Magazín plný úžasných přírodních jevů, fascinujících záběrů z živočišné říše, velkolepých vizí a jedinečných vědeckých výzkumů
Objevte dosud nepoznané s moderátorkou Veronikou Boleslavovou a nejlepšími redaktory, kameramany a grafiky Německa. Tentokrát vás pozveme na návštěvu do školy pro bodyguardy. Musí mít osobní strážce spíše velké svaly nebo pod čepicí? S námi se dozvíte i to, k čemu se při výcviku využívají obyčejné angličáky! A není to jediná netradiční práce, na kterou se zaměříme! Viděli jste už někdy v akci bednáře? Taky žádná nuda! Není divu, že se nejlepší kousky šplhají až na 20 000 korun! Těšit se můžete i na výlet do vesmíru. Jako správní bořiči mýtů zjistíme, které vynálezy opravdu nejprve sloužily kosmonautům a které tento „původ“ získaly, jen aby byly více sexy.
Škola bodyguardů
Nasazují vlastní životy, aby jiné zachránili. Jsou poslední obranná linie politiků, superstar a korunních svědků. Jejich job vyžaduje absolutní koncentraci a disciplínu. Až ztrátu pudu sebezáchovy. Jsou připraveni dát život za chráněnou osobu. Pokud nejsou bodyguardi na svém místě, může i zdánlivě méně nebezpečná situace rychle eskalovat. Svět zázraků vám ukáže těžkou cestu od amatéra k profesionálnímu ochránci.
Chcete se stát bodyguardem? Nesmíte být choulostiví! Budoucí strážci musí být fyzicky fit a učit se. Musejí překonat každou překážku, aby se i v nouzové situaci dokázali ukrýt nebo utéct. Čistý trestní rejstřík a fyzická zdatnost jsou základními předpoklady pro výcvik bodyguarda. Přesto se účastníci často dostávají na pokraj svých sil. Osobní strážci se musí umět bránit beze zbraní. Naučit nejefektivnější techniku.
Na teoretických hodinách se budoucí osobní strážci učí, jak včas rozpoznat nebezpečí, jak mu zabránit a jak se pohybovat v mezích zákona. Bez znalosti zákonů není možné tuto práci dělat. Chráněná osoba se musí okamžitě dostat do bezpečí a zajištěno musí být taky okolí. Když dojde k nejhoršímu, musí bodyguard použít jako ochranný štít vlastní tělo, aby zachránil klientovi život.
Podíváme se také na výuku jízdy ve formacích. V konvoji se jede co nejtěsněji za sebou, aby se neumožnilo žádnému cizímu vozidlu formaci narušit. Tímto stylem jízdy je silnice plně využita a je ztížen útok ze strany. V případě napadení se posunují doprovodná vozidla mezi útočníka a chráněnou osobu. Ale není jízda jako jízda. Osobní strážce musí ovládat svoje vozidlo jako kaskadér. Nespočet hodin na cvičišti garantuje jisté zacházení s „pracovním nástrojem“, automobilem. Když hrozí nebezpečí, musí člověk vědět, jak rychle ujet, aniž by se auto převrátilo nebo zavinilo vážnou dopravní nehodu. Ani v opancéřovaných vozidlech neexistuje stoprocentní jistota. Koncentrace a pozorovací talent jsou nejsilnějšími zbraněmi bodyguarda.
V běžném pracovním dni nosí bodyguardi jen velmi zřídka zbraň, přesto se studenti na akademii připravují na externí zkoušku z odborné znalosti zbraní. Aby mohli ve službě nosit zbraň, požaduje se, podle nasazení, speciální povolení. Bodyguardi používají skutečné zbraně a ostré náboje. Složení pistole musí opakovat pořád znovu a znovu, dokud to nezvládnou. To vyžaduje pevné nervy. Ale rychlost a pozornost jsou prioritou nejen na střelnici. Neustálý trénink se vyplácí – chráněná osoba je rychle přemístěna do bezpečí.
Jen ti nejlepší studenti budou jednou chránit celebrity jako osobní strážci. Jedno je totiž jisté: slabí musí odejít.
Bednáři
Silou a svým způsobem i odvahou musí oplývat i ten, kdo se věnuje bednářství. Je to totiž řemeslo těžké a poctivé. A bohužel na vymření…
Podíváme se do fabriky na sudy. Je tu hluk a horko. Frézuje se, řeže, buší. Celý tým je ve stresu. Velká dodávka sudů pro jeden pivovar musí být rychle hotova. Není čas na chyby. Vysoce kvalitní dřevěné sudy jsou určeny pro Oktoberfest.
