Tereza Brdečková hovoří s lidmi, kteří mají víc za sebou než před sebou. Režie Z. Tyc
00:00:30 To musí být úžasný pocit, když sem přijdete ráno,
00:00:33 přijedete autem, přijdete do takového velkého domu
00:00:36 a říkáte si, to všechno jsem vymyslela a postavila.
00:00:40 Já první, co vidím, jsou nalepené plakáty na betonech.
00:00:44 Já vím, že z těch betonů to nejde sundat, ta lepidla.
00:00:47 Takže se zlobím.
00:00:49 To víte, tak vymazlené to je. To musím přiznat, že jo?
00:01:00 Ona je to v zásadě takováhle krychle, která vede takhle nahoru.
00:01:07 A z té je uříznutý jeden čtverec.
00:01:12 Jsou to tyhle čtyři čtverce.
00:01:14 Tohle je vstupní část, kudy lezete dovnitř,
00:01:18 tady v tom centru.
00:01:20 A ty jednotlivé čtverce jsou vybavené ještě vevnitř,
00:01:25 proříznuté těmihle dírami, to jsou ta atria, jedno je za námi.
00:01:33 Takže je to naprosto logická, jednoduchá blbost.
00:01:48 Tadyhle je ten sloup.
00:01:50 Ten sloup je tady kvůli tomu, aby se tohle dokončilo.
00:01:53 Aby to bylo jasné. Ten tam je jinak na prd.
00:02:02 Vy jste byli z Prahy a tatínek potom se dostal do Bratislavy.
00:02:06 Kolik vám bylo let?
-Do třetí třídy jsem šla. Asi sedm.
00:02:12 A šli jsme tam, protože byl táta přeložený na Slovensko
00:02:16 a tam z něho udělali prokuristu.
00:02:19 Jaký to byl pro vás rozdíl?
00:02:21 To bylo ještě Československo předválečné.
00:02:24 Pro mě ani moc žádný velký ne.
00:02:27 Já jsem tady byla taková holčička malinkatá, ve škole nebyl problém.
00:02:35 Ale hned byla mobilizace.
00:02:39 Potom následovalo, po Mnichovu, odtržení Slovenského štátu.
00:02:43 Vy říkáte, že v té době jste začala cítit, že jste Češka,
00:02:47 na tom Slovensku. Projevilo se to nějak?
00:02:50 Ano. To se projevilo velice silně. Byli jsme hned nějací nepřátelé.
00:02:55 U nás byla hned naproti sokolovna,
00:02:58 tam byla čecho-žido-bolševická výstava. To si pamatuji jako dnes.
00:03:02 -V Bratislavě?-V Bratislavě. A byla taková všeobecná averze
00:03:06 vůči Čechům, vůči Židům, ta je tam tradičně.
00:03:12 Já jsem to jako malá holčička cítila jako strašné příkoří.
00:03:17 Tam, co jste byli v Bratislavě,
00:03:20 byla ta válka nějakým způsobem cítit nebo to bylo spíš...
00:03:24 Velice. Velice byla cítit, hlavně my jsme to pořád sledovali,
00:03:27 poněvadž naši se tam necítili doma, necítili se tam bezpeční.
00:03:31 Protože také některé Čechy zavírali Slováci jenom za to, že jsou Češi
00:03:37 nebo že měli dobrý byt a chtěli ten byt dostat.
00:03:40 To nebylo jednoduché.
00:03:43 Byli jsme cizinci, měli jsme pasy, nesměli jsme mít rádio doma.
00:03:50 A na osvobození si vzpomínáte?
00:03:52 Nebo osvobození - přechod Malinovského armády.
00:03:56 Táta nás vždycky sebral s mámou a někam nás odvezl,
00:03:59 aby se o nás nemusel bát. To jsme byli na západě, na Myjavě,
00:04:04 a tam nás osvobozovali Rusové docela pěkně,
00:04:09 asi tři dny jsme seděli na řepě ve sklepě.
00:04:16 A potom přišel dovnitř první ruský voják, celý ovázaný,
00:04:21 a postavil našeho tátu ke zdi s automatem a sebral mu hodinky.
00:04:34 Mě strčili naši do školy dřív, než bylo nutné,
00:04:38 asi se mě chtěli doma zbavit.
00:04:41 A potom jsem šla ze čtvrté třídy do gymnasia.
00:04:45 V obecné jsem byla chytrá holka.
00:04:47 A potom už ne, pak už jsem měla ošklivé známky.
