Hned po nástupu komunistů k moci se v podzemí nedobrovolně ocitali umělci, kteří původně s režimem vůbec bojovat nechtěli. Nový dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík
Zuřivý snažení odlišit se
Šmidrovský pánský klub vznikl natruc ani ne tak politické, jako spíše společenské konvenci. Jak vzpomínají jeho bývalí členové: „My jsme se štítili vypadat jako umělci, štítili jsme se pracovat jako umělci. Hlavní myšlenkou toho sdružení bylo nebýt výtvarným umělcem.“ A tak vedle výtvarného umění samotného hrála prim dechovka a hokej. Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu měla výrazně více členů než Šmidrové, ale základní myšlenka, odlišit se, zůstala stejná.
V padesátých letech byla Praha nepředstavitelně šedivá. Nad veškerými společenskými, politickými i kulturními aktivitami obrazně bděl Stalin a vzhledem k instalaci jeho megalomanské sochy na Letné ani nebylo možné se mu vyhnout. Na pražské AVU studovali téměř jen straníci, a proto se dva absolventi večerních škol, spolužáci Jan Koblasa a Karel Nepraš, rychle skamarádili, „protože samota mezi těmito soudruhy byla nesnesitelná.“ (Jan Koblasa). Posléze se k nim přidali i Neprašův spolužák ze střední, výtvarník Bedřich Dlouhý a hudební skladatel Rudolf Komorous. Tak vznikla jakási dadaisticko-surrealistická skupina, jejíž hlavním vyjadřovacím prostředkem byla recese.
Když vyšel článek o škodlivosti formalismu, rozhodla se skupina zareagovat vlastní formalistickou výstavou. Po úspěchu, který výstava měla, byl založen vlastní pánský klub. A tento klub, jako kterýkoliv jiný pánský klub, prostě musel schůzovat. A jelikož každá schůze musí být vedena řádně i se zápisem, Karel Nepraš nabídl sám sebe do funkce zapisovatele a vlastně jakéhosi politruka, jenž bude bděle sledovat její správný průběh, což komentoval slovy: „Jsme čtyři a někdo to dělat musí.“ Ale ostatní se mu vysmáli: „Ty a zapisovatel? Ty a policajt klubu? Ty tak leda šmidra!“ A tak našel klub i své jméno – Šmidrové.
Další výstava na Střeleckém ostrově v roce 1957 byla akcí výtvarně-hudebně-literární, kromě mladých výtvarníků se zde objevili i začínající hudebníci, básníci a spisovatelé, například úvodní slovo si vzal Václav Havel. Ještě tentýž večer bylo ale potřeba vše uklidit a uvést do původního stavu, proto měla akce název „Výstava pro jeden večer“. Zatímco první výstava byla ještě čistě recesistickou, druhá už byla míněna vážně, a spolu s ní také přišly i vážné následky. Establishment v podobě vedení školy zareagoval bez otálení, Bedřich Dlouhý byl ze studia dokonce na rok vyloučen. Do věcí tak vstoupil strach a další akce se už nekonala.
Na konci šedesátých let vyšla monografie Šmidrové, ale dříve než se dostala na pulty knihkupectví, byla odsouzena ke skartaci. Díky dodnes neznámému pracovníkovi z nakladatelství, který v noci dovezl pár balíčků s výtisky uměleckému teoretikovi Janu Křížovi, by byla celá práce nenávratně ztracena. V té době ale Šmidrové již coby skupina dávno neexistovali, v šedesátých letech se totiž původně těsná přátelství začínala rozpadat, a jak podotýká Bedřich Dlouhý, z dřívějších přátel se stali konkurenti…
Někdy v roce 1963 v pražské hospodě U Křížovníků, nacházející se nedaleko Karlova mostu, založili výtvarníci Karel Nepraš a Jan Steklík tzv. Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu a samozvaně se prohlásili jejími řediteli. V počátku se také jednalo o malou skupinku výtvarníků, na níž se ovšem časem nabalili další lidé z různých uměleckých disciplin (literáti, hudebníci, fotografové, umělečtí teoretici atd.).
V Křížovnické škole se také odehrával boj proti všem, boj za svobodu – byl to ovšem boj u piva: „My jsme chtěli něco dělat, ale nedělali jsme prakticky nic, protože celodenní vysedávání v hospodě je vyčerpávající.“ (Zdeněk Beran). Křižovničení překrývalo všechno ostatní. Výtvarné umění ztrácelo své jasné kontury a hranice mezi ním a normálním životem se rozostřovala. Ivan Jirous vzpomíná, že vznikaly úžasné artificiální situace, ale nikdy se neprezentovaly jako umění, nikdy k nim nebylo přizvané publikum, vznikaly jen pro potěchu členů KŠ. I tady je zřejmá snaha odlišit se od konvence, a opět bez výraznějšího politického aspektu.
Po okupaci vojsky Varšavského paktu v roce 1968 se ke Křížovnické škole začali přidávat další umělci, mj. z undergroundu. Počátek normalizační doby byl třaskavý, jakékoli happeningové akce na ulici, snahy o odlišení, snahy o svobodné vyjádření zaváněly inzultací ze strany tzv. normálních občanů. Hospoda byla jediným útočištěm. Fotografka Helena Wilsonová říká, že ve společenství KŠ a undergroundu přes nesmyslnost doby přežíval svobodný duch, a že si všichni členové připadali jako frajeři, když se jim podařilo uniknout pozornosti StB. Nebo se o to alespoň snažili. „To společenství bylo strašně důležitý, v tom prostě lidi byli schopný v duševním zdraví přežít. Zvláště tady v Praze, protože ta ruka komunistickejch fízlů byla všemocná.“ A psycholožka Dana Němcová k tomu dodává, že konání a činnost KŠ a undergroundu byly rezistencí vůči trendovosti, vůči příšernému tlaku a glajchšaltaci myšlení, vidění prostě všeho. „Ale my jsme to viděli jinak a užili jsme si to.“