, která vlastně nemá být.
00:02:27 Poprvé jsem viděl, co to je, když se dávají ty řemínky.
00:02:33 Já jsem v Terezíně vařil.
00:02:37 Byl tam se mnou jeden mladý kluk z Lucemburska.
00:02:43 Když se dělaly knedlíky, zadělávalo se v neckách
00:02:47 z 50 kil mouky.
00:02:50 To je veliká dřina.
00:02:54 A když jsme to měli zadělané, tak on zmizel.
00:03:00 Šel jsem ho hledat a našel jsem ho, jak se modlil.
00:03:05 Tak jsem mu vysvětlil, že buď bude vařit nebo se modlit.
00:03:08 Obojí nejde. Tak šel zase vařit.
00:03:17 Naši rodiče se rozvedli v roce 1935.
00:03:22 Já byl velice vnitřně spjatý s matkou.
00:03:27 Takže jsem od 10 let vlastně s otcem nežil.
00:03:32 Vídávali jsme se, ale mládí jsem prožil s matkou.
00:03:40 Matka, i přes všechny mé průšvihy, pořád měla ten názor,
00:03:46 že jednou ze mě něco bude.
00:03:49 Kdežto otec byl ze mě přece jen zklamaný.
00:03:53 Bratr byl obraz otce, ve studiu i v tom ostatním.
00:03:59 Já jsem o tom nepřemýšlel.
00:04:02 Otce utekl na poslední chvíli.
00:04:05 My jsme taky měli odjet, jenže už spadla klec.
00:04:08 Už jsme nemohli pryč.
00:04:10 Člověk má v životě okamžiky, na které nezapomíná.
00:04:14 Já si vzpomínám, že když se vyhlásila válka s Polskem,
00:04:19 tak jsem jel v tramvaji.
00:04:21 Tehdy už jsme směli jezdit jen ve vlečňáku.
00:04:24 A slyšel jsem, že je vyhlášena válka.
00:04:28 A já se těšil, že to bude konec Hitlera.
00:04:32 Zaujalo mě, jak jste říkal, že ty restrikce proti Židům
00:04:40 postupovaly tak pomalu, že si člověk neuvědomoval,
00:04:45 jaké mu hrozí nebezpečí. Bylo to tak, že?
00:04:50 Nebezpečí jste si uvědomila, až když jste byla ve vagónu
00:04:55 z Terezína do Osvětimi.
00:04:59 A hlavně, tady nešlo a z hlediska budoucnosti nejde
00:05:05 o ty lidi, kterých se to týká, ale jedná se o to okolí.
00:05:10 Nikdo neprotestoval.
00:05:13 Začalo to tím, že jsme nesměli mít psy,
00:05:15 nesměli jsme mít kočku, nesměli jste mít rozhlas,
00:05:18 museli jste nosit hvězdu, nesměli jste jezdit tramvají,
00:05:21 nesměli jste opustit Prahu.
00:05:23 Čili, to bylo jedno za druhým.
00:05:26 Vyhodili doktory, vyhodili právníky,
00:05:28 ten postup byl pozvolný.
00:05:31 Já dělám taky přednášky o tom, co to bylo, hlavně v Německu.
00:05:37 Vždycky jim říkám: Ten problém je ten začátek.
00:05:42 Oni se vždycky ptají:
00:05:44 Proč jste si to nechali líbit? Proč jste šli do toho lágru?
00:05:47 A my jsme opravdu mohli utéct, tady v Čechách, než nás odvezli.
00:05:53 Jenže to už je pozdě. Musí se začít, když to začíná.
00:05:57 Když je nějaká menšina potlačovaná, i když je to jenom plot.
00:06:01 Ale od začátku se musí protestovat.
00:06:04 A ne čekat, až se to rozvine tak, že se to nedá zastavit.
00:06:08 V diktatuře už potom můžete těžko něco dělat.
00:06:11 A to se týká všech období života. Myslím, že to je ten hlavní problém.