00:04:51 Měla jsem trojky. Hlavně z mravů jsem měla.
00:04:54 -Z mravů? Co jste vyváděla?
-Furt jsem kecala do všeho.
00:05:01 Drzá. Drzý fracek. Takové ty protivné holčičky. Obtloustlé.
00:05:07 -Co vás bavilo v tomhle věku?
-Rébusy.
00:05:13 A byly tam takové psychotechnické zkoušky,
00:05:16 tam mi dávali otázky jako rébusy, řešit to, to bylo úžasné,
00:05:21 to mě strašně bavilo. Tak jsem si řekla, že budu matematik.
00:05:25 Já bych dělala asi cokoli velice pilně. Já byla pilný člověk.
00:05:32 Ale byla jsem blbá na cokoli, co se musí pamatovat,
00:05:36 takže jsem se třeba nemohla učit řeči,
00:05:39 nikdy jsem se nenaučila žádná slovíčka
00:05:42 a nemohla jsem mít třeba dějepis, věci na paměť.
00:05:55 Já jsem tam šla, protože jsem tam byla doma.
00:05:58 Tak jsem šla do bratislavské techniky.
00:06:01 Já jsem tehdy o tom řemesle vůbec nevěděla, co to je.
00:06:04 Tehdy se nedělaly žádné zkoušky, jenom jsem se zapsala na techniku.
00:06:08 Tam byli Koula, Hannauer, skvělí funkcionalisté,
00:06:13 které vyhodili tady ze školy a tam učili.
00:06:19 Říkala jste, že jste tam také měla potíže,
00:06:22 že vás několikrát málem vyhodili pro individualismus.
00:06:26 To mě vyhodili dvakrát.
00:06:28 Mně vyčítali, že jsem individualista.
00:06:31 Měla jsem se sebekriticky předvést plénu,
00:06:35 bylo to v noci, asi ve dvě hodiny,
00:06:37 plénu studentů předvést sebekritické přiznání,
00:06:42 jaký jsem to individualista.
00:06:44 Ale já nevěděla, ani co tím myslí, ani co to je sebekritika,
00:06:49 proč to dělat, hrozně mě to zaskočilo,
00:06:52 vůbec jsem nevěděla proč,
00:06:55 takže bylo docela přirozené, že mě vyrazili z té školy.
00:07:00 Tehdy se mě zastal profesor Piffl, který byl děkanem.
00:07:04 Já měla samé jedničky na zkouškách a on byl v partaji,
00:07:09 tak měl nějaké slovo, aby mě tam nechali.
00:07:12 To byl první rok.
00:07:14 Druhý rok ne, to se mě už nikdo nezastal,
00:07:17 to už jsem zůstala doma
00:07:20 a čuměla jsem půl roku doma, to bylo ošklivé.
00:07:26 Pak mi vzkázal pan profesor Karfík, abych přišla do té školy,
00:07:30 že když tam přijdu, tak že si toho nikdo nevšimne.
00:07:33 Takhle nějak to prošlo, že jsem tam opravdu začala chodit.
00:07:37 Oni vás vyhodili a pak na to zapomněli?
00:07:40 Pak na to zapomněli.
00:07:42 Pak to prošlo a musela jsem dělat socialistický realismus.
00:07:48 Karfík mi říkal:
00:07:50 "Ty namaluješ prostě jeden věžák do Bratislavy
00:07:53 a já ti na něj dám dvojku.
00:07:55 Vem si časopis, ruský nebo polský, který chceš,
00:07:59 a obkresli, který chceš."
00:08:02 Tak jsem si tam vybrala ještě takový nejnormálnější,
00:08:06 obkreslila jsem ho.
00:08:08 Ale to, že jsem musela udělat věžák,
00:08:10 takový podobný, jako je tady v Podbabě,
00:08:14 nakreslit ho, to mě zkazilo hrozně.
00:08:20 To jsem nechtěla, samozřejmě.
00:08:22 Víte, v tom socialistickém realismu, to byly kýče,
00:08:26 to byly blbosti, co člověk dělal.
00:08:28 Prostě hrozný barák, takovou sorelu,
00:08:31 takový ten barák,
00:08:33 jako se dělala Lomonosovova universita.
00:08:36 Ale to vám musím říct,
00:08:38 poněvadž to je strašně důležité v tom životě,
00:08:41 že se člověk nesmí zkurvit.
00:08:44 Víte, já tím, že jsem to nakreslila,
00:08:47 tak jsem se sama před sebou omlouvala.
