O kráse veršů s herečkou Gabrielou Vránovou, která by v těchto dnech oslavila životní jubileum. Režie O. Kepka
00:00:00 (slovensky)
00:00:02 Když je ta poezie tak významná, jako to my dva tvrdíme,
00:00:05 tak proč potom nemá takový význam dnes?
00:00:07 Kde jsou ty současné důkazy o jejím významu?
00:00:13 To je jako tak, jako když ten Jean Cocteau, když řekl,
00:00:19 že je poezie velice důležitá, jenom by rád věděl k čemu.
00:00:23 Ale existoval krásný vtip.
00:00:25 Jak ten děda přijde domů a říká babičce:
00:00:28 "Postav se tam do kouta a svleč se."
00:00:31 A ona se svlékla a on říká: "Já nevím,
00:00:33 co ti Američané na tom striptýzu vidí."
00:00:37 To je strašný. To je podobné.
00:00:39 To je jako s tou poezií. Je to podobné. Ta klasika,
00:00:43 ten dávný význam se už v současnosti neprojevuje.
00:00:45 To je krásné. Zdánlivě.
00:00:54 Carmen tančí! Tančí, tančí sevillskými ulicemi.
00:01:03 Vlasy sluncem postříbřené a panenky brilianty!
00:01:10 Dívenky, vytahujte záclonky!
00:01:15 V jejích vlasech proplétá se lesklý hádek celý žlutý.
00:01:20 Carmen zasněna jde tančit s včerejšími kavalíry.
00:01:28 Dívenky, vytahujte záclonky!
00:01:34 Ulice jsou opuštěné, v zákoutích se dohadují
00:01:39 andaluská horká srdce hledajíce staré trny!
00:01:47 Dívenky, vytahujte záclonky!
00:02:02 Magnetický vítr. Ta slova mi řekla 5letá Baruška,
00:02:06 která se mnou a se svou maminkou, režisérkou Hankou Kofránkovou
00:02:11 před léty jela autem z rozhlasového festivalu
00:02:14 Pri Bohemia v Plzni.
00:02:17 V autě bylo horko a maminka nechtěla otevřít okno,
00:02:21 protože Baruška byla nemocná.
00:02:24 Až po dlouhém žadonění dovolila.
00:02:27 A Baruška se za to odměnila mně,
00:02:30 když prstíkem vystrčeným z okna jedoucího vozu
00:02:33 zašeptala do mých zad: "Jú, ten vítr je magnetický!"
00:02:43 Magnetický vítr
00:02:45 Moje hlava v okně lokálky Brno-Vranovice, Brno-Bučovice,
00:02:49 rychlík Brno-Trenčianská Těplá, potom Chinorany-Nitra.
00:02:53 V jednom okně starší bratr Jarin,
00:02:55 v druhém já a o čtyři bratry mladší Staník,
00:03:00 a maminka na nás volá: "Vletí vám jiskra do oka!"
00:03:04 "Mami, když ten vítr byl tak magnetický!"
00:03:10 Řetízkový kolotoč
00:03:13 Kdykoli a kdekoli,
00:03:16 kde lesklé řetízky spoutávaly závrať,
00:03:18 se z nich pokaždé na pár vteřin divoce vysmekla.
00:03:22 Ano, takhle krásně to dokázal říct František Hrubín,
00:03:26 který do české poezie přinesl mnoho nových magnetických slov.
00:03:32 Tak jako vítr byla pro mne vždy magnetická poezie.
00:03:37 Když jsem se před 45 lety seznamovala s Prahou,
00:03:41 okouzlovaly mě dvorky malostranských domů.
00:03:46 Chodívala jsem za Janem Nerudou. A také hodně do galerií.
00:03:49 No, a tak jsem jednou v galerii Platýz neodolala
00:03:54 a koupila si tam na splátky obraz Viléma Plocka
00:03:57 s názvem Tichý břeh řeky.
00:04:01 Není na něm vymalován ani rozrazil, ani nízká tráva,
00:04:05 ani se na něm netyčí kukuřičná zrna,
00:04:10 jak o tom píše Nezval v mé milované básni
00:04:13 Na břehu řeky Svratky, ale ten obraz mi připomíná
00:04:15 potok ve Vranovcích, kam jsme jezdívali.
00:04:18 Takovou moc má poezie.
00:04:21 Takovou moc má umění, že vyvolává představy,
00:04:24 spojuje je se skutečností, dokáže se dotknout
00:04:27 vnitřní podstaty věcí. A tak vás zvu na cestu.
00:04:32 Chtěla bych vám ukázat, jak já vnímám poezii,
00:04:36 se kterou jsem vyrůstala.
00:04:41 Na návsi je převeselo. Polka sedí v zlatých saních.
00:04:44 Před nimi dva vraní koně, plno pestrých pentlí na nich.
00:04:50 Nad nimi, jak v mladém jaře, tisíc písní vzduchem jásá.
00:04:54 Kolem nich se tísní, víří, skáče, plesá - hezká chasa.
00:05:01 Polka sedí v zlatých saních. Chce až k vzdálenému městu.
00:05:07 Můžeš jet, milá polko. Šťastnou cestu, šťastnou cestu!
00:05:12 Ty se budou v pyšném městě, co to přišlo ze vsi, dívat.
00:05:18 Budou nožičkama šoupat, boky vzpírat, bujně zpívat:
00:05:22 Polka jede, polka jede!
00:05:26 Honem, ženo, pospěš městem, sezvi nám sem mladé, staré.
00:05:30 Sezvi bohaté i chudé, oznamuj a zvěstuj všude:
00:05:33 Polka jede, polka jede!
00:05:37 Přišlo k polce město celé! Pěkně vítám, chudý řekl.
00:05:45 Bohatý vzal klobouk z hlavy - král i korunu svou smekl.
00:05:54 Jak se polka roztočila, král chyt králku, kníže kněžku,
00:06:01 Toníček vzal kačku za pás, Jeník kýv si na Anežku.
00:06:06 Hej, ten výskok! Hej, ta vřava!
00:06:08 Tisícům se jiskří oči! Je to přelud nebo pravda?
00:06:12 Vždyť i světnice se točí! Stěny sem tam otáčí se,
00:06:17 kamna sem tam potácejí, lavice se nadzdvihují,
00:06:19 trám i strop je obracejí... Polka jede, polka jede!
