Uhrančivý herec vypráví o životě plném lásky, sebestřednosti i výčitek svědomí (2010). Připravili Z. Maléřová a V. Křístek
00:00:02 -Halinko, zase mi sklaplo.
-Copak, Honzíku?
00:00:06 Ale no... Že ty a Franta. To bude prima chlap,
00:00:12 ale já jsem si myslel, že my dva spolu.
00:00:15 Honzíku, najdi si radši nějakou mladší.
00:00:18 Která se tak umí postarat jako ty?
00:00:21 -Když má ráda, každá.
-To je právě, která každá?
00:00:26 Smím prosit?
00:00:36 Ahoj, Laďo. Sedím tu ve chvíli zvláštního klidu.
00:00:41 Mám čas zpytovat život, chyby. Vidím, co všechno bylo zbytečné,
00:00:47 ale taky krásné. Náš vztah vybuchl velmi intenzivně
00:00:53 a mohl odeznít jako tolik jiných. Neodezněl a já věřila,
00:00:58 že investuji do lásky, která bude stát za to.
00:01:02 Nechtěla jsem se vdávat, jenže přišla tvoje věta:
00:01:06 Prosím tě, najdi křestní listy. Budeme se brát.
00:01:11 Musíš si dát ušít krásné šaty, protože ty ses ještě nevdávala.
00:01:16 Dojal jsi mě. Kristýnka má ty šaty dodnes.
00:01:21 Dali jsme si kus šťastného života.
00:01:26 Nevím, čím jsi za to štěstí zaplatil ty.
00:01:30 Snad trápením nad sebou samým, já odžitou bolestí k neunesení.
00:01:35 Ale děti mě potřebovaly, musela jsem se sebrat
00:01:40 a jednoho dne jsem se probudila a zoufalé trápení.
00:01:45 Tlak na prsou, nechuť probudit se do nového dne, byl pryč.
00:01:50 Taky vím, žes mě měl vždycky rád, ale byly chvíle,
00:01:55 kdy ti to nestačilo. Pochopila jsem, že naše láska je můj úděl.
00:02:01 Nemohu ti popsat, jak jsi vypadal, když ti profesor řekl:
00:02:06 Buďte na ni hodný, rakovina je nemoc duše.
00:02:10 Litovala jsem víc tebe a děti,
00:02:13 než že bych truchlila nad svou konečností.
00:02:17 Semkli jste se k sobě, pomáháš dětem ze všech sil
00:02:21 a pánbůh nám spolu dopřál dožít se nadílky.
00:02:26 Máme vnoučátka. Mám o tebe trochu strach,
00:02:31 až přijdeš domů a já tady nebudu. Prožíváme teď spolu
00:02:36 velmi krásné období, čisté a silné, jedno z nejhezčích v našem životě.
00:02:42 Nedá se už nic dělat.
00:02:50 Jsem připravená, klidná a zamilovaná do své rodiny.
00:02:59 Tvoje Věra.
00:03:26 Co víš o svém narození?
00:03:30 Já jsem vyzvídal na mamince.
00:03:34 Posléze v nějaké slabé chvilce mi sdělila,
00:03:39 že jsem byl počat v hájíčku lásky v Soběšicích
00:03:44 a že maminka byla panna,
00:03:48 takže já jsem takové takřka neposkvrněné dítě.
00:03:53 Dítě panny.
00:03:56 Ve svých rodičích jsem viděl velkou autoritu.
00:04:01 Protože byli uvázaní v kšeftu, my jsme bydleli nahoře
00:04:06 tady nad hospodou, tak jsem byl šťastný,
00:04:11 když se třeba maminka urvala, vyběhla za mnou večer,
00:04:16 když mě uložila do postele a přečetla mi něco,
00:04:21 nějakou pohádku nebo něco. Tak to jsem byl šťastný
00:04:25 a měl jsem polštář, který sama vyšívala.
00:04:31 Tam byla taková výšivka, na bílém polštáři, taková krásná.
00:04:36 A já jsem to měl přímo jako svoji relikvii.
00:04:40 Říkal jsem: Tohle mi maminka vyšila.
00:04:44 -Tatínek byl tady hospodský.
-Ten byl pořád v kšeftě.
00:04:48 Ten tady byl uvázaný od rána do večera, jako hospodský.
00:04:52 Jaký jste měli spolu vztah?
00:04:55 Když jsem byl kluk, tak výborný.
00:04:58 On byl výborný v tom, že když měl volno,
00:05:02 tak kdykoliv měl nějaký čas, tak nás sebral a rajzovali jsme tady.