00:06:16 Když se to tak postupně vezlo, kladl jste si otázku,
00:06:20 proč neprotestuje vaše okolí, Češi, lidi, které jste znal?
00:06:25 Vlastně ani ne. Byli jsme vtlačeni do gheta.
00:06:30 My už jsme se pak scházeli jen mezi sebou.
00:06:36 To období už bylo pryč. Nesměli jsme chodit do školy.
00:06:40 Mně osobně to nijak nevadilo, já jsem nad tím neplakal.
00:06:45 Skončil jsem kvartou a pak už jsem do školy nesměl.
00:06:51 Ale žili jsme ve svém okolí, se svými problémy, se svými láskami
00:06:58 i s tím vším. Život byl nemírně rychlý.
00:07:04 Bylo mi 17 let, když jsem přišel do Terezína.
00:07:10 Tam to bylo pohromadě.
00:07:16 Když jste se milovali, věděli jste, že to musí být hned,
00:07:21 protože ten druhý zítra může jít do transportu.
00:07:25 Proti tomu, jak se žije normálně, byl život nesmírně koncentrovaný.
00:07:29 Nebo proti tomu, jak žili 17letí lidé venku.
00:07:33 Měl jste v Terezíně lásku?
00:07:35 To víte že jo, já měl vždycky lásku.
00:07:39 Svou lásku jsem si vzal, snad ji uvidím ještě na obrázku.
00:07:43 Seznámili jsme se ve 14 letech.
00:07:46 Já jsem se do ní zamiloval, ale ona mě nechtěla.
00:07:48 14letý kluk, samá ruka, samá noha.
00:07:51 Pak jsme se jeden druhému ztratili.
00:07:54 Když jsem se vrátil z lágru, tak jsem měl skvrnitý tyfus,
00:07:58 abych to neměl tak lehké, a ještě mě ostříhali.
00:08:02 Říkal jsem si, že jí mohu zavolat, až mi narostou vlasy.
00:08:05 Byl jsem takhle ješitný, abych se jí líbil.
00:08:09 No a pak jsem se sešli, takže se známe asi 60 let.
00:08:13 Ale mezitím nějaká láska byla.
00:08:16 Kdy vás pak deportovali do Osvětimi? V září 1944.
00:08:21 Nejdříve šli ti starší lidé.
00:08:27 Ti mladí Češi, kteří by mohli být nebezpeční,
00:08:33 šli od září 1944 až do konce října.
00:08:39 Tím likvidovali celou mládež.
00:08:44 Nás bylo v transportu 1500, vrátilo se nás jen 200.
00:08:49 A to jsme byli všichni poměrně zdraví.
00:08:53 Můžete vylíčit okolnosti vašeho vstupu do strany?
00:08:59 V tom Terezíně jsem chtěl dělat něco proti.
00:09:05 Patřil jsem do té kulturní party.
00:09:09 Mirek Kárný, ještě žije, byl předseda tamní buňky.
00:09:15 My jsme to nevěděli.
00:09:18 Tam to bylo tak, že 3 lidi byli dohromady
00:09:22 a jen 1 z nich znal spojení na ty další.
00:09:27 A oni říkali:
00:09:29 Můžeš něco dělat, my jsme tady proti tomu,
00:09:32 to je stranická buňka.
00:09:35 Platili se dokonce příspěvky, kousek másla nebo kousek chleba,
00:09:39 to bylo pro ty, kteří byli nemocní.
00:09:43 To byly ještě upřímně myšlené stranické příspěvky.
00:09:47 A co jsme dělali?
00:09:49 Tehdy vyšly dějiny VKSB a my jsme je opisovali a rozšiřovali.
00:09:54 Co to je VKSB?
00:09:57 Komunistické strany v SSSR, vaše generace už to nezná.
00:10:02 To byla hlavní činnost.
00:10:09 No a podporovat ty, kterým se daří špatně.