00:06:36 (slovensky) Na začátku té poezie, na začátku dějin poezie,
00:06:41 velmi prastarých, se poezie spojovala s rýmem.
00:06:44 A rým se zase spojoval, podle mě,
00:06:47 i s takovou potřebou pojmenovat si věci kolem sebe.
00:06:50 Já jsem přesvědčený, že to není náhoda!
00:06:52 Že věci, které mají k sobě vztah, se i rýmují.
00:06:56 Že tady stojí strom a do toho stromu uhodí hrom.
00:06:59 A že člověk, který vymyslel slova "strom a hrom"
00:07:03 je zrýmoval proto, že věděl, že ten strom a hrom
00:07:08 mají nějaký vztah. Nebo "tráva, kráva".
00:07:12 První zastávkou bude Slovensko,
00:07:14 odkud pochází část rodiny mé maminky.
00:07:20 Tady jsme na Javorině. Tady se to všechno spojuje.
00:07:25 Tady, kde je tímto směrem Nové Mesto nad Váhom,
00:07:30 kde jsem se narodila. A tam někde na druhé straně
00:07:34 je Korytná, dědinka, kde vyrostl můj tatínek.
00:07:38 Tady, v Novom Mestě nad Váhom ho kdysi přivítala obrozenecká,
00:07:44 téměř obrozenecká slovenská básnířka Ludmila Podjavorinská
00:07:49 jako posilu kulturního dění na Slovensku.
00:07:53 A když jsme u té Podjavorinské, Gajdoš Filús:
00:07:58 "Boré bolo, Filúsko, dobře bolo těbe,
00:08:01 že ty gajdym gajněnce darovalo něbe!
00:08:04 Eh, hore háj, dole háj, tvoje dudy,
00:08:08 biedu v kúti plašil, veselilo ludí..."
00:08:12 Slovenská poezie je jakoby zdánlivě prostší,
00:08:19 ale také emotivnější, slovenská poezie se tolik nestydí.
00:08:23 My Češi jsme takoví, a to je na tom krásné,
00:08:29 český básník se někdy za slzy stydí,
00:08:34 nebo je jenom ukápne a hned to zironizuje!
00:08:40 Slovák se nestydí je prožít na plné pecky.
00:08:44 A to se mi na Slovácích moc líbí, na slovenské poezii. Moc!
00:08:48 Tak si vybavuju, že jsem četla, že na Slovensku v době,
00:08:55 kdy Karel Hynek napsal Máj, který byl přijat v Čechách
00:09:00 velice uvážlivě a ne zrovna nadšeně,
00:09:06 na Slovensku jásali. Na Slovensku to přijali,
00:09:10 protože mají smysl pro ohromnou obrazivost!
00:09:16 Od Gerlachu pánboh ide pod horou.
00:09:20 Na kameni čakám naňho s pokorou.
00:09:24 Žaloby tiaž položím si na dlane,
00:09:28 a keď dôjde, odovzdám ju oddane.
00:09:33 "Posúď, bože, tu žaloba človeka:
00:09:36 že mu srdce choré láskou preteká!
00:09:41 Vezmi nazad dar svoj dávny do neba
00:09:45 už na svete ľuďom lásky netreba.
00:09:52 Slovenština je půvabná řeč.
00:09:54 Měkká, nádherná, hladivá, něžná, mazlivá.
00:09:58 Mazlivá především. Například SNÍČOK.
00:10:05 MAMIČKA, CHLEBÍK... To jsou rozkošné výrazy.
00:10:11 Ale při překladu nesmírně obtížné. Poslechněte si:
00:10:18 Keby som viděla i v najsrkytějšiom sníčku,
00:10:22 kde na zemi je tolko dobrých slov,
00:10:25 zložila bysom z nich modlitbu pre mamičku.
00:10:29 Veď ona sama je už modlitbou.
00:10:33 Kdybych jen viděla i v nejtajnějším snění,
00:10:36 kde na zemi je tolik dobrých slov,
00:10:38 složila bych z nich modlitbičku pro ni.
00:10:41 Pro tu, která je sama modlitbou.
00:10:47 (slovensky) V čem je rozdíl mezi slovenskou a českou poezií
00:10:49 a nebo mezi českou s slovenskou mentalitou, nebo i historií,
00:10:54 já říkám, že Slováci dlouho přežili díky ústnímu podání.
00:10:59 Vždyť po zániku Velkomoravské říše tady 500 let nebylo nic.
00:11:03 Neexistují žádné písemné dokumenty.
00:11:06 Až potom se začínají vynořovat první slova.
00:11:09 A roku 1432 jistý mnich Jan z Lefanotovec píše,
00:11:14 přepisuje nějaký latinský traktát,
00:11:17 a na konci má takové právo něco svého napsat.
00:11:21 A on tam napíše: "Ámen, zabil babu kámen."
00:11:24 A to je vlastně první slovenská báseň.
00:11:27 Do tohoto verše vyústil vývoj určitých národů
00:11:30 a jejich kultura přežila jen díky ústnímu podání.
00:11:35 A tím se liší slovenská tradice od české,
00:11:40 protože Češi už dávno předtím měli písemnou tradici.
00:11:44 O Češích říkáme, že to jsou písmáci.
00:11:46 Takže někdy se to projevuje i na vztahu Čecha a Slováka,
00:11:51 když korespondují.
00:11:55 Že Čech napíše Slovákovi dopis, ale Slovák neodpoví.
00:11:59 Slovák počká, aby si mohl s tím Čechem popovídat někde u vínka.
00:12:25 Tak bežme! Počkaj, len zapniem kabát.
00:12:29 Ďaleko je to? Tri a tricať míl!
00:12:33 A čo tam budieš robiť? Jarky hrabať!
00:12:37 A já? Ty? Trúsiť zemnicový pyl.
00:12:43 Zapadně slnko. Tam večer vstáva.
00:12:47 Jaj, musí to byť krásne. Hvezdy tiež! Tak bežme!
00:12:54 Čuješ, ako šuští tráva? Šuští? Kde šuští?
00:13:00 Ty ju nečuješ? Nie. A sa bojím.
00:13:04 Čo ťa zasa straší? Mám len pať rokou.
00:13:09 A či ja mam viac? Tak bežme, chyť sa!
00:13:13 Nienájdu nás naši?
00:13:17 Veď něvedia, že šli sme na Mesiac.
