Zábavné seznamování s historií. Animovaný seriál
Vyřčená slova se brzy ztratí ve větru, ale když se taková slova zapíší, získají určitou trvalost. Písmo je způsob, jak dát myšlenkám a nápadům hmotnou podobu. Když něco zapíšete, zůstane to zachováno, aby si to mohli přečíst ostatní. Právě písmo starověkých lidí poskytlo historikům tu nelepší představu o tom, jak lidé před tolika dávnými lety přemýšleli a jaké měli ideje. Písmo postupným vývojem začalo sloužit k zaznamenávání způsobů života a vyjadřování nápadů a myšlenek. Obyvatelé Mezopotámie neměli papír. A tak smísili určité minerály s vodou a vytvořili jílovitou hlínu. Tu pak vkládali do různých forem. Když byla tato hlína měkká, dalo se do ní psát. Pak se dala vypálit, a tím ztvrdla, a záznamy na ní zůstaly trvalé. Znaky se do těchto tabulek vyrývaly rydly nebo rákosovými klínky, neboli latinsky „cuneus“, a tak byl tento typ písma nazvaný klínové písmo.
V roce 1692 př. n. l. král Chammurapi sjednotil babylónské království a rozhodl, že právo nemůže být jen napsané, ale musí být vyryté do kamene. Byl přesvědčen, že když budou právní předpisy vystaveny na veřejném místě, lidé jim budou moci lépe porozumět a rozhodnout, zda je někdo vinen nebo nevinen. Do obrovského čedičového kamene bylo vyryto 282 článků řešících právní otázky. Tyto články musely být všemi v království dodržovány a vznikl tak první zákoník v dějinách. Základním principem Chamurapiho zákoníku byla snaha, aby panovala naprostá spravedlnost. Když byl někdo k někomu nespravedlivý, byl potrestán. A to takovým způsobem, jaký odpovídal zločinu, který spáchal. Jinými slovy: oko za oko, zub za zub.
Babylon
„Ze všech měst, které jsem v Mezopotámii navštívil, byl nejslavnější a nejmocnější Babylon.“ To řekl významný cestovatel Hérodotos z Halikarnássu, když přišel do Babylonu. Herodótos byl Řek, který žil v 5. století př. n. l., a je považován za prvního historika na světě. Starověké město Babylon bylo domovem jednoho ze sedmi divů světa. Soustavy zahrad postavených takovým způsobem, že z dálky působily, jako by se vznášely ve vzduchu. Tento div se nazývá Visuté zahrady Semiramidiny. Legenda praví, že tyto nádherné zahrady, které zdobily exotické rostliny, byly postaveny významným králem Nabukadnezarem II. Ten žil kolem roku 600 př. n. l. a zdědil vládu nad Babylonem po svém otci, který přemohl Asyřany a zajistil Babylonu nezávislost. Nabukadnezar II. dobyl také Judsko a Jeruzalém, což mělo za následek, že byl v Bibli vykreslen jako velmi krutý muž. Nicméně právě díky vládě Nabukadnezara II. se stal Babylon nádherným a úžasným městem. Stal se „perlou Mezopotámie“. V Mezopotámii byli bohové uctíváni v chrámech zvaných „zikkurat“. V Babylóně byl obrovský zikkurat a říká se, že jeho věž byla vysoká 90 metrů a vypadala, jakoby se zdvihala až vzhůru do nebes.
Astronomie
Babylóňané, stejně jako prakticky všichni lidé v dějinách, rádi pozorovali noční oblohu. Věřili, že Země je pevný disk a že obloha je jako sféra, která se jednou za den otočí. To vysvětlovalo, proč jsou hvězdy noc co noc stále na tom samém místě. Ale pak si všimli, že na nebi existují nebeská tělesa a že každé se pohybuje jinak než ty ostatní. Babylóňané si mysleli, že tato tělesa mají magickou moc. Kněží věnovali celé noci jejich studiu a dali jim jména, která dnes známe, jako Mars, Merkur, Jupiter, Venuše a Saturn. Dnes víme, že tato pohybující se nebeská tělesa jsou planety a že se pohybují nezávisle na hvězdách, protože obíhají kolem slunce.
