Ivan Jirous pojmenoval a sám důsledně dodržoval program českého undergroundu, za což platil ponižováním, šikanováním a těžkými žaláři. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík
Kdo vymyslel přezdívku Magor?
Dodnes se přesně neví, kdo vymyslel pro Ivana M. Jirouse přezdívku Magor. Jedna z myšlenkových škol praví, že to byl básník a výtvarník Eugen Brikcius, druhá, že Mejla Hlavsa, třetí, že výtvarník Jan Steklík a čtvrtá, že si ji vymyslel Jirous sám. Jisté je jen to, že ta přezdívka nikoho nepřekvapila a celkem rychle se vžila: Magor Jirous – nejen teoretik českého undergroundu. Paul Wilson se kdysi divil, jak může být Jirous zároveň angažovaný v kapele a zároveň o ní objektivně psát: „To ale byla jeho vloha a jeho genius – dodatečně vytvořit význam, toho, co dělal. On ten underground existoval, ale nebylo pro to pojmenování a Magor ho prostě tím, jak o něm psal, v podstatě pojmenoval.“
Ivana Jirouse lze považovat za toho, kdo zformoval český underground jako paralelní strukturu: jednak jako lidský faktor ve formě společenství, a za druhé formuloval jeho teoretické postuláty. Zpočátku chtěl být Magor učitelem a toto přání se mu zčásti i vyplnilo – po celý život vzdělával lidi po hospodách, což – jak sám píše – mělo jednu výhodu: „Když mě některý z žáků sere, tak dám mu pěstí.“ Byl tvrdý sám k sobě i k máničkám, které „vychovával“ – nakonec rváč byl i povahou. Přitom na druhé straně se uměl do člověka vcítit, což je možná jeden z důvodů, že pro určité věci dokázal lidi doslova „pobláznit“. Co bylo ale pro spoustu z nich zásadní – učil lidi „znát pravdu a v té pravdě stát“ (Pavel „Eman“ Zeman). Mnozí Jirouse ale příliš nechápali, kupříkladu petrkovský grafik a překladatel Jiří Reynek tvrdí, že se jeho revoltám divili, považovali je za zbytečné a měli za to, že takhle se s tím režimem asi těžko hne. „A v tom jsme se asi mýlili, ono se s tím skutečně hnulo.“
Už v Humpolci, kde vyrůstal, působil Ivan jako zajímavý zjev se zcela odlišnými myšlenkami a názory na cokoliv. Chodil celý v černém a do školy si s sebou nosil starou flexaretu, kterou si při vyučování fotil spolužáky i učitele. Dle hudebníka a básníka Vráti Brabence ale Magorova manželka Věra Jirousová tvrdila, že než ji Ivan potkal, byl to v podstatě sportovec (hrál obránce v národní házené, což – jak říká Eugen Brikcius – je pozice, kdy se nikdy nedotknete míče) a pil jen limonádu. Pít alkohol ho naučila až ona a její kamarádi, se kterými když Jirous seděl, dal přednost pivu, aby „to nevypadalo blbě“. Do té doby to prý u něj byl jen sport a samé přepisování filosofů a samé studium. Ale když už byli s Věrou spolu, a šli se třeba jen projít, vypadali na Humpolec oba velmi extravagantně: Jirous chodil v klobouku a dlouhém černém kabátu, jeho žena kontrovala ještě větším kloboukem – oba se navíc střídali v nošení ochočené volavky na rameni, volavky, kterou Věra vypiplala doslova z vajíčka.
Věra Jirousová, i když se později s Magorem rozvedla, vzpomíná na život s ním jenom v dobrém: „Protože když to nebylo dobrý, tak nemělo žádnou cenu v tom setrvávat. Domácnost se vedla tím způsobem, že nádobí meje ten, komu rupnou nervy, a já mívala lepší nervy. Vařila jsem jenom, když přivedl domů víc lidí, protože vařit pro dva nemá cenu, to ví přece každý. Bylo to takový free manželství.“
Jirous se naladil na rockovou vlnu po zhlédnutí filmu „Perný den“, v němž hlavní roli hrála britská skupina The Beatles. A do centra tuzemského rockového dění se Věra, Ivan, jeho sestra Zorka a jejich kamarád, Zorčin budoucí manžel Jan Ságl, dostali v momentě, když Magor poznal psychedelickou kapelu The Primitives Group – té hned nabídl spolupráci „se skupinou mladých výtvarníků“. Primitivové přijali a jejich společný gesamtkunstwerk předběhl dobu u nás a možná dokonce o malý krůček i ve světě. Výtvarníci se podíleli na scéně a kostýmech kapely, v paměti zůstávají dodnes happeningové koncerty zvané Fish Feast (svátek ryb) a Bird Feast (svátek ptáků).
Když se rozpadli Primitivové, Jirous chtěl založit něco s jejich kytaristou Pepou Janíčkem, jedním z mála členů skupiny, kteří neemigrovali. To nevyšlo, ale jak známo, Magor měl zároveň talent na objevování nových věcí, a tak mu netrvalo ani příliš dlouho, než poznal další psychedelickou kapelu The Plastic People of the Universe. Ta Ivana i Pepu zaujala, byť si zpočátku mysleli, že se jedná o nápodobu The Primitives Group. Ale vzápětí zjistili, že hraje mnohem líp než Primitivové. Magor se s Plastiky seznámil, stal jejich uměleckým šéfem a Pepu doporučil na post kytaristy a doprovodného zpěváka. I u skupiny PPU vzápětí došlo k propojení s týmem výtvarníků, její členové se účastnili několika landartových akcí a happeningů Zorky Ságlové (třeba „Házení míčů do průhonického rybníka“).
Bezstarostné časy se díky začínající normalizaci pomalu chýlily ke konci. V roce 1970 ztratili Plastici profi statut a museli vrátit zapůjčenou aparaturu. A tak někteří členové kapely pod dohledem Magora odjeli do Humpolce pracovat jako lesní dělníci, přičemž o sobotách hráli ve vesnici Skála tancovačky a tzv. „čaje“. A na ty za nimi jezdily máničky z celé republiky. StB ale tyto tancovačky brzy zakázala.
Magor o té době píše: „Byly to pěkné čaje, byly to pěkné časy. Věděli jsme, že budeme svádět boje s establishmentem, ale teď musím přiznat, že si nikdo z nás nedovedl představit, co to bude za boj. Kdyby se mohl odehrávat jen fér prostředky, hrát třeba za cenu vyhladovění… Ale establishment nabízí jenom dvě varianty: buď hrát to, co chce on, nebo nehrát.“ Ani jedno, ani druhé se ale Jirousovi nechtělo. V roce 1973 byl (společně s Brikciem, Jaroslavem Kořánem a Jiřím Daníčkem) zatčen za incident s majorem StB ve výslužbě a vzápětí dostal svých prvních deset měsíců natrvdo.
Magorovo rvaní s režimem začalo.