Magazín plný úžasných přírodních jevů, fascinujících záběrů z živočišné říše, velkolepých vizí a jedinečných vědeckých výzkumů
Tentokrát začneme i skončíme tak trochu na dně. Nejprve z nás budou rukojmí a spolu s Veronikou Boleslavovou zjistíme, jak si v případě zajetí zachránit život. Má smysl hrát si na hrdiny? Přesvědčivě prosit o život? Nebo jen tiše sedět v koutě? Pak se trošku oklepeme u bowlingu, jehož popularita u nás nekontrolovaně roste. A nakonec skončíme na dně bazénu. Na vlastní kůži (doslova) zjistíme, jak sjet tobogán opravdu nejrychleji!
Zákony života a smrti
Loupežné přepadení je noční můrou všech bankovních klientů i zaměstnanců. Vloni došlo jen v Česku k 76 loupežným bankovním přepadením a například v Německu jich bylo 150. Mnohá přepadení končí tak, že si útočník bere rukojmí. Pro oběť jde o výjimečný stav, kde sebemenší chyba může stát život. Zaměstnanci v bance jsou však na přepadení připraveni. Prošli školením o chování únosce a přesně vědí, kdy stisknout tlačítko, které ihned informuje policii. Ta je na místě během pěti minut. Policie si musí nejprve udělat obrázek o celé situaci a zajistit záběry z kamery. Zákazníci a zaměstnanci se proto musí po určitou dobu spolehnout sami na sebe.
V první fázi pachatel ještě nepřevzal moc a rukojmí ještě neví, co se stane. Bojí se smrti. Zde může dojít k život ohrožujícím přehmatům. Průběh je závislý na pachateli. Při neplánovaném zajetí je dobré získat čas, protože si pachatel zpravidla vybuduje emocionální vztah s rukojmím.
Největší chybu, kterou mohou oběti udělat, je klást odpor. Rukojmí by měli zachovat klid, i když to se lehko řekne. Ale panika je špatným pomocníkem. Klasickou chybou je, když oběť tyká pachateli, předhazuje mu jeho čin, dívá se na něj a mluví bez oslovení. Rukojmí by měli poslouchat, co pachatel říká, aby ho nerozčílili. Při dotazování je třeba dbát na zdvořilostní formu, protože pachatel musí mít pocit, že je brán vážně. Pachatelé mívají různé motivace. Může jít o finanční nouzi, čin psychopata nebo teroristy. Jejich sociální zázemí, vzdělání a kondice jsou rozhodujícím faktorem pro další průběh.
Pro vyjednávání je vhodná druhá fáze, protože je nejméně nebezpečná. V tomto okamžiku se pozice únosce upevnila. Myslí, že převzal moc a kontrolu. Během vyjednávání by se rukojmí neměli bavit a vymýšlet, jak pachatele přemoci. Nesmí si hrát na hrdiny, ale spíš by se měli vzájemně uklidnit. Rukojmí mohou přispět k řešení, pokud se pokusí být empatičtí. Dobré je tzv. „Cold reading“, kdy se rukojmí snaží s únoscem najít společnou řeč, a tak se rukojmí dozvídají informace, které mohou poskytnout policii. Přístup k bezpečnostním kamerám totiž není vždy možný. Při únosech také často dochází ke Stockholmskému syndromu. Jedná se o blízký vztah mezi únoscem a obětí. V této fázi se totiž rukojmí i únosce cítí stejně. Mají pocit, že je policie nechala ve štychu, a to je spojí. Čím déle držení rukojmí trvá, tím silnější bude mezi nimi vztah. Vztah ještě posilňuje například předávání jídla. Pro pachatele bude těžší někoho vybrat a uskutečnit své výhružky.
Třetí fáze se ne bezdůvodně označuje jako chaotická. Figurují v ní nevýhodné faktory. Mentální a tělesné impulzy určují chování všech osob. Vyjednávání ze strany pachatele je řízeno emocemi. Prostředník si počká a nechá pachatele jednat. Kritický moment pro rukojmí nastane ve chvíli, kdy pachatel dá ultimátum. Pokud vyjednavač udělá chybu, může se situace vyhrotit. Vyjednavač musí požadavky pachatele zmírnit, aby byl schopný vyjednávání.
Následuje zásahová fáze. V bance se mezitím situace vyostřuje. Strach a zoufalství určují chování rukojmích, což je velká chyba, protože právě ten, kdo bude hysterický nebo nápadný, na sebe strhne pozornost pachatele. Při zásahu si muži z komanda zajišťují vstup do banky. Pachatel nesmí nic vědět, jinak se lidé dostanou do ohrožení. Stačí jedna chyba a únosce může začít střílet. Další chybou rukojmí je jít proti policii. Pocit, že nedostatečně vyjednávala, vede k vytvoření syndromu pomocníka. Nejdůležitější je tedy zachovat klid. Následovat všechny pokyny a najít s pachatelem společnou řeč. Tak máme šanci přežít.
Bowling
Hrajete bowling? Pak vás bude zajímat, jak se bowlingová dráha vyrábí a jak dosáhnout toho nejlepšího hodu. Perfektní hod se podaří tehdy, funguje-li celý mechanismus stoprocentně bezproblémově. Pod dráhou se skrývá technicky dokonalé dílo, na jehož sestavení je potřeba 2000 šroubů, neskutečné množství na jednu jedinou dráhu. Dodržena musí být norma výšky a délky, koule se musí dokutálet zpět a dráha musí vydržet nárazy, které s každým hodem dosahují až osmi kilogramů. Povrch dráhy tvoří 13mm deska z kanadského javoru. Slisováním fenolové pryskyřice vznikne extrémně odolný povrch a takové dřevěné desky vydrží 20 až 30 let. Při výstavbě bowlingové plochy leží nárazu vzdorné dřevěné desky na tlumících deskách. Podklad je prvním krokem ve výrobě bowlingového centra. Celá montáž trvá dva týdny.
