Zábavné seznamování s historií. Animovaný seriál
V průběhu dějin vzniklo a vyniklo mnoho národů. Avšak bez ohledu na to, jak silné nebo mocné byly, většina z nich dříve nebo později zanikla nebo byla podmaněna jinými národy. Starobylé civilizace byly napadány, národy byly napadány a některé kultury nadobro zmizely v prohlubni času. Nicméně existoval jeden malý národ, který navzdory tomu, že neměl skoro žádnou vojenskou moc, dokázal přežít až do dneška přes nedohledný oceán historie. Tímto národem byli starověcí Izraelité, kteří vše vydrželi díky své mocné víře, že jsou Bohem vyvoleným národem.
Příběh o Abrahámovi
Příběhy Izraelitů můžeme nalézt v jedné velice mimořádné knize. Tou knihou je Tóra. Příběh praví, že okolo roku 1900 př. n. l. uzavřel Abrahám, syn sochaře z města Ur, dohodu s Bohem. Ten mu na oplátku slíbil území Kanaánu. Abrahám shromáždil všechen svůj lid, sbalili si všechny věci a vydali se na dalekou cestu do země, kterou jim Bůh přislíbil. A tak se Izraelité vydali na území Kanaánu. Mělo to ovšem háček. O půdu v Kanaánu neměli zájem jenom Izraelité. To území chtěla ve skutečnosti osídlit spousta jiných lidí. Bylo to proto, že půda v Kanaánu byla velmi bohatá a úrodná. Navíc se Kanaán rozprostíral mezi dvěma velkými královstvími – Egyptem v severní Africe a Babylonem v Mezopotámii. Tato dvě mocná království mezi sebou o Kanaán bojovala, protože přes jeho území vedla spousta obchodních cest. Avšak pro Izraelity znamenalo toto území víc než jenom úrodnou oblast. Byla to jejich zaslíbená země. Ale dohoda, kterou Abrahám s Bohem uzavřel, obsahovala ještě jednu věc. Abrahám a jeho národ se museli zříct všech náboženství, která uctívala mnoho bohů, a museli přijmout existenci jen jediného Boha, stvořitele všeho.
Patriarchové
Abrahám byl patriarchou. Patriarcha znamená mužská hlava rodiny. To znamenalo, že patriarcha zaváděl zákony a byl také náboženským vůdcem. Vůdcem své manželky, dětí a také dětí blízce příbuzných rodin. Když patriarcha zemřel, novým patriarchou se stalo jeho nejstarší dítě mužského rodu. A tak dále a tak dále. Nejstarším Abrahámovým synem byl Izák a Izákovým synem pak Jákob. Jákob se proslavil, protože měl 12 synů a každý z nich se stal patriarchou svého vlastního kmene. Bylo to 12 původních kmenů národa Izrael. A říká se, že všichni lidé v současné Izraeli pocházejí z těchto kmenů.
Zotročení v Egyptě
Pojďme se vrátit k Jákobovi a jeho 12 synům, kteří byli pravnuky velkého Abraháma. Jeden syn, Josef, měl zvláštní dar – míval sny o budoucnosti. Jednoho dne Josef svým bratrům vyprávěl o jednom ze svých snů. V jednom snu ho jeho bratři velebili a klaněli se mu. Ten sen jeho bratry tak rozezlil, že ho hodili do studny a pak ho prodali karavaně obchodníků putujících do Egypta. V Egyptě z Josefa udělali otroka a uvrhli ho do žaláře. Avšak jeho schopnost vykládat sny ho proslavila a nakonec si ho všiml faraón. Faraón Josefovi vyprávěl o svých snech. V jednom z nich se mu zjevilo 7 velmi tlustých krav a potom 7 vyzáblých krav. Josef faraóna varoval, že po 7 letech hojnosti jídla přijde 7 let útrap. Faraóna to přesvědčilo. Osvobodil Josefa a dal mu práci. Když přišla léta hladomoru, jak Josef předpověděl, faraón byl připraven a měl dostatečné zásoby jídla, aby nakrmil svůj lid. Avšak Josefových 11 bratrů mělo hlad. Putovali s rodinami do Egypta a hledali něco k jídlu. A byl to Josef, kdo se o ně postaral. Ale všechno se mělo změnit. Vládcem Egypta se stal nový faraón. Ale nebyl jako ten předchozí. Bál se Izraelitů a opovrhoval jimi. Ze všech udělal otroky a zacházel s nimi strašně. Všeobecně se usuzuje, že otroctví v Egyptě trvalo přibližně 200 let.
Jednoho dne se narodil muž, z kterého se stal vynikající vůdce, skutečný hrdina, a tento člověk se jmenoval Mojžíš. Mojžíš svůj lid osvobodil z otroctví a všichni opustili Egypt. Dalších 40 let pak putovali pouští. Během tohoto období vystoupal Mojžíš na horu Sinaj, kde mu Bůh dal Desatero přikázání. Tato přikázání byla něco jako pravidla chování, kterých by se lidé měli držet. Hebrejci, tedy Židé, je uchovávali ve schráně smlouvy a nosili je tak pouští. Věřili, že dlouhé roky jejich pouti byly zkouškou, které je Bůh podrobil před tím, než jim dovolí vrátit se zpátky do země zaslíbené – do Kanaánu.
Pojďme se nyní ponořit trochu hlouběji v čase a zjistit něco o jiných pravidlech chování ve starověku. Traduje se, že Mojžíš dostal od Boha Desatero přikázání. Tyto zákony byly vlastně pravidla chování, kterými se měli Izraelité řídit. Byly pro ně tak důležité, že okolo nich na ochranu vystavěli Jeruzalémský chrám. Každá společnost má určitá pravidla chování, kterými se lidé musí řídit, aby spolu vyšli. Ale někdy se ta pravidla změní v závislosti na rozmarech těch nejmocnějších. 500 let před Mojžíšem, okolo roku 1700 př. n. l., dobyl babylónský král Chammurapi rozlehlou oblast Mezopotámie. Ale každý podrobený region, měl vlastní pravidla, která ovšem nebyla nikde zapsána. Takže je každý vládce mohl pozměnit, jak se mu to hodilo. To vedlo k velkému zmatku a hádkám, protože nikdo vlastně nevěděl, jaká jsou pravidla, a nemohl se podle nich tedy ani řídit. A tak Chammurapi vytesal na velký kamenný sloup první zákoník. A od té doby už o platných pravidlech země nebylo pochyb, protože zákony byly vytesány do kamene, aby si je každý mohl přečíst. A protože byly vytesány, nikdo je nemohl jednoduše změnit. Dokonce ani králové ne.