Nejslavnější undergroundová kapela má ve svém osudu několik tajemství, o kterých dosud věděla jen hrstka vyvolených. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Chytilová
Úplně jiná frekvence cítění
Za úspěchem kapely The Plastic People of the Universe stojí dle hudebního publicisty Jaroslava Riedela dvě věci. Jednak je to kvalita Hlavsova komponování – měl výborné nápady, jasný autorský rukopis, jeho hudba se stále vyvíjela a po celou dobu si zachovala vysokou úroveň. A za druhé je to nezaměnitelný zvuk kapely, který možná lze napodobit, ale tak kvalitně jako Plastici, včetně oné výborné muziky, ho sotva kdo dokáže podat. Skupina má navíc i svůj vlastní, téměř neuvěřitelný příběh. Je v něm drama, zarputilost, soudní proces, vězení a propojení vlasatců z undergroundu s opozičními intelektuály, vedoucí ke vzniku Charty 77. Ponořme se tedy do tohoto příběhu.
Už od roku 1965, kdy začala pražská kapela The Undertakers vystupovat, chodili na její koncerty dva čtrnáctiletí kluci. Na rozdíl od většiny ostatních, kteří tu pili pivo, balili holky a tancovali, stáli ti dva přímo u beden a celou dobu kapelu pozorovali. Asi za dva roky, když The Undertakers procházeli personálními změnami, zjistil šéf kapely Jiří Odvárka, že jeden z těch kluků – Mejla – hraje solidně na baskytaru, a tak mu hodil lano. Jenže mladý hároš byl na ně příliš rozevlátý a nespolehlivý: na zkoušky, pokud vůbec přišel, dorazil o hodinu nebo o dvě později, takže po určitém čase ho vyhodili. V kapele ho nahradil Eda Parma.
V září 1968 pak v restauraci U Rusů oni dva výše zmínění kluci, Milan Hlavsa a Jirka Števich, toho času sedmnáctiletí, založili ještě s Josefem Brabcem a Michalem Jernekem svojí vlastní kapelu. Ta dostala název The Plastic People of the Universe. Ovšem ani zkoušení s Plastiky Mejlu nepřesvědčilo: bral zkoušky ležérně. Ale na koncerty samotné chodil vždy perfektně připravený, byl prostě z kapely nejvzornější: dohlížel na líčení, na aparát jestli funguje, byl patřičně nervózní a nikdy nebyl opilý, jak vzpomíná zpěvák PPU Michal Jernek.
Ve zmíněné sestavě začala kapela vystupovat v sále na Ořechovce, kde hrála třikrát týdně (pátky, soboty, neděle). Ze začátku měli v repertoáru hlavně věci vypůjčené od americké skupiny Velvet Underground, ale i některé vlastní. Ex-bubeník The Undertakers Pavel „Eman“ Zeman se o Plastic People dozvěděl od studentů práv, s kterými píval v hospodě U Holečků. Zašel tedy na Ořechovku a koncert Plastiků ho naprosto uchvátil: „Ten první moment, když jsem tam přišel – to byl nejsilnější okamžik mýho života. Já jsem vůbec nechápal, co se děje. Měl jsem pocit, jako kdyby mi to ustřelilo hlavu. Jako když dostaneš nějakou drogu… Nechápal jsem, jak to dělaj.“ Po koncertě za kapelou každopádně šel a jelikož si během vystoupení povšiml nepříliš kvalitního muže za bicími, nabídl Plastikům své služby. A příště už s nimi bubnoval on sám. „Byl to nářez. A bylo to tak jiný – pocitově to bylo vopravdu jinde než všechny ostatní kapely – to fakt bylo výjimečný… To byla jiná frekvence cítění… Naprosto jiná pocitová orientace. To se musel člověk přerodit nějak vnitřně – z toho normálního muzikanta na ten plastickej fenomén.“
V začátcích Plastiků měla na Milana Hlavsu vliv jeho velká láska, Mirka Benešová. „To byla strašně důležitá ženská, která Mejlu v podstatě zformovala – to, co on byl, byl hodně díky Mirce. Byla to víla, která se sem na chvilku přišla podívat mezi lidi a zase odešla,“ říká o ní spolupracovník Plastiků, fotograf Jan Ságl. Pohledný, talentovaný Mejla a krásná, chytrá a magická Mirka tvořili v podstatě pár snů, ale postupem času začalo vycházet najevo, jak jsou oba rozdílní: Mirka chtěla založit rodinu, Mejla byl naopak v rozletu, chtěl poznávat lidi, jezdit s kapelou. Mirka se tedy začala scházet s básníkem a překladatelem Milanem Kochem, což Mejlu hodně vzalo a propadl těm nejhlubším depresím. V roce 1973 si Mirka Milana vzala. Po roce ale Kocha přejela a zabila tramvaj. Mirku to zničilo – uzavřela se do sebe a začala přepisovat a kompletovat Milanovo dílo. Poté, když se jí to v roce 1975 podařilo, pustila si plyn a odešla na věčnost za svým manželem.