00:13:23 Tady všude jsou vzpomínky na mé dětství, na mé mládí,
00:13:25 a které se týkají především písniček lidových,
00:13:29 poezie lidové a do té poezie lidové se mi míchají
00:13:34 také staré slovenské šlágry, které jsem poprvé slyšela
00:13:40 u tety Gabiky na kličkovém gramofonu:
00:13:45 Až naše štiastie odletí jak cigarety dým...
00:13:52 Já viem, že pojděš před odo mňa, navždy ťa stratím.
00:14:00 A samozřejmě ta píseň, kterou jsem vždycky musela
00:14:04 zazpívat Vláďovi Menšíkovi, když jsme spolu točili.
00:14:07 A to je ta:
00:14:09 Prečo tak pozdě, krásna paní, nás osud sviedol dohromady.
00:14:15 Prečo tak pozdě, kto že to povie nám?
00:14:19 Mladost už dávno odletěla, spomienky nám len zaněchala.
00:14:26 A život letí v dial, ostal som sám..."
00:14:33 (z gramofonu)
00:14:35 Mladost už dávno odletěla, spomienky lásky zaněchala.
00:14:42 A život letí v dial, ostal som sám...
00:14:50 Krásna paní, o vás ja často snívám,
00:14:59 keď do očú čarovných vám sa dívám...
00:15:10 Vravím vám tíško, krásná paní, je koniec všetkých nariekaní,
00:15:16 je koniec všetkým hrám, ostávam sám.
00:15:34 (slovensky) Ta poezie je všude.
00:15:37 Lidé mluví v metaforách, někdy v rýmech, mluví v rytmech.
00:15:42 Žák, když pospíchá do školy, říká:
00:15:44 "Letím do školy." To už je poezie.
00:15:47 Jednou ji najdeme v divadelní hře...
00:15:50 V Bratislavě se například hraje Brilova hra Malované na skle.
00:15:55 Ta jako divadelní tvar možná vzbuzuje
00:15:59 u divadelních znalců dramatické pochybnosti,
00:16:02 ale jako básnický výkon je úžasná. To je poezie!
00:16:05 A je to poezie v divadelní hře. Jistě!
00:16:08 Nebo je přítomná v písních. Ale bože můj.
00:16:11 Nevím, jestli se teď v Čechách někoho nedotknu, ale já to řeknu,
00:16:17 pro mě je jeden z největších českých básníků,
00:16:21 který mě oslovuje víc jako přímého přestavitele toho žánru,
00:16:26 je písničkář Nohavica. To jsem zvědavá.
00:16:32 Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,
00:16:34 chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela
00:16:37 Zmizela jako laň v lese, v remízku,
00:16:41 v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků
00:16:44 penízky ukryl jsem od hlíny pod dubem,
00:16:46 až příště přiletí my už tu nebudem
00:16:49 my už tu nebudem ach, pýcho marnivá
00:16:54 spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat
00:16:57 o vodě, o trávě, o lese
00:17:02 o smrti, se kterou smířit nejde se
00:17:08 o lásce, o zradě, o světě
00:17:14 a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě...
00:17:24 Obraz maďarského realisty, který jsme zdědila po babičce
00:17:28 se dívá na Plockovu temperu
00:17:31 shovívavě svým zlatě-hnědým olejem.
00:17:35 Je na něm namalována dlouhá dubová alej vroubící úzkou cestu,
00:17:40 která vede k typickému zemanskému sídlu.
00:17:45 Je to takový obrázek jak vystřižený z nějakého románu.
00:17:52 Kolik překrásných maďarských písniček nám maminka nazpívala!
00:18:02 ZPĚV V MAĎARŠTINĚ
00:18:19 Nebo jsme zpívali slovenské překlady básní Sandora Pötöfiho!
00:18:24 Plaví sa mesiačik oblohú nebeskú
00:18:30 rozmýšla sa zbojník idúc horskú cestú...
00:18:37 Samozřejmě, že nezůstalo jenom
00:18:39 u slovenských a maďarských písniček.
00:18:42 Žili jsme přece na Moravě. Celá tatínkova rodina je z té země,
00:18:46 kde se rodí dobří lidé, víno a krásné písničky.
00:18:53 Lidová poezie mě přivedla k poezii.
00:18:57 Jaké vlastně?
00:19:01 Je jenom jedna poezie. Jenom má nespočet podob.
00:19:05 Vždyť i největší z našich básníků, jako třeba Vladimír Holan
00:19:09 nebo František Halas
00:19:12 čerpali pro svou tvorbu právě z lidové poezie.
00:19:16 Jsme ohlušeni, nemáme čas
00:19:19 a mnohdy už ani neumíme poslouchat.
00:19:22 Nemáte taky někdy ten pocit?
00:19:24 Vždycky, když mě přepadají tyto pochyby,
00:19:27 vzpomenu si na Barušku a její magnetický vítr.
00:19:31 A přála bych všem dětem,
00:19:34 aby se jim tak jako mně stala poezie magnetickou.
00:19:42 Poslední list se třese na platanu
00:19:46 Poslední list se třese na platanu
00:19:51 Neboť on dobře ví, že co je bez chvění
00:19:56 To není pevné
00:19:59 List nemusí tě, bože, prosit o nic
00:20:06 Dal jsi mu růst a on to nepokazil
00:20:12 Ale co já?
00:20:17 Ale co já?
00:20:22 Ale co já?
00:20:30 Lidová píseň je pravdivá! Aby ne.
00:20:35 Tak to skutečně je s tou lidovou písní,
00:20:39 která od dávných dob procházela určitým obdobím.
00:20:44 Obdobím radostným i neradostným, ale vždycky,
00:20:48 zvláště v dobách, kdy národ byl v jakési porobě,
00:20:52 byla lidová píseň čímsi, co stmelovalo ty lidi.
00:20:57 A v těch obdobích, kdy český jazyk byl vystaven určitým tlakům,
00:21:01 když to vezmeme od počátku - latina a němčina -
00:21:05 tak ta lidová píseň, nebo vůbec lidová slovesnost
00:21:08 udržovala určitou kontinuitu.
00:21:11 A vytvořila jakýsi spojovací můstek
00:21:13 mezi tou generací starší a obrozeneckou,
00:21:19 generací obrozeneckých buditelů, kteří mohli navázat
00:21:23 na tady to obrovské bohatství té lidové slovesnosti.
