Návštěva Ústavu sociální péče v Čekanicích. ### Připravila L. Václavová
00:00:51 Naše děti, o které se staráme, navštěvuje pouze část rodičů.
00:01:00 Převážná část našich klientů ty návštěvy samozřejmě postrádá,
00:01:06 protože buď rodina nefunguje nebo rodina neexistuje.
00:01:10 A nebo prostě nemá zájem.
00:01:13 A my se snažíme co nejlépe funkci této rodiny suplovat.
00:01:17 Funkci dobré rodiny my samozřejmě nahradit nemůžeme.
00:01:24 Ale snažíme se tomu co nejvíce přiblížit.
00:01:33 -A co je při tom to nejdůležitější?
-Nejdůležitější...?
00:01:40 Já myslím, že člověk musí mít ty děti rád.
00:01:44 Já je mám tak ráda, že když přijdu domů,
00:01:46 tak na ně myslím.
00:01:49 -A co rodiče těch děti?
-Já je nijak neodsuzuji,
00:01:53 protože je to strašně těžké mít je doma. Viď?
00:01:56 -Máma...
-No ano...
00:02:00 -Je něco, co ti tady vadí?
-Mně nic docela nevadí.
00:02:04 Je to tady hezký. Mně nic nevadí.
00:02:08 A co by sis přála?
00:02:13 Přála bych si, aby se za mnou přijela podívat
00:02:17 moje vlastní maminka do čekárny. Už tady za mnou dlouho nebyla.
00:02:23 Chtěla bych ji vidět. Už jsem ji strašně dlouho neviděla.
00:02:29 HRAJE NA KYTARU A ZPÍVÁ
00:03:43 My jsme v Čekanicích vrátili náš zámek v rámci restitucí
00:03:49 bývalým majitelům.
00:03:53 A samozřejmě vyvstal problém, co dále.
00:03:57 Přes řadu potíží se nám podařilo získat i českou vládu pro to,
00:04:03 že svým rozhodnutím odsouhlasila výstavbu nového ústavu v Mačkově.
00:04:12 A tento ústav by měl odpovídat všem evropským parametrům.
00:04:22 Já jsem byl pověřen úkolem stát se architektem stavby
00:04:26 nového ústavu sociální péče pro mentálně postiženou mládež.
00:04:30 Tento úkol není jako každá jiná architektonická úloha.
00:04:33 Je to trošku o něčem jiném.
00:04:36 Architekt musí především poznat požadavky a potřeby těch dětí.
00:04:41 Musí poznat filozofii pana ředitele, jakým způsobem on přistupuje
00:04:45 k jejich výchově a péči o ně. A když si člověk vyhodnotí
00:04:51 všechny tyto poznatky, tak je to o tom,
00:04:55 stát se architektem požadavků a filozofických názorů,
00:05:00 ale ne architektem, který se danou stavbou chce předvést.
00:05:03 Že to bude stavba do časopisů, že to bude stavba století.
00:05:07 Je to stavba, která by se měla líbit těm dětem.
00:05:12 Ústav je dimenzovaný na 120 dětí, z čehož 50 je schopno
00:05:16 samostatné existence pod dohledem pedagoga a 70 dětí jsou ležáčkové,
00:05:25 kteří jsou odsouzeni celý život trávit na posteli.
00:05:28 Takže jeden ze základních požadavků bylo, umístit pavilon pro ležící tak,
00:05:33 aby prostě děti viděly ven, do kraje, do přírody.
00:05:37 Potom jsme řešili návaznost na terasu.
00:05:40 Aby bylo možné lůžko s dítětem vzít a vyvézt na terasu.
00:05:44 Aby to dítě mohlo být i ve venkovním prostoru.
00:05:47 Abychom těm dětem vytvořili, byť jsou ležící, normální prostředí,
00:05:53 které my jsme zvyklí vnímat vestoje v horizontu,
00:05:56 tak aby oni je mohli vnímat vertikálně.
00:06:00 Ukaž, jak maluje Tomášek sluníčko...
00:06:03 Ano... Neboj se... Tak...
