Odkaz princezny, světice z rodu Přemyslovců, která byla 12. listopadu 1989 svatořečena (2011). Režie M. Petřík
Kanonizace Anežky České proběhla 12. listopadu roku 1989 ve vatikánské bazilice sv. Petra a dnes se této události připisuje symbolický význam předznamenání Sametové revoluce, jež vypukla o pár dní později. Jako by se tak naplnilo dávné proroctví, že „v Čechách nastane mír a pokoj, až dojde ke kanonizaci Anežky“. Její výročí je tak bezprostředně spjato s 30 lety svobody, které si v těchto dnech připomínáme.
Anežka Česká se narodila kolem roku 1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I. V roce 1231 odmítla nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. a s pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila roku 1234. Založila také špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křižovníků s červenou hvězdou. Zprostředkovala usmíření krále Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. Zemřela 2. března 1282 ve svém klášteře Na Františku. Za blahoslavenou byla prohlášena v roce 1874 a za svatou právě v roce 1989. Tehdy velkou událost přenášela televize i do československých domácností a mezinárodní veřejnost překvapila ochota režimu povolit tisícům věřících vycestovat do Vatikánu. Jako by už se nadcházející svoboda vznášela ve vzduchu.
V dokumentu přiblížíme osobnost královské dcery, která se rozhodla věnovat svůj život, majetek i své veškeré snahy na pomoc trpícím a chudým. Autoři prostudovali všechny dostupné dobové artefakty a odkazy o mládí a zrání ženy, která se díky svým činům stala světicí. Kde se zrodila touha konat skutky milosrdenství v době tak temné? Co bylo její inspirací?
Kdo byla Anežka Přemyslovna?
Dcera českého krále Přemysla Otakara I. Anežka se narodila v ideově rozbouřené době, která hledala nová východiska pro své další směřování. Bez porozumění duchu této doby nelze ani její význam plně docenit. Na počátku 13. století rostla moc katolické církve i její materiální bohatství. Vznikaly četné kláštery jako nezpochybnitelná centra tehdejší vzdělanosti, ale zároveň se prudce zvyšovala propast mezi sociálně odlišnými světy horních a dolních vrstev společnosti. K radikalizaci chudých přispěly i epidemie moru a hladomoru. Ukázalo se, že zdánlivě stabilizovaná společnost je náchylná k otřesům všeho druhu. V éře všeobecné nejistoty se začalo věřit v brzký příchod Antikrista a nejrůznější opravná hnutí začala kritizovat materiální zkaženost církve. Jejich pronásledování přineslo jen zanedbatelný úspěch a církev pochopila, že v době strádání musí sama nabídnout příklad hodný následování. Cestu z krize naznačil František z Assisi, světec, který vlastním příkladným životem v chudobě a stranou materiálních požitků podepřel chátrající budovu římskokatolické církve.
Ne bohatství, ale chudoba, pokora a služba bližnímu mají být od této chvíle příkladnými křesťanskými ctnostmi. Františkovým nadšením se nakazila také světice Klára a jejím prostřednictvím i česká královská dcera Anežka, která se rovněž rozhodla pro život v chudobě, duchovní kontemplaci a přísné klauzuře. Smysl života začala nacházet ve službě chudým a nemocným. Anežčinou zásluhou vznikl také Řád křižovníků s červenou hvězdou, jediný řád českého původu založený ženou, který se vyvinul ze špitálního bratrstva. Příklad ženy, která odmítla přepych královského dvora a dokázala se obětovat pro druhé, se nesl staletími a v roce 1989 dokázal oslovit i dnešní dobu, středověkému životu ideově velmi vzdálenou.
