Dokument o neobyčejných životech fotografa a překladatele Daniela a Jiřího Reynkových, synů básníka a grafika Bohuslava Reynka. Snímek uvádíme k uctění památky obou bratrů, kteří zemřeli tři týdny po sobě. Režie T. Brázdová
00:00:04 (ZPĚV PTÁKŮ)
00:00:30 (HUDBA)
00:00:55 (ZVONĚNÍ)
00:00:59 (TIKOT HODIN)
00:01:17 Lidi ze vsi tomu taky říkaj zámek.
00:01:20 My jsme si na to nikdy nezvykli a říkáme tomu prostě náš dům.
00:01:26 (HUDBA)
00:01:33 Tenhle dům byl původně středověká tvrz,
00:01:37 patřilo to kdysi k obrannému systému lipnického hradu.
00:01:41 Ta barokní podoba už zůstala až na ty základy z 15. století.
00:01:57 První předek z naší rodiny, o kterém něco víme,
00:02:01 byl údajně nějakej španělskej dobrodruh nebo dobrovolník,
00:02:06 kterej se tady zúčastnil některé z těch tereziánskejch válek.
00:02:12 Náš pradědeček Josef Reynek ten statek, zdejší petrkovskej,
00:02:17 koupil v roce 1866 a někdy v devadesátých letech 19. století
00:02:23 ho zdědil jeho syn Bedřich.
00:02:28 Měl takový marciální vousy, takže ty budily respekt.
00:02:34 Babička byla taková neutrální.
00:02:37 Hlavně nám dávala bonbóny zvaný dlouhatý,
00:02:41 s takovou čokoládovou náplní, glazé.
00:02:45 Dědeček nějakej čas hospodařil, ale pak se rozhodl,
00:02:49 že statek pronajme asi na 30 let.
00:02:53 Ta smlouva vypršela k 1. lednu 1939.
00:02:58 Ten den to tatínek přebíral, k svýmu nevelkýmu potěšení,
00:03:04 a hlavně nebyl v tom vůbec úspěšný.
00:03:08 (HUDBA)
00:03:17 Já jsem vlastně na světě díky sbírce Zde tvůj život.
00:03:22 Ta maminčina sbírka se nějakou zvláštní náhodou dostala do Čech.
00:03:27 Ještě podivnější náhodou ji dostal do rukou tatínek,
00:03:32 kterej ji přeložil a seznámil se s maminkou.
00:03:38 (HUDBA)
00:03:42 Maminka, kterou druzí znají jako Suzanne Renaud,
00:03:47 přednášela anglickou a francouzskou literaturu v Grenoblu.
00:03:52 Tatínek ji brzy po tom kontaktu navštívil.
00:03:57 Chtěl ji požádat o ruku, ale rozhodnutí pořád odkládal.
00:04:02 Asi tušil podvědomě, že to nebude žádná sláva a taky nebyla.
00:04:10 A taky nebyla, jo. No.
00:04:14 (HUDBA)
00:04:18 My jsme se oba narodili ve Francii, v Grenoblu.
00:04:22 Daníkův rok narození je 1928, můj 1929.
00:04:29 Když jsem začal chodit, tatínek nás bral do různejch míst,
00:04:35 který mu byly blízký, třeba do botanický zahrady.
00:04:40 No, a tam se mu podařil taky ten epochální nález,
00:04:45 že tam našel ty hlubotiskový barvy.
00:04:49 Někdo je tam ztratil. On právě tou dobou uvažoval o tý grafice,
00:04:54 tak to považoval pomalu za znamení z nebe, že už může začít.
00:05:03 (ZPĚV PTÁKŮ, HUDBA)
00:05:11 Do Petrkova jsme začínali jezdit
00:05:14 až když nám byly tak dva, tři, maximálně čtyři roky.
00:05:20 Dům byl připravenej, vymydlenej, jeho schody voněly.
00:05:24 No, to je pravda.
00:05:28 (HUDBA)
00:05:33 Tak jsme chodili k tomuhle rybníčku.
00:05:36 K tomu rybníku našemu zamilovanýmu, měli jsme na něm loďku.
00:05:41 Tatínek byl výbornej plavec, učil nás to, a nenaučil.
00:05:46 Maminka to měla jako oázu.
00:05:49 Tohle místo měla velice ráda.
00:05:52 Chodila sem se slunečníkem, pro místní byla jako nějakej exot.