00:05:08 Otec byl strašný bavič. On dovedl bavit celý výčep,
00:05:14 protože uměl hrozné vejšplechty. On byl v podstatě takový komik.
00:05:20 -Používal tě k tomu nějak?
-Ne, já jsem se vnucoval sám.
00:05:26 Já jsem byl de facto prvním diskžokejem v Brně,
00:05:32 protože z výčepu bylo okno do hospody.
00:05:37 Já jsem si tam položil gramofon, to mi byly snad čtyři nebo pět let,
00:05:43 to jsem ještě nechodil do školy. Otec měl doma nějaký cylindr.
00:05:49 Ten jsem si nasadil na hlavu, měl jsem takový štos desek
00:05:55 a seděl jsem v tom okénku a ptal jsem se, kdo chce co zahrát.
00:06:01 Laďo, zahraj tuto. Tak jsem zahrál a dostal jsem korunu.
00:06:07 -Táto, co je to próba?
-Próba je zkouška.
00:06:12 -Paní ředitelka si tě musí vyzkoušet. -A proč?
00:06:16 -Jestli máš nadání.
-A co to je nadání?
00:06:20 Talent přece. Když někdo odmalička hezky maluje nebo zpívá,
00:06:25 -tak se říká, že má nadání.
-A ty máš, táto, nadání?
00:06:34 Bylo jedno takové gesto, které on notoricky používal,
00:06:39 když něco vysvětloval. On strašně rád vyprávěl.
00:06:44 Když jsme byli v nějaké větší společnosti, tak on říkal:
00:06:48 Poslouchejte, já vám něco řeknu. Teď dělal toto gesto,
00:06:52 které já jsem si osvojil natolik, že třeba jsem ho používal
00:06:56 na jevišti, když někdo z rodiny byl na představení.
00:07:01 A to už bylo jedno na čem,
00:07:04 jestli to bylo v Městských divadlech nebo na Vinohradech.
00:07:08 Jakmile jsem udělal tohle, věděli, že tam je děda.
00:07:12 Jak jsem přicházel do puberty a přes tu pubertu,
00:07:17 když jsem tenkrát neměl žádné jiné zájmy než ochotničení,
00:07:23 byl jsem dost často večer mimo domov.
00:07:28 Otec to těžce nesl a odnášela to maminka,
00:07:33 protože ta toho byla původem. Ta mi fandila ve všem,
00:07:39 co jsem dělal. Pomáhala mi, abych šel na tu školu.
00:07:44 Otec říkal: Ne, napřed budeš mít nějaké poctivé řemeslo
00:07:49 a pak si dělej, co chceš.
00:07:53 To znamená, že pro maminku to nebyl vůbec lehký život.
00:07:58 To nebyl.
00:08:00 Ty ses už na škole oženil. Proč tak brzy?
00:08:03 My jsme dělali už na škole někdy v druhém či třetím ročníku
00:08:08 Divadlo poezie.
00:08:10 S Divadlem poezie jsme jezdili do Wolkerova Prostějova.
00:08:17 Na jednom Wolkerově Prostějově byla krásná holka, vysoká.
00:08:28 Nějak jsme se přimotali k sobě s tou Dášou.
00:08:35 Tak jsme si spolu začali, bylo to prima, bylo to hezké.
00:08:44 Ona v podstatě byla moje první skutečná ženská v životě.
00:08:50 Opravdu.
00:08:58 Najednou mi napsal otec Dáši, že je Dáša v nemocnici
00:09:04 a že diagnóza se zatím neví. Prostě byla v jiném stavu.
00:09:10 Já jsem si říkal: Aha. A co teď?
00:09:17 Protože jsem byl skutečně vychovaný ve starosvětském prostředí,
00:09:23 které takzvaně nebo skutečně dbá na mravopočestnost, tak jsem řekl:
00:09:30 My se vezmeme, samozřejmě.
00:09:35 A vzali jsme se.
00:09:40 To je to moje sobectví. Víceméně jsem se staral jen o sebe.
00:09:47 David se narodil po Štědrém dnu.
00:09:59 De facto jsem si žil sólo.
00:10:03 Měl jsem jakousi rodinu, ale s tou rodinou jsem vůbec nežil.
00:10:09 To se tedy mé ženě a mému synovi vymstilo,
00:10:14 protože já jsem se v té době zamiloval jinde,
00:10:19 ale tak hloupě, že jsem... No hloupě.
00:10:24 Opustil jsi je?
00:10:28 Jo, rozvedli jsme se posléze s Dášou.
00:10:33 -Přišel jsi o syna?
-Jo. V té době ano,
00:10:38 protože potom v roce 1968 Dáša s Davidem emigrovala.
00:10:44 Dostali se do Švýcarska, kde zůstali.
