Osud Hedy Margoliové – Kovalyové jako strhující obraz 20. století. ### Režie: Helena Třeštíková.
00:00:48 Co já jsem chtěla říct, je to, že zlo není nikdy absolutní,
00:00:55 vždycky se najde někdo, kdo přežije.
00:00:58 Život se nedá úplně vyhladit.
00:01:02 A myslím, že to, čím člověk přežívá,
00:01:06 je vůle k životu a naděje v lepší život.
00:01:12 Člověk si nesmí lehnout do postele a nesmí si říkat,
00:01:16 já to nevydržím a proč zrovna já mám mít takový strašný osud.
00:01:20 Jakmile se tohle začne dělat, je konec.
00:01:24 Musíte si říct, já jsem nic zlého neudělala, já se nedám.
00:01:36 My jsme prožili mládí v krásné Masarykově republice,
00:01:43 která byla skutečně skvostnou společností.
00:01:47 Byla to společnost svobodných, sebevědomých a poctivých lidí.
00:01:52 Tatínek když přišel z války,
00:01:56 setkal se s jedním velice chytrým pánem,
00:02:00 který měl nějaký kapitál,
00:02:02 a s druhým chytrým pánem, který byl vyučený kovář,
00:02:07 a ti tři lidé začali spolu malý podnik, Koh-i-noor.
00:02:14 Vyráběli malé kovové věci, zipy, knoflíky a já nevím co ještě.
00:02:24 Tenkrát se lidé oblékali, snažili se vypadat pěkně.
00:02:29 Samo sebou. Iniciativa a volné myšlení.
00:02:34 To už já jsem byla ovlivněna divadlem, které mě lákalo,
00:02:41 hlavně Osvobozené divadlo. Nádherné inscenace.
00:02:51 Všichni jsme tím byli víc nebo míň zasaženi.
00:02:57 A potom už začal nacismus, který také byl vyvolaný tou krizí.
00:03:04 To všechno bylo něco pro pana Hitlera.
00:03:12 Můj tatínek, úžasně chytrý člověk, hodně cestoval.
00:03:20 Jednou přijel z Mnichova.
00:03:24 Seděli jsme u večeře a tatínek povídá mamince,
00:03:29 tak Martičko, já jsem tam viděl toho Hitlera.
00:03:33 On je takový malý, ve špinavém trenčkotu, a takový nikdo.
00:03:38 To je úplně směšné.
00:03:50 Co se stalo potom, tak to víme všichni.
00:03:55 Pamatuji se, jak byla vyhlášena mobilizace,
00:04:00 a rodiče seděli u rádia, když to hlásili,
00:04:07 a potom hráli hymnu. A můj tatínek, starý vlastenec,
00:04:11 se postavil do pozoru a poslouchal hymnu.
00:04:16 Vyběhla jsem dolů na hlavní ulici a tam jsem viděla,
00:04:21 jak stojí dívka v červené květované sukni ve dveřích
00:04:26 a objímá se s vojákem.
00:04:28 Přijela tramvaj a několik chlapců běželo s těmi malými kufříky.
00:04:33 Ten chlapec taky se vymanil z objetí a skočil do tramvaje
00:04:38 a já jsem tam stála, koukala se za nimi a najednou slyším,
00:04:42 jak dívka v těch dveřích začala nahlas plakat.
00:04:47 A tenkrát jsem si říkala,
00:04:50 proboha, tohle je první pláč této války.
00:04:53 A potom přišel Mnichov
00:04:56 a oni nepřizvali chudáka Beneše, aby se bránil.
00:05:00 Prostě nás prodali Hitlerovi.
00:05:07 A to samozřejmě dlouho netrvalo a pak přišla okupace 15. března,
00:05:19 osudný, historický den, kdy strašně sněžilo.
00:05:25 Pak si pamatuji, jak po Václavském náměstí
00:05:30 jely tanky a obrněné vozy, jak lidé hrozili pěstmi,
00:05:35 jak plakaly ženské a jaká to byla strašlivá událost.
00:05:39 A to jsme ještě vůbec netušili, co všechno se může stát.
00:05:59 V roce 1941 byli jsme hned v druhém transportu,
00:06:03 kterým posílali Němci Židy pryč.
00:06:08 Pak nás naložili do vlaku
00:06:15 a my jsme pořád nevěděli, kam jedeme.
00:06:19 Přišli jsme do Lodže, tam bylo velké ghetto,
00:06:23 a vlaky přijížděly jeden za druhým.
00:06:27 Tam bylo asi 100 tisíc lidí ke konci.
00:06:31 Jednou jsem musela někam zajít
00:06:35 a najednou jsem slyšela nádhernou hru na housle.
00:06:40 Byla to velice známá polská houslistka,
00:06:45 která tam byla zavřená.
00:06:47 Dovolili jí, aby si nechala své housle.
00:06:50 A tak jsem zůstala stát a poslouchala jsem,
00:06:53 byl to Brahmsův koncert.
00:06:56 Byl to krásný okamžik, ale strašně bolestný,
00:06:59 protože člověk si uvědomil, jak hluboko spadl.
00:07:07 Lodž byla hrozná, protože tam byli
00:07:11 všichni lidé pohromadě, i malé děti.
00:07:13 Jednak tam nebylo žádné jídlo.
00:07:16 Začátek byl strašný, než si lidé zvykli na hladovění.
00:07:20 Někteří lidé si zvyknou a přizpůsobí se, většinou ženy.
00:07:23 Ženy se přizpůsobovaly, hlavně zpočátku, mnohem líp než muži,
00:07:28 protože jednak ženy potřebují míň potravy,
00:07:32 jednak všechny přestaly menstruovat,
00:07:34 matka příroda hned zafungovala, a to znamenalo úsporu energie.
00:07:43 Když přišel další transport, museli jsme se přestěhovat.
00:07:47 Byly tam hrozně zchátralé domy, některé napůl zbořené,
00:07:54 a v nich jsme nacházeli místnosti, kde jsme se mohli ubytovat.
