Smrtonosná nemoc mění přístup Afričanů k životu. Připravili P. Kopecký a A. Majstorovičová
Boj se smrtelnou epidemií v cyklu ČT Příběhy z Afriky. Strasti rodin v Namibii, které jsou postižené virem HIV, a sirotků v Etiopii, kterým rodiče zemřeli na AIDS, v dokumentu ČT.
Další díl cyklu dokumentárních filmů o životě běžných lidí a podobách rozvojové pomoci v Africe ukazuje příčiny a důsledky nekontrolovaného šíření smrtelného viru HIV v afrických rodinách. Pozitivní život s AIDS začíná na samotném okraji společnosti mezi prostitutkami v hlavním městě Namibie Windhoeku. U nich je nákaza AIDS vůbec nejvyšší, a přesto je muži nutí k sexu bez kondomu. To je jedna z hlavních příčin šíření smrtelného viru HIV v afrických zemích.
Namibie, bývalá německá kolonie na jihozápadě Afriky, patří mezi nejhůře postižené touto smrtelnou epidemií. Oficiální údaje mluví o 20% obyvatel, což ve 2 miliónové zemi znamená skoro půl miliónu nakažených. Ještě horší situace existuje v některých namibijských regionech, kde nákaza dosahuje až 40%. V jednom z nich, v kraji Karas na jihu Namibie, pracuje česká nevládní organizace Člověk v tísni. V chudinské čtvrti Tseiblagte provozuje komunitní středisko Wake Centre s chráněnou dílnou pro ženy postižené virem HIV. Většinou přišly o práci právě kvůli své nemoci a často je vyhnaly i jejich vlastní rodiny. V Namibii panuje silný strach z nemoci AIDS a nakažení mají mizivou šanci dostat práci, když nezaměstnanost přesahuje 50%. Chráněná dílna Člověka v tísni proto dává některým z nich možnost pravidelně pracovat. S využitím místních tradice a evropské technologie šijí dárkové předměty, které se pak s jejich jmény prodávají jak v Namibii, tak na různých místech v Česku. Člověk v tísni zároveň šíří osvětu po celém jihu Namibie v rámci programu Yelula/U-khâi, financovaného Evropskou komisí, aby se lidé nebáli mluvit a žít s nakaženými HIV. Ve vesnici Tses uspořádali namibijští aktivisté Člověka v tísni jedno z řady veřejných vystoupení před místní komunitou. Lidé postižení virem HIV mluví otevřeně o tom, jak se nakazili a jaké to je být HIV pozitivní, ale i že se s tím dá žít, pokud člověk dokáže také pozitivně myslet.
Pomoc nabízejí i tzv. centra přímo sledované léčby, kde místní nevládní organizace rozdělují léky proti AIDS, dohlížejí na správné užívání a poskytují nemocným základní stravu a informace. Komunitní pracovníci Červeného kříže zase obstarávají základní testování na přítomnost viru HIV v krvi. To vše je nedílnou součástí celého systému zdravotnické péče o HIV postižené v Namibii. Antiretrovirální léky proti AIDS dostávají nemocní zdarma díky zahraniční pomoci mimo jiné i z Evropy. Šíření epidemie ale nezabrání, pokud lidé nerespektují zdravotnická doporučení. Problémem Namibie je, že nákaza se šíří uvnitř rodin. Na jedné straně za to může tradiční nadřazenost mužů ženám a na druhé straně masová migrace Namibijců za prací. Přístav Luderitz na pobřeží Atlantiku je častým cílem mužů ze severu, kteří tam zůstávají kvůli práci i několik let a mají zároveň dvě rodiny. Když se v přístavu nakazí virem HIV, přivezou si ho domů. Potvrzuje to jak žena, jejíž partner ji takto nakazil, ale i jeden z mála mužů, který byl ochotný o své nemoci mluvit právě v Luderitzu. Uzavřenost mužů v oblasti sexu a AIDS je další příčinou šíření epidemie smrtelného viru HIV. Souvisí to s přežívajícím stigmatem AIDS, které v případě mužů hrozí veřejným pohrdáním a obávanou ztrátou zaměstnání.
Mnohem lidnatější Etiopie na severovýchodě Afriky se teprve začíná potýkat s epidemií viru HIV. Nejcitelnější je problém sirotků po rodičích, kteří zemřeli na AIDS. Právě pro ně zřídila česká organizace Člověk v tísni internátní školu ve městě Awasa. Etiopským sirotkům po rodičích, kteří zemřeli na AIDS, poskytuje škola v Awase střední vzdělání včetně ubytování, jídla i učebnic. Zároveň se tu studenti mohou vyučit základním řemeslům, vařit, šít, vyrábět ze dřeva a kovu, což jim dá možnost vydělat si na další živobytí. Dva z absolventů školy vyprávějí své osobní příběhy. Osmnáctiletá studentka se teprve s nástupem do školy dozvěděla, že její matka má AIDS a za 2 roky nato osiřela úplně. Devatenáctiletý student potvrzuje, že sirotci po rodičích s AIDS často končí jako sluhové v rodinách příbuzných nebo úplně na ulici. Oba se v budoucnu chtějí věnovat sociální práci právě se sirotky.
Dokumentární film Pozitivní život s AIDS je dílem scénáristy Petra Kopeckého a režisérky Andrey Majstorovičové. Redakční spolupráce Zuzana Šimůnková, kamera Vlastimil Hamerník, střih Krasimira Velitchkova, vedoucí produkce Helena Veselá, koordinátorka projektu Markéta Štinglová. Šestidílný cyklus hodinových dokumentů o příbězích rozvojové pomoci realizuje Česká televize za finanční podpory Evropské komise.