00:08:52 Nějak jsem si tomu začala rozumět, že to není tak úplně blbé,
00:08:58 že to má svoji tektoniku, že to je vlastně logické.
00:09:03 Prostě nacházela jsem si argumenty,
00:09:06 proč nejsem tak zlá, že to obkresluju.
00:09:12 Rozumíte mi?
-Já vám rozumím dobře,
00:09:15 ale co je na tom tak špatného, vždyť je to jenom jeden dům?
00:09:19 Ale to je hrozné,
00:09:21 když to namalujete, tak se vám to dostane pod kůži
00:09:24 a je to tam.
00:09:30 Potkala jsem kamaráda, který byl horolezec,
00:09:33 říkal, že jede na školení na Horskou službu do Tater.
00:09:36 Tak jsem řekla, jedu s tebou. A začala jsem tam s tím školením
00:09:41 a zůstala jsem v těch Tatrách dělat nosiče.
00:09:45 Poněvadž oni platili za kilo čtyři koruny tehdá, dost peněz.
00:09:51 Jak jste se dostala, když jste byla tou šerpovou,
00:09:54 to jste potom dostala na starosti ten velký chemický závod,
00:09:58 ten Kapron?
00:10:00 Já jsem utekla z toho šerpování, samozřejmě, protože to byla blbost.
00:10:04 Ale když jsem se vrátila,
00:10:06 šla jsem do toho chemického průmyslu projektovat.
00:10:10 Ne hned, ale během roku mně přišili na triko
00:10:14 ten veliký závod Kapron a to bylo takové napínavé,
00:10:19 poněvadž jsem tomu nerozuměla, neuměla jsem samozřejmě vůbec nic,
00:10:24 názor jsem neměla taky žádný na nějakou architekturu.
00:10:29 A naučila jste se tam nakonec něco?
00:10:33 Naučila jsem se tu odvahu, že se to dá udělat.
00:10:37 Že všechno jde, když se chce.
00:10:44 Potom teprve jste šla do Prahy k Fragnerovi?
00:10:48 Potom jsem šla do Prahy k Fragnerovi.
00:10:53 Váš manžel byl architekt Jan Šrámek.
00:10:56 Můžete mi říct, jak jste se seznámili?
00:10:59 On to byl strašně hodný člověk.
00:11:01 Strašně slušný, strašně hodný a velice pěkný chlap.
00:11:05 A po 20 dnech, co jsme spolu mluvili,
00:11:09 jsme se brali.
-Po 20 dnech?
00:11:15 Když jste byli oba architekti, jak jste se navzájem ovlivňovali?
00:11:20 -Nebo co jste si tak vyměňovali?
-To bylo legrační.
00:11:23 My jsme spolu začali dělat, že budeme spolu dělat soutěž,
00:11:27 a hned prvním projektem, první dny jsme se pohádali
00:11:31 a pak jsme si řekli, už v životě spolu nebudeme nic dělat.
00:11:35 Nebo bychom se museli rozvést. Poněvadž to bylo vážné.
00:11:39 On maloval kudrnaté stromečky. Já jsem malovala kulaté stromečky.
00:11:43 To vůbec nešlo.
00:11:45 Vůbec vydržet bydlet s takovým volem,
00:11:48 který dělá kudrnaté stromečky.
00:11:51 Manžel dělal jiné domy, než jsem já byla kdy schopná udělat
00:11:56 a já dělala jiné domy než on.
00:11:58 Ve čtyřiceti padesáti letech, když už jsme dělali spolu,
00:12:04 tak už jsme velice přesně věděli,
00:12:07 kde jsou mantinely jednoho k druhému.
00:12:17 Já říkám studentům, máte čas,
00:12:19 ve čtyřiceti se to v člověku teprve nějak objeví.
00:12:24 Oni jsou teď vzdělanější, my jsme nebyli vzdělaní.
00:12:28 My jsme byli nevzdělanci,
00:12:30 taky jsme nejezdili po světě, byli jsme tady zavření.
00:12:34 Takže jsme neviděli nic pořádného. Já jsem přijela do Marseille letos,
00:12:40 prvně jsem viděla jednoho Korbika, toho velkého
00:12:43 a úplně jsem se počurala.
00:12:45 Já kdybych to viděla v těch dvaceti,
00:12:48 možná že bych to už taky vkousla.
00:12:51 Vy jste prostě jako architekti vstoupili do toho stavebního světa
00:12:55 úplně bez představy?
00:12:58 Bez kontaktu. Bez představy, o co jde.