00:08:56 V Lodži, kde lidi neměli čas ani sílu to nejmenší udělat,
00:09:05 ani pár zbytečných kroků,
00:09:07 a moje maminka, jak byla pořád jen zavřená v místnosti,
00:09:12 tak se obklopovala malými dětmi, protože rodiče museli do práce,
00:09:18 a děti byly doma strašně hladové a pořád plakaly,
00:09:22 a maminka děti, co byly v okolí, tak si je tam vodila,
00:09:27 zpívala jim písničky a vyprávěla jim pohádky
00:09:31 a pořád říkala, co z těch dětí bude, když nemají žádnou školu.
00:09:45 Co z nich bylo, víme taky. Žádné dítě nemohlo přežít.
00:09:50 Všechny děti šly okamžitě do plynu.
00:10:01 Přišel rozkaz, že se bude rušit ghetto.
00:10:09 Rušilo se proto, že se blížila ruská fronta.
00:10:12 Přišel ohromně vysoký německý důstojník,
00:10:20 že nám dává čestné slovo německého důstojníka,
00:10:28 že se nám nic zlého nestane.
00:10:31 A můj tatínek, můj strašně chytrý tatínek, přišel a říká,
00:10:35 to myslím, že by měla být pravda,
00:10:38 protože aby německý důstojník
00:10:40 dal čestné slovo na něco, co není pravda, tak to nebývá.
00:10:44 Ono to asi všechno dobře dopadne. Byl velký optimista.
00:10:49 Potom nás zase naskládali do těch dobytčáků.
00:10:54 Spousta lidí umřela zase po cestě. A bylo to strašné,
00:11:01 protože asi 2 dny jsme byli ve vlaku a oni nás nepustili ven.
00:11:06 Prostě to byla hrozná cesta.
00:11:09 A když jsme tam přijeli, tak rovnou do Osvětimi.
00:11:14 Já jsem vyskakovala z vlaku
00:11:17 a viděla jsem tatínka, jak na mě volá,
00:11:20 dávej pozor na mámu! A Rudolfa, jak ho tam někdo mlátí.
00:11:24 My jsme postupovali dál
00:11:28 a na vyvýšeném pódiu stál dnes už slavný pan doktor Mengele.
00:11:32 Já jsem si říkala, něco strašného se stane.
00:11:36 A pořád jsem křečovitě držela maminku za ruku,
00:11:40 a když jsme přišly spolu před Mengeleho,
00:11:45 tak udělal takhle na maminku.
00:11:48 A já jsem se jí držela a chtěla jsem přeběhnout s ní,
00:11:52 ale voják, který tam stál,
00:11:56 mě vzal za ramena a praštil se mnou o zem.
00:12:02 A než jsem se stačila postavit na nohy,
00:12:06 maminka už byla kus od cesty ve skupině starších lidí
00:12:11 a takhle na mě vztahovala ruce.
00:12:16 Já jsem se otočila na toho vojáka
00:12:18 a ptám se, co se stane, kam je vedou? Co s nimi uděláte?
00:12:22 Říkal, prosím vás, co se rozčilujete, nic se nestane.
00:12:28 Zezadu za mnou se přiblížila dívka v pruhovaných šatech
00:12:34 a říká, nevěř tomu. Všechny je spálí.
00:12:42 Já jsem od toho okamžiku až do doby,
00:12:45 kdy jsem odešla z Osvětimi, přestala většinu věcí jasně vnímat.
00:12:53 Potom nás vzali do nějakých lázní, kde nás všechny holili do hola.
00:13:04 Je zajímavé, že pro některá děvčata tohle byla konečná rána.
00:13:10 Moje vzpomínky jsou kusé obrazy z téhle doby.
00:13:15 Pamatuji si, jak byla nádherná noc a ticho, všechno už to leželo.
00:13:24 A já jsem se přece jen vyplazila ven.
00:13:30 A mně bylo jedno, jestli mě zastřelí nebo nezastřelí.
00:13:34 Já jsem na to ani nemyslela.
00:13:37 Když jsem se dostala ven z toho baráku,
00:13:41 to byla taková nádherná noc!
00:13:44 Tolik hvězd jako někde na horách, kdyby člověk byl.
00:13:49 A elektrické dráty kolem koncentráku zpívaly.
00:13:56 Větřík trochu vál a tak bylo slyšet dráty.
00:14:01 Já jsem tam ležela a říkám si, Bože můj, tak je ten svět nádherný,
00:14:08 ty hvězdy, ta hudba, a já zde ležím jako červ ve špíně.
00:14:16 To byl takový nejnižší bod, který jsem tam prožila.
00:14:27 Byly tam strašné věci. Například tam jedna holka utekla
00:14:33 a celý lágr, celá Osvětim, musela klečet.
00:14:39 Nevím, jak dlouho jsme klečeli.
00:14:42 Ale určitě to bylo aspoň 12 hodin,
00:14:45 na podlaze, která byla vlastně písek.
00:14:50 Všichni jsme měli krvavá kolena
00:14:53 a museli jsme klečet, až tu holku chytili.
00:14:58 Zlámali ji před námi ruce a nohy a pak ji hodili do plynu.
00:15:04 Potom k nám přišla naše velitelka,
00:15:12 že když přijede vlak druhý den,
00:15:21 že pojedeme do jiného koncentráku,
00:15:27 a jestli nepřijede, že půjdeme do plynu.
00:15:33 To je právě to, co se nikdy nemůže sdělit,
00:15:40 tu úžasnou efektivnost, chladnokrevnost,
00:15:45 organizaci toho vraždění.
00:15:48 Teď si představte, jak ti lidé tam jdou pořád pomaloučku,
00:15:54 hezky v pořádku, pět vedle sebe, na smrt, na hroznou smrt.
00:16:04 A ten černý mrak kouře, který tam dnem i nocí vystupoval,
00:16:11 protože oni se snažili co nejvíc lidí zlikvidovat,
00:16:15 a já jsem živa jedině proto, že už to nestačili.