00:10:13 Ten nesmírný zločin byl, že bylo spojení ven
00:10:18 a bylo možno utéct, kdyby byl zájem.
00:10:22 Bylo nás tam asi 800 - 1000 mladých lidí.
00:10:28 Dal by se ten útěk zorganizovat.
00:10:34 A oni nás klidně nechali jet do Osvětimi.
00:10:38 Podívejte se, žijete v totalitě a oni vám tam vykládají:
00:10:42 Lidi jsou si rovní, lidi jsou spravedliví,
00:10:45 chceme, aby se vám dařilo dobře... Rozumíte tomu?
00:10:49 Lidi chtějí slyšet zjednodušená řešení.
00:10:54 Z Osvětimi jste se dostal do Buchenwaldu.
00:10:57 K tomu vám pomohli komunisti?
00:10:59 Ano, ano.
00:11:01 V Osvětimi to bylo tak, že vždycky 50 vězňů pracovalo v krematoriích.
00:11:08 Ty vždycky zlikvidovali po 3 měsících.
00:11:10 A šla tam nová parta.
00:11:13 Kdo byl v Osvětimi, tak má tetování.
00:11:15 Ale nás netetovali, ale dali nám na čelo razítko.
00:11:20 50 lidí nás dali do jednoho baráku, že pojedeme jinam.
00:11:26 Byli jsme taková tvrdá parta.
00:11:30 Řekli jsme:
00:11:33 Dobře, tak oni nás podvedli, my jdeme do krematoria,
00:11:39 do party, která odklízí mrtvoly, tak dobře, kluci,
00:11:44 nějakého esesáka vezmeme s sebou.
00:11:48 Měli jsem udělané zbraně, takové obroušené lžíce.
00:11:54 Ale nešli jsme tam Najednou jsme byli ve vlaku...
00:12:20 To byl jeden z nejhorších transportů.
00:12:24 Tam byl i kanibalismus.
00:12:27 Nás osvobodil v květnu 1945 Červený kříž.
00:12:32 A šli jsme do Terezína.
00:12:35 Tam jsem uviděl matku, která tam ještě byla.
00:12:38 Nepoznala mě, měl jsem 45 kilo.
00:12:42 Odjela napřed do Prahy a mě dali do nemocnice.
00:12:46 A já se bál, že tam umřu.
00:12:49 Tak jsem utekl a jel jsem na střeše vagónu do Prahy.
00:12:54 Přišel jsem k jedněm známým, měl jsem 42 stupňů horečky,
00:12:57 To byla ta známá tyfová epidemie?
00:13:00 Ano. Ale přežil jsem to, jako vždycky.
00:13:03 Tam hrálo přátelství větší roli než stranické příslušenství.
00:13:09 A také slušné chování. To platilo jako v civilním životě.
00:13:15 A ta hrdinství, co se z toho dělalo,
00:13:18 já to považuji za epizodu bez velkého významu.
00:13:25 Vy říkáte slušně se chovat. Co to znamená tam v tom prostředí?
00:13:32 Neukrást druhému vězni jeho jídlo. Nevyhodit ho z kavalce.
00:13:40 Když je mu hůř, tak mu pomáhat. Nechtít přežít na úkor druhého.
00:13:58 Vydrželi jsme spolu 51 let. Teda spíš ona se mnou vydržela.
00:14:02 Takže to nemohlo být tak hrozné.
00:14:05 Musíte doufat, že s vámi ještě vydrží.
00:14:07 Teď už je to těžké.
00:14:10 Za prvé: Kdo bude mít kuchyň, kdybychom se rozešli?
00:14:13 To je první předpoklad.
00:14:15 Dřív to byla ložnice, teď už je to ta kuchyň, že jo.
00:14:18 Kdo bude mít psa?
00:14:20 Já myslím, že už spolu zůstaneme.
00:14:22 Už jsme se dohodli, že je to tak lepší.
00:14:25 Krásně jsme oslavili zlatou svatbu.