00:21:27 Ať už to byl Erben, Čelakovský, Němcová, Havlíček...
00:21:31 Všichni tito autoři vycházeli z té lidové slovesnosti
00:21:37 a literárně ji zpracovávali.
00:21:41 Svítaj, svítaj, svítáníčko, svítaj svítáníčko,
00:21:44 chystaj milá snídaníčko...
00:21:48 Vstaň, má milá, vyprovoď ňa, vstaň má milá, vyprovoď ňa,
00:21:53 už je malá chvilka do dňa.
00:22:00 Řeknu tak jenom závěrem, že koneckonců ta lidová poezie
00:22:05 je nevyčerpatelným zdrojem i pro současné autory.
00:22:12 -Tak pro mě lidová písnička, tak to jsou moje základy.
00:22:17 Protože mě si vybral ve škole pan profesor Jurkovič,
00:22:20 který nás na těch lidových písničkách učil hudbu,
00:22:24 improvizovali jsme, zpívali jsme v různých vícehlasech a tak.
00:22:29 A nadchlo mě to. A pokládám to za svoje kořeny.
00:22:32 Další věc je, že pak jsem si chtěl skládat
00:22:35 i ne tu jenom lidovou muziku, ale zase to je další věc,
00:22:39 která mě hrozně ovlivnila, to je moje babička,
00:22:43 která byla v klubu poezie a já po ním mám obrovskou knihovnu.
00:22:46 Klubu přátel poezie.
00:22:49 Takže já mám po ní celou tu knihovnu.
00:22:51 A inspirovalo mě to, takže když jste tady jmenovala
00:22:56 pan Halase, pana Hrubína - to pro mě byly velký pilíře.
00:22:59 Hrozně se mi líbilo, jaký měli v tom rýmu příběh.
00:23:02 Má to vždycky nějaký rytmus. Ano.
00:23:04 A pro mě byla výzva ten rytmus zhudebnit
00:23:07 a zachovat nějak tu atmosféru, aby to s tou písničkou sedělo.
00:23:12 A pak jsem to pouštěl těm svým nejbližším, co oni na to.
00:23:17 Velké širé
00:23:23 rodné lány
00:23:28 jak jste krásny
00:23:34 na vše strany
00:23:40 od souvratě
00:23:46 ku souvrati
00:23:51 jak vás dnes to
00:23:57 slunko zlatí...
00:24:02 Ono to vlastně dnes v těch textech chybí.
00:24:05 Já si třeba myslím, že u těch lidových písniček
00:24:07 k tomu patří samozřejmě jistá naivita té doby.
00:24:11 V tom slyším ten čas a jak ty lidi byli opatrnější
00:24:18 a víc prožívali věci, které dnes neprožívají.
00:24:21 A potom v podstatě Vladimír Dvořák, můj nevlastní děda,
00:24:27 tak ten byl taky textař a psal texty
00:24:32 v těch 50. letech pro ty bigbandový kapely.
00:24:35 A taky byl romantický. Já jsem vždycky čuměl.
00:24:38 Říkal jsem si: "Jak tenhle ten děda
00:24:40 s tímhle suchým humorem dělá takhle romantický texty."
00:24:44 "Náš dům šel spát" a tyhle ty. Takže jsem to vždycky obdivoval.
00:24:47 Ale to se dnes jakoby úplně vytratilo.
00:24:50 Dneska ti muzikanti, kteří skládají, a stěžují si,
00:24:52 že nemají textaře, tak můžou najít doma u babičky
00:24:56 nebo u maminky se poštrachat v knihovně,
00:24:59 najít si krásný básničky a má to tu výhodu,
00:25:03 že se na to nemusejí ptát, nepotřebují autorský práva,
00:25:05 většinou ty básničky jsou už tak starý.
00:25:08 A ještě to má pro něj vlastně
00:25:10 nějaký tajemství té doby, ve které to vznikalo.
00:25:13 Takže si myslím, že to je výzva pro ty muzikanty,
00:25:16 že všichni můžou zhudebňovat a na tomhle si to krásně zkoušet.
00:25:19 A můžou třeba i té mamince udělat radost,
00:25:21 že jí zhudební její oblíbenou básničku.
00:25:26 Zlaté žito
00:25:30 jako břehy
00:25:35 květná luka
00:25:41 plná něhy
00:25:47 na úhoru
00:25:52 žírné kráse
00:25:58 pokojně se
00:26:04 stádo pase...
00:26:08 Domov není ten, kde se člověk narodil,
00:26:12 ale domov je tam, kde vyrůstal,
00:26:15 kde nabíral zkušenosti, kde dospíval.
00:26:17 A to je tady, v Brně - Kohoutovicích.
00:26:20 To bylo všecko. To byla stráň, to byly kytky,
00:26:24 to byl les, byla to taky tatínkova knihovna,
00:26:26 ze které jsem vybírala všechno možné,
00:26:29 četla jsem všechny možné nesmysly.
00:26:31 To jsem tenkrát netušila, že tatínek je básník.
00:26:36 Až jsem dostala do ruky knížečku s názvem Zakletí z roku 28,
00:26:43 kdy bylo tatínkovi, jak jsem si dobře spočítala, 24 let.
00:26:46 A Jaroslav Verián.
00:26:48 Jaký Verián, když tatínek byl Vrána?
00:26:51 To byl tatínkův pseudonym. Vznikl kontaminací jména Vrána
00:26:56 a rodného jména jeho maminky, Venerové.
00:27:00 A to Venerová, ten Verián,
00:27:03 Tak mnozí si to také tak vysvětlovali,
00:27:06 protože tatínek byl hluboce věřící člověk.
00:27:09 A jeho poezie byla skutečně poezií víry,
00:27:13 poezií velmi hlubokou a samotářskou.
00:27:19 Tak, jak označil jeho poezii
00:27:21 významný literární kritik Arne Novák.
00:27:25 Malý chlapec bos, sám sobě podoben
00:27:30 do kopce pospíchá k lesu po letní bouři.
00:27:34 Na věži v Kopytné poledne zvoní
00:27:39 cesty půl má již na Dolinové
00:27:44 motýli žlutí a bělásci ruší tu květů chmýří
00:27:48 s králem svým Otakárkem fenyklovým.
00:27:53 Do ráje snů svých chlapec vstoupil
00:27:59 lovecké boudy blízko.
