Výjimečný filozof Jiří Němec, který patřil ke klíčovým postavám českého undergroundu i Charty 77, tvrdil, že nejdůležitější věcí mezi lidmi je otevřený dialog. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Fiedor
Vykročit do neznáma
Básník a překladatel Zbyněk Hejda vzpomíná, že Jiří Němec měl vynikající vzdělání v mnoha oborech, ale jediné, co mu absolutně nic neříkalo, byl fotbal. Kupříkladu při výměně bytů s jeho rodinou se druhý účastník směny snažil využít výhody, kterou skýtala poloha jeho bytu s výhledem na fotbalový stadion pražské Slavie. „Nejste náhodou slávista,“ ptal se proto se zájmem Jiřího. A Jiří Němec, který nabízenou výhodu vůbec nepochopil, mu odpověděl: „Ne, já jsem psycholog.“
Źáka profesora Jana Patočky, katolického myslitele a kritika, filosofa, psychologa a nonkonformního intelektuála Jiřího Němce, formovalo již dětství strávené v katolickém skautu, neboť na něho měli velký vliv kněží. Sice od té doby neměl rád přírodu (vždy tvrdil, že si jí v mládí užil dost), ale to byla jediná nevýhoda jeho skautování. Protože později se coby katolík již „stal nositelem zájmu o věci, které měly ze společnosti – podle představy vládnoucího establishmentu – zmizet z obecného povědomí“. (Dana Němcová).
„Byl přesvědčen o tom, že člověk má postupovat a chovat se tak, jak mu to přikazuje jeho svědomí, a nenechávat si při tom otevřená žádná zadní vrátka,“ říká o něm filosofka Květa Neradová. „Byla to taková ta odvaha, charakterizovaná určitými skoky do neznáma.“ Ač věřící, postupně se stal Němec vůči církvi výrazně kritickým a to k její tradici i jejím praktikám. Později se k němu řada jeho katolických přátel obrátila zády, protože míra svobody, jíž Jiří Němec praktikoval i ve svém osobním životě, už pro ně byla prostě neakceptovatelná – zdálo se jim to celé provokující a extrémní. Filosof Miroslav Petříček ale tvrdí, že pokud nebyl Němec s to žít podle obecné normy, pak je to problém především obecné normy a ne Jiřího Němce.
Němec se stejně jako Jan Patočka zajímal o život mládeže, přičemž u ní vyhledával její přirozené, tedy autentické projevy – neboť ona autenticita byla do jisté míry synonymem pro svobodu. Spojení undergroundu s filosofií, které se tak může na první pohled zdát trochu zvláštní, má spojitost právě v onom svobodném projevu, v myšlení a ve výrazu. Jiří Němec se s undergroundem poprvé setkal na koncertě Plastic People of the Universe v Music f Clubu. To, co tam viděl, mu připomnělo jeden dětský sen o sestupu do pekel: „Tam hořely ohně a hrála divoká hudba, 120 decibelů. V sále seděl Jaroslav Kořán, který měl květinu v klopě – vypadal trochu jako Oscar Wilde. Tak jsem se tam rozhlížel, protože Andrej Stankovič mi říkal, abych si sedl do nejbližší hospody a ty zvuky, co pustěj ty lítací dveře, že mi budou stačit.“ Podle Němce také existoval rozdíl mezi americkým a tuzemským undergroundem: Jestliže ten americký nasákl myšlenky levicové a orientální, tak ten český byl prodchnut myšlenkami u nás tehdy pronásledovanými – šlo zejména o křesťanství a filosofii. Tady je již krůček ke sblížení Jana Patočky s undergroundem, a ani nás neudiví, že se o něj velkou měrou zasloužil právě Jiří Němec. Stal se (společně s Václavem Havlem) jedním z prvních obhájců undergroundu při známém procesu s Plastic People a podílel se i na vzniku Charty 77.
Pro komunistický režim byl ale Jiří Němec nebezpečný a nežádoucí už dávno před Chartou. V polovině 60. let spolupracoval (stejně jako Zbyněk Hejda) s revue Tvář, která si kladla za úkol zaplňovat prázdná místa, doplňovat a zveřejňovat to, co bylo tabuizováno a zakázáno. Jiří Němec překládal, mj. německého filosofa Martina Heideggera, ale prosadil na stránky Tváře třeba i texty zapomenutého katolického básníka a spisovatele Jakuba Demla. Když v roce 1965 probíhala likvidace Tváře, bylo redakci nabídnuto, že se revue může udržet, za předpokladu, že odejdou Němec, Mandler a Hejdánek. Protože tihle tři tvořili určité jádro časopisu, vedení nabídku odmítlo a Tvář tak musela skončit.
V sedmdesátých letech Jiří Němec organizoval soukromé přednášky z filosofie a literatury anebo na ně chodil jako lektor, když ho pozvali jiní. Kupříkladu Ivan Jirous na ně vzpomíná dodnes; kromě Němcovy erudice oceňuje i jeho schopnost mluvit tak, aby mu všichni, i posluchači bez středního vzdělání, rozuměli. Jiří prostě přenesl svoje obrovské vědomosti do prostředí, kam by se jinak nedostaly, a navíc pro ně dokázal najít „odběratele“. Kunsthistorička a básnířka Věra Jirousová proto mluví o Jiřím Němcovi, stejně jako o dalších filosofech, Janu Patočkovi, Janu Sokolovi a Ladislavu Hejdánkovi, jako o poslech: byli to ti, kteří zajišťovali alespoň náznak kontinuity kupříkladu vzdělanosti třicátých let s tehdejší dobou. Byli zprostředkovateli evropských myšlenkových proudů v rudém ghettu. Z tohoto pohledu pak tedy Němec „zcela automaticky dělal věci, který byly potřeba.“
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Jiří Němec už dostal do pozice štvance, neboť mu StB zamezovala jakékoli zaměstnání a na čas ho dostala i do kriminálu. Nakonec ho přinutila emigrovat do Rakouska. Němec pak v emigraci přispíval do některých časopisů, hlavně do Paternosteru (revue pro umění a kritiku), jehož se stal kmenovým autorem a editorem. Bohužel ale vytržení z prostředí, jež znal, pro něj bylo velmi těžké, a emigraci, byť byla nezbytná, neboť v ČSSR by ho StB zlikvidovala, stále považoval jako svoji porážku. Proto se uchýlil k alkoholu a k práškům. Do Československa se vrátil v roce 1990
Základní hodnotou, identickou s lidskou důstojností, pro Jiřího Němce představovala svoboda. Byť jeho svérázné pojetí uvádění této do praxe, bylo mnoha lidem proti srsti.
Jiří Němec zemřel po dlouhé nemoci v roce 2001.