Uprostřed obytné čtvrti Laim v Mnichově se nachází jedna z posledních fabrik na dřevěné sudy v Německu, založená roku 1914. Vysoce ceněná je týmová práce. Bezproblémový průběh je zajištěn, jen když muži perfektně spolupracují. Zdejší hvězdný tým tvoří: Jörg – fréza, Peter – pila, Grassy – kovadlina, Peter – korunní princ, Dirk – mistr a samozřejmě Schmidt, který je kmotrem sudů.
20 až 25 podélných dřev tvoří trup sudu, který pohromadě drží jen obruče. Jörg vloží sud do soustruhu. Zvenku i zevnitř se hrubý materiál sudu ohobluje, což je prašná a hlučná záležitost. Jörg je maximálně koncentrovaný, je důležité, aby vytvořil hladkou plochu. Do hladké plochy později vyfrézuje drážku, do které musí tzv. dno, víko sudu, perfektně zapadnout.
Pak se pokračuje na dalším stanovišti, kde se změří obvod dna. Vyřízne se deska ve tvaru kruhu. Je důležité, aby bylo dno sudu nařezáno klínovitě, protože jinak by nebylo těsné. Díly dna jsou připevněny k podélným dřevům. Pak se dno stáhne a sud se vyváže rákosem. Skutečně, dnes se ještě používá rákos, tedy přírodní produkt. Je to taková pojistka, aby byl sud opravdu těsný. Rákos bobtná, když je vlhký, nehnije a je chuťově neutrální. Je to druh biologického silikonu. Rákos se roztáhne i mezi podélná dřeva. Luby nejsou ani slepeny ani připevněny. Kdyby teď někdo urazil kruhy, luby by se rozpadly jako tyčky mikáda. Teď jsou dna uvnitř a trup sudu je perfektně vyrovnaný.
Následuje vyladění. Na dalším stanovišti je sud vysoustružen. Dirk, mistr provozu, použije ještě jednou hoblík a sud vlastně leští, nejdřív hoblíkem, později smirkovým papírem a ručním hoblíkem.
Grassy u kovadliny je muž na hrubou práci. Obruče z ocelových pásů sesadí k zaříznutí a snýtování. Pak natluče obruče na sud. Každý 200litrový sud je okován šesti obručemi. Vždy dvě obruče u dna, dvě uprostřed a dvě u víka drží sud pohromadě. Nakonec bude na dřevo působit tlak dvou Barů, to odpovídá tlaku v pneumatice auta.
Pak sud získá svá tři pouzdra. Zátkové, narážecí a pouzdro dna. Otvory na pouzdra se vyvrtají speciálním nástrojem. Zátkové pouzdro slouží k naplnění sudu a narážecím se sud později narazí. Pouzdro dna slouží jako ventil pro případ, že by uvnitř sudu vznikl podtlak.
V potu tváře vypaluje Jörg sudy. Každý dostane svoje sériové číslo a firemní značku pivovaru. Nakonec se každý sud kalibruje. Peter plní sudy vodou, aby zjistil, kolika litry piva můžou být později naplněné. Přesný objem se úředně ověří a zadokumentuje na plombovanou plaketu.
Po sedmi hodinách práce je sud hotový. Ačkoliv v něm ještě nežbluňká žádné pivo, váží už teď 70 kg a měří skoro metr. Vydrží až 30 let a přijde na 19 000 Kč. Na dně najdeme číslo sudu a objem.
Dnes už je toto povolání na vymření, dost upadá. To se nedá popřít, ale v posledních letech zde přece jen zaznamenali zlepšení, takže doufají, že to tak ještě dlouho bude pokračovat…
Nákupy z vesmíru
V poslední reportáži vás vezmeme na nákupy. Ale žádné rohlíky nebo chleba kupovat nebudeme. Náš košík bude plný zvláštních produktů. Marcel, fanoušek sci-fi, se vydává na nákupní misi. Do Eldoráda vesmírných nadšenců, obchodu plného zboží, údajně z vesmíru. Na svém nákupním seznamu má ty nejpodivuhodnější věci: meteority, pozemek na Měsíci, křest hvězdy, pleny, gelové vložky, brýlová skla odolná proti poškrábání.
