Klaun, herec, mim, dramatik, scenárista, valašský král a svérázný bavič v jedné osobě. Jeho příběhy zaznamenali G. Agathonikiadis a J. Someš
00:00:21 Nejstarší vzpomínku z dětství na otce mám asi...
00:00:24 Čekání, čekání na tatínka. Nevím úplně přesně.
00:00:28 Když jsme bydleli v Ruzyni, pamatuji si,
00:00:32 že vždycky říkal, že to jsou Vizovice u Prahy.
00:00:52 Byli jsme tam právě s tátou jednou na výletě po kořenech.
00:00:57 Jeli jsme se tam podívat.
00:01:00 Já mám tu paměť fragmentovou samozřejmě,
00:01:03 ale ukazoval mi dům, tady jsem chodil do školy.
00:01:07 Tady je tvůj dědeček a babička, ale byli jsme tam spolu, ano.
00:01:26 Náš Bolek je z Vizovic!
00:01:29 Polívka už tady není.
00:01:30 Prosím vás, on mě pozval, my jsme totiž spolužáci, víte?
00:01:38 Ano, přátelé.
00:01:47 Já jsem jeho spolužačka. My jsme studovali stejnou
00:01:51 Střední všeobecně vzdělávací školu ve Vizovicích.
00:02:03 ZPĚV
00:02:05 Když někdo z nás je dítě, parta ho nezklame.
00:02:08 Řeků se nebojíme, jsme přece Trojané.
00:02:12 A proto každý řecký pes se bojí Trojanů.
00:02:16 Nečeká na ránu. Ví, že by šel k pánu.
00:02:20 Na život, na smrt spolu jdem, rameno k rameni.
00:02:25 Trojané jsme my!
00:02:30 To byla naše hymna.
00:02:34 Je to píseň ze hry Trojané, ve které Bolek hrál hlavní roli.
00:02:40 To byla hra, já jsem hrál židovského chlapce Levina,
00:02:44 kterého se zastane celá třída, tam hrál učitel Velísek.
00:02:49 Jeden učitel si na něj zasedne, je to východoněmecká hra po válce.
00:02:55 Oni se všichni ti Trojané seberou a utečou do lesů
00:03:00 a tam rodičům dávají najevo, že dokud se takto bude chovat
00:03:04 ten pan učitel, tak oni se nevrátí.
00:03:07 Já jsem hrál toho Levina.
00:03:09 Tehdy zjistil, že je velký komediant,
00:03:12 protože zaujal všechny lidi.
00:03:14 Já tady mám ze soukromého archivu jeho prvního režiséra pana Sulíčka.
00:03:21 Bohužel se dochoval jenom tento plakát,
00:03:26 kde nejsou uvedeny osoby a obsazení,
00:03:30 ale je to tady napsáno - v režii a úpravě Zdeňka Sulíčka
00:03:35 na scéně Svatavy Dobiášové, sobota 26. března 1966.
00:03:40 Charleyova teta.
00:03:43 Pan Sulíček přišel za naším tatínkem,
00:03:47 zavřeli se v obýváku nebo šli do obýváku,
00:03:51 tam popíjeli a já jsem tušil, proč pan Sulíček přišel,
00:03:55 protože šel požádat mého otce, kolegu, ochotníka a přítele,
00:04:00 jestli toho Bolka ten táta na tu roli dá, půjčí.
00:04:07 Tak po té diskusi s rozzářenýma očima:
00:04:10 Tak Bolku, tady pan Sulíček nabízí...
00:04:14 To bylo jak v Hollywoodu, rozumíš?
00:04:16 Nabízí ti roli, jmenuje se to Charleyova teta.
00:04:20 Neboj se, je to titulní role, neboj se.
00:04:23 Budeš hrát chlapa, který se převleče...
00:04:26 Popsali mi, o co jde, tak já jsem samozřejmě souhlasil.
00:04:29 Pak Bolek hrál Charleyovu tetu, nám se úžasně líbila.
00:04:33 Pak jsme viděli ve Zlíně v divadle pana Lipského, jubilanta.
00:04:38 Já se hluboce panu Lipskému omlouvám,
00:04:42 ale tenkrát jsme říkali: Bolek byl lepší.
00:04:46 Já jsem byl syn ochotníka, který nejenom hrál,
00:04:50 ale také čas od času režíroval, a oni měli sekci loutkové divadlo,
00:04:54 obrovské marionety, které jsme vodili z můstku,
00:04:58 a byli jsme rozděleni na vodiče a mluviče.
00:05:01 Já jsem byl mluvič, měli jsme tady lampičky,
00:05:04 měli jsme tam texty a sledovali jsme,
00:05:07 Míček Flíček a různé kašpárky, všechno jsme takhle mluvili.
00:05:12 Těšili jsme se, až jednou budeme povýšeni na vodiče.
00:05:16 Dodnes umím lehounce ovládat loutku,
00:05:21 že i Hurvínek byl překvapen, jak ho ovládám.
00:05:25 Umím to i s těma rukama, trošku to umím pořád.
00:05:30 V Luhačovicích jsem byl na procházce s rodiči.
00:05:35 Byl tam pan Hába a paní Hábová a naši přátelé.
00:05:40 Teď je ta procházka.
00:05:45 Pan Hába byl tzv. panský kočí, on měl takový neduh řidičů,
00:05:50 kteří pořád sedí, on měl takovou chůzi,
00:05:55 tak já jsem šel jako pan Hába a oni se všichni začali smát.
00:06:00 To mě bavilo, že oni poznali, že to třináctileté dítě
00:06:04 nebo dvanáctileté dělá pana Hábu a dělá ho tak dobře,
00:06:08 že jediný pan Hába nevěděl, čemu se smějí.
00:06:12 Jeden z jeho tiků, jestli si vzpomínáte,
00:06:15 on pořád seděl a stále si ten nos rovnal
00:06:19 takto na druhou stranu.
00:06:21 Já si s ním pamatuji...
00:06:24 Vztah k dobrému moku jsme měli jak já, tak on,
00:06:29 takže místo stravenek na obědy jsme si kupovali
00:06:33 víno za deset korun sedmičku a chodívali jsme k nim
00:06:37 pařit do domečku a paní Polívková byla velice tolerantní dáma,
00:06:42 která nás nikdy nevyhodila, která vždycky jenom spráskla ruce.
