Mýtus Alp

Legendy a fakta blízkých velehor. Rakouský dokument

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

V Alpách se střetávají mocné síly přírody s lidmi. Odjakživa člověk zkouší pochopit přírodu a podmanit si ji. Ale co měli osadníci od mladší doby kamenné až do jednadvacátého století, aby se mohli postavit obrovské moci přírody?

Vznikala obětní místa a rituály, aby bohové byli milosrdně naladěni.

Místa se zvláštní mocí a jejich prameny slibují dodnes uzdravení.

Nesčetné mýty, pověsti a legendy alpských oblastí svědčí o tom, že lidé hledali odpovědi, přáli si pochopit přírodní síly. Symbolický jazyk legend nelze racionálně vysvětlit. Můžeme ale vytušit, proč jsou mýty Alp dodnes tak živoucí.

Slunce

Bez slunce by nemohl na Zemi existovat život. Ohnivé slunce bylo také od nejranějších dob v mnoha kulturách uctíváno jako božstvo. Klaněli se mu Sumerové, Egypťané, staří Řekové i severské národy. V úzkých alpských údolích, kde se zimní slunce během dne ukáže často jen na několik okamžiků, se dodnes udržely masopustní zvyky v podobě vyhánění démonů zimního chladu. Kořeny těchto rituálů sahají tisíce let do minulosti.

Uskupení kamenů v oblasti Ritten

V oblasti Ritten v Jižním Tyrolsku se nachází záhadné dva a půl metru vysoké uskupení uskupení kamenů. Byla zde nalezena i částečně zuhelnatělá obilná zrna, pomocí jejichž analýzy se zjistilo, že pocházejí z období 4000 let před Kristem, tedy doby, kdy se zde lidé usadili a živili se zemědělstvím a chovem dobytka.

Východ představoval zrození nového života, západ zase říši mrtvých. A právě tímto směrem je uskupení orientováno. Tak se potvrdila domněnka, že se jedná o rané obětní místo. Zůstává záhadou, zdali zde byly přinášeny oběti bohu slunce, zdali byli obětováni lidé nebo jen menší zvířata, zdali zde lidé tančili, aby probudili matku Zemi ze zimního spánku. Rituální úkony, které mají na jaře pomoci slunci vrátit sílu, se však udržují dodnes.

Odpalování kotoučů

První postní neděli se na vysoko položených místech zapalují ohně a lidé vrhají dolů do údolí hořící kotouče z kmenů bříz, nabodnuté na dlouhé pruty. Jejich let provázejí pradávná říkadla předávaná z generace na generaci. Zapálené letící kotouče symbolizují slunce. Jsou to přirozeně poslové dobra. Čím dále doletí, tím je to pro lidi samozřejmě lepší. Po takzvané skluzavce, dřevěném prkně, jsou vrhány hořící kotouče do údolí.

Když jsou všechny kotouče odpáleny, a je jich pár set, rozdmýchá se oheň. A když dobře hoří, měl by to být pro rolníky dobrý rok. Pokud nehoří dobře, může se stát, že se rolníkům nepovede nejlépe. Aby byla zima opravdu zapuzena, zapaluje se ještě pohanský kříž. Přisuzuje se mu kouzelná moc, protože je považován za kouzelný prostředek proti čarodějnicím a démonům.

Bouře

Naši předkové viděli v přírodě projevy božských sil a věřili, že bohové sídlí na nejvyšších horských vrcholech.

Skalní rytiny na hoře Mont Bego

Jedním z významných kultovních míst je přes 2800 metrů vysoká hora Mont Bego v jižní Francii, kde bylo nalezeno 36 tisíc pozoruhodných skalních rytin. Tato oblast byla vždy bohatá na vodu. Když se lidé začali věnovat v pobřežních oblastech Středomoří zemědělství a chovu dobytka, v období letních veder se potýkali s nedostatkem vody. I s dobytkem se proto stěhovali do hor, kde objevili jezera a potoky, šťavnaté louky a nikdy nevysychající prameny. Ale i v tomto ráji byla nutná obezřetnost.