00:13:01 A museli jsme si vlastním uvažováním
00:13:04 vybudovat nějaký názor vůbec na umění.
00:13:15 Já jsem nikdy nechtěla dělat ty bytovky,
00:13:19 poněvadž tam byl ten diktát dodavatelů velice silný,
00:13:23 tam se nedalo moc něco vymýšlet.
00:13:29 Přitom ta sídliště by to byla potřebovala,
00:13:33 aby se člověk nad nimi zamyslel a dělal je trošku jako architekt
00:13:37 a nejen jako zaměstnanec projektového ústavu.
00:13:58 Vy jste přesně ta generace,
00:14:01 která prožila většinu života v nějakých režimech,
00:14:05 které za moc nestály.
00:14:07 Já jsem prožila celý život v tomto období,
00:14:11 kdy jsem furt něco nesměla, kdy mě všude nechtěli
00:14:15 a nechtěli moji práci.
00:14:19 Ale také to bylo šílené štěstí, když to prasklo.
00:14:25 -Štěstí, že jo?-To jsem vůbec nedoufala, že to někdy zažiju.
00:14:30 Nikdy jsem takové štěstí ani předtím ani potom nezažila.
00:14:34 A hned jste měla spoustu plánů, co uděláte.
00:14:37 Ani ne, ale prostě mě to bavilo. V parlamentu jsem byla hned.
00:14:42 Vy jste byla v Parlamentu?
00:14:44 Hned zkraje, ještě za Občanské fórum jsem tam hlásala,
00:14:49 pak jsem z toho utekla,
00:14:51 poněvadž jsem potřebovala pracovat pro Svaz architektů,
00:14:55 který se také musel dělat nový, byla jsem prezidentem.
00:15:00 Cítila jste někdy nějaký limit v architektuře, ve stavebnictví,
00:15:04 že jste ženská?
00:15:05 Protože ženám se obvykle nevěří, že dokážou něco postavit,
00:15:09 spočítat, unést a zařídit.
-Přesně tak to je.
00:15:12 Ti, co rozdělovali ty práce,
00:15:14 tak do dneška nemají jednoduchý přístup mluvit se ženskými.
00:15:22 Oni nám nedovedou vynadat,
00:15:24 a tím pádem mají pocit, že by se nemohli vyjádřit.
00:15:28 Ale určitě je to despekt.
00:15:39 Líbí se vám dneska,
00:15:41 jak se ta sídliště natírají různými barvami,
00:15:44 přestavují, aby tam lidem...
-Právě vůbec ne.
00:15:47 Já o tom nakonec teď dost uvažuju, protože vidím,
00:15:51 ta konfrontace těch nových baráků, které se dávají do sídlišť,
00:15:55 aby se zahustila a nějak oživila,
00:15:58 a potom ty barvičky, které se do nich dávají,
00:16:02 aby se oživila,
00:16:03 aby se staly jedinečnými ty jednotlivé domy,
00:16:07 tak tomu ubližují. Já si myslím.
00:16:12 Že ta velkorysost toho monotónního je lepší.
00:16:18 A jde mi o to, aby lidé se stávali velkorysými,
00:16:22 když to používají.
00:16:26 Protože mně přijde ta malichernost a to maloměšťáctví
00:16:30 jako velký hřích.
00:16:33 Jak se tahle vaše myšlenka velkorysosti shoduje s tím,
00:16:38 že vždycky je tady jakýsi limit? Prostorový, finanční a tak dále.
00:16:44 Tady je prostorový a finanční limit, to je skutečnost.
00:16:48 Ale velkorysost neznamená, že je něco velikého.
00:16:52 To je právě velikánský rozdíl.
00:16:54 Velkorysý může být veřejný záchodek.
00:16:57 Ta budova ČKD, to je dílo ještě vašeho manžela,
00:17:00 které jste dělali částečně spolu?
00:17:03 Manžel byl ještě u toho, ale už byl hodně nemocný.
00:17:07 Byl hodně nemocný, ale já bych to nedostala dělat.
00:17:10 On to dostal dělat.
00:17:12 Zasahovali do té stavby politici nějakým způsobem?
00:17:15 To byla právě výhoda bolševismu našeho,
00:17:18 že vám do toho nikdo nezasahoval, ani nekecal.
00:17:21 Ani ti, co to platili, do toho moc nekecali.
00:17:25 To je přesně dům, kdy bych si přestavovala,
00:17:29 že kdyby byl v New Yorku, takže by byl mnohem větší.