00:16:18 Pamatuji se, jak jsem ležela na té haldě a stmívalo se,
00:16:24 byla noc a najednou proti mně přiletělo
00:16:30 velké chmýří z pampelišky.
00:16:33 A já jsem natáhla ruku a chmýří si mi sedlo na ruku.
00:16:38 A já jsem si říkala, třeba zrovna teď umírá maminka.
00:16:44 A druhý den přijel vlak.
00:16:49 Postupovali jsme a přesně přede mnou zařval chlap,
00:16:54 to už jsme byli blízko vlaku, konec, už je jich dost!
00:17:00 Tak začali křičet: Obrátit se!
00:17:05 A v tom u vlaku jedna dívka omdlela.
00:17:11 A tak ten esesák zařval: Ještě jeden kus!
00:17:18 Tak jsem se dostala z Osvětimi. Zázrak.
00:17:27 Odtud jsme jeli do jiného koncentráku.
00:17:31 Nechali nás tam několik dní jen tak ležet,
00:17:36 dokonce jsme nedostávali žádné jídlo,
00:17:39 a byli jsme z toho úplně zničení. A připravovalo se na evakuaci.
00:17:44 Popisovat ten pochod nemá cenu, hodně holek to nepřežilo.
00:17:53 Často jsme spali pod širým nebem ve sněhu.
00:17:59 Měla jsem tam dvě přítelkyně.
00:18:02 Přišla jsem k nim a řekla jsem,
00:18:04 poslechněte, holky, neblbněte, pojďte.
00:18:06 My chceme utéct, pojďte s námi.
00:18:09 Ta jedna by bývala šla,
00:18:13 ta druhá, mladší, říkala, já se strašně bojím.
00:18:18 Já jsem říkala, neblbni, co může být horšího
00:18:23 než být v situaci, v které jsme teď?
00:18:26 Když utečeme, dáváme si aspoň šanci, že to můžeme zvládnout.
00:18:31 A i kdybychom byli jen pár hodin na svobodě, tak to stojí za to.
00:18:37 Teď musím trochu předběhnout.
00:18:40 Náš pochod došel do Bergen-
-Behlsenu a tam bylo peklo...
00:18:46 Tam lidi šlapali po mrtvolách, byla tam epidemie tyfu,
00:18:53 to byl naprostý rozklad.
00:18:57 Nevím, jestli jste to někdy viděli v televizi v dokumentech,
00:19:01 jak tam přijdou američtí vojáci, co tam našli.
00:19:05 A ta jedna dívka, právě ta,
00:19:07 která by byla bývala s námi šla, taky zemřela.
00:19:12 Eva a Hanka se jmenovaly.
00:19:14 Ta druhá se zachránila,
00:19:17 ale celou tu dobu se tak strašně trápila proto,
00:19:21 že zamezila sestře, aby se zachránila,
00:19:26 že nakonec tomu nějak podlehla a spáchala sebevraždu.
00:19:30 A tohle je něco, co mě taky tak úžasně zasáhlo,
00:19:36 že člověk může spáchat sebevraždu,
00:19:41 že má dost odvahy spáchat sebevraždu,
00:19:45 což já bych nikdy nedokázala,
00:19:48 ale nemá dost kuráže, aby si život zachránila.
00:20:02 A tak jsme se s Haničkou rozhodly, že utečeme tu noc.
00:20:07 Přelezly jsme přes plot, potom přes druhý,
00:20:12 a holky říkaly, počkejte, za námi jde ještě jedna.
00:20:17 Ale ta už nedoběhla.
00:20:20 Slyšeli jsme výstřel a tu chudinku zastřelili.
00:20:24 Silnice už byly plné lidí,
00:20:28 všechno se evakuovalo a utíkalo od polských hranic,
00:20:34 takže my jsme se celkem ztratily.
00:20:42 Nemůžu vám říct, co to bylo za pocit být zase v Praze.
00:20:48 Celá ta léta, co jsme byli v koncentráku, nic,
00:20:53 žádná vidina nebyla tak krásná jako to,
00:20:56 že jednou budu zase v Praze.
00:20:59 Zajímavé je, že se mi strašně stýskalo po jedné věci:
00:21:03 v Lazarské ulici byl rozbitý chodník
00:21:07 a tam se vždycky držela louže.
00:21:10 A já když jsem vzpomínala na Prahu,
00:21:13 tak jsem ani nevzpomínala na Hradčany nebo Karlův most,
00:21:17 ale na louži, z které obyčejně pil nějaký pták.
00:21:21 Tak jsem si říkala, že až jednou budu zase u té louže, budu doma.
00:21:35 Jaro se rozvilo do krásy
00:21:37 a město žije zdánlivě klidně a normálně.
00:21:40 Ale pod tímto povrchem klidu se sbírají síly bouře,
00:21:43 která co chvíli propukne.
00:21:49 Noviny přinášejí zprávu o smrti netvora.
00:21:53 Konec je nedaleký.
00:21:55 Jednoho krásného dne jsem seděla u rádia
00:22:01 a slyším, jak rozhlas volá o pomoc.
00:22:05 Tak jsem vzala kus papíru, napsala jsem na to:
00:22:11 Smrt umřela, ať žije život!
00:22:15 A šla jsem do ulic, poprvé jako svobodný člověk.
00:22:19 Myslela jsem si, že budu pomáhat stavět barikády.
00:22:23 Ale když se začalo střílet, dostala jsem taky nějakou flintu
00:22:28 a já jsem promarnila nějakou tu kulku.
00:22:31 Pak jsem si uvědomila, že samozřejmě na to nejsem,
00:22:35 a šla jsem na středisko první pomoci pro zraněné.
00:22:42 V obvazišti ošetřili každého, kdo byl zraněný,
00:22:46 ať německý voják nebo naši lidé.
00:22:49 Ležel tam jeden voják, umíral,
00:22:52 říkal, že chce vodu, že chce napít. Tak jsem mu dala napít.
00:22:58 A ta dívka mi řekla, kdybych nevěděla,
00:23:00 že jsi byla v koncentráku, tak bych tě za tohle udala.
