Země lidí

Člověk vrcholně zorganizoval přírodu, zvládne i důsledky, které to přináší? Cyklus z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Ve velkých městech žijí po celém světě více než tři miliardy lidí. Abychom toto obrovské množství nakrmili, dovážíme do měst po celý rok milióny tun čerstvých plodin a další produkty zemědělství. Máme prostředky, které nám dovezou vše, co chceme, i kdyby to bylo tisíce kilometrů daleko. I ve Španělsku rostou broskve, tyto však sem byly dovezeny z Jižní Ameriky. Konzumujeme, co chceme a kdy chceme. Už nejsme odkázáni na místní plodiny, ani na sezónní produkci.

A máme vskutku neukojitelný apetit. Nikdy jsme nedokázali přírodu tak dokonale využívat jako v současnosti. Potíž je v tom, že tak dobře už nedokážeme zvládat dopady této činnosti. Konzumní společnost za sebou zanechává hory odpadků.

Jen ve Velké Británii se jich každoročně vyprodukuje přes 100 milionů tun. Odpadky většinou jen dopravíme někam, kde je nikdo moc nevidí. V některých místech naší planety se skládky odpadů dokonce staly domovem mnoha nešťastníků.

Holubí trus – důležitá surovina pro kožedělný průmysl

Dubaj je jedno z nejmodernějších měst světa, s nadsázkou řečeno pomník lidské geniality vybudovaný v poušti. Ve vzduchu se ale vznášejí tisíce holubů a v nablýskané metropoli dělají nepořádek, jaký se jejím obyvatelům ani trochu nelíbí. Městští holubi poškozují budovy, protože jejich trus leptá chromovanou ocel i kámen. Sofistikovaným řešením problému je využívání sokolů. „Draví ptáci loví jiné ptáky a sokoli jsou na holuby přímo specializovaní, v podstatě se jimi živí. Proto se jich holubi bojí víc než jiných dravců,“ říká David Stead, jenž s dravci pracuje pro několik špičkových dubajských hotelů. Steadovým cílem není holuby zabíjet, dokonce ani chytat. Stačí, že je dokáže zahnat.

Také v marockém městě Fez žijí holubi. Zdejší lidé je ale nevyhánějí. Jejich trus je totiž důležitou surovinou pro místní kožedělný průmysl. Kůže, které odtud pocházejí, jsou proslavené svou hebkostí. Kůže jsou tři dny naložené v kádích, do nichž je přidán holubí trus, a zpracovávány pošlapáváním. Trus obsahuje enzymy, které rozkládají bílkoviny ve zvířecích kůžích, a tím je změkčují tak, jak to žádná chemikálie vyrobená člověkem nedokáže. Díky tomu se kůže z Fezu mohou prodávat za nejvyšší možnou cenu.

Na každého Newyorčana připadá jeden potkan

Konzumní společnost za sebou zanechává hory odpadků. Většinou je jen dopravíme někam, kde nejsou moc na očích. V některých místech naší planety se však skládky dokonce staly domovem mnoha nešťastníků, jako třeba v keňské Mombase. Když přijede popelářský vůz, všichni se seběhnou, aby pro sebe vybojovali ty nejlepší odpadky. „Sbíráme nejrůznější věci, jako jsou láhve, plechovky, igelitové pytlíky a plasty. Když toho nasbíráme dost, přijdou sem lidi a kupují to od nás. Popelářské vozy sem přivážejí i potraviny,“ říká Asha, jedna z místních, jež – tak jako řada jiných – patří mezi jakési lovce-sběrače naší doby. Ideálně se přizpůsobili životu na periferii městské džungle.

Možná ještě větší problém si obyvatelé velkých měst způsobují svou nepořádností. Říká se, že na každého z 9 milionů obyvatel New Yorku připadá nejméně jeden potkan. Lidé nechávají ležet na chodníku pytle plné zbytků masa a kuřecích kostí, což je pro hlodavce hotová hostina. Jako kdyby začaly ohrožovat naši nadvládu nad světem, který jsme si tak pracně vybudovali. Nikdo si ale takový velký problém nechce přiznat, a proto se deratizátoři jejich hubením zabývají hlavně v noci. „Denní kolegové se starají o štěnice, my máme na starosti potkany, myši a šváby v restauracích. O své práci moc nemluvím, protože nechci, aby si lidé mysleli, že chodí na jídlo do čtvrti plné potkanů,“ říká jeden z nich. Používají podložky s lepidlem, jed i pastičky, z nichž polovina je každý den plná. Staré budovy propojené potrubím a sklepními prostorami navíc umožňují potkanům – a také švábům – nepozorovaně přecházet z domu do domu. K vítězství se v tomto případě člověk neblíží ani náhodou.