A nyní něco úplně jiného. Nelze se divit, že s hudbou, kterou Plastici v průběhu času hráli, se brzy stali objektem zájmu StB – ta si na ně tvrdě zasedla. Zato dramatik Václav Havel byl z kapely úplně u vytržení. V osmdesátých letech, kdy už Plastici nemohli koncertovat a jen nahrávali podomácku alba, ho napadlo, že by jedno z nich mohla nazpívat Marta Kubišová. Ta skutečně dorazila asi na dvě zkoušky a PPU ji přehráli společně celé album Půlnoční myš. Hned poté si ovšem StB pozvala Kubišovou na výslech a ten, co ji vyslýchal, ji sdělil: „Pani Kubišová, můžete si dělat, co chcete, zpívejte si s kým chcete. Ale s Plastikama teda ne!“ Od společné nahrávky s PPU odstoupila i proto, že se jí zdálo, že ty texty jsou spíš určený pro chlapa, tedy zpěváka než pro zpěvačku.
V případě Plastiků ale StB šla ještě dál – potřebovala kapelu zrušit úplně, dehonestovat ji v očích všech, pro které se stala symbolem svobody. Ukončit její existenci mohl ale jedině Mejla Hlavsa, zakládající člen, ústřední skladatel a tvář kapely. Proto na něj StB v tomto ohledu vytvářela enormní tlak. A tak když Plastici v roce 1987 chtěli zoficiálnět svoje koncerty a přihlásili se do pražského kola Rockfestu, bylo jim hraní pochopitelně znemožněno. Mejla se pak toužil jakoby „osvobodit od názvu Plastic People“ a navrhoval změnu názvu kapely na Maskovaní bandité rytmu, což zdůvodňoval tím, že bude větší možnost si někde oficiálně zahrát. Někteří členové ale nesouhlasili a tvrdili, že v tomhle případě jde o důležitější věci než jen hrát koncerty. Skupina The Plastic People of the Universe se nakonec rozpadla a vznikla nová kapela, nazvaná Půlnoc. Někdo to tehdy vnímal jako Mejlovu zradu, jiní chápou, že Mejla chtěl prostě jen hrát. Zároveň se ale jednalo o vítězství estébáků – legenda, tzn. název Plastic People byl zlikvidován. A o to jim šlo. I když je pravda, že toto vítězství jim vydrželo jen rok a půl. Navíc o dalších sedm let dál byla kapela znovu obnovena pod původním názvem Plastic People of the Universe.
A Mejla v ní hrál až do poslední chvíle, kdy už byl těžce nemocen – přitom nikdo z kapely vůbec nic netušil, normálně se zkoušely songy na nové album. Bylo připraveno osm písní, když Mejla v lednu 2001 zemřel. Na jeho nedožitých narozeninách se zbylí Plastici rozhodli těch osm písní ještě jednou zahrát, ale pak… Pak najednou pokračovali a koncertovali dál. Jak říká houslista Jiří „Kába“ Kabeš: „My jsme vždycky s Mejlou říkali, že je lepší hrát blbě dobrou muziku, než vyšňořeně sračky.“ A to platí dodneška.