00:06:10 Chodím k jednomu pánovi. Musím čistit koně, kopyta čistit...
00:06:20 Krmit...
00:06:25 Vašek bydlí u rodičů v Blatné. Ale nevzdělával se.
00:06:30 Když mu bylo 25 let, tak byla při pomocné škole zřízena
00:06:35 tzv. pracovní třída a Vašek ji začal navštěvovat.
00:06:40 Takže tady se mu dostalo prvních základů gramotnosti.
00:06:44 Teď ho učíme, aby se třeba uměl podepsat.
00:06:47 On se těší, že se bude starat o koně.
00:06:50 Teď pomáhá v prádelně. Umí znamenitě mandlovat.
00:06:54 Říká, že se tam bez něj obejdou a že bude dělat mužskou práci u koní.
00:06:59 Takže se na to velice těší a my mu to přejeme.
00:07:02 Teď se právě chodí zacvičovat k jednomu majiteli koní,
00:07:05 aby uměl s koňmi zacházet.
00:07:13 -Vašku, tobě se splnil sen, že?
-Sen. Ano.
00:07:17 Tak jaké to teď bude?
00:07:20 Včera bylo otevírání ústavu a byla tam celá kapela.
00:07:36 A podíval jsi se také včera do domečku, kde teď budeš bydlet
00:07:39 a víš s kým budeš bydlet?
00:07:42 Já budu mít u sebe Tomáše. Támhle jak jde, Tomáš.
00:07:52 A ty koně, co máme tady... Už máme 5 kobyl...
00:08:01 A tam je udělaná rampa, kde mají holky nasedat.
00:08:11 Tam budu mít žlutý pokojíček. Tam budu s paní Zachovou.
00:08:15 Naproti budu mít paní Doležalovou.
00:08:19 A pak tam budu hezky uklízet, v pokojíčku...
00:08:23 A pak tam budu mít pořádek. A pak to tam budu mít hezký
00:08:26 A budu mít novou židli, stůl, válendu novou...
00:08:35 A pak budu mít to... Pak budu mít to... křeslo...
00:08:41 -Takže se těšíte?
-Ano.
00:08:45 -A co tam ještě bude?
-Bazén!
00:08:48 Koupat se budeme v bazénu...
00:08:50 A pak budeme ještě chodit do Blatné něco koupit... ano...
00:09:04 Hezky se narovnej, drž se pěkně...! Hlavu rovně...!
00:09:09 A chytni se tady toho madla...!
00:09:14 A do předu si sedni na koníka...! Ták...
00:09:19 -A neboj se!
-Ne!
00:09:22 Mám ráda koně! S celou úctou!
00:09:26 -Ale ty je taky krásně maluješ.
-Malovala jsem je. To je pravda.
00:09:30 A ten obraz je ještě na sále.
00:09:34 A mám tu spoustu obrazů a ty si budu brát s sebou do nového ústavu.
00:09:38 Na to stěhování jsme se připravovali už 14 dní předem.
00:09:43 To už se vědělo, že nový ústav je předaný a že se to otevřelo.
00:09:52 Tzn., že na oddělení jsme začali všechno postupně balit a připravovat.
00:09:57 A ty děti v tom žily. Že se prostě něco děje.
00:10:00 Že půjdeme do nového ústavu, kde budou mít bazény,
00:10:03 a že se budou chodit koupat a cvičit a tancovat, že tady bude sál,
00:10:07 to oni mají rádi.
00:10:10 A konkrétně toto oddělení bylo vystěhováno během 1 hodiny.
00:10:13 Snášely to velice dobře. Čekali jsme, že to bude horší.
00:10:18 Ale myslím si, že když jsme byli všichni zase s nimi,
00:10:23 my, jejich opatrovnice, tak to snesly úplně krásně.
00:10:28 Oni jsou už na nás zvyklí. Já jsem tady třeba už 19 roků.
00:10:36 V našem zařízení je 120 klientů. Z toho 70 z nich je s těžkým
00:10:41 nebo hlubokým mentálním postižením. Plus mají kombinované vady.