00:23:04 Doktor řekl: ošetřit Čechy a Němcům šlápnout na krk.
00:23:10 Nikdo nemohl být víc postižený Němci než já.
00:23:16 Ale přece když někdo umírá, už není nebezpečný.
00:23:20 Myslela jsem si, že bychom měli mít
00:23:24 velkorysejší vztah k celé záležitosti.
00:23:31 Já se zlobím s tím krkem. Co mám dělat?
00:23:35 Už jsem brala nějaké prášky ráno. Ale ono to moc nepomáhá.
00:23:40 -Ale není nic slyšet, ne?
-Vaječný koňak nebo becherovku.
00:23:44 Fakt? Tak já zkusím becherovku.
00:23:52 Pražané opouštějí své bojové úkryty,
00:23:55 zdraví se bratrsky s bratrskou armádou
00:23:58 a vědí už bezpečně, že jsou zas volní a svobodní.
00:24:04 Škrábla mě tam kulka, jenom tady přes nohu,
00:24:08 a kulhala jsem a pořád jsem se belhala po Praze.
00:24:12 Ale bylo tak nádherně, všechno v květu, bylo překrásné jaro,
00:24:17 a já jsem se belhala dolů ke Klárovu
00:24:22 a tam u mostu ležel v kaluži krve esesák v černé uniformě.
00:24:34 Až jsem se tam zastavila a podívala se na Prahu přes řeku
00:24:44 a říkala jsem si, tak teď,
00:24:48 v tomto okamžiku a na tomhle místě, končí válka.
00:24:54 Protože on je mrtvý a já žiju.
00:25:00 Spojenecká vojska otevřela brány koncentračních táborů
00:25:04 a vězňové se vracejí. Tolik jich bylo umučeno!
00:25:07 A ti, kteří se vrátili, mají za sebou hrůznou zkoušku.
00:25:12 Jaké to shledání s přáteli a s příbuznými.
00:25:15 A potom nastala sháňka, jestli ještě někdo žije z naší rodiny.
00:25:24 V rozhlase měli každý večer takovou relaci,
00:25:28 kde se hlásilo, kdo se vrátil do Prahy a kdo koho hledá.
00:25:35 A jeden večer hlásil hlasatel, že se vrátil do Prahy Ervín Bloch.
00:25:46 To bylo jméno mého táty.
00:25:49 A teď jsem si řekla, snad se přece stal nějaký zázrak,
00:25:54 snad ten můj táta se z toho nějak dostal.
00:25:58 Tak jsem hned druhý den ráno letěla k rozhlasu:
00:26:03 Voláme Ervína Blocha, aby se dostavil do rozhlasu,
00:26:07 že tu čeká na něho jeho dcera.
00:26:10 Načež ráno mi volal tenhleten pán, hrozně zlatý člověk,
00:26:15 a říká, víte, my jsme nenašli vašeho tatínka.
00:26:19 Později se ukázalo, že to byl jiný člověk, který měl stejné jméno.
00:26:24 Ale přihlásil se nám nějaký Rudolf Margolius z Německa
00:26:32 a ptá se, jestli vy jste Heda.
00:26:36 Večer děkujeme doktoru Margoliovi
00:26:40 za jeho zprávu o stavu tábora v Garmisch-Partenkirchenu
00:26:45 a oznamujeme mu, že jeho žena Heda je v Praze.
00:26:50 Řekla jsem, jestli nás poslouchá,
00:26:53 to musí být bezvadné, ten má asi radost.
00:26:56 Načež jsem zjistila později, že hlasatel ten večer řekl:
00:27:01 Děkujeme Rudolfu Margoliovi,
00:27:06 že se vypnula elektřina v celém Garmisch-Partenkirchenu.
00:27:10 A Rudolf neslyšel ani slovo.
00:27:12 A když přijeli na nádraží, tak prý zůstali všichni ve vlaku
00:27:15 a Rudolf šel telefonovat do rozhlasu.
00:27:18 A když vylezl z budky, celý vlak zařval: Je to Heda?
00:27:24 A Rudolf kývl, že jo. Tak všichni vyskákali a šli domů.
00:27:28 A potom začal zase nový život.
00:27:31 Slavnostního navrácení Národního divadla
00:27:34 se zúčastnil prezident Edvard Beneš s chotí a členové vlády.
00:27:38 Navrácení Národního divadla československému lidu
00:27:42 bylo Smetanovou Libuší povýšeno na věčný symbol naší revoluce,
00:27:46 neboť právě tyto dny naplňují Smetanův jasnozřivý odkaz.
00:27:55 Pořád jsme byli ve stínu toho, že jsme jenom my dva,
00:28:00 že z jeho rodiny a z mé rodiny jsme se vrátili jenom my dva.
00:28:07 Chtěla jsem mít svůj život.
00:28:09 Chtěla jsem se zrekonstruovat jako ženská trošku,
00:28:13 abych měla stejné zájmy a cíle, co mají jiní lidé.
00:28:22 Ale po tom, co jsme prožili,
00:28:25 to vlastně ani dost dobře nebylo možné.
00:28:28 Lidé, kteří prožili to, co my,
00:28:33 většinou měli pocit, že jejich život nepatří jenom jim,
00:28:43 že přežili jen proto, že zázraky, které se staly, aby přežili,
00:28:51 protože každý přežil jen zázrakem,
00:28:54 že se staly proto, abychom něco ze života udělali,
00:28:59 abychom nežili jen sami pro sebe, že musíme za ty mrtvé,
00:29:05 za své povražděné rodiče a sourozence
00:29:10 a všechny lidi, kteří tolik trpěli,
00:29:16 že se musíme postarat, aby se to nemohlo už nikdy opakovat.
00:29:35 To, že lidi jako Rudolf, nesmírně inteligentní lidé,
00:29:45 se dali nakonec ke komunismu, bylo selhání rozumu,
00:29:51 protože všechny emoce převážily v tomhle případě.