00:06:46 Prosím vás, buďte tam hodní.
00:06:49 Pavla, také naše spolužačka, tam dokonce jednu dobu bydlela u nich.
00:06:53 -Ale ne s Bolkem.
-Ne s Bolkem.
00:06:57 My jsme mu říkali Bolku, Bolečku, Bolínku.
00:07:02 On byl skvělý, to byl génius.
00:07:05 Ornitolog.
00:07:09 Paleontolog.
00:07:12 A sportovec! To byl sportovec!
00:07:18 Tatínek se tiše radoval, že bych mohl být hercem,
00:07:21 protože to byl jeho sen, maminka to nepodporovala.
00:07:26 Protože jsem se celkem dobře učil, tak myslela,
00:07:30 že bych mohl být spíš nějakým doktorem.
00:07:34 Já jsem chtěla být herečka
00:07:36 a chtěla jsem hrát princezny asi v deseti letech.
00:07:39 Chodila jsem k mojí babičce Jiřině Steimarové na dramaťák.
00:07:42 Ona byla hrozně ostrá paní.
00:07:44 Moje máma ani táta nechtěli, abych byla herečka.
00:07:47 Říkali, že na to nemám povahu.
00:07:57 Já jsem si zažil Monteky a Kapulety,
00:08:00 kdy můj táta mi zakázal kamarádit s mým kamarádem, který přišel,
00:08:04 když jsme byli ve druhé třídě, přišel Mirek
00:08:07 a jeho táta byl dělnický ředitel v té pálenici.
00:08:13 Tatínek mi zakázal s ním kamarádit, protože jeho táta byl komunista.
00:08:17 Já si můžu klidně říci, co si myslím.
00:08:19 Teďka ti to tady také klidně řeknu, že jo?
00:08:22 Hlavně neřvi, vole, nebo tě udá školník a máš po škole.
00:08:24 Tak mi to řekni! Co mi tady asi teďka řekneš?
00:08:26 -Co?
-Co mi řekneš? Předveď mi to!
00:08:28 -Já ti to řeknu klidně. Víš, co si myslím? -No.
00:08:31 Komunismus opium lidstva.
00:08:33 Komunismus, jste všichni hajzli, svině, zloději.
00:08:36 -To známe.
-A zrádci.
00:08:39 Se Sovětským svazem přišla bída na zem.
00:08:42 Je to nádherné, tohle zažít na vlastní kůži.
00:08:46 Rodič, tatínek ti zakáže kamarádit s někým
00:08:49 a ty nevíš vůbec proč.
00:08:51 Tohle je moje Côte d'Azur, moje Azurové pobřeží.
00:08:56 Co to kreslíte?
00:08:59 To, co vidíte.
00:09:02 Odpovězte, nač jste byl tázán. Copak vy neumíte číst?
00:09:07 Na hloupé otázky já neodpovídám.
00:09:12 Co jste to říkal?
00:09:14 Je možné, doktore, že by bezpečnost v našem státě byla nedoslýchavá?
00:09:23 Já nevím, mně už je to trapné, já vždycky o tátovi básním.
00:09:27 Je to trapné zase znova básnit, ale prostě...
00:09:32 Táta když se projeví jako člověk, že se třeba rozčílí, zažárlí
00:09:37 nebo něco takového, tak pro mě je to vždycky
00:09:42 úžasný zážitek, že i ten moudrý táta
00:09:46 umí být člověkem a úplně normálně se naštvat.
00:09:51 Považuji tátu za úžasného člověka, i když s námi třeba
00:09:56 netrávil dětství nebo nebyl ten ideální otec,
00:10:00 kterým by asi otcové měli být,
00:10:05 tak pro nás je úplně ideální otec a všichni ho zbožňujeme.
00:10:13 To víš, je to křehké.
00:10:14 Být s vlastním dítětem na scéně je křehké,
00:10:17 protože to se neubráníš tomu, abys pozoroval.
00:10:21 Neubráníš se potom takové umně pečlivě skrývané otcovské kontrole
00:10:26 nebo rodičovské kontrole.
00:10:29 A když se vracela na zkoušku třeba z nějakého flámu,
00:10:33 tak jsem jí řekl otcovsky:
00:10:36 Aničko, začínáš být ve věku, kdy ten flám je na tobě vidět.
00:10:40 Tak ona se potom třeba i zamyslela chvilku
00:10:44 a přišla až za tři dny z flámu.
00:10:47 Prosím vás, myslíte, že by mě nepřijala, kdyby viděla,
00:10:52 jak vypadám, teda komu jsem podobný?
00:10:56 To nevím.
00:11:03 Polívkovi, ne? Paní doktorko!
00:11:06 Tam opravdu nemůžete! Už jsem vám to říkala.
00:11:09 Bože, ten Polívka už je taky cvok.
00:11:11 Mě formoval většinou obdiv k němu, osobní i profesní,
00:11:15 takže já jsem vychován z tátovy strany spíše tak,
00:11:19 že jsem se na něj díval, a tak jsem si vzal
00:11:23 všechny ty pravdy, on táta hodně mluví,
00:11:27 takže to když se člověk snaží chytit, tak to chytne.
00:11:31 Nevím, co si počnu, až mě Tereza opustí.
00:11:34 Proč by vás měla opustit?
00:11:36 Prosím vás, doktore, půjčte mi svou kravatu.
00:11:42 -Teď?
-Hm.
00:11:49 Prosil bych snímeček, doktore.
00:11:53 Ale fofrem, protože nevydržím bejt dlouho mrtvej.
00:11:58 S tátou kdykoliv do čehokoliv jdu,
00:12:01 protože to vždycky pro mě je ohromná zkušenost.
00:12:04 Vždycky na to také překvapeně koukám,
00:12:07 že někdy reaguje hrozně podobně jako já
00:12:10 nebo spíš já reaguji podobně jako on,
00:12:12 ale pro mě je prostě táta... Já jsem za to strašně vděčná,
00:12:16 že mám možnost s ním někdy zkoušet a být.
00:12:21 My to máme tak, že se nejvíc vidíme u práce.
00:12:25 Je to vždycky taková příležitost se vidět a víc poznávat.
00:12:28 Pro mě je to vždycky ohromná zkušenost.
00:12:31 Už jdu.