00:10:46 Tzn., že se u nich vyskytuje slepota, hluchota,
00:10:50 víc jak polovina klientů má epilepsii.
00:10:55 Z těch 70 těžce postižených klientů je 40 klientů ležících.
00:11:00 Takže ta péče o klienty je velice náročná
00:11:03 jak po fyzické tak psychické stránce. Samozřejmě i po ekonomické stránce.
00:11:09 Takže vlastně tím, že jsme se přestěhovali sem,
00:11:12 do nového zařízení, pomohli jsme určitě mnoha dětem.
00:11:16 Za úsilí a pochopení spousty lidí.
00:11:19 Ale pomohli jsme vlastně i ošetřujícímu personálu.
00:11:22 Protože ty podmínky pro práci jsou tady výborné. Vynikající!
00:11:29 Raritou je tady ta pojezdová dráha, která je na oddělení ležících dětí.
00:11:36 A právě díky této pojezdové dráze se ošetřujícímu personálu
00:11:40 usnadňuje ta fyzická námaha, která je obrovská.
00:11:44 Takže oni ty sestřičky si mohou dítě třeba nadzvednout nad postel,
00:11:47 postel upravit, ustlat.
00:11:50 Mohou dítě odvézt na terapii, na rehabilitaci.
00:11:54 Prostě kam potřebují a zase zpátky do té postele.
00:11:58 Navíc jsou ty postele všechny polohovací,
00:12:02 takže ten klient, který vlastně většinu života prožije na lůžku,
00:12:06 má komfortní lůžko. A teď díky tomu,
00:12:09 že se vybudovalo toto zařízení, tak i komfortní péči.
00:12:14 My sem teď přijímáme klienty už od 3 let jejich věku,
00:12:18 kdy vlastně do té doby jsou v kojeneckém ústavu.
00:12:21 A ty kojenecké ústavy je pak nemají kam umístit,
00:12:24 když jsou mentálně postižení.
00:12:27 Takže si je pak vezmeme a snažíme se s nimi pracovat
00:12:30 už od toho nejútlejšího věku.
00:12:32 Mohu říci, že se nám povedly i takové případy,
00:12:35 že ležící dítě se posadilo, rozchodilo, začalo mluvit.
00:12:38 A dokonce navštěvuje i pomocnou školu.
00:12:41 Takže to je potom taková velká satisfakce.
00:12:43 A je to takový malý zázrak.
00:12:47 Tady vidíme 5 domečků s chráněným bydlením.
00:12:50 V každém domečku je 10 pokojíků, v nichž bydlí 10 klientů.
00:12:58 Nahoře, v patře, jsou 4, v přízemí 6.
00:13:04 Zde žijí děti za pomoci a pod dohledem personálu.
00:13:09 S tím, že nežijí pohromadě, ale každý má ten svůj pokojíček.
00:13:15 Čili po 120 v jednom domečku, ale každý má to svoje soukromí.
00:13:20 Pokoj s balkonem nebo s terasou.
00:13:29 Tak tady je náš obýváček. Jak vidíte, máme tady křesílka...
00:13:35 Takže tady vyšíváme nebo si tu kreslíme...
00:13:38 Posloucháme si tu magnetofon... Hrajeme si s hračkama, které máme...
00:13:45 A taky tady máme novou televizi... Tady tu malou, přenosnou...
00:13:51 Nebo si hrajeme s panenkama... Nebo hrajeme Člověče nezlob se...
00:13:57 A neporazila jsem ji. Ona porazila mě.
00:14:02 Tady mám kaktusy... Tady mám kazety...
00:14:07 Tady mám kazeťák... Tady mám hračky...
00:14:10 Tady mám svoji skříňku na prádlo.
00:14:14 -A je to tady lepší?
-Je to lepší! Ano.
00:14:16 -A proč?
-Tady mám klid.
00:14:18 A můžu si poslouchat svůj kazeťák a můžu si poslouchat kazety.
00:14:23 A budu tady mít novou televizi. Až si na ni ušetřím.
00:14:33 Před těmi domečky je velké atrium. V tom atriu si budou děti sportovat
00:14:38 nebo si budou hrát.