00:14:34 DOBOVÁ UKÁZKA
00:15:01 Jaké jste měl plány? Určitě jste měl spoustu plánů...
00:15:05 Vůbec žádné.
00:15:07 Tehdy jsem neměl žádné plány.
00:15:10 Ano, žil jsem.
00:15:12 Byl jsem přesvědčen, že začíná nový život,
00:15:14 že nastává nové období, že je tady svoboda,
00:15:17 že komunistické myšlenky osvobodí lidi...
00:15:21 Byl jsem trochu zblblý.
00:15:24 A trvalo mi to nějakou dobu, než jsem se z toho vzpamatoval.
00:15:30 Chodil jste na komunistické schůze? No ježíšmarjá!
00:15:33 Když jsme se chtěli vidět, tak jsme šli na schůzi,
00:15:36 abychom si taky trochu užili.
00:15:38 Víte, tehdy platilo:
00:15:41 Když mám holku, nemám postel, když mám postel, nemám holku,
00:15:44 když mám obojí, tak mám stranickou schůzi.
00:15:47 Takhle jsem vyrůstal.
00:15:50 DOBOVÁ UKÁZKA
00:16:18 Když se na to dnes dívám, říkám si, že asi moc inteligentní nejsem.
00:16:24 Kdybych byl inteligentní, tak jsem to musel dřív poznat.
00:16:29 A ten přerod poznání, že je to podvod, to je přerod dlouhý.
00:16:34 To nejde z dneška na zítřek.
00:16:38 To musíte prožít mnoho osobních zklamání.
00:16:41 Pohybujete se v té společnosti a pak se z ní dostanete ven.
00:16:45 To byl ten fenomén pro mě, když jsem se v r. 1989 vrátil,
00:16:50 že lidi usnuli jako komunisti a probudili se jako konzervativci.
00:16:57 Tak chytrý já nejsem, u mě to trvá dlouho.
00:17:01 Váš tatínek byl za války v Anglii.
00:17:04 Určitě si něco myslel o tom vašem schůzování.
00:17:07 Nemluvili jste spolu o tom?
00:17:10 Otec byl přesvědčen, že to je v pořádku.
00:17:13 Jenže rok po tom, v r. 1949, už ho zase zavřeli.
00:17:16 Tehdy se mi otevřeli oči. A v r. 1950, když mi zavřeli matku.
00:17:21 Ale to jsem ještě tehdy nepochopil, že je to v systému, v ideologii.
00:17:30 K tomu jsem došel až později.
00:17:37 A já jsem si myslel až do r. 1968, že to lze dát dohromady.
00:17:47 V tom roce 1968 si i nestraníci mysleli, že se režim dá vylepšit.
00:18:00 Oni na mně chtěli, abych se zřekl otce.
00:18:04 Abych napsal prohlášení, že otec je zrádce.
00:18:11 Napsal jsem jim, že mě otec dobře vychoval,
00:18:16 že možná dělal chyby, ale ne proti režimu.
00:18:19 A tehdy mi řekli, že z toho budou důsledky.
00:18:26 No a když zavřeli i matku, tak jsem šel jezdit s bagrem.
00:18:57 Naše rodina byla zavřená 17 let, když vezmete oba režimy.
00:19:04 Když jsem žádal o azyl ve Švýcarsku, tak se tam vyděsili a ptali se:
00:19:09 Co jste tam dělali?
00:19:12 A já říkal:
00:19:14 Vždycky jsme byli na té nesprávné straně, měli jsme smůlu.
00:19:18 Musí se to vzít i z hlediska těch koncentráků.
00:19:23 Já bych nežil, kdyby se Rusové nepřiblížili k Osvětimi.
00:19:28 Mě by tam dali do plynu!
00:19:31 Takže jste k nim cítil určitou vděčnost?
00:19:33 Ano, ano.
00:19:35 My máme účty vrovnané.
00:19:37 Nejenže nakonec zavřeli rodiče, ale že mě vyhnali z této země.