00:17:33 On respektuje rozměry toho náměstí.
00:17:36 To je právě vlastnost velkorysosti.
00:17:38 To je místo, které je pro Prahu dané,
00:17:41 Praha ho zná, lidé chodí okolo, znají to místo velice dobře,
00:17:45 takže ten dům se musel velice přizpůsobovat svému okolí,
00:17:49 aby mu neublížil.
00:17:51 To je první vlastnost každého dobrého baráku,
00:17:55 jestli neubližuje, jestli nepřekračuje svoje okolí,
00:18:00 ani že je dražší nebo že je nějak silnější
00:18:03 než to ostatní.
00:18:06 Taková privilegia vždycky měly jenom kostely.
00:18:12 Proto furt říkám,
00:18:14 že jsme měli stavět Senát jako novou budovu. To nám chybí.
00:18:18 V Praze by měl být Senát jako státní zakázka,
00:18:22 velice velkorysý, důstojný.
00:18:25 Vy jste potom v 70. a 80. letech prošla řadou ateliérů.
00:18:30 Byla jste také u Hubáčka, který stavěl Ještěd.
00:18:34 Říkalo se,
00:18:36 že to byl nejprogresivnější ateliér u nás.
00:18:39 Hubalda byl prima mužský,
00:18:41 ale já jsem byla u nich v pražském ateliéru, v SIALu.
00:18:47 Fajn období.
00:18:51 Dobré. Ale to už jsem byla velice dospělá.
00:18:53 Já jsem byla o hodně dospělejší než oni, pánové z toho SIALu.
00:19:15 Tady pořád dokola mluvíme o něčem, co je pro vás velmi důležité.
00:19:19 A to je, jak říkáte, morálka, pravda té stavby.
00:19:23 Já nenávidím ty stavby, které dělají schválnosti.
00:19:31 Že se producírují s tím, že všecko jde, když se chce.
00:19:37 Jsou šikmé stěny, neví se, proč. Je to zbytečné.
00:19:42 Které dělají takováhle překvapení pro lidi.
00:19:46 Lidé to mají rádi, že jsou překvapovaní,
00:19:49 poněvadž jim to přijde, že to je architektura,
00:19:53 když to je něco jiného, než co znají.
00:19:56 Takže je to takové podbízení se těm klientům.
00:20:00 A tohle je vlastně nemravné, schválně lidi šokovat.
00:20:06 To je přece nemravné. Proč?
00:20:10 Stejně jako mravné je třeba vychovat lidi k tomu,
00:20:16 že můžou bydlet v domě,
00:20:19 který vede odsud až někam daleko a ta okna jsou stejná
00:20:23 a on se v tom nijak nevylučuje,
00:20:26 protože je stejně jako všichni ostatní normální člověk, obyčejný,
00:20:31 a nemá mu vadit obyčejnost.
00:20:37 Člověk se nemá stydět za obyčejnost.
00:20:40 Člověk má být spokojený, má být šťastný tím, že je obyčejný.
00:20:47 Proč ne?
00:20:49 To je tedy v dnešní době hodně originální názor, musím říct.
00:20:54 Nejhorší je, když se lidé bojí něčeho.
00:20:57 To jsou takové největší hříchy. A to i kravin.
00:21:00 To se lidé bojí otevřít okno,
00:21:02 poněvadž neznají tu kličku, od čeho je.
00:21:05 Strach je ošklivá věc, ta nutí člověka k všelijakým blbým činům.
00:21:10 Takže udělat věci tak, to jsou detaily,
00:21:15 ale mněla by to být docela základní vlastnost,
00:21:19 aby ten dům byl srozumitelný,
00:21:21 když se na něj člověk koukne, aby viděl, asi jak to tam je.
00:21:26 Ten by měl spíš uklidnit,
00:21:28 že je všechno pevné, zajištěné, samozřejmé.
00:21:38 Když jste zakládala vlastní firmu,
00:21:40 bylo to konečně to, k čemu jste směřovala celý život?
00:21:44 Vůbec ne. Mě by ani ve snu nenapadlo,
00:21:46 že bych někdy chtěla mít vlastní ateliér. Vůbec ne.
00:21:50 My jsme se rozpadli, ten SIAL.
00:21:52 Pak jsem si vybrala ty nejlepší žáky,
00:21:56 ty jsem požádala, jestli by ke mně nenastoupili,
00:21:59 a už tam jsou 20 let skoro nebo jak dlouho je to od revoluce.