Babylóňané věřili, že tyto planety jsou mocnými bohy a že tito bohové vládnou nad osudem lidstva. Kněží začali využívat pohybů těchto těles k předpovídání šťastné nebo špatné budoucnosti. A tak Babylóňané vynalezli astrologii. Už jste si někdy položili otázku, proč má týden sedm dní? Byli to právě Babylóňané, kteří rozdělili týden na sedm dní a ty pojmenovali podle těchto pěti planet a navíc podle slunce a měsíce. V mnoha dnešních jazycích se názvy dní stále odvozují od těchto nebeských těles. Anglicky se „Monday“ – pondělí odvozuje od Měsíce, „Saturday“ – sobota od Saturnu a „Sunday“ – neděle od Slunce, anglicky „Sun“.
Epos o Gilgamešovi
Nejstarší psaný příběh, který známe, pochází právě z tohoto období. Je o legendárním hrdinovi jménem Gilgameš. Gilgameš, syn bohyně a poloboha, byl velmi statečný, pohledný král, který si navíc o sobě myslel, že je nepřemožitelný. Bohové si řekli, že je tento král trochu domýšlivý a rozhodli se dát mu za vyučenou. A tak stvořili Enkidua, mocného soupeře. Gilgameš a Enkidu se spolu utkali v epické bitvě, ale když ani jeden nedokázali nad druhým zvítězit, rozhodli se, že když budou přátelé, bude to snazší, než dál bojovat. A tak vzniklo velmi silné přátelství. Ale Gilgameše čekala mnohem větší zkouška. Měl velkou obdivovatelku jménem Ištar, bohyni lásky. Jenomže on se jí nevěnoval. Bohové neměli vůbec rádi, když je někdo ignoroval, a tak se Ištar rozhodla, že ho potrestá tím, že zabije Enkidua.
Gilgameš zlomený zármutkem nad smrtí svého přítele se rozhodl, že nalezne způsob, jak smrt přemoci. Jeho pátrání ho přivedlo až do nebezpečného moře, kde nalezl rostlinu věčného mládí. Ale tuto kouzelnou rostlinu mu sebral had, a tak král přišel o svoji naději stát se navěky nesmrtelným. Tak končí první psaný příběh a současně končí naše povídání o první civilizaci sahající 9000 let zpátky do minulosti. Do doby úrodných plání Mezopotámie a na samý počátek dějin civilizace.
Pojďme se nyní ponořit trochu hlouběji v čase a říci si něco o pyramidách. Když se podíváte na starověké chrámy v Mezopotámii, zjistíte, že mají tvar, který je nám velmi povědomý. Tvar pyramidy. Ty nejslavnější pyramidy jsou sice v Egyptě, ale mnoho dalších civilizací si také stavělo chrámy v tomto tvaru, přestože se naprosto nikdy nesetkaly. Byly to civilizace, které se nacházely v různých koutech světa, navíc v odlišných časových obdobích. Všechny stavěly chrámy ve tvaru pyramid. Zikkuraty starověké Mezopotámie byly postaveny asi před 5000 lety. Takže ve stejné době, kdy byly v Egyptě budované věhlasné pyramidy, stavěli i obyvatelé Mezopotámie své velkolepé chrámy zikkuraty.
O 2600 let později, na druhé straně zeměkoule, si civilizace, která se nikdy nedostala s Egyptem nebo Mezopotámií do kontaktu, stavěla vlastní pyramidové chrámy. Byla to mayská civilizace. Stejně jako zikkuraty v Mezopotámii, používali kněží i mayské chrámy k uctívání svých bohů při náboženských obřadech. A ve Střední Americe kolem roku 150 n. l. příslušníci civilizace zvané teotihuakánská začali se stavbou impozantní pyramidy Slunce. Nepoužívali kamenné bloky, jako Egypťané, ale hromady hlíny pokryté kusy zkamenělé lávy. O 50 let později dokončila teotihuakánská civilizace pyramidu vysokou téměř 64 metrů s 365 schody. Pro každý den v roce jeden. O 1200 let později pokračovali v této tradici v Mezoamerice Aztékové. V legendárním městě Tenochtitlán zbudovali 25 chrámů, které napodobovaly hory tyčící se k nebesům. Tyto chrámy v podobě pyramid byly stavěny se záměrem šířit mezi lidem bázeň a úctu. Na vrcholcích těchto pyramid se prováděly obřady včetně lidských obětí.