00:28:03 Dnes po letech, co vím,
00:28:06 o zlatém dětství vypovím
00:28:10 zjevením krásy za Korytnou.
00:28:17 Když jsem se tak probíral těmi stránkami toho jeho rukopisu,
00:28:20 uvědomoval jsem si, jak je ten básnický osud nevděčný,
00:28:23 jak někdy zůstanou skvosty.
00:28:27 Tak nějak zastrčeny v koutečku. Máš pravdu.
00:28:31 A málokdo o nich ví, že existují.
00:28:34 A proto jsem třeba velmi ocenil, když teď běžel v rozhlase
00:28:37 ten seriál Verše z antologie zapomenutých
00:28:40 a zatracovaných básníků. Ano.
00:28:43 A myslím, že do té řady patří,
00:28:47 samozřejmě vedle těch Halasů a Nezvalů i tvůj tatínek,
00:28:52 protože jemu to básnění vydrželo opravdu až do konce jeho dnů.
00:28:59 Třeba: Básník?
00:29:03 "Je ve všech skrytý v nás Jen míra milosti různá."
00:29:09 Tím je řečeno všechno. Obdivuji tenhle verš.
00:29:13 On věděl, že každý v sobě nosíme kousíček básníka.
00:29:19 Ano. Jen ta milost je různá.
00:29:24 Ale on byl políbený:
00:29:28 BOLEHLAV
00:29:30 Nazvu tě květinou měsíčního světla, bohatý bolehlave.
00:29:35 V srpnové noci tmavé, když opustí nás měsíc,
00:29:39 tvé květy lhavé rozžatých svíc
00:29:43 oči jsou lesních žen.
00:29:47 Elfové bílí větrům se klaní, na stráni tančí s modrou tmou.
00:29:52 Volají v písních milostných lhaní v objetí svoje duši mou.
00:29:59 Utrhnu jeden bílý květ, vyruším elfů roj.
00:30:04 Nad lesem tichne jejich zpěv - k obloze zvedám hlavu.
00:30:11 Se stráně voní ostrý jed lstivého bolehlavu.
00:30:18 No, copak! Teď už vím, co ta báseň říká.
00:30:24 Bolehlav. Teď už ji říkám poznaně,
00:30:29 ale když jsem to
00:30:31 poprvé dostala do ruky, před léty letoucími,
00:30:34 tak samozřejmě: "nazvu tě
00:30:38 květinou měsíčního světla, bohatý bolehlave,
00:30:40 v srpnové noci tmavé, když opustí nás..."
00:30:44 Proč by nás měsíc opouštěl?
00:30:48 To je básnicky řečeno, že je úplná tma!
00:30:51 Že není vidět kousíček měsíce.
00:30:55 Čili: "v srpnové noci tmavé,
00:30:57 když opustí nás měsíc, tvé květy lhavé rozžatých svíc..."
00:31:03 Bolehlav je jedovatá květina. Čili lhavá.
00:31:11 Ta květina je krásná, ale lže tu krásu,
00:31:15 protože v sobě skrývá něco ošklivého.
00:31:18 A to už je ta poezie, to už je ta představa.
00:31:22 Rozžatých svíc - najednou přichází fantazie!
00:31:25 "Tvé květy lhavé rozžatých svíc, oči jsou lesních žen..."
00:31:31 A teď už vidí elfy, jak se klaní bílým větrům
00:31:36 a tančí na stráni s modrou tmou - to jsem pochopila.
00:31:42 Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil.
00:31:45 Na břehu řeky Svratky roste nízká tráva.
00:31:50 Rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil.
00:31:54 Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
00:31:56 a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá...
00:32:02 I za slunného léta je zde zvláštní stín.
00:32:06 Jak v starém obraze, jenž u nás doma visí.
00:32:11 Proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín?
00:32:15 I za slunného léta je zde zvláštní stín.
00:32:19 Jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
00:32:24 Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
00:32:27 Než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka.
00:32:32 A přece musel jsem tu každoročně být.
00:32:36 Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
00:32:40 však nechodila k jejich břehům moje matka.
00:32:47 No, na břehu řeky Svratky a Vítězslav Nezval.
00:32:49 Na břehu řeky Svratky jsem několikrát byla za školou.
00:32:53 Na břehu řeky Svratky je moje milovaná báseň,
00:32:57 která mě pojí k Brnu a k Vítězslavu Nezvalovi.
00:33:01 Tu básničku mám moc ráda, i když byla časem zprofanována.
00:33:06 Velmi, velmi. Recitovala se kdovíkde.
00:33:10 Pomalu na každé schůzi. A tak dále a tak dále.
00:33:14 Ale já jsem k ní vztah neztratila. Ani po těch letech.
00:33:18 Ani po těch letech, když jsem se dozvěděla,
00:33:22 že Vítězslav Nezval byl velmi prorežimní autor.
00:33:27 Že s panem ministrem Kopeckým napáchal plno škod.
00:33:34 No, on taky složil kde co.
00:33:38 A byl schopen zbásnit kde co:
00:33:42 "Piju čaj a řeka teče.
00:33:44 Piju čaj a roste strom.
00:33:46 Piju čaj a Čína zvítězila nad nepřítelem."
00:33:50 Hezký, ne?
00:33:53 No, zkrátka se mi zprotivil, ale netrvalo to dlouho.
00:33:57 Zůstala poezie. O Nezvalově životě
00:34:00 si mohu myslet kdoví co, ale jeho poezie je veliká
00:34:05 a řadí ho, ne-li na prvé místo,
00:34:09 tak určitě na to z nejpřednějších.
00:34:16 Cesta z Prahy do Brna a dál, tolik zastavení,
00:34:19 tolik styčných bodů, ale jen několik z nich mezi nimi,
00:34:24 která jsou posvěcena duchem velkých literátů,
00:34:29 velkých českých básníků.
00:34:31 A jedním z těch významných míst je Tasov!
00:34:37 Demlův Tasov!
00:34:40 Tahle ta knížka z tatínkové knihovny,
00:34:43 Mohyla Jakuba Demla, té jsem se jenom letmo dotýkala,
00:34:47 když jsem byla malá a četla jsem kdoví co.
00:34:52 Dnes rozumím daleko víc těm prostým, zdánlivě prostým,
00:34:55 ale tak složitým a hlubokým věcem, o kterých Jakub Deml psal.
00:34:59 On se opravdu dokázal dotknout vnitřní podstaty věci.