00:19:42 My máme vyrovnaný rozpočet.
00:19:45 Velice si vážím těch lidí, kteří to pochopili dřív,
00:19:53 kteří proti tomu něco dělali.
00:19:57 Řeknu vám šílenou nespravedlivost jaký ten život je.
00:20:02 Lidi, kteří šli do zahraničí v r. 1948, to měli nesmírně těžké.
00:20:07 Šli do zničené Evropy, Evropy, která neměla peníze.
00:20:12 Německo ještě bylo rozbombardované, Anglie byla chudá.
00:20:17 Měli to nesmírně těžké. Materiálně, pracovně atd.
00:20:23 Ta moje parta, která šla v r. 1968,
00:20:28 která částečně zavinila, že ty lidi v r. 1948 šli,
00:20:34 ta to měla proti nim lehké, to byl otevřený svět.
00:20:39 Pražské jaro na Západě brali.
00:20:53 Nechtěl jsem do Německa ze dvou důvodů.
00:20:58 Za prvé mi nebylo jasné, jestli tam budu moci žít.
00:21:05 Za druhé jsem nechtěl, aby lidé, kteří zůstali v Praze
00:21:11 říkali, že jsem si utekl za lepším.
00:21:18 Za třetí mi v tom také pomohli Němci.
00:21:22 Když jsem šel na německé velvyslanectví se taky ptát,
00:21:28 jestli bych tam mohl jít, tak oni se mě na všechno ptali,
00:21:32 já jsem jim to vysvětlil a oni na to řekli:
00:21:35 To je velice jednoduché, my vám dáme německé vízum,
00:21:39 můžete jet od Německa, půjdete do sběrného tábora.
00:21:44 Tam vám vyřešíme papíry a náhradu za koncentrák.
00:21:49 A já jsem řekl:
00:21:51 Pánové, co živ budu, i kdyby to bylo s nebeskou postelí,
00:21:55 nepůjdu do žádného německého lágru, za žádnou cenu.
00:21:59 Věděl jsem, že tím přijdu o prachy za koncentrák.
00:22:03 Kdo do 7 měsíců nepřišel do Německa, tak ztrácel nárok.
00:22:08 To jsme si se ženou řekli, že se přece neprodáme.
00:22:13 Poprvé jsme svobodní a můžeme svobodně rozhodovat,
00:22:17 tak nepůjdeme někam kvůli prachům. A šli jsme do Švýcarska.
00:22:21 Švýcarsko je nádherná země.
00:22:24 Ale není to pro intelektuály, je to dobré pro lékaře apod.
00:22:29 Nakladatelství tam jsou malá, takové rodinné podniky.
00:22:33 Německy mluvících Švýcarů je asi jen milión.
00:22:38 Takže jsme šli do Německa. Až v roce 1969.
00:22:45 Tam jsem pak byl ředitele knižního nakladatelství.
00:22:51 Odjel jsem jako ředitel
00:22:55 a na příštím veletrhu už jsem byl zase jako ředitel.
00:23:02 Ekonomii jsem vůbec nerozuměl.
00:23:06 Neuměl jsem číst německou bilanci, to se u nás nedělalo.
00:23:09 U nás se musel jen překročit plán, aby jsme dostali prémie.
00:23:13 Měl jsem výborný tým, který neměl zájem shodit ředitele.
00:23:20 Varovali mě v ekonomii, když jsem chtěl udělat rozhodnutí,
00:23:26 které by z této stránky nebylo správné.
00:23:30 Po nocích jsem se to učil. Naučit se to dá.
00:23:34 Když jste měl to štěstí a dostal to místo,
00:23:37 byl jste vážně nemocen, měl jste 2 operace za sebou.
00:23:41 Nemá člověk tendenci vidět v tom zásah shůry?
00:23:45 Už jsem byl na vrcholu a zase zasáhl osud...
00:23:52 To já jsem úplně jiný.