00:29:55 Hlavní argument komunistů byl v tom,
00:29:58 že my to budeme dělat všechno jinak.
00:30:01 Komunisté vždycky hráli na ty nejlepší vlastnosti člověka,
00:30:07 na altruismus, schopnost obětovat se sám,
00:30:10 na víru v lidi, v dobro, které v každém člověku je,
00:30:14 a to všechno byly samé nebezpečné věci.
00:30:17 Příliš mnoho optimismu je velice nebezpečná věc.
00:30:23 To vždycky, když jsem říkala, poslechni, Rudolfe,
00:30:26 mně je to všechno takové divné,
00:30:28 trochu podobné, jako když byl Hitler v Německu,
00:30:31 takové to zbožňování nějakých lidí.
00:30:34 A on říká, prosím tě, to je Rusko,
00:30:37 to je úplně něco jiného, než co jsme my.
00:30:39 A potom byly volby a já jsem nevolila komunisty,
00:30:43 volila jsem sociální demokraty,
00:30:46 ale myslím, že Rudolf komunisty volil.
00:30:48 Potom krátce nato přinesl přihlášku do komunistické strany.
00:30:53 A já jsem to pořád nechtěla podepsat.
00:30:56 A Rudolf říká, co prosím tě, co z toho děláš?
00:31:01 Když tam nebudeš chtít být, tak zase vystoupíš.
00:31:09 Nicméně jsem znala celou řadu takových lidí,
00:31:14 kteří byli skutečně idealisté, kteří nechtěli nic pro sebe,
00:31:18 kteří si nechtěli polepšit nebo udělat kariéru.
00:31:22 Chtěli vybudovat společnost,
00:31:25 kde by se nemohl žádný útisk už nikdy opakovat.
00:31:29 A nějak pominuli jednu důležitou záležitost:
00:31:34 že se nesmí člověk vzdát své svobody.
00:31:38 A to se jim stalo osudným.
00:31:44 A pak se nám narodil syn, zdravý, krásný kluk.
00:31:51 Měl načesaného kohoutka, hrozně pěkný malý kluk,
00:31:58 a já jsem si pomyslela,
00:32:01 že skutečně ta naše rodina existuje dál.
00:32:04 To bylo něco tak úžasného, taková nádhera.
00:32:08 Byl to nejšťastnější okamžik, který jsem v životě měla.
00:32:16 Je jarní ráno Svátku práce.
00:32:19 Svátku, o němž řekl největší člověk naší epochy,
00:32:23 Josef Vissarionovič Stalin:
00:32:27 Právě v takový den bylo do celého světa otevřeně a hlasitě vyhlášeno,
00:32:32 že dělnictvo přináší lidstvu jaro a osvobození z pout kapitalismu,
00:32:38 že dělnictvo je povoláno obnovit svět
00:32:40 na podkladě svobody a socialismu.
00:32:45 A Rudolf přišel a řekl, já jsem dostal nabídku,
00:32:51 že mám přijmout místo ve vládě, ministra zahraničního obchodu.
00:32:58 A já jsem říkala, prosím tě, nedělej to.
00:33:03 A on řekl, já to nechci dělat,
00:33:06 ale dostal jsem to jako rozkaz a musím.
00:33:09 Už to celé, že někdo dostane rozkaz, aby vzal místo...
00:33:13 A to byl začátek celého neštěstí.
00:33:17 To byla oslava na Hradě, velká sláva,
00:33:23 a my jsme tam taky museli jít s Rudolfem.
00:33:27 Já jsem se na ně podívala a řekla jsem,
00:33:30 Rudolfe, proboha, podívej se na ty lidi,
00:33:33 copak nevidíš, co je to za lidi?
00:33:37 Už jenom to, jak se chovali, jak vypadali.
00:33:41 To hned ilustrovalo, co to bylo za společnost.
00:33:45 Ta vyparáděná žena dělnického prezidenta,
00:33:51 vypadala jako ověšená, že zrak přecházel z briliantů.
00:33:59 Už jen instinktivně při pohledu na ty lidi jste viděl,
00:34:06 že tohle není žádná ušlechtilá parta lidí,
00:34:09 to jsou lidi, kteří to nemůžou myslet docela dobře s touto zemí.
00:34:15 Rudolf tohle nechápal, a taky to potom nechtěl vidět,
00:34:21 že pořád chtěl důvěřovat tomu, co dělal. Nebyla to dobrá doba.
00:34:34 V roce 1951 začalo velké zavírání.
00:34:39 Tak jsme říkali, jak je to možné,
00:34:41 takoví dobří lidé, a oni to byli zrádci, oni to byli sabotéři.
00:34:45 Přece by je nezavřeli, kdyby se něčím neprovinili.
00:34:51 Potom se ukázalo, že většina zavřených jsou Židi.
00:34:56 Říkala jsem, Rudolfe, není ti to divné,
00:35:01 že tolik Židů je mezi zavřenými?
00:35:04 A Rudolf říká, prosím tě, jak můžeš něco takového vyslovit,
00:35:08 jak můžeš myslet, že komunista může být antisemita?
00:35:11 To je jedna z hlavních zásad komunismu,
00:35:15 že všichni lidé jsou si rovni a nemá žádný význam,
00:35:20 jestli je to černoch nebo běloch nebo kdokoli.
00:35:28 Všechno se to hromadilo, ta šílená situace v zemi.
00:35:33 Pořád se chystala měnová reforma, pořád lidé měli strach,
00:35:38 nikdo si netroufl slovo říct, byly fronty u všech obchodů.
00:35:42 Nejlepší závod okresu Praha-sever Rudý Letov byl přejmenován
00:35:48 na Letecké závody Rudolfa Slánského.
00:35:50 Pracující vyjadřují tak vděčnost a lásku
00:35:53 ústřednímu tajemníkovi Komunistické strany Československa
00:35:56 Rudolfu Slánskému, jednomu z předních bojovníků
00:35:59 za vítězství dělnické třídy Československa.