Na plochu se smí vstupovat pouze v obuvi se speciální podrážkou. U bot k profesionální hře je navíc na pravé botě jiná podrážka než na levé. Pravá gumová slouží k zaujmutí pevného postoje a levá je kluzká, aby to klouzalo. Pravá noha a pravá ruka startují zároveň. Jdou do jednoho pohybu. Pravá ruka a levá noha se pohnou zároveň kolem pravé nohy, a to se stejným odstupem. Pak poslední krok. Končí nejvyšším bodem máchnutí a pak jdeme do skluzu a hodu.
Rozběžiště odděluje od dráhy čára přešlapu. Na dráze se nachází body a šipky. Tečky určují bod odhozu, zatímco šipky odkazují ve svém směru na jednotlivé kuželky. Prázdná je dráha vždy jen chvíli, kuželky jsou ihned znovu postaveny. Kuželky se oddělují od koulí, putují výtahem a pásem do zásobního koše. Ten je umístí do toulce, který je postaví na plochu.
Kuželkový výtah a záchytné zásobníky se sešroubují. Běžící pás i všechny díly systému jsou vyrobeny ručně. Na konec pásu se namontuje koš. Stará se o to, aby kuželky padaly dolů do toulců. Montéři pak svařené a zbroušené toulce sešroubují. Kuželka narazí svou spodní částí do dolní klapky a tím se zároveň zasekne o krk. Tak je zachycena v toulci a naražením na spodní stranu se zase uvolní. Rozestavovací systém kuželek má nad sebou dvě řady toulců na 20 kuželek, včetně dvou rezervních. Tak je vždy sada připravena ke hře, zatímco další se plní.
Kuželka vážící 1,5 kilogramů je vyrobena z umělé hmoty a dřeva a při hře se jich používá devět. Zatímco při bowlingu má koule otvory na prsty a palec, při kuželkách jsou bez děr. Aby se koule dokutálela dopředu k hráči, existují dva systémy. Tím prvním je urychlovač koulí. Ten funguje tak, že se koule kutálí ke dvířkům, která se na základě impulzu otevřou. Koule je obvykle odhozena 25km rychlostí. Když se dostane k dvířkům, získá díky kolejím rotaci, aby mohla být vystřelena dopředu. Vraceč koulí je zabudován v základech konstrukce, kde koule vyletí ke druhému elementu – zvedači koulí. Napnutý hnací řemen žene kouli nahoru. Díky rotaci vzniklé urychlovačem má koule dostatečnou sílu, aby vyjela do přihrádky. Tyto systémy se instalují na konci. Díky urychlovači a zvedači čeká hráč pouhých šest sekund, než drží kouli zase v ruce.
Standardní koule se odlišují jen váhou, ale profesionální koule mají speciální jádro zabudované uvnitř a navíc zvláštní povrchovou úpravu. Jádra stojí profesionálního hráče až 300 eur, tedy 7 500 Kč. Díky nim zvládne cílené a řízené hody. Rozběžiště před vysokými teplotami způsobenými třecí silou koule ochraňuje samostatný stroj a jeho speciální olej, což profesionálové vědomě využívají. Nechávají kouli na olejovém filmu rotovat a sestřelí tak kuželky, protože se stočí směrem k nim.
V poslední fázi se vyrobí elektronické řídicí systémy. Mechanizmus stavění kuželek a hodnotící tabule ve hře propojí 30 metrů dlouhé kabely. Spínací skříňka je mozkem celého bowlingového zařízení. Bowlingovou dráhu staví tým pět dní a její cena se pohybuje kolem 35 000 eur (v přepočtu 875 000 Kč) od základu s mechanickými vychytávkami až po elektronické řízení. Samotná výstavba, kdy se pokládají jednotlivé komponenty, trvá dva týdny.
Skluzavky
Po celé Evropě zažívají skluzavky boom a aquaparky neustále přibývají. Posledním hitem je trychtýřová skluzavka. Člověk jede plnou rychlostí, točí se v kruhu a zmizí v díře. Super věc pro milovníky adrenalinu. Víte ale, jakou rychlostí se dá sjet vodní skluzavka? My jsme to vyzkoušeli. Otestovali jsme, zda rychlost může ovlivnit závodník. Zkoušeli jsme klasickou 140m skluzavku.
Většina mužů na koupaliště nosí šortky a klouže se tedy přímo po látce. Klouzání na syntetické látce šortek však z hlediska rychlosti rozhodně nemůžeme doporučit. Šortky skončily na posledním místě s časem 33 a 27,1 sekund. O něco lépe si vedly krátké plavky a klouzání po holé zadnici – 21 a 25,3 sekund. Ve třetím kole naši dobrovolníci vyzkoušeli tzv. tříbodovou techniku. Tato varianta klouzání je používána i profesionály. Záda a paty se dotýkají dna, nohy jsou natažené a tělo napjaté. Díky menší třecí ploše je člověk rychlejší, takže došlo k vylepšení předchozích časů na 19,5 a 24,8 sekund. V posledním kole zvolili naši závodníci invenční metodu, a to namazané pozadí. Fanoušci skluzavek jistě sáhnou po opalovacím krému. Díky tuku by měl člověk skluzavkou prosvištět, avšak čas 28,6 sekund mluví za vše. Druhý závodník vsadil na jistotu a s půlkami pomazanými vazelínou překonal osobní rekord a sklouznul za 21,5 sekundy. Takže zatímco opalovací krém brzdí, vazelína je pro milovníky rychlé jízdy jako dělaná.