00:05:58 Kuriozita.
00:06:01 A ona si sem kus Grenoblu tím slunečníkem přinesla.
00:06:06 Přinesla jo, tak to bylo.
00:06:12 Těch rodin tady žilo... Asi 3 nebo 4 rodiny.
00:06:16 My jsme se drželi těch našich dětí Popelkovejch.
00:06:21 My jsme k nim chodili tady do tý místnosti
00:06:26 a maminka nahoře vařila.
00:06:28 My jsme se mezitím stačili nacpat šiškama s mákem,
00:06:32 nebo šusterkama, huba se nám svítila.
00:06:36 Maminka byla zklamaná,
00:06:39 že se tam ládujem takovýma nonkonformníma jídlama.
00:06:44 Ona vařila po francouzsku.
00:06:47 Trošku hořčice dijonské.
00:06:51 To je v podstatě naše hovězí s tatarkou.
00:06:55 Jenže to není tatarka, ale je to aioli,
00:06:59 to bylo vždycky velmi populární.
00:07:02 Teď je to populární zas a je to, tak říkajíc, šmakhaus.
00:07:07 V kuchyni se svítilo vlastně už od 2 hodin ráno.
00:07:11 Tatínek nemohl většinou dospat.
00:07:15 Chtěl se dát do svý práce.
00:07:18 Ryl ty destičky a to byla jeho chvilka.
00:07:22 Nejenom, že mohl pracovat, mohl si číst,
00:07:26 mohl jen tak přemejšlet a byl tady s kočkama,
00:07:31 a měl tu svou kýženou samotu.
00:07:37 Tatínek měl rád světlo petrolejový lampy.
00:07:42 Přinášel obrazy a reprodukce obrazů Giotta, Michelangela,
00:07:49 prostě to bylo prostředí opravdu útulný a vzácný.
00:07:55 Natrvalo jsme se vrátili do Petrkova v roce 1936 zjara.
00:08:01 Tady byla naše první třída.
00:08:05 My jsme nechodili od 6 let, maminka se bála,
00:08:09 že by to tady bylo v zimních podmínkách špatný.
00:08:13 Tak já jsem chodil až od 8 let a Jirka od 7 let.
00:08:17 Takže náš tatínek se zavázal, že nám dá soukromý vyučování.
00:08:21 Spočívalo to spíš v tom, že nám četl pohádky,
00:08:25 samozřejmě nic jsme nenaučili.
00:08:28 Tohle je ten interiér.
00:08:31 A je tady ještě fragment tý palandy,
00:08:35 na který se odehrávala ta četba, prim hrál...
00:08:40 Karel Jaromír. Karel Jaromír, no.
00:08:47 Můj první takovej literární počin byl v mých asi v 7 letech,
00:08:52 kdy jsem dostal od babičky k Vánocům sešit,
00:08:56 tak jsem do něj začal psát takový veršíky.
00:09:00 Udělal jsem si k nim obrázky, a nakonec k mýmu překvapení
00:09:05 mi to vydal pan Vlastimil Vokolek v Pardubicích,
00:09:09 jako takovou brožurku na kterou jsem byl trošku hrdej.
00:09:14 Ale po létech se ve mně vyklubala taková ta touha po překládání.
00:09:21 Myslím, že pro oba rodiče ta zahrada byla skutečně bytost.
00:09:26 A já jsem měl hubu zmalovanou od malin pořád.
00:09:31 Takže tady byla nejen poezie, ale i ta hezká próza.
00:09:37 (HUDBA)
00:09:50 Já jsem začal s fotografováním jako dítě, jako kluk.
00:09:55 Bylo to za války, nebo na začátku války.
00:09:59 Byli tady ubytovaní jihlavští Židi, konkrétně doktor Filip Hermann.
00:10:05 Ten milej pan doktor mi věnoval foťáček, takzvaný Box Tengor.
00:10:11 Tak jsem ho bral s sebou.
00:10:14 Tatínek měl stádo ovcí, tak jsme ho brali na tu pastvu,
00:10:19 a tatínek mě jaksi uváděl do toho umět se trošku dívat,
00:10:23 po krajině, po detailech, po větvičkách.
00:10:27 Takže jsem do toho vnikal právě přes našeho milého tatínka.
00:10:35 Jsme v chlívě, tamhle vzadu byli koně.
