Dlouhé vlasy se od počátku šedesátých let staly symbolem protestu proti konvencím, na který komunisté reagovali často brutálním způsobem. Nový dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Fiedor
Kretén ve žlutý košili
Mužské dlouhé vlasy byly pro většinovou společnost natolik pobuřující, že viděno optikou mániček znamenaly i určitou sounáležitost a důvod k zastavení a seznámení se. Staly se znamením, symbolem touhy žít si po svém i revolty proti rodičům, škole a establishmentu obecně. Jak říká hudebník a jeden ze schodařů Ivan Čeleda, „chlapi tenkrát vypadali všichni stejně, nosili stejný šedivý šaty a holky, ty výjimečně měly rozpuštěný vlasy, jinak nosily drdoly stejně jako jejich matky. Mladý kluci vypadali jako jejich otcové a holky jako jejich matky.“
Okolní společnost ale vlasatcům nepřála a posměch přecházel i na jejich rodinu. Kupříkladu grafik a malíř Ladislav Borkovský pracoval v roce 1964 na šachtě se svým otcem (každý na jiné směně), a ten mu jednou nechal doma na stole vzkaz: „Jestli se nezajdeš ostříhat, tak se oběsím.“ Podlehl tlaku v práci, kde se všichni neustále divili, že nemá tři koruny, aby nechal ostříhat syna. Do vlasatců se prostě naváželi běžní občané – říkali jim „Máňo“, (odtud dnešní běžný výraz „mánička“), a ač s politikou neměli vůbec nic společného, obviňovali je z propagace západní kultury. Navíc úzus krátkých vlasů přijali i ti, kteří se vůči společnosti také sami vymezovali.
Když se potkaly dvě máničky na ulici, pozdravily se a někdy spolu i navázaly kontakt pomocí krátkého dialogu. Byť šlo často pouze o dialog celkem stereotypní: „Tak co, jak dlouho ti to roste?“ Ale ve větších městech vytvářely komunity ještě před okupací a během normalizace se znovu potkávaly. V Praze se vlasáči scházeli v kavárně Demínka, kde se ale celkem brzy objevila cedule s nápisem „vstup pouze slušně ostříhaným a ve společenském obleku“, a to mluvíme o roce 1965, 1966. Později se v reakci na článek „Beatnici všech zemí zaplavují Paříž“, který vyšel v Mladém světě, začali vlasatci scházet na rampě Národního muzea. K muzeu je někdy i desetkrát denně chodila legitimovat policie a otravovala je kvůli maličkostem, jako byla rozdílná délka vlasů ve skutečnosti a na fotografii v dokladech.
Kampaň proti máničkám vyvrcholila v létě 1966 akcí Vlasatci. Policie zaregistrovala asi čtyři tisíce dlouhovlasých mužů v celé republice. Výskyt dlouhých vlasů statisticky spojila s vyšší kriminalitou, hlavně příživnictvím a výtržnictvím, dlouhé vlasy dále signalizovaly nevhodné oblékání a kontakt s lidmi na okraji společnosti. Akce proběhla napříč různými institucemi na všech úrovních: od národních výborů, které bojovaly různými vyhláškami o veřejném pořádku, pokutami, vylučováním z hromadné dopravy, kin, restaurací a divadel, až po zdravotní zařízení, především hygienické stanice, jejichž zástupci stříhali zadržené přímo v celách Veřejné bezpečnosti pod záminkou odvšivování.
Bezpečnostní orgány se ve svém svatém boji za vymýcení mániček také spoléhaly na to, že dlouhé vlasy jsou i generační vzpourou a skutečně – až na jeden či dva případy si nikdo z rodičů zadržených a ostříhaných nepřišel stěžovat. Naopak, někteří psali i děkovné dopisy. Vlasáči sice protestovali, ale ničemu to nepomohlo.
Problém se svými dlouhými vlasy neměla mládež pouze v normalizačním Československu, vlasatci (čili máničky), se potýkali s konzervativním postojem starších generací i na Západě. Překladatel Ivan Hartel, jehož vlasy ještě nedávno sahaly dál než k patám, žije od sedmdesátých let v Londýně a kvůli svému předlouhému háru zápolil s problémy takřka denně až do přelomu tisíciletí; do Švýcarska a Německa dokonce přestal jezdit úplně. Teprve později, když odrostla nová generace, pro níž právě vlastaci byli starší generací, stal se svět tolerantnější i vůči dlouhovlasým mužům. Problémy teď mají zase jiní, kteří se odlišují jinak. Jak v Revolver Revue kdysi řekl Andrej Stankovič: „Kdo se liší, ten je sviňák.“