00:14:41 S tím, že budou pod nenápadným dozorem, aby se děti cítily,
00:14:45 že si hrají samostatně, bez přímého dozoru.
00:14:49 S tím souvisí také rozlehlost tohoto areálu.
00:14:53 Mají dost prostoru k soukromí i k pohybu ve skupinách.
00:15:00 Také třeba při specializovaných odborných činnostech.
00:15:06 My máme ještě v Blatné dva chráněné byty.
00:15:10 A to jsou byty pro 2 naše klientky, které už žijí samostatně
00:15:15 a jsou zaměstnány u Školského úřadu. Pracují v pomocné škole v Blatné
00:15:22 jako pomocné síly.
00:15:26 Uklízejí, pomáhají připravovat jídlo a pomáhají s dětmi.
00:15:31 Jsou už asi 2,5 roku zaškolovány, takže už ví, co se od nich chce.
00:15:37 Myslím si, že si vedou velice dobře a to je moje obrovská radost.
00:15:47 Obrazy jsem namalovala já...! A tady bydlím...
00:15:52 A tady se o tu školu starám...
00:15:55 A tady to je moje bydliště...
00:15:58 -A co tu všechno děláš?
-Vytírám, uklízím, taky myju nádobí.
00:16:03 A starám se o školu!
00:16:11 -Půjdeš sama?
-Šup! Sama! Tomášek sám...
00:16:19 Máme nožičky... Pojď, Andulko, tady se hezky chytni.
00:16:24 Tady se chytni! Tady! Výborně...
00:16:34 Původně ta škola byla přímo zřízena v ústavu sociální péče.
00:16:38 Adaptoval se tam starý objekt a podmínky nebyly úplně vyhovující.
00:16:42 Ale důležité bylo, že se děti vůbec začaly vzdělávat,
00:16:45 což do té doby nebylo.
00:16:47 Viděli jsme, že to má nedostatky, že ty děti jsou tam v izolaci,
00:16:51 že nemají dost podnětů pro rozvoj.
00:16:54 Proto se skutečně podařilo prosadit, aby se škola postavila mimo ústav,
00:16:58 to jest v Blatné. Tady jsme v hezké části,
00:17:03 téměř v centru a přitom ta ulice je taková klidnější.
00:17:08 Děti tam nejsou ohrožovány dopravou, je tady dost ticho,
00:17:12 takže nás nic neruší při výuce. Děti sem dojíždějí.
00:17:17 Ty větší a schopnější sem budou dojíždět i autobusem.
00:17:21 A my se všemi způsoby snažíme, aby stále docházelo
00:17:25 k těm integračním tendencím.
00:17:32 ZPÍVAJÍ KOLEDU NESEM VÁM NOVINY
00:17:59 Teď si vezmi růžové kolečko. Ať se ten stromeček mamince líbí.
00:18:07 Tady jsme v tzv. přípravném stupni pomocné školy.
00:18:12 Máme tady 6 dětiček. Momentálně jsou 2 holčičky nemocné.
00:18:16 Všechny ty děti, které tady jsou, tak teď začaly chodit prvním rokem.
00:18:19 Tady máme Simonku s dětskou mozkovou obrnou.
00:18:23 Tady u stolečku máme Lucinku, která má Downův syndrom.
00:18:28 Tři dětičky jsou z ústavu, dvě z rodiny.
00:18:31 Simonka je také z rodiny, ale je v USP na týdenní pobyt.
00:18:34 Takže jezdí domů pouze na víkendy.
00:18:37 My jsme totiž zvyklí ty děti nejen vzdělávat podle jejich možností,
00:18:41 ale všechny učitelky jsou zvyklé o ně pečovat.
00:18:45 Přebalujeme, chováme... Děláme pro ně to,
00:18:50 co myslíme, že postrádají a že je to pro ně dobře.
00:18:58 -Já, řekni...!
-Ááá...!
00:19:00 Já...!
00:19:03 Já...!
00:19:09 Podíváš se na nás? Řekni nám, chodíš ráda do školy?