00:12:36 Já to ani nedokážu spočítat, kolikrát já jsem viděl představení,
00:12:40 kde táta hrál, ale ta, co byla v Brně,
00:12:43 to jsem snad viděl všechno tak dobře pětkrát.
00:12:47 Zbytek i desetkrát, Šaška a královnu nespočetněkrát.
00:13:02 Vlastně úplně celé mé dětství, co si pamatuji,
00:13:04 kdy byli rodiče spolu, tak je to spojené s tím představením.
00:13:07 Já jsem si dokonce zahrála s tátou na jevišti Šaška a královnu.
00:13:12 Když jsem byla malá, tak jsem hrála chvíli,
00:13:16 velmi krátkou chvíli jsem hrála Loutku v Šaškovi a královně,
00:13:20 protože jsem velmi záhy vyrostla z kostýmu.
00:13:23 Já z toho mám obrovské vzpomínky.
00:13:25 Já jsem měla pocit, že lidé tleskají jenom mně.
00:13:28 Bylo to úžasné.
00:13:29 -Skřivánku, skoč mně na nos!
-Ty vypadáš, Loutko, jako selka.
00:13:35 Selka se skřivanem. Co dělá skřivan?
00:13:40 -Lechtá.
-Tak ho odežeň! Ale opatrně.
00:13:44 Tak!
00:13:52 Ale jinak si ho pamatuji jako velmi seriózního chlapce.
00:13:56 Ty šprýmařské akce prováděl až ve třetím ročníku na škole,
00:14:00 jinak to byl velmi seriózní chlapec.
00:14:04 Vestičku do véčka, košilku, vymydlený.
00:14:07 Protože býval opečovávaný maminkou.
00:14:10 Maminka si na něm velmi zakládala.
00:14:12 Maminka byla žena živel. Maminka...
00:14:16 Maminka se třeba v pátek potřebovala pohádat.
00:14:26 Pátek vždycky se uklízelo, vonělo to tam pastou.
00:14:30 Všechno vonělo tou pastou na parkety
00:14:33 a maminka se potřebovala pohádat. Tatínek to bral s úsměvem.
00:14:37 Jinak byla taková panovačná, byla to blondýna,
00:14:41 která mě milovala, protože jsem byl nejmladší kluk,
00:14:44 tak já jsem byl hrozně rozmazlený a dodneška tím trpím.
00:14:48 Copak já tím trpím nejmíň,
00:14:51 ale okolí tím trpí, že jsem rozmazlený.
00:14:54 To jsme zjistili, když jsme s ogary chodili,
00:14:57 tady nad školou je háj, hrávat fotbálky.
00:15:01 Když byla hra v nejlepším, tak najednou Boleslav zmizel.
00:15:05 My jsme se ptali, kde on je. A on totiž měl vždycky dobu,
00:15:09 kdy maminka pro něho měla připravenou svačinu,
00:15:13 takže nás tam nechal běhat a on si odběhl domů pro svačinu.
00:15:17 To my jsme takový servis v té době neměli.
00:15:21 Všechno se točilo kolem mě.
00:15:25 A já když jsem se rozhodl, že jsem třeba indián,
00:15:29 tak oni to tolerovali. Máme indiána.
00:15:33 Dlouho jsem neuměl "R" a teď jsem přišel za otcem a říkám:
00:15:38 Tatínku, já už to umím. V. V. V.
00:15:41 A otec říkal: Maminko, už se to naučil!
00:15:45 Maminka přišla. Ukaž mamince, jak ses to naučil.
00:15:48 Já jsem řekl: V. V. V. Otec tleskal
00:15:52 a matka byla naštvaná na otce a nechala tu hádku na pátek.
00:16:07 Musím zmínit, že ten tatínek, vždyť on měl 16 nebo 17 roků,
00:16:11 když mu zemřel, takže ta maminka s ním zůstala sama.
00:16:25 Tatínek umřel před Vánocemi, to bylo takové smutné.
00:16:28 Pak jsem maturoval, odmaturoval
00:16:31 a matematiku jsem prolezl jenom náhodou.
00:16:34 Pan profesor Činel mně trošku fandil.
00:16:37 -Můj tatínek coby váš třídní...
-Činel.
00:16:40 Ano, měl přezdívku.
00:16:42 Na Bolka Polívku vždycky vzpomínal a rád.
00:16:45 Dokonce byl hrdý, jakého má žáka.
00:16:49 Nedávno mi připomněl, maturitní písemka,
00:16:52 to takhle chodil kolem a tak jenom utrousil:
00:16:55 Bolku, tangens, tangens, tangens.
00:16:58 Ale víš, co řekla maminka? Maminka řekla:
00:17:01 Kdyby tatínek neumřel, tak neodmaturuješ.
00:17:04 Toto řekla matka všem učitelům, kteří vesměs byli
00:17:08 z kulturního prostředí, tak jim bylo líto toho polosiroty,
00:17:12 a že proto jsem odmaturoval, takhle maminka.
00:17:16 Tak to je moje maminka. Byla.
00:17:19 Každý rok jsem jezdil do Prahy, tam jsem měl strýce, tetu.
00:17:24 U nich jsem bydlel na Žižkově a jezdil jsem dolů na divadlo.
00:17:28 Viděl jsem Vinohrady, Zábradlí, Činoherní klub,
00:17:33 Ypsilonka když hostovala a všechno.
00:17:36 Když mi bylo sedmnáct let, tak jsem viděl festival pantomimy,
00:17:40 kde byla už tehdy všechna esa u Fialky.
00:17:44 Španěl Gomez, Philippe Gaulier a další.
00:17:48 Všechny světové špičky tam byly
00:17:51 a já jsem skoro všechna ta představení viděl.
00:17:56 Marceau.
00:17:58 Tehdy jsem si říkal, že je to nádherné.
00:18:02 Oni hrají a zároveň jsou autoři toho představení.
00:18:07 Viděl jsem, jaké to má všechno možnosti, jak je to široké,
00:18:12 jak je to spektrum obrovské, nádherné.
00:18:18 To je taková zásada Jacka Lecoqa,
00:18:21 že slovo přichází až ve chvíli,
00:18:23 kdy je opravdu nutné a vychází z těla,
00:18:26 vychází z akce, z těla, z nutnosti něco vyjádřit tím slovem,
00:18:31 takže pro mě je to naprosto zásadní.