00:10:40 Byla to atmosféra takovýho útulnýho prostředí.
00:10:47 Ty volci byli velice klidný, mírný, ty jsme si mohli pohladit.
00:10:52 A oni jsou takový hlaďounký a ty laloky mají jako samet.
00:10:57 To byl hotovej betlém, tady.
00:11:01 (HUDBA)
00:11:18 Do našeho dětského světa vtrhla světová válka,
00:11:22 čímž se náš život hodně změnil, a začalo uskromňování.
00:11:32 Němci nám nařídili vystěhování.
00:11:35 Tatínek byl strašně rozpačitej, nevěděl, na koho se obrátit.
00:11:42 5. června 1944 přijel traktor a nakládalo se, museli jsme odjet.
00:11:49 Ten den byl velice tísnivej,
00:11:53 protože jsme museli rozloučit s domem, se zvířaty, s ovcema...
00:11:59 Florianovi ve Starý Říši nás pozvali k nim.
00:12:05 Josef Florian byl vydavatel víceméně křesťanské literatury
00:12:10 ve Starý Říši u Telče.
00:12:12 Tatínek s ním spolupracoval už za 1. světový války.
00:12:17 Připravoval mu nový edice.
00:12:19 Rodina Florianova měla hodně dětí.
00:12:23 My jsme se zvláště spřátelili s Gabrielem Florianem,
00:12:27 to byl jeden z nejmladších.
00:12:30 Dobrej den, buďte zdráv. Vítám vás, pojďte dál.
00:12:36 Tady byla postel. Všechno tady je stejný.
00:12:40 Ano, to je tak, jak to je. No, no, no.
00:12:43 A tamhleten obraz Marie taky.
00:12:46 (HRA NA KLAVÍR)
00:12:54 Ze Starý Říše z toho exilu jsme se vrátili 5. května 1945.
00:13:01 Našli jsme dům jaksi v dost dezolátním stavu.
00:13:07 Novej poválečnej režim sem angažoval německý zajatce.
00:13:13 Ještě než přišli cikáni, tady pracovali chvíli i Maďaři.
00:13:19 Pak sem přišli další Rumuni.
00:13:24 Přišel Únor a s ním konfiskace statku.
00:13:29 Stali jsme se vlastně zaměstnanci Státního statku.
00:13:34 Skutečnost byla taková, že jsme byli ve svým domě cizinci.
00:13:40 (HUDBA)
00:13:55 Maminka se dost brzy snažila, abysme se naučili taky francouzsky.
00:14:00 Nemíchali češtinu s franštinou.
00:14:04 Což jsme dělali. Což jsme dělali, jako hodně.
00:14:08 Maminka se česky vůbec neučila, ta se naučila od nás.
00:14:12 S tatínkem mluvili výhradně francouzsky.
00:14:16 S hudbou ano, to bylo souznění.
00:14:20 Ta nás vlastně přivedla do tý velkolepý říše hudby,
00:14:24 počínaje Bachem, Beethovenem a romantikama.
00:14:28 A to se na nás opravdu přeneslo.
00:14:31 Já jsem byl maminčin mazel dost jednoznačně.
00:14:35 Tatínek měl jako blíž k Daníkovi.
00:14:39 Tenhle stroj je takzvaná satinýrka,
00:14:44 na tom jsme vytiskli 99 procent těch tisků,
00:14:49 který tady všude možně kolujou.
00:14:53 Teď to vytřu jako do jemna, aby tam byly všude ty valéry.
00:15:00 Vložíme sem.
00:15:02 Moje možnosti byly, když nám sebrali to hospodářství,
00:15:07 vzít vidle, lopatu.
00:15:11 My jsme neměli žádný šance se někam dostat.
00:15:15 Ani jsme se o to nesnažili.
00:15:18 To nebyl problém se začlenit do těch dělnickejch aktivit,
00:15:23 protože já jsem byl zaměstnanej u Pozemních staveb,
00:15:27 napřed jako nádeník na stavbách a potom jako šofér asi 30 let.
00:15:32 Nemůžu říct, že bych byl nějak o něco okradenej,
00:15:36 protože jsme žili svým paralelním životem.
00:15:42 (HUDBA)
00:16:06 Tak tady vlastně máme prasečák,
00:16:10 kde jsem strávil asi skoro 20 let vlastně nijak zlýho života.