00:23:56 Myslím, že to propuknutí rakoviny bylo také psychologické.
00:24:01 Rakovina ve mně byla, ale šlo to tak rychleji.
00:24:04 Být to o rok dřív, tak jsem nikdy neutekl.
00:24:07 Člověk s rakovinou nemůže jít do emigrace.
00:24:10 Ale řekl jsem si: Já nemohu umřít.
00:24:12 Mám 2 děti, mám manželku, nemohu je tady venku nechat.
00:24:16 Tím že jsem si to řekl, tak jsem neumřel.
00:24:21 Vždycky jsem ležel 3 neděle, mezitím jsem šel dělat.
00:24:27 Byla jedna operace, pak byl knižní veletrh,
00:24:31 to jsem jen pil mléko a jedl jogurt,
00:24:34 pak byla druhá operace, pak mě ozařovali,
00:24:37 no pak jsem zase dělal ředitele.
00:24:45 V roce 1976 jsme založili časopis.
00:24:49 Byla to iniciativa spisovatele G. Grasse.
00:24:53 To bylo ještě před Chartou 77.
00:24:57 To byl Grassův nápad, otevřít prostor pro intelektuály
00:25:02 pronásledované ve východních zemích.
00:25:09 Tam vycházeli všichni tihle autoři.
00:25:15 Pak jsem všechny knihy od Vaculíka převzal do našeho nakladatelství,
00:25:22 aby nešly do stoupy.
00:25:25 A tak až do konce jsme vydávali celou českou literaturu.
00:25:33 Vy jste byl jako manažer finančně velice úspěšný.
00:25:38 Vyvrcholilo to při vašich 60. narozeninách.
00:25:42 Můžete mi něco říct o té vaší oslavě?
00:25:45 Na Západě jdete jako manažer v 60 letech do penze.
00:25:49 To je vrchol, který můžete dosáhnout.
00:25:53 Oni se rozhodli, že pro mě vydají knihu.
00:25:56 Pak jsme udělali velkou oslavu.
00:26:00 Vzhledem k tomu, že jsem měl za přátele
00:26:03 ty nejvýznamnější kulturní a politické představitele,
00:26:07 tak na mých narozeninách byli 2 řečníci - nositelé Nobelovy ceny.
00:26:14 Nakladatel musí propagovat to, co dělá.
00:26:18 Nemůžete mít větší reklamu než pořad v televizi.
00:26:47 Má to výhodu, že si nemusím dělat starost,
00:26:50 jestli mě nechají v zaměstnání, nebo ne.
00:26:54 Stáří má výhody, pokud je člověk zdravý.
00:26:59 A pak je tady ta skleróza, to máte výhodu,
00:27:02 že se každý den dozvíte něco nového.
00:27:05 Ač jste ateista, kdybyste klepal na nebeskou bránu,
00:27:10 představil byste se jako co nebo jako kdo?
00:27:14 Jako Tomáš Kosta z Prahy a taky z Frankfurtu.
00:27:19 A že to peklo už jsem měl, tak jestli by mě tam vzali.
Na životním osudu Tomáše Kosty, řediteli významného německého nakladatelství Bundverlag, by se daly názorně předvést dějiny střední Evropy po první světové válce. Narodil se v rodině židovského profesora německého gymnázia v Praze, jeho rodiče se rozvedli, otec odešel do anglické emigrace, což matka s dětmi už nestihla. Šestnáctiletý Tomáš Kosta byl roku 1941 deportován do Osvětimi. Tam vstoupil do komunistické strany a zřejmě díky tomu koncentrák přežil, protože komunisté své lidi přesouvali tam, kde se přežít dalo. Konec jeho komunistickým ideálům učinil rok 1951, kdy byli oba jeho rodiče zatčeni. Po invazi Kosta emigroval a velice záhy získal místo ředitele v německém Bundverlagu. K tomuto nakladatelství přitáhl hvězdy německé literatury a vydával tu i české disidenty.