00:35:04 A to je na umění to nejkrásnější a největší, čeho si vážím.
00:35:11 Jeho řeč je prostá, přitom krásná, vznešená:
00:35:18 Přesličko, vzpomene si ještě někdo na nás,
00:35:21 až budou všechny stromy tak malé jako ty?
00:35:26 Och, jak tě miluji, sestřičko, neboť jsi mi
00:35:29 poslední svědkyní věků, kdy ještě nebylo lidí.
00:35:36 "Rodný kraj není ten, kde jsme se narodili,
00:35:40 ale ten, který je nám určen,"
00:35:45 říkával Jakub Deml a já mu přitakávám.
00:35:50 I Otokar Březina, který byl častým hostem Jakuba Demla v Tasově
00:35:56 Tasov miloval a říkával, že Tasov je krásný odevšad.
00:36:02 Dovedu si představit, jak tady chodíval,
00:36:05 jak sedával na kameni pod stromem,
00:36:10 díval se na oblaka a spřádal a vytvářel
00:36:14 ty úchvatné, fantastické obrazy svých básní.
00:36:21 Tak úchvatné, že aspoň pro mne nejsou lepší
00:36:28 a větší v české poezii.
00:36:32 Ne jenom proto, že to byl oblíbený básník mého otce,
00:36:38 ale jsem hluboce přesvědčena o tom,
00:36:41 že v české poezii se větší básnický mystik nenajde.
00:36:49 A stejně tak souhlasím s ním, když o této krajině říkal,
00:36:57 že je tu obzor nekonečný.
00:37:08 Neptej se, kam jdeme.
00:37:10 Hvězd se ptej, jež letí nad námi,
00:37:13 sluncí, která vyjíždějí se spřežením zemí,
00:37:18 vozataji královští.
00:37:22 Ptej se žen, když jejich oči láskou
00:37:25 rozšířily se jak v šílenství,
00:37:29 hluboké jak osud a jak smrt
00:37:32 a jako azur sluncí neviditelných.
00:37:37 Ptej se umírajících, když jejich tvář
00:37:41 jak hladina zmítaná bolestí sladce utiší se v bezvětří
00:37:48 a zraky před sluncem ponejprv se nezavírají.
00:37:56 Na tisíci místech v tuto hodinu
00:37:59 do horečných snění mateřských se naklánějí zjevy éterné
00:38:05 a slova pro sluch lidský neslyšitelná
00:38:11 v procitnutí proměněná v polibky a tesknou extázi,
00:38:15 v agóniích mezi životem a smrtí šeptají.
00:38:22 Ticho jest a jemně bije srdce vod.
00:38:28 Do bezvětří sálá horký oddech květů pobřežních
00:38:35 za obzorem zpívá slunce přicházející
00:38:39 vítáno národy.
00:38:43 Hluboká je noc, však milující vidí srdcem svým.
00:38:56 Velcí duchové tohoto národa, jako například
00:38:58 František Xaver Šalda, jehož úvodník z Lidových novin
00:39:03 ze 4. dubna 1929 mám tady, vzácný to výtisk,
00:39:09 tito duchové řadily Březnu k největším básníkům.
00:39:15 Nikoliv jenom českým, ale dokonce světovým!
00:39:19 Jeho obrazotvornost, jeho metafory
00:39:25 byly po Karlu Hynkovi Máchovi těmi nejkrásnějšími,
00:39:29 které se v české poezii objevily.
00:40:42 Jaro v dubnu po tlapkách se plíží
00:40:44 za komíny prejzem zčernalým,
00:40:47 na Prahu jsem dívával se mříží,
00:40:50 když již stoupal nad střechami dým
00:40:53 bílých květů jabloní a třešní.
00:40:58 Přes srdce bych býval nepřenes,
00:41:01 kdybych aspoň nezaslechl jez
00:41:04 vzduchem lehkým jako víno mešní.
00:41:12 Já si myslím, že to začíná setkáním s krásou.
00:41:15 A setkání s krásou jsem ty nejpříjemnější
00:41:20 a nejmilejší okamžiky našeho života,
00:41:22 kdy tam cítíme, že s tím předmětem nebo s tím obrazem
00:41:26 je nám dobře a hezky.
00:41:29 A krásná umění nám zprostředkovávají ta setkání.
00:41:32 Poezie a krása nemusí mít tvar.
00:41:37 Nemusí to být jenom báseň nebo próza,
00:41:40 ale může to být samozřejmě i obraz, socha,
00:41:44 může to být muzika, hudba, ale i zpěv a tanec.
00:41:49 Poezie je neustále se opakující hledání krásy v životě.
00:41:56 Ve dvanácti letech mi dal tatínek k narozeninám
00:42:01 sbírku Jaroslava Seiferta Šel malíř chudě do světa.
00:42:04 O Mikuláši Alšovi. Krásné rýmované básničky.
00:42:11 A taky jsem brzy přečetla celou jeho Maminku,
00:42:14 kde jsem se dozvěděla nejenom mnoho o jeho mamince,
00:42:18 ale dozvěděla jsem se tam mnoho o Praze,
00:42:22 o staré Praze především, a o Praze dělnické,
00:42:26 o Žižkově, kde Jaroslav Seifert bydlel.
00:42:30 A tam jsem se dozvěděla i o určitých
00:42:32 stinných stránkách života, když pan Seifert třeba píše
00:42:39 o děvce, o žižkovské chudobě...
00:42:44 Chodím třeba na místa, nebo chodila jsem na místa,
00:42:48 kde pan Jaroslav Seifert žil.
00:42:51 To všechno bylo rýmované, krásné.
00:42:53 Ty básničky byly nádherné, ale pan Jaroslav Seifert sám
00:42:56 se jim po čase trošku vysmíval a věnoval se
00:43:02 poezii ve volném verši. A ty jsou stejně nejkrásnější.
00:43:11 Jestliže byl kdy ráj - na této planetě nebyl.
00:43:13 Země se otáčí kolem své osy, aby věčně se odvíjel
00:43:17 čas lidských trápení. Ale ráj byl!
00:43:22 Patrně na některé z hvězd!
00:43:24 Kdo může přesně určit, kde jsou ty zahrady nebeské?
00:43:28 No není to nádhera?