Vysoký podíl železa v načervenalém povrchu kamene propůjčuje skalním obrazům zvláštní charakteristiku. Symbolem hory Mont Bego je jedna z nejvýš položených skalních rytin. Ve výšce 2700 metrů se zde nalézá vyobrazení kouzelníka jakožto symbolické zachycení tváře boha bouří. Některé rytiny ale představují pro badatele skutečnou hádanku. Odlitky těch nejpůsobivějších jsou dnes vystavovány v Musée des Merveilles v Tende.

Zima

Každý rok vzdorovalo obyvatelstvo hor svému nejhoršímu protivníkovi: zimě. Budou stačit zásoby? Nezničí laviny jejich majetek?

Dán zasypaný lavinou

Na jednu z nich, která se přehnala před více než tisíci lety rakouskými Alpami, se v Korutanech, na úpatí Grossglockneru vzpomíná dodnes. Dána Briccia zasypala podle pověsti lavina a když ho rolníci našli, vyrůstaly zpod sněhové pokrývky z jeho srdce tři zelené klasy. Lidé v tom viděli znamení svatosti a pochovali ho na místě, kde se dnes tyčí kostel Svaté krve. Kostel byl pojmenován podle lahvičky se svatou krví, kterou prý ukrývala nebožtíkova noha vyčnívající z hrobu.

Od 16. století se zde scházejí v předvečer oslav Tří králů zpěváci s hvězdami. 120 mužů přichází do kostela posvětit hvězdy. Rozděleni do skupin potom putují celou noc od statku ke statku. Píseň zpěváků s hvězdou byla od roku 1560 publikována na letáčcích a vypráví příběh o cestě svatých Tří králů. Podle pověstí za těchto nocí prý uměla mluvit dokonce i zvířata. Prvními zpěváky s hvězdou byli klášterní a sboroví žáci, kteří písní a novoročními přáními plnili své prázdné váčky na peníze. Kdo prý za těchto nocí hraje karty nebo věší prádlo, riskuje, že někdo z rodiny nebo ze sousedství zemře. Posvěcenou křídou se píší písmena C + M + B. Lidé se domnívali, že jsou to iniciály jmen Kašpar, Melichar a Baltazar. Ve skutečnosti se ale jedná o první písmena slov modlitby - „Christus mansionem benedicat“. Kristus ať žehná tomuto domu.

Mýtické postavy

Když venku nad vrcholky hor zuří zimní bouře, lidé si ještě dnes rádi vyprávějí v teplých světnicích pověsti o podivných postavách.

V době rozkvětu hornictví v 15. a 16. století bylo město Schwaz v Tyrolsku největší hornickou metropolí Evropy. V dolech pracovali muži malého vzrůstu a děti, takže štoly mohly být úzké. Průměrný věk horníka dosahoval tehdy zhruba 30 let, dennodenně jim hrozila četná nebezpečí. Zranění a smrt patřily ke každodennímu životu. Ale horníci toužili zbohatnout, byly otevírány další štoly, lidé pronikali do stále větší hloubky, těžba zažívala velký rozmach. V celém alpském pohoří se dobývaly také další rudy a samozřejmě sůl.

Aby bylo možné dobyté poklady přepravovat, vznikla zde široce rozvětvená síť cest. Cestování bylo tehdy nebezpečné a trvalo často celé týdny, proto aby člověk takovou cestu dobře zvládnul, volal na pomoc ochranná božstva a přinášel jim oběti. Podél těchto cest, na převislých skalách i v jeskyních nacházíme ještě dnes po celém oblouku Alp stopy minulosti. Na vápenatých plochách skalních stěn se vytvořila během tisíců let měkká, snadno opracovatelná zvětrávající povrchová vrstva, s nejlepšími předpoklady pro tvorbu rytin.