00:18:35 S činohrou vždycky trochu bojuji, vždycky hledám strašně dlouho,
00:18:40 někdy i pár dní po premiéře, jak na to,
00:18:44 protože potřebuji najít všechny ty akce kolem,
00:18:48 abych mohla vyjádřit ta slova, která mám vyjádřit.
00:19:13 My jsme měli štěstí na škole, že jsme všichni byli posíleni
00:19:17 Literárními novinami, Plamenem, krásnou poezií,
00:19:21 četli jsme, i když jsme tomu možná nerozuměli,
00:19:26 tak jako bychom tomu rozuměli dneska,
00:19:29 četli jsme velké filozofy, četli jsme Ladislava Klímu.
00:19:32 Měli jsme takové skvělé profesory,
00:19:35 jako byl třeba Bořivoj Srba, jako byl Milan Uhde,
00:19:38 jako byl Gardavský na hereckou psychologii.
00:19:50 Bolek šel na JAMU a já jsem šla do Brna na přírodovědu.
00:19:54 My jsme se potkávali občas a potkali jsme se a říká: Už hraji.
00:19:59 Oni hráli, JAMU měla studio. Já jsem říkala: A co hraješ?
00:20:05 On říká: Strom ve větru.
00:20:09 Nejkrásnější a nejlepší divadlo se hraje pro ženy.
00:20:13 Nejlépe když sedí nějaká krasavice v první řadě.
00:20:17 Já jsem dostal nádherný protiúkol, protože nás znali ti profesoři,
00:20:21 že jsem spíš založení komického, tak musíš dostat protiúkol.
00:20:26 Já jsem dostal protiúkol Oněgina.
00:20:30 Teď jsem hrál Oněgina, hrál jsem vážně.
00:20:33 Teď všechny ty krasavice seděly v první řadě.
00:20:36 Eva Brožková hrála Taťánu. Teď byla poslední scéna.
00:20:41 Ty holky začaly brečet, v kapesníčcích skrývaly své tváře.
00:20:45 Já jsem říkal: To je úspěch. Tleskaly mi, usmívaly se na mě.
00:20:50 Pak jsem se až po letech dozvěděl, že neplakaly,
00:20:54 ale ony smály se a v kapesníčcích skrývaly smích,
00:20:58 protože jsem je ve vážné roli rozesmíval.
00:21:17 BOUCHÁNÍ NA DVEŘE
00:21:23 Hned, hned!
00:21:26 BOUCHÁNÍ NA DVEŘE
00:21:29 Doktor Zvonek Burke, kterého jsem potkal náhodou a naštěstí,
00:21:33 protože jsem neměl v čem absolvovat,
00:21:37 protože zahradník ve Figarově svatbě na absolutorium nestačil.
00:21:42 Ještě navíc...
00:21:45 Tak přišel Scherhaufer s tímto nádherným Smočkovým textem
00:21:50 nebo s touto hrou, vlastně aktovkou,
00:21:55 Podivuhodné odpoledne doktora Zvonka Burkeho.
00:21:59 To bylo setkání se Scherhaufem, kterého jsem tehdy trochu znal,
00:22:05 ale najednou ta úzká spolupráce, to zkoušení,
00:22:10 kde on se upřímně bavil na těch zkouškách.
00:22:14 BOUCHÁNÍ NA DVEŘE
00:22:17 Hned, hned!
00:22:19 BOUCHÁNÍ NA DVEŘE
00:22:27 BOUCHÁNÍ NA DVEŘE
00:22:32 Hned, hned!
00:22:37 S Burkem se rád potkávám, protože ho znám od úplného mládí.
00:22:43 Burke ve mně nebo s námi, my dva, Burke a já, máme různé fáze.
00:22:49 Taková mladistvě pohrdlivá, taková jako karikaturizující,
00:22:56 potom taková už trošku chápající a teď taková srostlá.
00:23:00 Pomalu začínáme být ve věku, kdy Burke je mladší než já.
00:23:15 To tehdy založil Sokolovský, Srba, Uhde
00:23:19 a samozřejmě režisér Scherhaufer.
00:23:23 Tálská, Pospíšil, to byl jeden ročník.
00:23:27 Tito to založili a k tomu si brali potom lidi.
00:23:30 Potom nějakou shodou náhod, jak už to bývá,
00:23:34 se to podařilo, myslím, že v roce 1972,
00:23:38 kdy to bylo snad nejhorší.
00:23:45 Jelikož se Brno vzpíná k Praze, tak Brno chtělo ukázat,
00:23:50 že mají svoji cestu a mají svoje divadlo.
00:23:55 Tak tady toto bylo založeno zrovna v takových kritických letech
00:24:00 na začátku normalizace a za podmínek takových,
00:24:05 nechci říci ani laboratorních, ale spíš úplně ubohých a chudých.
00:24:09 Kdesi ve sklepení Domu umění jsme měli zkušebnu
00:24:12 a nahoře v takovém skleníku, v Procházkově síni,
00:24:16 kde když bylo vedro, bylo šílené vedro,
00:24:18 a když byla zima, tam byla šílená zima.
00:24:21 ZPĚV
00:24:23 Sviť, hvězdo, sviť.
00:24:26 Je tolik tma.
00:24:30 Bojím se tmy.
00:24:34 Sviť, čistá hvězdo má.
00:24:40 Sviť celou noc,
00:24:44 ať nemusím se bát.
00:24:50 Do rána sviť
00:24:56 a nechoď spát.
00:25:01 Sviť celou noc,
00:25:04 ať nemusím se bát.
00:25:09 Ze začátku jsme chodili v pytlích, měli jsme papírové pytle.
00:25:13 Tam byly jenom takové průzory, abychom viděli.
00:25:16 Tam bylo napsáno:
00:25:18 Dnes večer Tóthovci nebo dnes večer Strašidýlka.
00:25:21 Přijďte do Domu umění.
00:25:22 Tak jsme chodili po náměstí Svobody a po centru
00:25:26 a byli jsme rádi, když tam přišlo dvacet nebo třicet lidí.
00:25:30 ZPĚV
00:25:32 Chtěl bych si totiž jednou zkusit jenom tak ve dvou posedět.
00:25:38 V tom divadle jsme byli od rána do večera.
00:25:42 Kolikrát jsme tam spali i v noci.
00:25:45 Ani jsme si nevšimli, že máme rozbité rodiny,
00:25:48 že žijeme tak jaksi podivně.
