Tereza Brdečková hovoří s lidmi, kteří mají víc za sebou než před sebou. Režie Z. Tyc
„Když jsem začínala, měla jsem na stole položenou ceduli: Mluv pomalu!“, říká rezolutní šedovlasá dáma, jedna z legendárních postav pražského učitelského stavu. Ve školství prožila Věra Perlínová padesát let, z toho posledních čtrnáct za ředitelským stolem školy Brána jazyků – pražské státní instituce, kterou provázela jak pověst snobské školy pro „VIPáky“, tak také místa, kde se děti učily jazykům kvalitně a s chutí. V devadesátých letech se v médiích objevovala, kdykoliv šlo o nějaký spor o koncepci ve školství. Ona sama řídila Bránu jazyků a svou koncepci měla podloženou praxí: „Rodiče a děti jsou naši klienti, ale pokud nenajdeme společnou řeč, nebude to fungovat.“
Dalo by se říci, že v případě Věry Perlínové škola a život jedno jsou. Ale jak už to chodí, mohlo to být všechno úplně jinak. O škole, ale i o tom „jinak“, si se svým hostem povídala spisovatelka Tereza Brdečková.