Jeskyně u Bad Ischlu

V Kienkirchelu, působivé jeskyni Kienbachklamm u Bad Ischlu v oblasti Salzkammergut, se nacházejí podivuhodná vyobrazení, která mohou být až 4000 let stará. Nikdo dnes neví, zda jsou na nich lidé nebo jednoocí bohové, ani jaké rituály se zde odehrávaly. Jedno je jisté: mnohé z jeskyní byly uctívány jako kultovní prostory.

Jedna z mimořádně osobitých jeskyní leží poblíž salcburské jezerní oblasti, u jezera, které se dříve jmenovalo Abersee, dnes známé jako Wolfgangsee.

Sv. Wolfgang

Pokud se dá věřit jedné slavné operetě, stojí ve Svatém Wolfgangu štěstí přede dveřmi. Ale jak k tomu došlo a kdo byl onen Wolfgang? „Svatý Wolfgang byl biskupem v Regensburgu. Je skutečnou historickou postavou. Žil v letech 924 až 994 a byl význačnou osobností tehdejší církve. Populárním se ale stal až prostřednictvím legendy, podle které žil jako poustevník u Wolfgangsee,“ vysvětluje místní badatel Peter Pfarl. „V Řezně došlo ke vzpouře vévody bavorského proti německému císaři a svatý Wolfgang odešel do kláštera v Mondsee. V legendě se tvrdí, že tady v oblasti u Wolfgangsee, žil 7 let poustevnickým životem.“ Podle legendy Wolfganga neustále pronásledoval ďábel, proto utekl až sem, kde se před ním otevřela skála a poskytla mu útočiště. „Ta jeskyně je skalní průrva. Na jedné straně vklouznete dovnitř, a na druhé zase vyjdete ven. Průrva je velmi úzká, a tak se tady můžete zbavit všeho zlého, všech hříchů a všeho negativního.“

Falkenstein je pradávnou svatyní a lze předpokládat, že už v pohanských dobách se tady praktikovaly kulty uctívání kamene. Aby urychlil christianizaci, přikázal papež Řehoř Veliký svým misionářům už v 6. století, aby neničili kultovní místa pohanů, ale aby je nasměrovali k nové víře. A tak byly staré jeskyně opředeny novými legendami. Údajně zde svatý Wolfgang žil více let. „Když se potom rozhodl, že skoncuje s pronásledováním ďábla, vzal svou sekeru a hodil ji do údolí s přísahou, že tam, kde ji zase najde, postaví kostel. Sekera letěla asi 3 kilometry, až tam, kde dnes stojí kostel svatého Wolfganga,“ říká Pfarl s tím, že celá pouť ke svatému Wolfgangovi u jezera Wolfgangsee byla stále populárnější. Koncem středověku se Svatý Wolfgang stal třetím největším poutním místem křesťanstva, po Římu a Cáchách.

Čím více zázraků se stalo, tím známější a navštěvovanější poutní místo bylo. A zázraky u Wolfgangsee nechyběly: z pramene, který nechal Wolfgang vytrysknout pro jednoho svého žíznivého bratra, dodnes vytéká léčivá voda. Údajně je blahodárná na nemoci očí.

Voda

Voda jako elixír života stojí v centru mnoha kultovních dějů. Horské potoky a řeky měly pro osadníky alpských oblastí zásadní význam. Na jedné straně byly díky množství ryb důležitým zdrojem obživy a byly také využívány k zavlažování polí.