00:25:53 My jsme poprvé jeli v roce 1975... Byl tady nějaký pán,
00:25:56 který hledal divadla do Nancy na mezinárodní festival.
00:26:00 Zrovna jsme hráli v Praze a paní Paseková,
00:26:04 tehdy kritička divadla pantomimy, baletu a tance, ho tam pozvala.
00:26:08 On byl oslněný, viděl naše představení Pépé.
00:26:12 Viděl Commedii dell arte, hned to vzal.
00:26:14 Ještě přijel do Brna se podívat.
00:26:16 Tady jsme hráli Am a Ea, tak vzal všechna tři představení.
00:26:20 My jsme jeli autobusem do Nancy, obrovské prestižní festival.
00:26:26 Já jsem říkal: Jenom, panebože, Thálie.
00:26:30 K Thálii jsem se modlil a ke svému tatínkovi,
00:26:34 který už nežil, aby mně tak pomohli,
00:26:38 aby nám pomohli, aby nám dali, abychom tam nějak prošli,
00:26:42 aby tam přišli lidé, aby nás nevypískali,
00:26:46 aby se nám nepošklebovali. A potom to začalo.
00:26:50 To bylo triumfální.
00:26:53 Z jeviště nás nosili až do hospody.
00:26:57 Tleskali.
00:26:59 Když jsme šli po ulici, tak nám tleskali různí lidé.
00:27:05 To je ten Provázek,
00:27:08 který objevoval úplně jiný způsob hraní,
00:27:12 úplně jiný způsob vidění divadla, divadlo jako osobní výpověď,
00:27:16 takové autorské herectví.
00:27:19 To divadlo jsme dělali nejenom my, ale i režiséři s takovou vášní,
00:27:24 takže to strhávalo do hloubky. Nebylo to jen takové to hraní,
00:27:29 nauč se tuto roli, přijď tam
00:27:32 a z levého portálu, rychle to odbuď.
00:27:35 Bylo to vášnivé, rvavé, navíc v době,
00:27:39 když se nebylo proč se třeba prát s někým,
00:27:43 s nějakým režimem, s nějakými úředníky.
00:27:46 Josef Vissarionovič!
00:27:51 Chlapci!
00:27:53 Já jsem věděla, že pochopíte, že půjdeme společnou cestou.
00:27:58 Chlapci!
00:28:02 -Dokážete to i z mramoru?
-Podobá se, co?
00:28:08 -Je to nádhera.
-Je i výborný, slaďoučký.
00:28:11 Pěkně jsme ho trefili.
00:28:14 Nevěřili byste, to těsto, to je hotová věda.
00:28:18 -Ochutnejte!
-Ale ne. Vždyť je to škoda.
00:28:23 -Ochutnejte!
-Člověče nešťastný!
00:28:25 -Co?
-Co jsi to udělal?
00:28:30 Vždyť ty jsi zneuctil, znesvětil otce národů.
00:28:35 Kaloč řekl:
00:28:37 Režisér a herec jsou jako dva břehy.
00:28:40 Čím jsou si blíž, tím je proud bystřejší.
00:28:43 To je krásně řečeno.
00:28:45 Dobrý den, pane veliteli.
00:28:48 Blahopřeju.
00:28:53 Tak vás tady přece jenom nechali.
00:28:55 Počkejte, Mageri, počkejte!
00:28:59 Schvaloval jste komunu a postoupil i pozemky.
00:29:03 Chce se mně žít, pane veliteli, jenže jsem hloupý chlap.
00:29:08 Já nepoznám, kam se svět točí.
00:29:16 To vlastně nebylo úplně tak, že bych šla ve šlépějích táty.
00:29:19 Já jsem opravdu hledala, co mě nejvíc zajímá na divadle.
00:29:23 Já jsem po konzervatoři šla hned ke Ctiboru Turbovi,
00:29:28 který byl úplně úžasný a mě nadchl.
00:29:32 Pak jsem byla v Paříži na Mezinárodní škole
00:29:35 pohybového divadla Jacquese Lecoqa,
00:29:38 která je strašně zajímavá, která otvírá spoustu cest k divadlu,
00:29:42 což je velmi příjemné, že nevystoupíte z té školy
00:29:46 jako herec, ale jako tvůrčí člověk,
00:29:49 který se může nějakým způsobem pohybovat v divadle.
00:29:52 Já osobně považuji umění, obě ty strany, jak jste říkal,
00:29:56 i když člověk má něco stvořit skrz něco předem daného
00:30:00 nebo vytvořit autorskou roli, ale táta podle mě zvládl obojí
00:30:04 a umí to. To je například jedna z věcí,
00:30:08 kterou bych chtěl po něm mít a zvládnout to dělat také takhle.
00:30:28 Pochopit, umět pochopit rozumem nad textem hloubku
00:30:33 nějaké postavy nebo role a zároveň vyjít vstříc něčemu,
00:30:38 co je v nás hluboko dané,
00:30:40 a pak to pustit s takovou elegancí na jeviště.
00:30:45 Když berou to divadlo jako živel, jako vodu a líbí se jim to,
00:30:49 dělají to po svém a dělají to s kamarády,
00:30:53 tak je to krásné.
00:30:55 Já jsem se musel seberealizovat hodně.
00:30:59 Musel jsem si projít něčím úplně jiným, než je divadlo,
00:31:02 abych se potom vzápětí mohl rozhodnout,
00:31:05 že to je to, co mě v životě baví.
00:31:08 Tehdy tatínek říkal: Bolku, nechej si to jméno.
00:31:12 Já jsem si říkal, že bych se třeba jmenoval po mamince
00:31:16 nebo že bych se jmenoval... nebo aspoň pozpátku Akvilop...
00:31:20 Kelob, to už zní trošku řecky, ne?
00:31:24 Nebo že bych se jmenoval třeba jenom Lívka nebo Pol nebo tak.
00:31:29 Tatínek říkal: Bolku, jestli se ti to podaří
00:31:33 a ty budeš jednou profesionálním hercem,
00:31:37 tak nechej si to jméno, budeš mít reklamu na každém jídelním lístku.
00:31:44 Samozřejmě pociťuji celý svůj život,
00:31:47 že nade mnou jsou slavní rodičové a velké jméno,
00:31:51 a jediné, co můžu udělat pro sebe, abych se cítil dobře jako člověk
00:31:55 i dobře ve všem, co dělám, se za to neskrývat.