00:36:04 My jsme si tenkrát sedli a já jsem řekla, podívej, Rudolfe,
00:36:11 tohle nejde takhle dál, tahle země je úplně v rozkladu
00:36:15 a já mám o tebe strašný strach a myslím si, že to, co se tu děje,
00:36:19 je lumpárna první třídy, že to všechno je podvod,
00:36:23 že je to podvod na takové chlapáky, jako jste byli vy, vy idealisté,
00:36:26 kteří se dnes třesete, když zazvoní zvonek u dveří.
00:36:31 Je to všechno to nejhorší svinstvo a špatně to dopadne.
00:36:37 A přesně si pamatuji tu scénu, kdy Rudolf takhle stál,
00:36:42 šel k oknu, díval se ven a říkal, jestli je to pravda, co říkáš,
00:36:50 jestli to všechno byl podvod a špatnost,
00:36:55 tak já jsem spoluviník na velkém zločinu.
00:36:59 A jestli to skutečně tak je, kdybych se o tom přesvědčil,
00:37:04 tak nebudu moc žít, tak bych nechtěl a nemohl bych žít.
00:37:09 A to byl náš poslední vážný rozhovor, který jsme měli.
00:37:13 To byl konec roku 1951.
00:37:18 Byla jsem hrozně ošklivá a druhý den mě to mrzelo.
00:37:22 A když bylo k večeru, tak jsem mu zavolala do kanceláře a řekla jsem,
00:37:26 kdy přijdeš, přijď brzy a tak jsem si myslela, že se udobříme.
00:37:31 O půlnoci zaklepalo na dveře pět mužů,
00:37:37 kteří měli Rudolfovu aktovku a oznámili,
00:37:42 že zatkli mého muže a že musí udělat domovní prohlídku.
00:37:48 Pak nastala doba, kdy jediné, co jsem mohla dělat,
00:37:51 bylo psát dopisy, chodit za lidmi, kteří mě nepřijali.
00:37:56 Já jsem potom přišla o místo, musela jsem opustit nakladatelství.
00:38:01 A nastaly velice těžké časy,
00:38:03 protože jsem nemohla žádnou práci dostat.
00:38:06 Takže ono to všechno bylo velmi špatné
00:38:08 a nakonec jsem se těžce rozstonala. A jelikož jsem byla vyvrhel,
00:38:14 tak ani žádný doktor ke mně nechtěl přijít.
00:38:17 Dukelští ve čtvrtém roce pětiletky dokázali,
00:38:21 že ani takoví záškodníci, jako byla banda Slánského,
00:38:25 nemohou zastavit lid Československa na jeho cestě k socialismu.
00:38:29 Pod vedením KSČ se soudruhem Gottwaldem
00:38:34 vpřed do pátého roku pětiletky!
00:38:36 Tak nakonec mě dostali do nemocnice na Bulovku
00:38:41 a najednou tam přišla kolportérka, taková babka hubatá,
00:38:47 a křičela: Podívejte se na ty svině, co nám provedly,
00:38:54 všechny je musí pověsit, zrádci!
00:38:58 A já jsem říkala, proboha, co se děje?
00:39:10 Tak jsem si vzala ty noviny a tam to samozřejmě bylo oznámeno.
00:39:16 Bylo to 14 lidí,
00:39:19 z toho 11 mělo napsáno u jména "židovského původu".
00:39:25 No a mezi nimi Rudolf Margolius, židovského původu.
00:39:30 Když se ozývaly hlasy lidu proti sionistům,
00:39:33 spustili pokřik o nebezpečí antisemitismu.
00:39:36 Aby zakryli, že prosazují třídní zájmy židovské buržoazie
00:39:41 a spojují se přes světový sionismus s americkým imperialismem.
00:39:47 Přiznávám, že jsem vešel ve spojení a ve styk
00:39:54 s představitelem angloamerických imperialistů
00:39:58 a jejich výzvědné služby,
00:40:02 který se vměšoval do vnitřních záležitostí lidu.
00:40:07 Byla tam jedna velmi slušná sestra,
00:40:10 kterou jsem tam slyšela, že vykládala druhé sestře,
00:40:17 že to je úplný nesmysl, celý ten proces,
00:40:20 že ti lidé se sami obviňují, že to vůbec nemůže existovat,
00:40:24 aby se lidé postavili před soud a začali vykládat,
00:40:28 co všechno udělali za zločiny, že je to všechno nějaký podvod.
00:40:33 Podařilo se mi s ní promluvit a poprosit ji,
00:40:37 aby mě vzala k sobě do pokoje,
00:40:40 abych mohla poslouchat rádio, když Rudolf bude před soudem.
00:40:45 Ona byla skutečně velmi hodná.
00:40:47 Vzala mě na kolečkovou židli a odvezla mě do své komůrky.
00:40:58 A potom jsem, poprvé po té dlouhé době, slyšela Rudolfa.
00:41:03 Ale já jsem nepoznala jeho hlas.
00:41:06 On mluvil jako stroj a říkal úplně neuvěřitelné věci na sebe,
00:41:13 jak jeho rodiče byli nepřátelé, kapitalisti,
00:41:17 o sobě, že za války byl v Londýně,
00:41:21 kde připravoval proti Sovětskému svazu nějaké pikle,
00:41:27 přičemž on byl celou tu dobu přece v koncentrácích.
00:41:31 Prostě úplné blbosti.
00:41:34 A já si dodnes myslím, že dostal nějaké injekce,
00:41:39 že byl v nějakém omámení.
00:41:43 Občané soudci, ve jménu našich národů,
00:41:48 proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali,
00:41:52 ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli,
00:41:57 žádám pro všechny obviněné trest smrti!
00:42:01 Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst
00:42:05 bez nejmenšího slitování,
00:42:08 nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady.
00:42:14 Ještě jsme měli spolu poslední rozhovor.
00:42:23 To bylo den předtím, než byl rozsudek proveden.
00:42:30 A já jsem ještě byla nemocná, ležela jsem v posteli
00:42:35 a přišli dva nebo tři policajti v civilu a řekli mi,
00:42:45 máte poslední možnost mluvit se svým mužem,
00:42:50 ale jestli jste nemocná, tak my zase půjdeme.