Sedm pramenů La Brigue

Jednoho dne tady vyschlo 7 pramenů, které napájely jihofrancouzskou řeku La Brigue, a následovala katastrofa v podobě strašlivého sucha. Obyvatelé vesnice se obrátili s úpěnlivou prosbou o pomoc k Panně Marii. A ta pomohla. Voda se zase vrátila. Dnes víme, že oněch 7 pramenů má zvláštní režim, voda z nich proudí jen občasně. Jako poděkování Panně Marii postavili obyvatelé vesnice kapli Notre Dame de la Fontaines. Nacházela se na obchodní stezce mezi Tende Pass a San Remem a byla hojně navštěvována poutníky, protože se pramenům přisuzovalo léčivé působení proti epidemiím, horečce a očním chorobám. Fresky tohoto domu božího překonají veškerá očekávání. Ještě dnes se tomuto freskám vyzdobenému svatostánku říká Sixtinská kaple Alp.

Zapovězená kultovní místa

S christianizací alpských oblastí se stala prastará kultovní místa zapovězenými. Tomu, kdo je přesto navštívil, šlo o život.

Kamenné věže na Auenjochu

Kamenné věže byly všeobecně považovány za značení cest, ale na Auenjochu, v jihotyrolském Sarntalu měly jiný význam. Tady stojí stovka kamenných sloupů hustě vedle sebe. Svědčí o době, kdy neúroda a hladomor byly interpretovány jako trest boží. Kamenné sloupy jsou pomníky a vyprávějí o jedné z nejtemnějších kapitol středověku. Jsou to zkamenělí lidé? Byli to pastýři nebo poutníci? Jaký osud je potkal?

Charitativní spolky v Ligurii

Lidé, kteří se v této temné epoše ocitli v nouzi, měli pramalou vyhlídku na pomoc. Až na jednu výjimku. V Itálii vznikaly laické spolky, které můžeme označit za jakési předchůdce sociálních pracovníků. Navštěvovali nemocné a uvězněné, podporovali nemajetné, především vdovy s dětmi, platili chudým církevní pohřeb, modlili se při popravách za nebohé duše odsouzených. V Ligurii se tato tradice na mnoha místech uchovala dodnes.

Bratrstvo San Carlo del Oratorio di Santa Maria Nascente pořádá v Zuckarelu každoročně na Velký pátek procesí. Bratrstva nebyla vždy církví ani civilními autoritami uznána, některá byla dokonce zakázána nebo rozpuštěna, protože panovala obava z jejich stále větší oblíbenosti u obyvatelstva. Krutosti středověku sice již zmizely, ale ligurská bratrstva vykonávají někde stále ještě svoji sociální práci.

Stará místa dnes

V průběhu staletí sice mnohá ze starých kultovních míst upadla v zapomnění, ale sílu své magické přitažlivosti nikdy neztratila.

Skalní plochy ve Vinschgau

Ve Vinschgau v Jižním Tyrolsku zanechali naši předkové ve skalních plochách zvláštní prohlubně. Je možné, že sloužily k umístění voskových nebo lojových světel, která byla na takových místech daleko viditelná nebo zda fungovaly jako ukazatele cest. Hubert Steiner, archeolog zemského památkového úřadu v Jižním Tyrolsku, o tom ví víc: „Jsou to takzvané kameny s miskami. Tyto stavby známe z celé Evropy. Začaly se objevovat už v mladší době kamenné, v době měděné, ale známe je i z pozdějších období, dokonce i ze středověku. Nacházejí se například v okolí osad také v kontextu s pohřbíváním. Jsou ale i ve vysokohorských oblastech. Z toho usuzujeme, že měly možná co do činění se značením cest. Snad v tehdejší době označovaly hranice soukromého majetku. Zabývala se tím celá řada vědců, ale tajemství těchto miskovitých kamenů nebylo dodnes objasněno. “