00:32:00 Když přijdete někam s tímto jménem, tak to není tak,
00:32:04 že se na vás podívají a jde další,
00:32:07 ale aha, teď je ta Polívková, tak se podíváme
00:32:10 a podívají se na vás důkladněji, což znamená,
00:32:13 že to může být výhoda, ale může to být i nevýhoda.
00:32:24 Maminka byla na každé premiéře.
00:32:27 Přivezl ji Radík, Radík musel jet do Vizovic,
00:32:31 z Vizovic ji vyzvednout, jet do Brna na tu premiéru,
00:32:34 potom jsme ještě chvilku poseděli, potom Radík ji musel vzít,
00:32:38 zavézt ji do Vizovic a vrátit se
00:32:40 do Starého Města u Uherského Hradiště a potom ráno do práce.
00:32:44 No. A Boleček byl pořád nejlepší.
00:32:47 Maminka vždycky seděla v první řadě na premiéře...
00:32:54 A potom Radík jí podal květiny, které měli pod židlemi,
00:32:58 podal jí květiny, maminka šla pomalinku,
00:33:01 dala mi květiny, já jsem ji políbil,
00:33:05 jak bylo většinou jenom to improvizované pódium
00:33:09 nebo tam nebylo žádné pódium, tak já jsem ji políbil.
00:33:13 Maminka se postavila, chvilku se jen tak chlubila
00:33:17 tím roztomilým Bolečkem, zase si sedla
00:33:21 a tleskala s ostatními, takže oni tleskali hodně mamince.
00:33:26 Maminka mi pak odpouštěla, že nejsem doktorem.
00:33:33 Jednou jsme se loučili s těmi, kteří nám byli drazí,
00:33:38 s Dášou že zůstaneme v Belgii, že budeme působit v Paříži.
00:33:45 To byla Kamilka tehdy malá, rozumíš?
00:33:48 A ono to najednou je takové... Ono to najednou...
00:33:52 Říkáš si: Těžko, těžko žít v zemi,
00:33:55 kdy sice rozumíš těm na té lavičce, sice rozumíš, co si říkají,
00:34:00 ale nevíš tak úplně přesně proč. Jsou také země,
00:34:03 kde jenom se tak mlčí a nic se neví,
00:34:08 ale jsou také země, kde se mlčí a všechno se ví, že jo?
00:34:13 Vlastně jsem měla pocit, že divadlo je to, co dělá táta,
00:34:17 že jsem i na konzervatoř šla s tím, že tam budeme vymýšlet divadlo
00:34:21 a dělat krásné věci, a nečekala jsem,
00:34:25 že tam budeme dělat v patnácti shakespearovské tragédie atd.
00:34:31 Pro mě to byl takový šok kulturní,
00:34:36 protože já jsem si myslela vždycky, že divadlo je to, co dělá táta.
00:34:41 Kdesi hluboko v nitru se ozve, sakra,
00:34:44 abych toho tatínka nezklamal, jako mně se to ozývá taky,
00:34:48 abych nezklamal tatínka, anebo také si říkám
00:34:51 před každým představením, před premiérou,
00:34:54 před každým představením asi ne, ale před důležitými představeními
00:34:58 si říkám, pomyslím na ně, pomyslím na maminku,
00:35:02 pomyslím na tatínka, pomyslím na bráchy.
00:35:17 Vždycky za námi jezdil do Ruzyně, myslím že s Pecou.
00:35:24 Myslím, že oni dva s Pecou, jak přišli k nám.
00:35:28 Přivedl jsem bližního svého na večeři.
00:35:33 Prosím.
00:35:37 To je Alenka.
00:35:40 -Děti už spí.
-Už?
00:35:45 Ruku líbám.
00:35:48 Peca byl velké opora celého mého snažení
00:35:52 a celoživotní opora vůbec mého životního snažení,
00:35:57 tak jak bych řekl, spoluživitel mého elánu.
00:36:02 Teď už je takový starší chlap a už se mu moc nechce hrát
00:36:07 velké role a taky říká, že by to neudýchal,
00:36:10 tak se vídáváme, ale už nemůžeme hrát ani Poslední leč,
00:36:16 nemůžeme hrát ani Quijota, to je to nejsmutnější, co může být,
00:36:20 když si to ani moc nepřiznáváme nebo se nad tím ani moc
00:36:24 společně nezamýšlíme, a najednou se zjistilo,
00:36:28 že nemůžeme hrát spoustu věcí.
00:36:33 To dětství, které já mám s tátou prožité,
00:36:36 tak my jsme spolu trávili docela dost času.
00:36:39 Za to jsem mu strašně vděčný, protože to ne vždycky
00:36:44 bylo úplně jednoduché se sejít, ale je pravda,
00:36:47 že většinou nebo osmdesát procent času, který jsme spolu strávili,
00:36:51 bylo vždycky ve společnosti. Táta je člověk strašně společenský,
00:36:56 takže to bylo většinou v nějaké společnosti jiných lidí.
00:37:00 Málokdy jsme si našli pro sebe jenom my dva ten čas.
00:37:11 Mám štěstí na děti, protože mám štěstí na jejich maminky.
00:37:15 Ty děti jsou matkami vedené k tomu, aby byly i dobré,
00:37:20 aby byly úsměvné, aby si držely to světlo v sobě,
00:37:25 a také jsem dětmi respektován, protože takovou mají výchovu.
00:37:30 Co by tomu řekl tatínek? No nic.
00:37:35 Táta mi právě třeba někdy dával takové dobrodružné úkoly.
00:37:40 On seděl tak jako s kamarády, posedávali a povídali si spolu.
00:37:45 Možná to byl jeho způsob, mě to strašně bavilo,
00:37:49 ale možná jeho způsob, jak se zbavit toho otravného děcka.
00:37:53 Běž k potoku, vem kamínek,
00:37:55 dones stéblo trávy z horního severního kopce.
00:37:59 Potom běž do lomu, tam seber kytičku a dones mi to sem.
00:38:03 Já jsem to celé obešel, vlastně celou vesnici,
00:38:06 během dvou hodin jsem byl zpátky a měl jsem obrovský pocit hry
00:38:10 a zadostiučinění a táta zase ocenil mě,
00:38:14 že jsem splnil takto těžký úkol.