00:16:19 Prasátek tady bejvalo 60 až 80, podle toho, jak se jich urodilo.
00:16:28 (HUDBA)
00:16:37 Když se řekne Státní statek, tak to je synonymum bordelu.
00:16:42 Takže to vypadalo dost tristně, dvůr zanešenej blátem
00:16:47 a shnilejma bramborama, rozbitý mašiny,
00:16:51 tak, jak patřilo k tý době.
00:16:56 Tady byla taková jenom ulička, kterou bysme byli prošli.
00:17:01 Tohle bylo až do stropu zarovnnaný. Kolem dokola.
00:17:05 Kolem dokola vším možným.
00:17:08 Hlavně to byly roztrhané pytle s popraškem DDT.
00:17:15 U zvířat mi bylo dobře.
00:17:18 Ta láska k samotě tam fungovala taky.
00:17:21 Zvířata, ty nerušej samotu, že jo?
00:17:25 Naopak, ty jí zabydlujou, tím nejsympatičtějším způsobem.
00:17:31 Pro lidi mýho typu je vždycky trošku potíž kontakt s lidma.
00:17:37 (ZVONÍ ZVON)
00:17:43 O kněžským poslání jsem nikdy neuvažoval,
00:17:47 ale když jsem byl kluk, tak jsem toužil jít k benediktinům.
00:17:53 Samozřejmě než se mohlo cokoliv rozhodnout,
00:17:56 tak byly kláštery zavřený, a tím to všechno padlo.
00:18:03 (VARHANY, SBOROVÝ ZPĚV)
00:18:10 Ta farnost byla v tý době taková dost netečná,
00:18:14 tady se nenašel nikdo, kdo by posloužil knězi.
00:18:18 Myslel jsem,
00:18:20 že to bude jen na jednou, ale ono to bylo na 40 nebo 50 let.
00:18:25 Zůstalo mi to, tím jsem se stal kostelníkem.
00:18:29 (HUDBA)
00:18:50 Poprvé jsem na barvu začal fotit asi v roce 1964.
00:18:55 Fotil jsem většinou ty krajiny a často se stávalo,
00:19:01 že jsem to přeexponoval, tak jsem se snažil zabydlet.
00:19:06 S jiným nepovedeným diákem jsem slepoval další nepovedenej.
00:19:11 Je to jako dvouhlavé telátko, ale přežilo to.
00:19:16 Ty koláže, to slučování těch dvou motivů,
00:19:20 často vychází do abstraktna, a to mám rád.
00:19:24 (HUDBA)
00:19:45 První výstavu jsem měl v 90.letech, načež jich potom byla celá řada.
00:19:51 Konají se tak 3 až 4 výstavy do roka.
00:19:55 (HUDBA)
00:20:04 Okna, co byly nejblíž, a na nich sedaly kočky, takový zátiší.
00:20:10 Ten život na tom okně, a i život za tím oknem.
00:20:18 Koček je vždycky tak kolem 16.
00:20:22 Z těch rozhovorů s tatínkem nad kočkama vznikly rozhovory koček.
00:20:30 Jeden mluvil nespisovně, některý byly karikatury spoluobčanů.
00:20:36 Takže se mluvilo hlasem určitýho souseda nebo občana.
00:20:40 Bylo to ujetý. Jistě, to bylo ujetý.
00:20:44 Já se ještě pamatuju, že jednou jsme tak jako
00:20:48 vesele hovořili asi jenom my dva nebo tři.
00:20:52 V tom někdo zaťukal a divil se, že v kuchyni nikdo není,
00:20:56 a že slyší tolik hlasů, i ženskejch hlasů.
00:21:00 Košťátko a tohle je Děduna. A támhle je na tašce Andropínek.
00:21:05 Už jsme delší dobu zajímali STB.
00:21:09 Když později někteří z návštěvníků podepsali Chartu,
00:21:15 a jezdili nadále k nám, tak je to začalo opravdu zajímat.
00:21:24 31. května 1984 tady strávili celej den, hrabali a hrabali.
00:21:30 Rok nás tahali na estébárnu k výslechu.
00:21:35 To se tak zapíše, tahle šikana, že potom dlouho nedojdete klidu.
00:21:44 (HUDBA)
00:21:53 Maminka zemřela v roce 1964 v lednu.
00:21:57 Úplně ji strašila představa, že by byla pochovaná v Čechách.