00:42:53 Já jsem začala hrozně křičet, aby počkali, že se obléknu a půjdu.
00:42:58 Tak mě zavedli do místnosti,
00:43:01 která byla přepažená dvojitou drátěnou sítí.
00:43:11 A já jsem se zahákla rukama o tu síť
00:43:18 a potom na druhé straně přivedli Rudolfa.
00:43:25 Já jsem ho ani pořádně přes tu síť nemohla vidět.
00:43:32 A říkala jsem si, proboha, co si asi pomyslí, jak vypadám,
00:43:39 že jsem byla tak zničená z té nemoci,
00:43:44 a Rudolf se podíval a říká, ty jsi taková krásná,
00:43:50 já jsem se tak bál, že nepřijdeš.
00:43:54 Já jsem říkala, Rudolfe, co s tebou udělali,
00:43:57 že sis mohl myslet, že nepřijdu?
00:44:01 A potom jsme si povídali. Hlavně o Ivanovi.
00:44:07 A já jsem se rozhodla, že nesmím brečet.
00:44:11 A my jsem se na sebe usmívali nakonec.
00:44:14 Já jsem mu přinesla Ivanovy fotografie
00:44:20 a prosila jsem je, aby mu je dali.
00:44:25 Oni říkali, to není dovoleno.
00:44:29 My jsme byli tak daleko od sebe,
00:44:32 já jsem se pořád snažila protáhnout ruku tou sítí
00:44:37 a dotknout se jeho ruky, ale to taky nebylo možné.
00:44:40 Říkala jsem, nenecháte nás ani naposledy, abychom si podali ruku?
00:44:45 Ne, to je zakázáno.
00:44:48 No tak jsme si povídali.
00:44:52 A Rudolf říkal, vzpomeň si,
00:44:56 jak nejdůležitější věci v mém životě
00:44:59 se staly třetího nebo třináctého.
00:45:04 Zítra je třetího a mně je 39 let, třikrát 13 let,
00:45:11 a naše manželství trvalo 13 let.
00:45:21 A potom nás nechali chvíli mluvit.
00:45:27 A já jsem říkala, to bylo těžkých 39 let, co on prožil.
00:45:35 Ale že aspoň měl jednu věc:
00:45:37 měl ženskou, která ho milovala a vždycky mu věřila.
00:45:41 Že jsem mu vždycky věřila a věřím.
00:45:46 A myslím, že to ho potěšilo.
00:45:49 Potom už mu pokynuli, že má odejít, a on se ještě zastavil a řekl:
00:45:55 Víš, já jsem v poslední době četl moc hezkou knihu.
00:46:02 Jmenovala se "Lidi s čistým svědomím".
00:46:06 To bylo poslední, co mi řekl.
00:46:15 Policajti na obou stranách nám pokynuli, že je konec,
00:46:20 a Rudolf se otočil, šel ke dveřím
00:46:25 a tam se zastavil a podíval se na mě.
00:46:34 A to bylo snad to nejdůležitější, nejhorší a zároveň nejkrásnější,
00:46:40 co jsem v životě zažila.
00:46:55 Člověk by tak rád věřil, že po smrti něco je, nějaké vědomí,
00:47:00 které třeba poletuje a ví o tom,
00:47:02 že má hodného syna a hodná vnoučata.
00:47:06 To by bylo hezké, ale člověk se na to nemůže spolehnout.
00:47:12 Jednu věc vím, že on nebude úplně mrtvý, dokud já žiju.
00:47:25 Já jsem se nezmínila o tom, že mi říkal,
00:47:28 že je v cele s člověkem, který také miluje hudbu,
00:47:32 a že se snažili zahvízdat si celý Dvořákův cellový koncert.
00:47:36 To byla naše nejmilejší skladba.
00:47:40 A říkal, že myslí, že už se jim to podařilo.
00:47:55 Já jsem tehdy žila ve velké izolaci.
00:48:00 Na jedné straně lidé, kteří se mě báli
00:48:04 a nechtěli se kompromitovat tím,
00:48:06 že by se se mnou třeba zastavili na ulici.
00:48:09 Každý se vyhýbal obloukem, když jsem šla.
00:48:12 Tak jsem se naučila vystačit si sama.
00:48:15 Vždycky když mi bylo mizerně, šla jsem dolů k Vltavě.
00:48:22 Nevím, jestli ještě vůbec budou ty schody existovat,
00:48:26 šly dolů schůdky k Vltavě z nábřeží,
00:48:30 a tam jsem si vždycky na schůdky sedla,
00:48:34 dívala se na řeku a okolí,
00:48:39 poslouchala jsem, jak řeka trochu šumí,
00:48:43 a za chvíli se mi zdálo, že už nejsem tak sama.
00:48:49 Ivan vyrůstal, velice se podobá otci, hlavně povahou.
00:49:01 Je to hodný člověk, velice ušlechtilý.
00:49:35 Rok 1968, teď se o tom mluví většinou s pohrdáním,
00:49:42 ale pro mě to byla snad nejúžasnější doba v mém životě.
00:49:46 A když byla okupace, to byla noc, a právě Jan Hanuš, dobrý přítel,
00:49:54 mi zatelefonoval ve 2 nebo 3 hodiny v noci a říkal,
00:50:01 že jsme obsazováni ruskými letadly.
00:50:05 A já jsem to nemohla pochopit.
00:50:08 Snad se budeme konečně jednou bránit.
00:50:12 Když jsme se nebránili Hitlerovi, neubránili jsme se bolševismu,
00:50:16 snad teď se ubráníme okupaci.
00:50:19 Já nemohu na tu dobu zapomenout, protože to byla taková ukázka,
00:50:23 co se dá dělat a jaká je tohle vlastně dobrá země a dobří lidé,
00:50:29 že jenom potřebují, aby měli svobodu a důvod se bránit,
00:50:34 aby jejich život stál za to.