Propadnuté město Tatscher Bühel

Úrodná oblast Vinschgau nabízela ideální životní podmínky rodinnému klanu muže z údolí Ötztal. Možná sídlil také na zvláštním pahorku Tatscher Bühel, který se do této krajiny ani nehodí. „Je to velký ostroh uprostřed údolního dna. Skála silně obroušená ledovcem. Pahorek přitahoval lidi už v pravěku. Dnes víme, že si lidé našli toto místo k osídlení poprvé v 5. tisíciletí před Kristem. Byli to první zemědělci a chovatelé dobytka,“ říká Steiner. „Celý Tatscher Bühel je posetý jámovitými objekty. Již před lety zde panovaly domněnky, že jsou to zbytky aristokratických sídel. V roce 2000 byla jedna z těchto jam prozkoumána. Vyšlo najevo, že to bylo obydlí z doby železné. Původně bylo dokonce dvojúrovňové. Přístup do spodní části tvořila otevřená 14 metrů dlouhá rampa.“

Od 6. do 2. století před Kristem zde stála městu podobná osada o rozloze 15 hektarů. Jejím obyvatelům nic nechybělo, přesto však muselo jednoho dne dojít ke katastrofě. Tatscher Bühel, který byl po tisíciletí osídlen, už poté nebyl nikdy znovu obýván. Jak k tomu možná došlo, vysvětluje Sebastian Masseiler: „Jádrem pověsti je to, že zde kdysi bylo město, jehož obyvatelé žili v blahobytu, pohodlí a přepychu. Jednou se bavili tím, že stáhli vola za živa z kůže. Posypali ho pak solí. Nebohé zvíře bučelo bolestí. Běhalo jako šílené ulicemi, a nakonec naposledy zasténalo. V tu chvíli se země otevřela a město se propadlo i s obyvateli.“

Dnes tu můžeme vidět kostel Sankt Veith Kirche z 11. století. Jámy v zemi kolem připomínají ještě dnes onu katastrofu. Pahorek byl od té doby používán jako pastvina. Jednoho dne zde objevil mladý pasáček otvor v zemi. V jednom ze sklepů propadnuvšího se města našel zdánlivě zachovalá mrtvá těla několika obyvatel, ale při sebemenším dotyku se rozpadla na prach. Pověsti o městě, které se propadlo, se vyprávějí v Alpách všude, v údolích i na horských pastvinách.

Pastevci a zářivé dívky

Každoročně už po celá desetiletí ženou pastevci tisíce ovcí přes ledovce na letní horské pastviny. Ovce je známá jako domácí zvíře už od mladší doby kamenné. Agrární historikové předpokládají, že putování ovcí z letního žáru v nížině vzhůru do chladnějších oblastí s bohatým alpským travním porostem se odehrávalo instinktivně. Na své cestě při hledání potravy musely ovce překonat ledovcové jazyky a člověk, jako pastevec a průvodce, zvířata následoval. Stávalo se, že pastevci, na základě prožitých útrap a působením reflexe slunečních paprsků na povrchu ledovce, vídali něco jako fata morganu. Pastevce prý vábily mladé “Salige Fräulein“ - zářivé dívky. „Například tady v Ötztalských Alpách je to docela zajímavá, vzrušující trojice žen. Jsou to tři zářivé ženy nebo dívky a tyto tři kouzelné bytosti bydlí v křišťálovém paláci v ledovci,“ říká rakouský folklorista Hans Haid.

Salige Fräulein byly považovány za ochránkyně zvířat a také pastevců, kteří se ocitli v nouzi. „Jeden mladý pastýř přišel k ledovci, a vtom vystoupila z ledovce mladá zářící dívka. Pozvala ho dovnitř, a tak vstoupil do onoho křišťálového paláce. Popsal ho jako nádherný, samý křišťál, perly, zlato a drahé kameny. Dostalo se mu pohoštění, ale pak musel těmto zářivým bytostem sloužit.“ A běda, když si vezme myslivec na mušku kamzíka! „Především bílého kamzíka. Chtěl ho zastřelit. Ale najednou se před ním na skále objevila zářivá bytost, která ho úplně oslepila, a on se propadl do ledovce a zmizel. Když se někdo proviní proti přírodě, následuje trest. Potom sesílají tyto zářivé dívky na lidi laviny, morény nebo záplavy. To se zde traduje a lidi v horských údolích to fascinuje dodnes.“