00:22:04 Řekla, aspoň mě pochovejte v zahradě,
00:22:07 tam, kde rostou ty barvínky.
00:22:10 Samozřejmě, že to nebylo možný uskutečnit.
00:22:14 Jako milující matka byla nepřekonatelná.
00:22:19 Oba rodiče byli k nám úžasní, to musím říct.
00:22:23 Když tatínek odešel, nastalo takový hrozný vakuum, prázdno.
00:22:28 Chodila sem k nám dlouho kamarádka Géza Medová.
00:22:32 Tak jsem řek, nechtěla bys u nás bejt?
00:22:37 No, třeba jó.
00:22:40 Pak se narodil Míša a po 2 letech se narodila Verunka.
00:22:45 A to bylo další světýlko do domu.
00:22:52 Byli jsme spolu 18 let,
00:22:55 bylo to opravdu šťastný a harmonický manželství,
00:22:59 ale do toho nám vpadla ta nemoc, leukémie.
00:23:10 Vlastně jsem trochu žil takovej řeholní život doma.
00:23:15 Takže prakticky mi nebylo líto, že jsem se neoženil.
00:23:19 Vlastně ani nevím proč, neuvažoval jsem o tom.
00:23:23 Není to možná normální, ale je to tak, no.
00:23:27 (HLASY NÁVŠTĚVNÍKŮ)
00:23:30 Můžu vás poprosit o podpis? No jistě.
00:23:34 Začal jsem trochu překládat těsně po revoluci.
00:23:38 Předtím jsem na to neměl jednak čas a jednak ani možnost
00:23:44 to kdekoliv umístit, takže to mi bralo chuť.
00:23:49 Překládal jsem skoro soustavně asi těch posledních 20 let.
00:23:54 (HUDBA)
00:23:57 Taková moje srdeční záležitost
00:24:00 byl teď už trochu známý Henri Pourrat.
00:24:04 Já jsem ho miloval už jako kluk.
00:24:07 Skoro 10 let jsem se zabejval Pourratem.
00:24:12 Další taková láska z dětství byl Francis Jammes.
00:24:16 (HUDBA)
00:24:19 (MLUVÍ FRANCOUZSKY)
00:24:34 Doteďka jsem přeložil, dejme tomu, asi desítku knih.
00:24:39 Překládám jedině ručně, neumím ťukat na stroji,
00:24:43 ani samozřejmě tu moderní techniku naprosto neovládám.
00:24:48 A teď už se to nebudu učit, to nestojí za to.
00:24:57 Teď trochu pokračuju v tom fotografování.
00:25:01 Měl jsem období, že jsem fotografoval oblaka,
00:25:05 ty barokní mračna, a to mě hrozně bavilo.
00:25:09 Teď mám digitál a fotím drobné zátiší.
00:25:13 Sem tam taky ještě venkovní krajinný motivy.
00:25:18 (HUDBA)
00:25:32 Dobrý den, ahoj.
00:25:36 Olej, bonbóny.
00:25:39 Můj všední týden začíná, že v pondělí nemusím vařit.
00:25:45 Jsou ty dny, kdy jedeme potom ve čtvrtek nakoupit.
00:25:50 Mezitím chodíme do naší prodejničky.
00:25:54 A přijde pátek, sobota, musím vařit, v neděli taky.
00:25:59 Všichni to do teďka přežili, to moje vaření.
00:26:05 Do Francie se podívat moc netoužím, kór teď, jak překládám.
00:26:10 Přes ty překlady se trošku do tý Francie dostanu.
00:26:14 Je mi takový jako sympatičtější.
00:26:18 Rád bych se do Francie ještě podíval.
00:26:22 I do svýho rodiště, vlastně v Grenoblu.
00:26:26 Dobře se tam vaří, dobře se tam žije.
00:26:29 Ne, on říká Martin, že jemu zakázali pít!Tobě?
00:26:35 No, občas někam jedem, většinou přijdou lidi sem.
00:26:39 Když máme třeba volnějc, tak se stane, že se taky někam vypravíme.
00:26:44 Návštěv sem chodí porůznu.
00:26:48 Buďto nikdo, nebo moc, ale tak to bylo vždycky.
00:26:55 Tady vidíme třeba muchovník, to jsem dostal semínka ze Skotska.
00:27:01 Tamhle to, co rozkvítá, je katalpa.