Mnohé na seznamu známe jako své boty. Někdy ale vesmír pořádně provětrá peněženku. Třeba, když chceme meteority a horniny. Každoročně jich spadne okolo 19 000 z vesmíru na Zemi, ale hodně z nich shoří při vstupu do zemské atmosféry, anebo skončí v moři. Někdy se ale zadaří a přece jen spadne nějaký na zem. A takový meteorit se pak dá koupit v esoterickém obchodě za 10 Euro. Prof. doktor Förstner, vedoucí oblasti letů do vesmíru na vojenské universitě v Mnichově, radí: „Mějte oči otevřené při nákupu kamenů. Meteorit můžeme rozeznat od normálního kamene jednoduše srovnáním váhy. Normální kámen ze Země je mnohem lehčí než meteorit, protože meteorit obsahuje zpravidla hodně železa. A protože obsahuje hodně železa, můžu na něm držet magnet a ten jej přitáhne. Tzn., že magnetický kámen je s vysokou pravděpodobností meteorit.“
Zato pozemek na Měsíci si člověk jen tak koupit nemůže. Sice se to pořád tvrdí, ale už roku 1967 bylo stanoveno ve vesmírné smlouvě spojených národů, že planety a vesmír patří lidem a ne konkrétnímu státu. Pokud koupíte pozemek na Zemi, budete z toho mít víc. Máme ale jiný nápad na dárek – nechat pokřtít hvězdu na hvězdárně svým jménem. Stane se brzy z Kassiopei třeba „Poklad“ nebo „Medvídek“? S myšlenkou vlastnit kus Měsíce se musí Marcel rozloučit. U hvězdy se ale chytil, protože to je skutečně možné.
Co ale dělají na seznamu pleny? Nejen malí, ale i velcí musí někdy na tichá místečka. Pleny a astronauti spolu mají opravdu něco společného. Známe obrázky z mezinárodní vesmírné stanice, když astronauti pracují venku. Mají na sobě skafandr. Takové nasazení trvá někdy i sedm, osm hodin a to člověk nemůže ani na chvilku odejít za roh. Takže se bez plen neobejde. Supersavé pleny díky galaktickému materiálu jménem superabsorber. Neskutečných 12 litrů destilované vody dokáže pojmout jedna plena s 12 gramy superabsorberu. Nejdůležitější vlastností této látky je, že při kontaktu s vodou hrudkovatí. Chemicky vzato je superabsorber sodný polyakrylát. Ještěže děti jen zřídkakdy vypustí 12 litrů najednou, protože těch pár gramů superabsorberu může navázat jen půl litru na sůl bohaté moči.
Na řadu přicházejí gelové vložky. U sportovních bot se využívá technologií z vesmírných bot Neila Armstronga. Speciální vložky tlumí nárazy. Gelové vložky do bot pocházejí z bot pro astronauty, speciálně právě od astronautů na Měsíci. Dlouhých osm hodin trvaly vycházky po Měsíci, a tak musely boty dobře sedět a netlačit. V roce 1980 využili první výrobci obuvi této techniky pro svoje boty. A pro všechny ostatní nepohodlné boty platí: vesmír pro každého! Tedy dovybavit se glycerinovými vložkami. Chodidla dobrá, všechno dobré…
Marcel ale ještě pořád nemá dost. Temperfoam (pěnová výplň) zní moderně. Spát jako astronaut a přitom neopustit matraci. Američané vyvinuli materiál jménem Temperfoam v sedmdesátých letech. Matrace z Temperfoamu pochází také z NASA. Původně byly vyvinuty pro sedadla bojových letounů, aby mohli piloti dobře sedět při vysoké zátěži. A pak byly velmi brzy využity pro astronauty, do jejich kabin. Protože ty jsou vystaveny při přistání podobné zátěži. A tak je i tato matrace takovým malým kouskem vesmíru na Zemi.
Ale to ještě není všechno. Už dlouho se vyrábí plastiková skla do brýlí, jenže je tu problém. Povrch se velmi rychle poškrábe. NASA je použila v 60. letech do helem asronautů. Skla se nesmí ve vesmíru rozbít nebo prasknout, když do nich něco narazí. Nesmí mít ani škrábanec. Polykarbonát je plastikové brýlové sklo odolné vůči poškrábání. Běžné sklo se rozbije. Oproti němu je polykarbonát nezničitelný.
Rajský nákup pro našeho vesmírného nadšence skončil. Až na pozemek na Měsíci se všechno dalo koupit. Velké díky vesmírnému výzkumu. Mise vesmírný nákup dokončena.