00:43:31 Binokl na očích v ruce hůl
00:43:38 kráčím si květnatým dolem
00:43:47 vážně jdu jako bych jako bych neviděl
00:43:56 jaro, co tropí zde tropí zde kolem
00:44:05 vždyť je to všechno zas navlas tak
00:44:13 jako před čtyřiceti lety
00:44:21 po nebi známý ten ptáků zpěv
00:44:31 po stromech známé ty květy
00:44:39 o ho ho
00:44:45 zase kol děvčátek skotačí
00:44:49 hošíci nezralých boků
00:44:54 děvčátka písničky zpívají
00:44:58 tištěné tohoto roku
00:45:02 není, ach, není v tom postupu
00:45:07 všechno jde dávným svým krokem
00:45:11 bojím se jenom my starší,
00:45:15 že moudříme každičkým rokem...
00:45:24 To je opravdu krásné místo. Co když zrovna tady
00:45:28 Neruda tenkrát kráčel a honily se mu hlavou myšlenky,
00:45:35 které potom ve své básni zveřejnil.
00:45:39 Ta písnička, tenhle šanson, který zazněl nebo bude znít,
00:45:46 ta nahrávka je stará asi tak dvacet let.
00:45:51 Letí to. A Nerudovi tenkrát,
00:45:54 když kráčel možná tady po Petříně a díval se
00:45:59 na hošíky nezralých boků a záviděl jim to mládí,
00:46:04 tak mu bylo něco přes padesát.
00:46:08 Tak mně je něco přes šedesát a začínám,
00:46:11 nebo už dávno chápu nerudovské pocity.
00:46:15 A říkám si, jak by bylo dobré nejenom vrátit čas,
00:46:21 kvůli životu samému, ale i kvůli tomu,
00:46:24 že bych tu písničku dneska zazpíval
00:46:27 s úplně jiným životním pocitem.
00:46:30 Že jsem zestárnul a možná,
00:46:33 nechci to snad ani říkat nahlas, dozrál.
00:46:38 Takže, pane Nerudo, velmi s vámi cítím.
00:46:44 Zase kol děvčátek skotačí
00:46:47 hošíci nezralých boků
00:46:51 děvčátka písničky zpívají
00:46:55 tištěné tohoto roku
00:46:59 není, ach, není v tom postupu
00:47:04 všechno jde dávným svým krokem
00:47:08 bojím se jenom mi stačí,
00:47:13 že moudříme každičkým rokem ou ou ou...
00:47:31 Po tvém telefonátu, když jsi mě pozvala k sobě domů
00:47:35 na takovou minibesedu, povídání o poezii, o verších
00:47:42 a zvláště o básníku Františku Hrubínovi,
00:47:48 tak jsem to velice rád přivítal,
00:47:50 protože já už teďka nikde veřejně nevystupuju,
00:47:54 takže jsem měl možnost si zavzpomínat
00:47:58 na léta krásná a minulá, která jsem měl to štěstí
00:48:03 prožít s panem Hrubínem.
00:48:06 Osud mi ho přivál do cesty, když napsal
00:48:10 svoji první divadelní hru Srpnová noc,
00:48:13 kterou jsme hráli ve Stavovském divadle,
00:48:16 režíroval to Otomar Krejča, tam tenkrát hrál.
00:48:20 Srpnová neděle. A já jsem řekl?
00:48:22 Noc. Srpnová noc, jsem řekl?
00:48:24 Hm, ale bylo by to hezké. Bylo, protože závěr říká krásně -
00:48:29 František Filipovský zatroubí, ozve se ta křídlovka:
00:48:33 "A už je vlastně zejtra." Tak jsem to řekl dobře.
00:48:38 Viděla jsem to představení. Pamatuju.
00:48:41 Tam jsem se s Františkem setkal osobně.
00:48:44 A v nejmenším jsem nemohl tušit, že se náš vztah,
00:48:49 můj k autorovi, významnému českému básníkovi,
00:48:52 promění dokonce v přátelství.
00:48:56 Neříkám to, abych se chlubil, ale protože to je dar.
00:49:01 To je dar, který mi byl dán a dodneška z něj těžím,
00:49:05 protože jsem si myslel, tenkrát jako mladý kluk,
00:49:11 že básničky umím recitovat, recituji je rád a tak dále,
00:49:18 ale já jsem setkáním s Františkem Hrubínem také poznával,
00:49:23 jaká je to práce, jaká je to obrovská dřina.
00:49:30 A čím jsem starší, tím to potvrzuju,
00:49:34 protože v tom dnešním nemocném světě
00:49:37 čím dál víc hledat krásu je těžší a těžší.
00:49:42 A abych použil citátu, jednoho Františkova,
00:49:48 někde jsme leželi u rybníka a on mi povídá:
00:49:53 "Nemysli si, že jsem tak blbej, abych si nevěděl,
00:49:58 že jsou lidi, který... Podívej se, ani si nepamatují
00:50:02 tu obyčejnou říkanku ze školy: skákal pes přes oves
00:50:07 a prožijí celý život nádherně. Na co by potřebovali moje verše?
00:50:13 Ale, víš, já ty básničky budu psát pořád,
00:50:16 protože on ten život s tou poezií je o něco hezčí."
00:50:21 Tak to je citace mnoha odpolední, mnoha večerů,
00:50:28 mnoha nocí na patách vlídného chlumeckého kostelíčka,
00:50:32 kde se mluvilo o všem.
00:50:35 Sedával tam i Bohoušek Záhorský a paní Fabiánová.
00:50:39 Já jsem tiše poslouchal, protože jsem měl co poslouchat.
00:50:44 A myslím si, že mi toho pověděli a dali hrozně moc.
00:50:49 A to jim všem bylo podstatně míň než je dneska mně.
00:51:21 Ta poezie je vztah k životu.
00:51:25 Já se přiznám, že čím jsem starší,
00:51:29 tak tím méně mohu recitovat každého básníka,
00:51:35 což vůbec neznamená, že ten básník je špatnej,
00:51:38 ale mě vždycky nejvíc zasáhne, to je úplně fyzická potřeba,
00:51:44 když jsem četl verše, nikdo tam nikde nebyl,
00:51:49 a to bylo dobře, že nebyl, protože poezie
00:51:52 je u mne spojena se studem, s obrovským studem.
00:51:57 Já jsem se najdou přistihl při tom, že si to říkám nahlas.