00:38:17 Jednou jsme šli procházkou do lesa a teď jsme šli
00:38:20 a on takhle kráčel potom v lese, já nevím,
00:38:23 když ty děti vidí poprvé mravenečka,
00:38:26 tam sýkorku, poprvé strom obrovský, zajíc tam přeběhne,
00:38:30 tatínek má takové nohy.
00:38:34 A teď jsme šli, tam byla taková díra po granátu.
00:38:38 Dlouho po válce díra po granátu. On za mnou takhle přišel...
00:38:43 Říkal...
00:38:47 Říkal: Spadnu?
00:38:52 Teď do toho vleze.
00:38:55 Vyleze. Nespadnu.
00:39:00 Vštípit, já se nesnažil dětem vštěpovat...
00:39:03 Nesnažil se.
00:39:05 Tak určitě takovou radost z toho, co se děje, radost z toho.
00:39:10 Aby se nebáli si zaplakat, aby se nebáli se zasmát,
00:39:14 aby si vážili jeden druhého, když už jsou sourozenci,
00:39:18 tak aby se měli rádi a nehašteřili se.
00:39:30 Díky toleranci Petra Oslzlého už to dávno začalo.
00:39:34 Nebyl to rozchod, ale byla to koexistence nebo spoluexistence,
00:39:39 když jsme začali hodně, hodně harcovat s našimi představeními,
00:39:44 když jsem začal různě hrát, režírovat,
00:39:47 tu v Paříži, tam v Miláně, tak Petr Oslzlý to toleroval
00:39:52 a pomáhal tomu, takže já už potom jsem moc
00:39:56 v činohrách Na provázku nehrával, měl jsem svoje věci a svoje hry,
00:40:02 takže oni mě brali jako takového čtvrtého režiséra
00:40:06 nebo takový čtvrtý okruh, Tálská, Pospíšil, Scherhaufer.
00:40:11 A já jsem měl tyto svoje věci.
00:40:14 Čím dál víc jsem se ne vzdaloval, ale vlastně jsem nebyl tady,
00:40:19 takže ono logicky k tomu došlo.
00:40:22 Potom ta velká změna, ten velký třesk,
00:40:26 jak říká Věra Chytilová, my jsme vyšli z nějaké díry
00:40:31 jako horníci a teď najednou tolik světla, nás to oslepilo.
00:40:36 To štěstí bylo tak velké a najednou ty perspektivy
00:40:40 byly tak široké a optimistické, že člověk tomu snadno podlehl.
00:40:49 Panebože! Já jsem věděl, že jsi!
00:40:55 Nedělej, že nejsi!
00:41:01 Milionáři blbej, oběsila se ti koza.
00:41:04 -Co?
-Oběsila se ti koza.
00:41:08 Co to říkáte?
00:41:10 Já tady nemůžu pořád být. Já nemám čas.
00:41:18 Koza!
00:41:25 Však jsem ti říkala, že ji nemáš uvazovat k tomu stromu.
00:41:49 Jak se to stalo?
00:41:51 Škrábla sebou a zůstala viset chuděra.
00:41:57 Lízinko! Cos mi to udělala?
00:42:04 Když mám takové peníze...
00:42:08 Kozenko moja!
00:42:15 Proto já rád žiji na vesnici a proto já rád žiji mimo město,
00:42:19 protože tam ta každodennost
00:42:22 a ty pohledy a ty proměny jsou přehledné.
00:42:25 Já mám rád vesnici, protože se mi to zdá
00:42:28 takové otevřenější, otevřenější prostor.
00:42:31 ZPĚV
00:42:34 Nekonečný valčík.
00:42:37 Nekonečné nebe.
00:42:40 Nekonečný řeky proud.
00:42:53 Mně pořád pomáhá tento typ lidí, vesničanů.
00:42:58 Jde vám to pěkně od ruky.
00:43:01 Býval jsem tesařem, než jsem se stal mnichem.
00:43:05 A copak ty? Kdy se budeš vdávat, Lucie?
00:43:08 Ta? Až bude mít slušné věno.
00:43:12 Jakubisko třeba nepracuje, že řekne tam jdi a to udělej.
00:43:17 On třeba za mnou jezdil a já za ním,
00:43:20 my jsme se potkávali, bavili jsme se o scénáři.
00:43:23 Pak jsme se potkali u Zlína v nějakém hotýlku.
00:43:27 Tam jsme se o tom pořád bavili. On je to takový...
00:43:31 I ty situace třeba se modelují z tohoto hlediska.
00:43:35 Jsem otec Petr. Tohle je Cyril, novic.
00:43:39 Jmenuji se Ponický. Jsem nový pastor.
00:43:44 Co vás sem přivádí?
00:43:47 Církev svatá chce zmapovat Horní Uhry.
00:43:51 A s Věrou úplně...
00:43:54 Věře jsem navrhl celé situace nebo napsal jsem jí takové věci
00:43:58 a Věra se zeptala proč, tak pak se to měnilo.
00:44:02 Teď se to pohybuje, pořád se to pohybuje.
00:44:06 Není to nic jistého, zatvrdlého. Je to pořád v pohybu.
00:44:11 Dokonce na poslední chvíli už při tom natáčení
00:44:15 se to může malinko pozměnit.
00:44:18 Vznikají konfliktní situace a hezké situace.
00:44:25 -Co se vám stalo, pane Polívko?
-To je takový žert.
00:44:28 Oni si mě často lidé pletou s tím Polívkou.
00:44:32 Ono je to docela zábavné. Jinak já jsem Dub.
00:44:36 -Já jsem Dub.
-Jak si přejete.
00:44:39 To je úplně jedno, jak se jmenujete.
00:44:41 Tady si každý může dát jméno, jaké chce.
00:44:44 -Opravdu?
-Hm.
00:44:45 Každý si může dát jméno, jaké chce? Tak to je perfektní zařízení.
00:44:50 Tak co vám chybí, pane Polívko? Pardon. Pane Dube.
00:44:54 Ono asi bude lepší Polívka, že jo?
00:44:57 Když někdo, kdo teď skončil FAMU a já ho neznám a nemůžu ho znát
00:45:02 nebo má třicet roků a neznám ho, tak si rád přečtu ten scénář.
00:45:07 Potom si rád s ním třeba o tom promluvím
00:45:10 a buď se domluvíme, nebo se nedomluvíme.
