Ivan Magor Jirous prožil v komunistických kriminálech více než osm let. Nikdo z undergroundu nebyl za normalizace zavřený tolikrát jako on. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík
Síla říct jim ne
Poprvé šel Ivan Martin Jirous sedět v roce 1973 za incident s majorem StB ve výslužbě – tento incident byl následně klasifikován jako výtržnictví. Za výtržnictví ho pak poslali do vězení ještě čtyřikrát, ať už za hospodské příhody, nebo v procesech proti Plastic People, Voknu atd. Celkem si Jirous, řečený Magor, odseděl osm a půl let v různých věznicích, čímž se stal držitelem smutného prvenství; nikdo z undergroundu nebyl za normalizace zavřený tolikrát jako on.
Básník, kunsthistorik a umělecký šéf kapely Plastic People of the Universe Ivan „Magor“ Jirous bývá také často označován jako teoretik českého undergroundu. Po svém prvním propuštění zorganizoval ve čtyřiasedmdesátém I. Festival druhé kultury v Postupicích a protože tušil, že režim androše nenechá být, začal také máničky školit v tom, jak mají vypovídat u výslechů a co dělat v případě zavření. V roce 1975 pak Jirous sepsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození, která se stala klíčovou jak pro pozdější uchopení undergroundu, tak pro jeho přívržence samotné; to, o čem se ve Zprávě psalo, jim bylo jasné, věděli a znali to, ale Magor to jako první pojmenoval. Což potvrzuje jeden z tvůrců Vokna Karel „Kocour“ Havelka: „Ten underground Magor vytvořil tím, že ho pojmenoval. Tady byla spousta lidí, kteří se nějak chovali, nějak žili, měli nějaký zájmy. Ale v celé republice představovali jen atomizovaný ostrůvky, který o sobě nevěděly. A díky té Zprávě jsme začali o sobě vědět.“ Magor jim prostě řekl, kdo jsou, a tím spojil tyto doposud osamělé ostrůvky svobodomyslných vlasatců dohromady. A byl to také Jirous, kdo přivedl intelektuální chartu k mnohem lidovějšímu undergroundu. To se pak stalo trnem v oku vyšetřujících orgánů.
Jelikož Plastic People neměli oprávnění oficiálně koncertovat, vystupovali na ryze soukromých akcích – především na svatbách, včetně svatby Magora samotného. Jirous vždy dopředu vysondoval, za jak asi dlouho bude mít kapela nacvičen nový materiál, takže zhruba věděl, kdy by se tak mohlo hrát. Následně se pak hledal někdo, kdo by se mohl oženit. Naštěstí bylo lidí v undergroundovém ghettu hodně, a tak se vždycky nějaká ta svatba našla. Bohužel právě ta Magorova s Julianou na začátku roku 1976, po níž Ivan zorganizoval II. Festival druhé kultury v Bojanovicích, se ukázala jakožto zásadní. Měsíc poté začalo rozsáhlé zatýkání androšských mániček. Moc si tak vytvářela základ k budoucímu monstr-procesu, lidově nazývanému „Proces s Plastic People“.
Právě v něm StB Magorovi všechny svatby spočítala. Nedepresivnější ale pro Jirouse bylo, že když po osmnácti měsících vyšel z vězení, tak v podstatě hned vzápětí, pouhých čtyřicet jedna dní nato, dostal dalších osm, které mu v odvolacím řízení ještě zvedli o deset, tedy znovu osmnáct měsíců. A za co? Za to, že na výstavě Jiřího Laciny o jedné soudružce řekl, že je „buržoasní kráva“ a ona to zaslechla a napráskala. Tehdy na protest proti nespravedlivému uvěznění svého uměleckého vedoucího Plastici napsali svůj známý song „Dopis Magorovi“.
V kriminále to Jirous neměl lehké. Dokládají to jeho Labutí písně, které právě v letech 1982–85 sepsal v Litoměřicích a ve Valdicích. Originály básní, napsané na motácích, se podařilo propašovat ven díky spoluvězni Jiřímu Gruntorádovi. Ten během soudu v nestřeženém okamžiku vtiskl Daně Němcové polibek a při něm ji vsunul do úst alobalovou kuličku, v níž byly básně zabaleny. Dana přijela do Ječné, alobal rozbalila a ještě týž večer básně nadiktovala mladému literátovi Petru Placákovi, který je na psacím stroji psal rovnou v několika kopiích. Bylo třeba je předat dál na různá místa, aby při potenciální domovní prohlídce nebyly estébáky odhaleny a odebrány.
V kriminále nebylo pro Jirouse snadné zejména ustát pokušení za určité ústupky podvolit se Moci. Jak píše v jedné básni: „Ráno přijeli estébáci / a málem duši svou / dal jsem jsem jim ke kremaci.“ V dalších básních se Ivan modlí za sílu říct fízlům svoje NE. Zkouška, kterou pro něj vězení představovalo, byla ještě znásobena faktem, že v době, kdy ho zavírali, bylo jeho mladší dceři teprve půl roku. S Julianou a dětmi udržoval kontakt rozsáhlou korespondencí, ale děti stejně vyrůstaly bez táty. Jirous v podstatě prohrál svoji rodinu tím, že Moci neustoupil ani o píď. A tak si svůj trest odseděl komplet. Jak vzpomíná Jáchym Topol, „Magor nás dokázal přesvědčit, že když něco děláš – muziku, nebo něco píšeš - tak je to na smrt. Je to absolutní. A musíš za to ručit úplně vším.“ Jízda na doraz.
Jirous se po revoluci stal legendou, ačkoliv se naskýtá otázka, do jaké míry si to sám přál. Navíc si, ač sám Čech, o Češích moc iluzí nedělal. „Víš, kdy jsem definitivně odepsal českej národ? Když bratři Nedvědové naplnili strahovskej stadion. Tam jsem si řekl – co chceš pro takovejhle národ dělat?“ A tak, když dostal od své humpolecké střední školy Medaili Aleše Hrdličky, pokusil se tuto na ulici vzápětí střelit za 35 korun plus dvacet za krabičku. A tvrdil, že jeho generace to měla snazší: „Dneska jsou na tom mladí lidi húř než my, protože my jsme měli jasnýho nepřítele, měli jsme pro co žít, a za něco takzvaně bojovat. Kdežto dneska je ten jejich nepřítel neviditelnej, amébovitej, kterej je obklopuje takovým neprodyšným oblakem. Proniká vším, co se tady děje. Žijeme v tak nemravným státě, že tohle se svobodou v mým pojetí nemá nic společnýho. Ale já na stát seru, žiju si svobodně pořád, vlastně v zásadě nežiju jinak, než jsem žil tehdy. Ale s jedním podstatným rozdílem – že mě dneska za to nehrozí zavření.“
Ivan „Magor“ Jirous si nikdy od nikoho nenechal nic diktovat až do konce svého života. Chtěl prostě jen žít svobodně. A byl ochoten za tu svobodu i zaplatit.