00:19:17 Maruško...! Tak to asi ne... Teď je zamlklá.
00:19:26 Strč tam ty kostičky... Tak... Dej ji dovnitř, tu kostičku...
00:19:33 Maruško, co to v tom máš? Ukaž nám to. Co to je?
00:19:39 -Tohle...?
-A!
00:19:42 Ano...
00:19:43 -A jestlipak poznáš toto...?
-M!
00:19:47 Dobře...
00:19:51 Tak...! A ještě tady tuhle...
00:19:55 Podívej...! Co je to za kostičku?
00:19:58 Ukaž, jak ji tam dáš...! No... Zkus ji tam ještě...!
00:20:05 Je tam...?
00:20:07 A toto písmenko...?
00:20:12 -Neboj se. Zkus to.
-M!
00:20:15 Pozor...!
00:20:22 -Míla, Míla, Ela, Ela...
-Vidíš, jak ti to jde.
00:20:29 -Míla má malé...
-Co to je?
00:20:37 -Sáňky!
-Dobře...
00:20:46 Renatko, řekni nám, víš kolik je ti roků?
00:20:51 Je mi roků...
00:21:00 Devadesát...!
00:21:06 Vezmeme si ještě...
00:21:09 Jde to...?
00:21:13 -Kreslíš ráda, Renatko?
-Ano.
00:21:16 A také ještě i ráda maluje, viď?
00:21:19 -Ráda i přišívá knoflíky...
-Přišívám knoflíky.
00:21:25 Dobře, Renatko. A co ještě ráda děláš?
00:21:32 Vyšívám taky řetízky.
00:21:37 Ten dosavadní názor, že jsou ty děti nevzdělavatelné,
00:21:41 ten je skutečně nesprávný.
00:21:43 Každé to dítě svou určitou hranici, kam až při tom vzdělávání může dojít.
00:21:52 A ukazuje se, že při té intenzivní denní práci výsledky jsou.
00:21:55 I když se jich dosahuje pomalu a obtížně, tak výsledky jsou.
00:22:03 V blatenské veřejnosti se už našlo několik lidí,
00:22:06 kteří se velice vstřícně chovají k našim dětem.
00:22:09 Přišel nás navštívit skautský oddíl Světlušek.
00:22:12 My jsme rádi i za takové věci, že když mateřská škola
00:22:15 jde kolem na vycházku, tak nám do schránky hodí přáníčko.
00:22:19 My to bereme jako pozitivní signál, že nás veřejnost přijímá,
00:22:23 že je k našim dětem tolerantní a že se to pořád bude zlepšovat.
Zase žijeme pod čapím hnízdem
Pro 120 mentálně postižených obyvatel Ústavu sociální péče v jihočeských Čekanicích „doma“ znamená areál zámečku, dostavěná ubytovna pro chodící ženy a dívky, zbytky parku, velký sál pro slavnostní dny roku v rekonstruované budově sýpky. Nebyl to ten nejvhodnější prostor, ale všichni tu byli zvyklí společně žít. V rámci restitucí se objekt musí vrátit původnímu majiteli a ústav se musel přestěhovat. „Co je to doma?“ neklade otázku, bylo-li vhodné či špatné postavit na zelené louce velký nový areál pro 120 lidí – to je otázka pro zásadní diskusi na téma starostlivosti o všechny handicapované a opuštěné lidi. „Co je to doma?“ se ptá na proces, kterým musí projít ti, kteří po celý život uvažují v dětských pojmech a přitom nemají jistotu rodiny pravého domova, a teď musí opustit i ten náhradní domov. To, že zůstanou v důvěrně známé krajině se stejnými lidmi, ale v lepších bytech, v areálu s bazénem, koňskou stájí, to že mohli pozorovat růst stavby, pomáhat podle svých schopností, to že měli dostatečný čas na přípravu, je se stěhováním do blízkého Mačkova smířilo. Ti, kteří jsou celoživotně upoutáni na lůžko, a lidé s hlubokým mentálním postižením tady najdou daleko vhodnější prostředí a možnosti řádné rehabilitace.