00:27:05 Tady prostě na každým kroku je něco.
00:27:08 Ale ono to nikomu nepřijde nijak nápadný.
00:27:13 (HUDBA)
00:27:23 Největší radost je, že máme svobodu, to za prvé.
00:27:27 Že máme vnoučka.
00:27:30 Mám radost z toho, že Veronika založila čajovnu Suzanne Renaud,
00:27:35 později nakladatelství Petrkov.
00:27:39 Tu kontinuitu rodinnýho tvoření nese dál.
00:27:47 Lidi nám často říkají kluci, což budí někdy veselí toho okolí,
00:27:54 ale je to příjemný, člověk se necejtí tak odepsanej.
00:28:02 Vrhne to takovej paprsek radosti do duše.
00:28:09 (ZPĚV PTÁKŮ)
00:28:12 Žijem skutečně trochu odlišně od těch druhejch bližních.
00:28:18 Nikdy jsme sem nepustili k sobě ani televizi, ani internet,
00:28:23 nic z těch vymožeností. Ne, že bysme byli proti tomu.
00:28:28 Ale my to nepotřebujeme, vůbec nám to neschází.
00:28:36 Ten náš milej Petrkov je takovej středobod,
00:28:40 taková jakoby pevnost a perspektiva.
00:28:47 Samozřejmě, že jsme takový duo, cha, cha.
00:28:53 Ta představa, že by se to rozpadlo, je děsivá.
00:28:58 (ZPĚV PTÁKŮ)
00:29:04 Jestli byl ten život takovej nebo makovej,
00:29:07 byl takovej, jakej byl.
00:29:11 Mě spíš těší to, co bylo trochu za hranicema toho života.
00:29:20 Ten život nám byl danej, a je tady.
00:29:23 Tak jsme z něj udělali, co jsme z něj udělali.
00:29:28 Já myslím, že můžem nakonec odejít bez pocitu, že to bylo nanic.
00:29:35 Život bez Daníka si nedovedu představit.
00:29:38 To je jednou větou, myslím.
00:29:42 (HUDBA)
00:30:06 Skryté titulky: Matěj Hodr Česká televize 2013
Daniel (nar. 1928 ve Francii) a Jiří Reynkovi byli synové francouzské básnířky Suzanne Renaud a slavného českého výtvarníka, básníka a překladatele Bohuslava Reynka. Mládí trávili bratři s rodiči střídavě v Čechách a ve Francii – léto na statku v Petrkově, zimu v Grenoblu. Když za války Němci statek rodině sebrali, nalezli azyl v rodině vydavatele Floriána ve Staré Říši.
Starší Daniel se svým otcem tiskl jeho grafiky a jeden čas spolu experimentovali s upravovanými skleněnými negativy. Fotografovat začal ve čtyřicátých letech 20. století. Své fotografické montáže vytvářel od poloviny šedesátých let do druhé poloviny let osmdesátých. Od devadesátých let do současnosti měl výstavy na několika místech v České republice a ve Francii. V roce 2007 vyšla kniha s jeho fotografiemi „Z vln, které zkameněly“. Se svým bratrem Jiřím žil po celá život v Petrkově u Havlíčkova Brodu, kde žil i většinu života jejich otec Bohuslav. Tam také letos 23. září zemřel.
O rok mladší Jiří (nar. 1929 ve Francii) zdědil po rodičích ohromný umělecký talent; jeho ryzí, někdy až přílišná skromnost to však dlouho nedávala navenek znát. Pro širší veřejnost se proto stal známějším až poté, co vyšly jeho překlady francouzské literatury, zejména díla Henriho Pourrata (Poklady z Auvergne – 1994, O řeřavých očích – 1997, Kašpar z hor – 2001). Za překlad knihy Kašpar z hor získal i literární ocenění. Kromě Pourrata přeložil i Román zajícův od Francise Jammese (2002). Po vzoru otce sám dělal autorskou grafiku a příležitostně psal krátké prózy. Přestože vychodil pouze měšťanskou školu, byl vysoce vzdělaný, a zejména jeho botanické znalosti byly více než encyklopedické. Po vzoru rodičů byl také silně věřící a dlouhá léta byl kastelánem ve Svatém Kříži.
Oba bratři zemřeli letos, tři týdny po sobě, Daniel 23. září a Jiří 15. října 2014. Pořad uvádíme k uctění jejich památky.