Divoká zvířata jako turistická lákadla měst

Texaský Austin je dnes domovem 1,5 milionu tadarid guánových. A kupodivu jsou tu velmi vítanými hosty. Když se však před dvaceti lety v centru města usadily, místní obyvatelé se jich báli, měli strach ze vztekliny a dalších infekčních nemocí, dokonce zorganizovali a vyvíjeli tlak na vedení města, aby nechalo jejich kolonii zlikvidovat. Pak se ale ukázalo, že netopýři Austinu ve skutečnosti pomáhají. Velkoměsto žije naplno 24 hodin denně a umělé světlo přitahuje velké množství hmyzu, kterým se tito okřídlení savci živí. Každou noc tadaridy spořádají na šest tun hmyzu, což dělá neuvěřitelné 2000 tun za rok. Někteří, jako lodní kapitán Mike, v tom navíc našli i skvělou obchodní příležitost – vyjížďky zaměřené na pozorování netopýrů pořádá v letní sezóně denně. Návštěvníci, kteří se sem na netopýry přijíždějí podívat, zde každý rok utratí 10 milionů dolarů. I to je zřejmě jeden z důvodů, proč jsou tadaridy guánové v tomto městě dnes chráněné.

Někdy ale turisté mohou být přítěží. Své o tom vědí v coloradském městě Estes Park, které se každé léto stává cílem invaze stád jelenů wapiti. Jednou se jich tu potuluje 5, jindy i 1500. Samci mohou vážit přes 300 kg, jsou vysocí až 3 m a jejich parohy dokážou zabít. „Spousta turistů jako kdyby vůbec netušila, že to jsou divoká zvířata. Z nějakého nepochopitelného důvodu si myslí, že jsou krotcí,“ říká seržant Stan Schumaker, jehož úkolem je zajišťovat normální chod města. Laně doslova milují městskou zeleň, například golfová hřiště porostlá golfovou trávou, kterou mají strašně rády. Jelení samci se sem vracejí za jediným účelem – poprat se. A když bojují o laně, mohou být velmi nebezpeční.

Bohem chránění opičí zloději

Některá města, jako je třeba indický Jaipur, jsou zaplavena tvory, kteří jsou stejně mazaní a znalí místních poměrů jako my. Pro makaky je život v městské džungli snadnější než v té skutečné. Chrámy a ulice nabízejí nespočet lahůdek, které se dají ukrást. Nejvíce si oblíbili trh s potravinami. Makakové spolupracují jako dobře koordinovaná jednotka a ke stánku přibíhají ze všech stran. Zatímco menším makakům se daří odpoutat její pozornost, velcí samci nerušeně loupí. Když ale vašeho nepřítele chrání mocné božstvo, těžko s ním něco pořídíte. Tito makakové jsou totiž chráněnci opičího boha Hanumana.

V Indii ale existuje i skupina lidí, která do naprostého extrému dovedli péči o zvířata. Příslušníci sekty hinduistické sekty uctívačů přírody zvané Bishnoi byli prvními indickými ekology a svoje zvyky a tradice přenesli z venkova do měst. Když zachrání na předměstí osiřelou malou gazelu, která by bez mléka neměla naději přežít, vezmou ji k sobě domů a na čas, než se dostane do dobré kondice, se stane součástí rodiny. Na oslavu příchodu jí udělají na čelo skvrnu z masti ze santalového dřeva. Věří, že gazely jsou jejich děti, a ženy to dokazují obdivuhodným projevem lásky – osiřelá mláďata, která nechtějí pít z lahve, samy kojí. „Musíme jí dát mléko, aby přežila. A jiné mléko by nepila. V naší společnosti to tak dělají všichni. Sirotci jsou pro nás posvátní,“ říká Kyran, jedna z příslušnic Bishnoi.

Včely na střechách newyorských mrakodrapů

Na trhu newyorském Union Square se prodávají potraviny, které vyrostly v samotném městě, někdy dokonce i na střechách domů. A také med. Až donedávna se včely v New Yorku chovat nesměly, ale pak radnice změnila názor a Andrew Cotay si dal za úkol uvést včely do každodenního života obyvatel města a předávat své zkušenosti dalším zájemcům. Říká, že „hodně lidí ve městě včelaří, aby byli v kontaktu s přírodou. Bydlí ve vysokých budovách, chodí po asfaltu nebo jezdí vlaky metra pod zemí. Když ale mají na střeše včelín, mohou každý den strávit hodinu nebo dvě ve styku s přírodou, navíc si mohou vyrobit svou vlastní potravu.“ Dnes na střechách newyorských domů žije už téměř 10 milionů včel.

A ve Spojených arabských emirátech jdou ještě dál. V poušti u Abu Dhabi se staví jedinečné město, které by mělo fungovat v souladu s přírodou – Masdar. Zásobován má být výlučně sluneční energií, prý se tady nevyplýtvá ani kapka vody, ani tu nebudou potřeba automobily, které by spalovaly pohonné hmoty. Odpad se má likvidovat takovým způsobem, aby z něj bylo možné získat energii. Vlastně má jít o jediné město, které nebude vypouštět do okolního prostředí žádný oxid uhličitý ani produkovat žádné odpadky. Ambiciózní projekt má být hotov po roce 2020.