00:45:42 Stačilo.
00:45:44 To mi říkala jedna maskérka: Že zrovna tebe obsadí jako faráře.
00:45:52 Když se něco přežije, má se to nechat zajít.
00:45:57 Tentokrát to bylo aplikováno na kosteli.
00:46:00 A já si říkám: Co všechno v dnešní době nefunguje?
00:46:06 Co všechno by se mělo nechat zajít a kdo o tom bude rozhodovat?
00:46:11 Volný výběr, příroda, jak předpokládal Darwin.
00:46:15 Nebo snad nějaká komise?
00:46:19 Já jsem hrál člověka, který je shodou okolností farářem.
00:46:23 Ne faráře, který je shodou okolností člověkem.
00:46:28 Můj bože!
00:46:30 Ale prosím tě.
00:46:34 Tam ty Pelíšky, Dóňa, že budeme hrát bratry.
00:46:37 Stella že bude hrát naši maminku.
00:46:39 Kluci, ne abyste se zase sázeli!
00:46:42 -Václave! Babi!
-Švagřice má milovaná.
00:46:47 Nazdar!
00:46:49 -Kde máš ségru?
-Ta přijde až zítra.
00:46:52 Babi! Má vážnou známost.
00:46:55 Zaplať pánbůh, že už si našla mužského.
00:46:59 -Pozor, profesora biologie.
-Profesor biologie?
00:47:04 -Maminko, ty nám jenom hoříš.
-Vážně? Já jsem úplně...
00:47:08 Podívej se!
00:47:10 Jé! Proboha, sundej mi to!
00:47:13 -Uklidni se! Já to sundám.
-Ty ses vůbec nezměnil.
00:47:18 To jsou ty inspirace.
00:47:20 To jsou ty inspirace, které přicházejí od blízkých.
00:47:24 Od těch nejbližších jsou největší inspirace.
00:47:27 Některých si ani nevšimneme.
00:47:29 Nebo si na to vzpomeneme, když jsme pozorní
00:47:32 nebo když o něco opravdu jde, tak si vzpomeneme,
00:47:34 jak ten tatínek napadal na jednu nohu,
00:47:36 jak ten tatínek měl hůlku, jak ten tatínek chodíval,
00:47:39 a najednou už je to ten Čížek v Musíme si pomáhat, že jo?
00:47:48 Tady zrovna jsem jednou seděl, šla paní s manželem.
00:47:53 Já toho Bolka nemusím, říkala. Já toho Bolka nemusím.
00:47:58 Jak on co provedl té Chantal... Já říkám: Dobrý den, paní.
00:48:03 Ona: Jé, pan Polívka! Tak vás ráda vidím.
00:48:10 To je líc a rub.
00:48:12 Bolka nemusí, a pan Polívka je dobrý.
00:48:18 -Počkej, já si ho tady podložím.
-Pozor! Opatrně!
00:48:22 Víte, on má teď takový období.
00:48:25 Od tý doby, co mu chcípl ten pes, tak on začal tak strašně pít.
00:48:30 Buďte ráda, paní hajná, že to není naopak, víte?
00:48:34 -Jak naopak?
-Nedráždi paní hajnou.
00:48:37 Já se z toho zblázním.
00:48:39 Nenechte se dráždit, paní hajná. Jste v delikátním stavu.
00:48:44 -Vždyť já musím taky někdy vyprat.
-A to slunce pere a pere.
00:48:49 Já mám jednu takovou povídku.
00:48:52 Já taky učím a teď nemůžeme přijít s jedním tím člověkem
00:48:57 na toho klauna, co má v sobě, a tak to zkouším.
00:49:01 Tak se mi to líbí, ten člověk nemůže
00:49:07 pořád objevit toho klauna, až konečně se to stane
00:49:12 a já se s hrůzou dívám, jeho klaun je moje matka.
00:49:15 Klaun toho mého studenta je moje maminka.
00:49:20 A on je šťastný, že našel toho svého klauna,
00:49:23 tak obejme tu maminku a odchází do budoucnosti
00:49:26 své kariéry s tím svým klaunem. Maminko! Maminko!
00:49:30 Maminka se otočí a řekne:
00:49:32 Já nejsem tvoje maminka. Já jsem jeho klaun.
00:49:35 Právě že jsou lidé, kteří podle temperamentu...
00:49:43 Podle rychlosti postřehu, podle zkušenosti
00:49:47 nebo podle takové skryté moudrosti, která dosud nebyla objevena,
00:49:52 nebo takovou osobní básnivostí nebo naopak pohrdáním a arogancí
00:49:57 a že vlastně vzniká ten klaun nebo vznikl ten klaun,
00:50:01 který je obrazem toho člověka.
00:50:20 Co na tátovi obdivuji moc, co se týče osobního života
00:50:24 a ne profesního, je jeho nadhled a úsměv ve chvílích,
00:50:28 které pro většinu lidí třeba mohou být nesnesitelné psychicky,
00:50:32 tak táta některé momenty tak dobře zvládá,
00:50:36 s takovým nadhledem a ještě si tam zavtipkuje,
00:50:40 když jsme my unavení nebo lidé kolem něj jsou unavení,
00:50:44 tak táta sbírá energii z nějaké neviditelné zásoby,
00:50:47 kterou jsem nikdy neodhalil. Ten člověk je nevyčerpatelný.
00:51:52 Skryté titulky: Věra Kotlínová Česká televize, 2013
Pochází z Valašska. Tatínek, coby nadšený ochotník, podporoval jeho studium na JAMU. Zde se Bolek zabýval vedle činohry i pantomimou. Od roku 1972 hrál v divadle Husa na provázku i ve svých autorských inscenacích. Nyní je provozovatelem vlastního divadla. Velkou popularitu mu přinesla dlouhodobá série zábavných televizních pořadů Manéž. Přes filmové verze divadelních představení (Balada pro banditu, Poslední leč a Šašek a královna) se prosadil jeho výrazný talent i v dramatických filmových rolích (Obecná škola, Zapomenuté světlo, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Cesta z města nebo Pupendo).
„U filmu vás oblečou, nalíčí, učešou, zajistí vám bydlení i stravu. Je to zkrátka návrat do dětství.“ Tak glosuje své filmování rodák z Vizovic, který v těchto dnech slaví významné životní jubileum. Gratulujeme!
