Chtěli se bavit a trsat jako v amerických filmech. Místo toho je čekala šikana a ostouzení. Nový dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík
Velcí pekelní ďáblové
Nikdo už si nepamatuje, jak přišel Miloš Vokurka, frontman kapely Hells Devils, ke své přezdívce. Ale rozhodně vycházela ze songu Reddy Teddy. Jednou mu prý kdosi řekl: „Reddy Teddy, nikdo to (zmíněný rock´n´roll) nezpívá tak jako ty!“ A Kirken? To už je jen zkomolenina jeho příjmení z angličtiny a němčiny. Mirek Schwarz alias Tony Black to měl jednodušší: jméno si změnil podle bubeníka kapely Shadows.
Hells Devils je kapela pro pozdější českou hudební scénu sedmdesátých let dosti důležitá. František Stárek ji dokonce označuje jako „protoundergroundovou“ – tedy jako kapelu, která je přímým předchůdcem hudebního undergroundu u nás. Míněno v tom ohledu, kdy hudba slouží jako prostředek k přenesení svobody do nesvobodné země. To ale není vše. „Zároveň se však z okruhu diváků – ale i těch, kteří kapelu nikdy neviděli – vytvářelo cosi jako zárodky hnutí nebo společenství,“ píše dále Stárek.
Kapelu založili Zdeněk Macháček a Jiří Sigmund, kamarádi ze školy. Nejdříve hráli hlavně orchestrální skladby, nejvíce od Shadows, ale se změnami ve složení kapely se postupně měnil i repertoár. Původní sestava zanikla a do skupiny přišli noví lidé, např. zpěvák a kytarista Reddy Kirken, bubeník Tony Black nebo technik Binny Laney.
Binny Laney se ke kapele přidal v podstatě náhodou. Jednou šel okolo zkušebny v Košířích, kde zrovna kapela (v ten moment stojící takřka před rozpadem) zkoušela. Vešel dovnitř a nabídl jejím členům spolupráci, která byla okamžitě přijata. S Laneyim, „umělcem elektrických vychytávek“, se technické zázemí kapely úplně proměnilo, Binny byl výborný technik a „elektrotechnický génius“, svařoval vlastní reproduktory, vyráběl vlastní aparaturu. Kromě toho také oslovil Evžena Fialu, jestli by nechtěl být vedoucím kapely, respektive jejím manažérem, a ten tuto výzvu přijal. Zároveň s ním přišel do kapely i jeho otec Eugen Fiala-Toscani jako produkční. A tito dva pak pro fungování Hells Devils znamenali zásadní zlom.
V padesátých letech měl rock´n´roll v Československu nálepku podvratné činnosti a vlastně i později za normalizace symbolizoval dekadentní západ. Problémy ale neměl styl jen u nás, kupříkladu v jižních státech USA, známých svým náboženským fanatismem, byl vnímán silně negativně jako cosi, co přichází od ďábla nebo je dokonce ideologickou diverzí Moskvy. Takže zpočátku rock´n´roll neměl ustláno na růžích v podstatě nikde. Po roce 1957 a tzv. procesu s pásky z Mánesu se u nás rock´n´rollu začalo říkat krycím označením big beat (nebo bigbít). Ale ani to situaci kapel a milovníků této hudby příliš nezlepšilo. Na odpoledních čajích se stále očekával jednotný oblek a kdo přišel třeba v tvídovém saku, byl pořadateli vyhozen.
Podobná nevraživost přetrvávala i později v sedmdesátých letech – kapely musely absolvovat povinné přehrávky, pokud chtěly hrát. Hells Devils sice působili ve své době pod PKS (Pražským kulturním střediskem), ale všechna potřebná povolení stejně musel řešit Toscani, který to s úřednicemi „tak nějak uměl“ a „štemply pro hraní“ vždy získal. Kromě toho ušil celé kapele i oblečení, černé lesklé kalhoty a červené lesklé košile, což byl jeden z nápadů jeho syna. „Evžen (Fiala ml.) z toho chtěl mít Ameriku, protože ty kluci to jinde nezažili. Já jsem svobodu znal – už za Masaryka,“ vzpomínal po letech jeho otec. Není se co divit, že i přes veškerá povolení se kapela brzy dostala do sporů s policií.
Během vystoupení v Ječné ulici začalo nadšené publikum vstávat ze židlí a rytmus diváky tak vyhecoval, že tyto začali rozbíjet. Koncert měl dohru v tisku, když v časopise My 64 proběhla debata, v rámci níž Miloslav Šimek, vedoucí divadelního souboru Karkulka, řekl: „Jestliže se například skupina Hells Devils chová tak, jakoby dávala povel ‚demolujte sál!‘, to je potom vandalství. Vedoucí takových skupin neumějí většinou na nic hrát, pouze hledají pro skupinu kšefty, doslova ji fašizují a své hráče okrádají o peníze. Jsou to takoví příživníci na skupinách.“ Přičemž v tomto konkrétním případě byl oním vedoucím myšlen Evžen Fiala ml.
Přestože se kapela Hells Devils v polovině šedesátých let rozpadla, stala se určitým indikátorem uvolnění a svobodného ducha v rámci zemí za železnou oponou – alespoň tak na to pohlížel západní tisk. Například v německém Sternu se o ní psalo jako o „rudých Beatles z Prahy“. Kromě toho Hells Devils konkrétním způsobem ovlivnili i český underground, protože Evžen Fiala se stal v roce 1967 profesionálním manažerem skupiny The Primitives Group a vedl ji až do jejího konce, kdy pak psychedelické žezlo symbolicky předal do rukou Mejly Hlavsy a tedy The Plastic People of the Universe.