00:22:05 Jsou velice schopní a jsou hrozně laskaví
00:22:08 a jsou hrozně hodní na mě a dost se o mě starají.
00:22:12 Protože oni umějí psát na počítači, malovat na počítači.
00:22:16 Já jsem v životě nepsala na stroji.
00:22:20 Vždycky jsem měla písařku. Já jsem to neuměla. Neumím to do dneška.
00:22:25 Rozumíte, člověk je blbý,
00:22:28 když je z jiné generace najednou tady.
00:22:31 Některé projekty ve vašem ateliéru
00:22:33 určitě zůstaly v šuplíku nerealizovány.
00:22:36 U kterých z nich vás to mrzí?
00:22:38 90 % mých projektů zůstalo v šuplíku.
00:22:45 Mrzí mě ty, co jste sem natahali, ty modely.
00:22:49 Tenhle mě mrzí, to byl na Tylák obchodní dům,
00:22:53 který byl ve své době hrozně dobrý.
00:22:56 To nemáte vztek?
00:22:58 Vztek jestli nemáte, když prohrajete soutěž?
00:23:01 Z toho se umím zout rychle.
00:23:04 Já jsem kdysi lyžovala za širší národní manšaft.
00:23:11 Takže to prohrávání, to se člověk naučí ve sportu.
00:23:15 V závodním sportu.
00:23:17 To si člověk řekne, že si aspoň pěkně zaprojektoval
00:23:20 a že příště.
00:23:22 Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
00:23:24 Nebo i akceptovat, že je člověk blbý.
00:23:27 To dělá hlavně mužským dost velké potíže,
00:23:30 oni jsou ješitnější, než jsme my. Víte?
00:23:35 Co vás kromě práce ještě baví?
00:23:44 Asi dlouho nic. Kdysi mě bavili mužští.
00:23:50 Co vás ve vašem věku takhle drží, že se zřejmě těšíte?
00:23:55 Asi ty baráky, bohužel. Bohužel nemám nic chytřejšího.
00:24:01 Co právě teď děláte a jaké máte plány?
00:24:05 Teď se pokouším o tu velkou bytovku. Nevím. Neumím ji.
00:24:12 -Půjdete do soutěže s tím?
-Tak trošku jo.
00:24:16 -Je to výzva?
-No, no.
00:24:20 Existuje ve vašem oboru něco jako inspirace?
00:24:24 -Já nevím, co to je inspirace.
-Že se vzbudíte uprostřed noci,
00:24:28 posadíte se na posteli a řeknete si:
00:24:30 "Bude to vypadat takhle!"
00:24:33 To často. To mám často, že se ráno vzbudím,
00:24:35 že se mi o tom zdálo, že vím, co tam uděláme.
00:24:39 Přijdu do práce a říkám pánům, já bych to udělala takhle.
00:24:44 Kdy jste na to přišla? Zřejmě v noci.
00:24:49 Jste věřící?
00:24:51 Ani moc ne. Tak okrajově. Na něco věřím.
00:24:58 Na nějakou pravdu, na její vítězství.
00:25:04 -Je něco po smrti?
-Nemyslím. Bojím se, že není.
00:25:10 Byla bych příjemně překvapená, kdyby bylo.
00:25:13 To by bylo velice prímové.
00:25:37 Skryté titulky: Alena Kardová, Česká televize 2013
Kolegy i veřejností je často nazývána první dámou české architektury. Je autorkou nebo spoluautorkou řady výrazných staveb, k nejznámějším patří například budova ČKD v dolní části Václavského náměstí nebo nová velkoryse pojatá budova ČVUT v Praze. Architektka Alena Šrámková vede dodnes vlastní ateliér, kde ovšem spolupracuje s mnohem mladšími kolegy, stále projektuje, cestuje, přednáší. Je laureátkou mnoha velmi významných ocenění. S architekturou prožila celý život, což znamená šedesát let aktivní práce v oboru. Těsně před listopadovým převratem působila ve slavném SIALu, v roce 1990 krátce zabrousila jako poslankyně Federálního shromáždění za Občanské fórum do politiky, ale především ji ani ve snu nenapadlo, že by jako tehdy čerstvá šedesátnice mohla snad uvažovat o poklidu penze. Neuvažuje tak dodnes.
Jaká byla cesta svéhlavé holčičky a individualistické studentky mezi českou architektonickou elitu, o tom už se dozvíte z rozhovoru spisovatelky Terezy Brdečkové s profesorkou Alenou Šrámkovou, který nepostrádá životní moudrost, ale ani sarkasmus a humor.