00:52:03 Šel jsem u nás v lukách, měl jsem vyhrnutý nohavice,
00:52:07 rosa mně krásně chladila nohy a já jsem najednou
00:52:11 nahlas začal říkat: Trápím se trápím,
00:52:17 myslím si, kde bych tě nejraději potkal.
00:52:22 Takže, když se někdy přistihnu,
00:52:25 že někde sedím a koukám do kraje,
00:52:29 nebo jsem to dělal i za kniplem, když bylo nádherný počasí
00:52:33 a věděl jsem, že mám výšku, že to půjde,
00:52:36 teď jsem se rozhlížel po tý naší nádherný zemi,
00:52:39 tak najednou v té kabině nikdo nebyl,
00:52:42 tam to jenom šumělo, tak jsem se slyšel, jak si říkám:
00:52:47 Láska a život - jedno vždy pro mě budou.
00:52:52 Kdyby mělo být závažím, i přátelství se zřeknu.
00:52:58 Ani stáří, až zaklepá, se nezaleknu
00:53:00 a stále zůstanu dokořán otevřený jí,
00:53:04 která bude život roubovat na můj sen.
00:53:09 Ať se i smrti podobá, nikdy to přece nebude smrt.
00:53:15 Její věrný obraz je v řece,
00:53:17 věčně jiná voda žene se peřejí,
00:53:20 jen pěnu chytí z ní. Kdoví, kde je její už konec.
00:53:27 Stále se budu do ní hroužit, chtít ji zadržet,
00:53:31 dát jí trvalost kovu. A stále na křídlech
00:53:36 i křídla odhodiv, budu jí žíti
00:53:40 tak dlouho, co budu živ."
00:53:44 A kdybych někdo chtěl nějaké moje krédo,
00:53:48 tak je to toto. A pak jiný pan básník říkal:
00:53:57 "Až teď, kdy už jsem stár
00:54:01 a kdy mi to za to věru nestojí,
00:54:04 počínám chápat závrať časnosti.
00:54:09 Vždyť život je jen vzlyk. A jiný život není.
00:54:17 A pod tím rozstříleným praporem je krásy dost."
00:54:30 "Nikdy jsem neviděl, jak báseň doopravdy vypadá.
00:54:33 Pořád toužím ji spatřit."
00:54:36 To napsal velký anglický básník Dylan Thomas
00:54:39 kdysi před padesáti a více lety. Je-li to velký básník,
00:54:43 dokáže vyjádřit několika slovy všecko.
00:54:48 Mezi takové básníky patřil u nás Jaroslav Seifert
00:54:53 nebo ve Francii mně milovaný Tristan Corbiere.
00:54:59 Když napsal ve své básni Moře:
00:55:03 "Tak hloupě širé bez hranic,
00:55:06 teď se mi zvětší ještě víc, holčičko, bez tebe.
00:55:12 Obzor je šeď, strmý jak příčná zeď..."
00:55:17 Tak, nezlobte se, to řekl všechno!
00:55:26 Je to tak snadné najít cestu k nám.
00:55:30 Okolo potoka, po kterém pírko plave,
00:55:35 přes zídku přelézt, nadejít si humny,
00:55:40 na mostku postát nad hučícím splavem,
00:55:44 slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
00:55:48 zase je zahodit a jít, jít.
00:55:53 Na cestu uříznout si hůl, spočítat hvězdy,
00:56:00 v lese zabloudit,
00:56:03 tmu jako plnou fůru sena před sebou tlačit
00:56:09 a místo náprav uslyšet ze sna sténat ptáky.
00:56:17 Je to tak snadné najít cestu k nám.
00:57:17 Skryté titulky: Alena Fenclová Česká televize 2011
Království poezie
Hodinový film je výrazným projektem herečky Gabriely Vránové, která se celý život věnuje interpretaci poezie. Kromě úryvku básní českých a slovenských autorů (recitace je doplněna hudbou a obrazem) propojuje Gabriela Vránová film svými vlastními fejetony a vyprávěním, ve kterých se snaží vyjádřit svůj osobní vztah k poezii v nejširším slova smyslu. Její postoje rozvíjí i několik hostů. Ve filmu se objeví mnoho krásných a neznámých exteriérů, česká a slovenská krajina i neznámá města a místa. Své názory nikomu nevnucuje. Snaží se však znovu objevit zapomenuté krásy a ukázat, že poezie je stále živá a moderní.
Film je rámován putováním, cestou. Prologem je ukázka souznění textu a slova. Uslyšíme báseň F. G. Lorcy s excelentním doprovodem kytary Štěpána Raka.
Začínáme na Slovensku, kde se Gabriela narodila. Od známého slovenského básníka a překladatele Ľubomíra Feldeka se dozvíme o vzniku rýmu, o poezii, která vznikla ze života samého. Podíváme se i na rozdíl mezi českou a slovenskou poezií. Cestujeme dále na Moravu, dotkneme se lidové písně, v podání Gabriely Vránové uslyšíme i maďarštinu (maminka byla Maďarka), přes Jiřího Pavlicu se dostaneme k překrásným veršům Jakuba Demla a Vítězslava Nezvala.
Jedním z vrcholu filmu je videoklip s básní Otokara Březiny Nepřemožitelní rostem, kde souzní fotografie, hudba a text. Gabriela Vránová právě zde dokazuje, že je právem nazývána královnou poezie. V jejím podání se slova stávají skutečným královstvím.
Kometa Jaromíra Nohavici je příkladem poezie v písni, což rozvede i mladý zpěvák a textař David Kraus, který velmi otevřeně hovoří o současných možnostech zhudebnění klasických básní. Příkladem je jeho píseň na text J. V. Sládka Širé lány.
Přes Vysočinu se dostáváme – slovem i obrazem – do jižních Čech, kde prostřednictvím Luďka Munzara potkáváme Františka Hrubína a Viktor Preiss nás přenese do Prahy k Janu Nerudovi. Luděk Munzar dokazuje, jaká je poezie bez falešného patosu, ze srdce, z hloubky. Šanson Viktora Preisse na slova Jana Nerudy je další ukázkou, jak může dnes poezie oslovit současného diváka. Malíř Ivan Svatoš se svými překrásnými obrazy Prahy a s texty Jaroslava Seiferta nás překvapí a rozšíří tak poznání o výtvarný rozměr.
Svoji filmovou cestu uzavíra Gabriela Vránová opět na Slovensku. Staroturanská zahrada je místem závěrečné úvahy: k čemu je vlastně poezie dnes?
