Po vzniku Charty 77 se stal underground součástí a hybnou pákou dění v politické opozici. Nový dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík
Most porozumění
Bylo Havlovým mistrovským dílem, že se mu podařilo jedinou akcí spojit opoziční izolované skupinky intelektuálů s undergroundem. Politicky vycházela Charta 77 ze závěrečného usnesení helsinské mírové konference a z dodatků o občanských a politických právech. Kdyby ale šlo jenom o tohle, podepsali by Chartu nejspíš jen ti, kteří se politikou zabývali už v šedesátých letech. To, že se připojil i underground, ukázalo všem, že jde o něco víc.
Spojení undergroundu a intelektuální opozice fungovalo do značné míry už před Chartou: pořádaly se přednášky v rámci undergroundové university, na kterých se mluvilo o filosofii a literatuře, hrálo se v bytových divadlech. Byla to jediná možnost, jak něco v oné šedé potemnělé době dělat – kupříkladu plastikovský bubeník Jan Brabec podotýká, že v normalizační Praze nebyla po sedmé večer na ulicích ani noha a že když přebíhal z hospody do hospody, potkával už jen fízly. A tak vznikla myšlenka vytvářet další prostory i, obrazně řečeno, v oblasti lidských práv, kultury…
Duchovními otci Charty 77 jsou Václav Havel a Pavel Kohout, kteří do té doby příliš nespolupracovali. Havel o chystané schůzce ohledně dokumentu Kohoutovi řekl venku u Vltavy, kde hukot vody s sebou odnášel každé slovo, těsně před prvním setkáním. Konkrétní autorství není zcela jasné, Kohoutovi náleží název Charta 77, a podceňuje se role Ladislava Hejdánka, který navrhl odkázat celou petici na helsinskou konferenci. Nejdříve bylo napsáno asi pět až deset výtisků; ti, kdo podepsali v prvním kole, si mohli text Charty pouze přečíst, dostat ji fyzicky měli až po zveřejnění. Chartisté spoléhali na povalečskou mentalitu policie v období Vánoc a především Silvestra, a skutečně celá akce s Chartou proběhla podle plánů. Vráťa Brabenec vzpomíná, jak řekl své ženě: „Podepsal jsem takovej dopis, ale myslím si, že z toho bude velkej průser.“ A skutečně byl.
Jedním z prvních, kdo zaplatili svou daň za podpis Charty, byl prof. Jan Patočka – tento svůj střet s Mocí, která ani nebyla ničím personifikovaná, nepřežil. Jeho dcera vzpomíná, že profesor, který celý život chodil zpříma, i v rakvi ležel v pozoru. Ale perzekuce se nevyhnuly ani ostatním, a tak začal kolotoč výslechů, domovních prohlídek a vyhazovů z práce. Kanaďan Paul Wilson, bývalý člen kapely Plastic People of the Universe, byl vyhoštěn ze země poté, co odmítl donášet na ostatní. Rozlučka s ním se konala v domě manželů Princových v Rychnově na Děčínsku. Pod záminkou výtržnictví začala dům vyklízet StB a odvážet některé do Děčína k výslechu. Klávesistu Plastiků Pepu Janíčka vysadili orgány z auta asi 15 km od města a nechali ho v lese. A s osamoceným Paulem Wilsonem bezpečností složky dokonce cestou v mlze zabloudili. Dům Princových pak nechala policie pyrotechnicky zdemolovat.
Paul Wilson nakonec odjel v červenci 1977 z pražského Wilsonova nádraží. A stejně jako Karla Havlíčka Borovského doprovázeli dva tajní, tak i s ním jeli dva estébáci, kteří měli za úkol ho doprovodit až do Chebu. A když odjížděl, mával z okénka půllitrem a sledujíc vymlácené haly wilsoňáku sliboval, že až se vrátí, nechá to tam celé zasklít.
Nejrůznější možné akce se konaly jak před Chartou, tak i po Chartě, jen se lehce rozšířilo obecenstvo. To byl případ i 3. Festivalu druhé kultury, který se konal u Havlových na Hrádečku. Policie dům hlídala, takže každý, kdo dorazil, měl svoji historku o tom, jak se na Hrádeček dostal. Ivana Jirouse zrovna pustili po osmnácti měsících z kriminálu, takže se hned s dominancí sobě vlastní chopil mikrofonu a celou akci se jal moderovat. Vlastně celý festival, už jen tím, že na něm opět objevily i máničky odsouzené v tzv. procesu s Plastiky, ukázal, že vězení nikoho nenapraví. Dorazila spousta kapel i písničkářů, underground i intelektuálové, všichni napříč generacemi. A Plastic People konečně zhudebnili píseň, kterou jim v zahraničních novinách kdosi přisoudil. Měla název Sto bodů:
„Bojej se starejch pro jejich paměť / bojej se mladejch pro jejich nevinnost … / bojej se dělníků / bojej se straníků / bojej se nestraníků / bojej se vědy / bojej se umění…. / bojej se pustit lidi ven / bojej se pustit lidi sem / bojej se levice / bojej se pravice… / bojej se dnešního večera / bojej se zítřejšího rána / bojej se dnes a denně / bojej se budoucnosti / bojej se pravdy/ bojej se svobody / Tak proč se bojíme my jich?“