00:50:37 Poslouchala jsem rozhlas a televizi,
00:50:39 tam říkali, že přijel Varšavský pakt a že bloudí,
00:50:46 tak si říkám, co kdyby se sundala jména ulic z domů,
00:50:52 to by se teprve nevyznali.
00:50:54 Podívala jsem se z okna
00:50:56 a tam stojí pán na štaflích a sundává znak z ulice.
00:50:59 Tak jak lidem to úplně stejně myslelo,
00:51:02 to bylo úplně jako jedna velká bytost.
00:51:05 Já jsem se připravovala na to, že budeme zase v nějakém podzemí.
00:51:11 A najednou když jsem šla domů,
00:51:16 šla jsem kolem domu, kde byl Klub spisovatelů,
00:51:25 a tam ve dveřích stál obrovský ruský voják s flintou,
00:51:34 tak já si řekla, copak jsem úplný idiot, co si myslím, co dělám,
00:51:42 zase zalezu někam do díry, zase budu hrbit hřbet,
00:51:47 zase nebudu moct nic udělat, budu svázaná na rukou a na nohou
00:51:53 a budu poslouchat nějaké idioty?
00:51:57 Tak se mi rozsvítilo v hlavě a já jsem letěla domů,
00:52:02 sbalila jsem zase malý kufříček, sebrala jsem se a šla do vlaku.
00:52:07 Tam bylo narváno, každý byl úplně zničený.
00:52:13 Takový smutný vagon to byl.
00:52:16 Bylo to nejen proto, že člověk musel opustit svou zemi a všechno,
00:52:21 přátele, vzpomínky, svou rodinu,
00:52:25 a nevím, co všechno lidi nechávali za sebou, všechen svůj majetek,
00:52:30 ale i proto, že se museli vzdát té ohromné lůze.
00:52:39 Přijela jsem hned začátkem 90. roku,
00:52:45 ale zpátky jsem se nemohla vrátit,
00:52:48 protože jsem ještě dosluhovala na Harvardu
00:52:50 a manžel taky musel pracovat do penze.
00:52:53 V roce 1996 na jaře jsme se přestěhovali sem. Nadobro.
00:53:02 Mně se často ptali lidé, se kterými jsem o těchhle věcech mluvila,
00:53:09 co si myslím, že bylo horší, jestli nacismus nebo komunismus.
00:53:13 Je to velmi těžko rozhodnout, ale já si myslím,
00:53:18 že nacismus byl jasně gangsterská ideologie,
00:53:23 která vyzývala lidi k nejhoršímu jednání, k válce,
00:53:31 k tomu, že se měli pokládat za lepší a vyšší tvory než ostatní,
00:53:39 že mohli beztrestně vraždit lidi a krást.
00:53:45 Kdežto komunisté chytali lidi za jejich altruismus,
00:53:52 za jejich dobrotu, lákali je na velké ideály lidstva,
00:53:56 takže se velmi těžko dá říct, co bylo vlastně horší.
00:53:59 Ale já myslím, že s komunismem to bylo proto, že déle vydrželi,
00:54:04 a mohli toho zla napáchat mnohem víc než nacisti.
00:54:13 A přesto se stalo, že někdo přežil,
00:54:18 začal nový život, měl děti a pracoval a byl užitečný
00:54:25 a díval se na kytky, chodil do lesa a plavat do moře
00:54:32 a prostě život šel dál.
00:54:37 A to je jediné, co já si můžu myslet.
00:54:40 Když to bylo nejhorší, tak jsem řekla,
00:54:43 přece jen život může být dobrý.
00:54:47 Dvakrát se mi to nepovedlo a bylo to pokaždé velice špatné,
00:54:51 ale já mám teď, jak říkám, opravdu budoucnost v malých dětech
00:54:57 a vzpomenu si na Viktora, který byl velice výborný člověk.
00:55:02 Tak co, není čeho litovat. Kdo vyhrál?
00:55:05 Stalin je v háji, Hitler je v háji, já tu jsem pořád.
Životní osudy paní Hedy Margoliové-Kovalyové svými proměnami překonávají veškerou fantazii.
Heda Blochová se narodila v židovské rodině spoluzakladatele známé pražské továrny Koh-i-noor. Provdala se za doktora práv Rudolfa Margolia. Brzy poté byli oba i s rodinou paní Margoliové odvezeni do ghetta v Lodži. Prožili tam několik let. Poté byli všichni deportováni do Osvětimi. Tam se viděli naposledy. Díky šťastné náhodě byla paní Heda po několika měsících převezena do dalšího tábora a zařazena do pochodu smrti. Podařil se jí útěk a tak se zachránila. To se psal únor 1948. Boj o přežití pokračoval. Heda se dramaticky protloukala i v Praze, kde ji nikdo z bývalých „přátel“ nechtěl ubytovat. Optimistická povaha a činorodost jí pomohly opět přežít.
Její manžel – JUDr. Margolius – prošel rovněž několika koncentračními tábory a po osvobození se vrátil a shledal se svou ženou. Avšak tragická životní zkušenost byla jedním z impulzů jeho příklonu ke komunistické ideologii a vedla i ke vstupu do KSČ. Po únoru 1948 přijal funkci náměstka ministra obchodu a v rámci stranických čistek padesátých let se pak stal jednou z obětí procesu s Rudolfem Slánským. Odsouzen k smrti za zločiny, které nespáchal.
Heda Margoliová prožila osud manželky „zrádce lidu“, tak jako mnohé další. Ponižování, diskriminace i další životní peripetie ji – tentokrát už jako manželku Pavla Kovalyho (pod jehož jménem překládala m. j. i Chandlera) – po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 dovedly až k emigraci.
Do České republiky se vrátila teprve po roce 1989. V dokumentu nazvaném „Hitler, Stalin a já“ vypráví svůj životní příběh, který se na pozadí výjimečných archivních záznamů stává strhujícím obrazem dvacátého století se dvěma drtícími totalitními režimy, procházejícími Evropou a ovlivňujícími osudy jejich obyvatel.