00:10:52 Měla tam nějakou známost a chtěla se vdát,
00:10:58 ale její partner trval na tom, že Davida bude adoptovat.
00:11:06 Já jsem to udělal, takže on získal jeho jméno.
00:11:11 Nemá moje jméno.
00:11:14 -Jak to prožíval tvůj otec?
-Otec to nesl strašně těžko,
00:11:19 protože pro něj to byl další kluk, pokračovatel rodu,
00:11:25 takže to mi také nemohl samozřejmě odpustit.
00:11:30 Mezi našimi to začalo velice tvrdě haprovat.
00:11:38 Skončilo to až tím, že se také rozvedli.
00:11:43 Byla to taková velice ošklivá doba, kdy se de facto naše rodina,
00:11:49 ve které jsme žili, totálně rozpadla.
00:11:54 K té rodině de facto jsem se nejvíc vrátil,
00:11:59 až když už jsme byli s Věrou a když už byla Kristýna na světě.
00:12:05 Otec najednou viděl, že jsem se usadil
00:12:10 nebo že už získal ve mě důvěru, že jsem založil novou rodinu.
00:12:20 Náš vztah se rapidně zlepšil a začali jsme si rozumět.
00:12:26 Otec byl strašný cholerik, hrozný.
00:12:31 Měl plynový vařič, plynovou troubu.
00:12:36 V okamžicích největšího vzteku strkal hlavu do trouby a řval:
00:12:41 Smrťo, přijď!
00:13:36 Toto divadlo se jmenovalo Na hradbách?
00:13:40 Samozřejmě. To bylo pro mě první divadlo, kde jsem vystoupil.
00:13:45 Profesionálně už tenkrát. Pak jsem dostal za úkol,
00:13:50 že v prvním finále, když přijde májka na jeviště,
00:13:54 se na tu májku vyšplhám a půjde opona.
00:13:58 Já jsem vyběhl ze sboru, vyšplhal jsem se nahoru.
00:14:03 Spadla opona a já tam zůstal viset nahoře.
00:14:07 Opona se zvedla a já tam pořád visel nahoře, držel jsem se.
00:14:12 Teď lidé tleskali a já si říkal: To tleskají mně.
00:14:28 Čím pro tebe je pardubické divadlo významné?
00:14:35 No... V současné době hlavně krásnými vzpomínkami,
00:14:41 ale význam pro mě mělo velký i v hereckém životě.
00:14:46 Já jsem po škole zůstal v Brně v satirickém divadle Večerní Brno,
00:14:52 které sice bylo skvělé, hráli jsme tam denně,
00:14:57 v sobotu snad třikrát, odpoledne, večer, v noci.
00:15:02 Mně to nestačilo, takže jsem chtěl jít
00:15:07 do repertoárového, většího, klasického divadla.
00:15:12 Gábina Wilhelmová, moje druhá žena.
00:15:18 Abych to řekl kulantně, my jsme v té době byli
00:15:24 trošku na kordy, nicméně společně jsme si řekli,
00:15:29 takovou naivitu jsme vyplodili, že bychom šli společně
00:15:34 do pardubického angažmá a že bychom se pokusili
00:15:39 začít znovu, lépe a radostněji.
00:15:42 To je místo, kde jste se potkali s Věrou Galatíkovou.
00:15:46 Potkali, zase potkali. My jsme se znali ze školy.
00:15:50 Jaké bylo zkoušení Královny Kristýny?
00:15:54 Evžen Kubíček seděl v sále, my jsme tam zkoušeli
00:15:58 milostný dialog a on říkal: Vy to hrajete jak Jeníček
00:16:02 s Mařenkou, tam necítím žádný vztah.
00:16:06 Byla pauza a po pauze znova: Ne, to není ono.
00:16:11 Pořád nás sekýroval, až jsme se snad oba naštvali.
00:16:17 Začali jsme ten dialog a já jsem tu Věru popadl.
00:16:27 Ona se taky... Teď nějaká líbačka.
00:16:32 Najednou to bylo takové... Jiskra tady přeskočila
00:16:37 a už to bylo. Už to bylo hotové.
00:16:42 Ona hrála Kristýnu.
00:16:45 Ona hrála Kristýnu, já jsem hrál jejího milence.
00:16:47 -Jejího milence.
-Milence.
00:16:51 Vy jste se tady zamilovali, ten vztah se přerušil.
00:16:56 -Ty jsi odešel do Ostravy.
-Přerušil se tím,
00:17:01 že v roce 1967 Věra odešla do Činoherního klubu.
00:17:06 To já jsem už byl rozvedený s Gábinou Wilhelmovou.
00:17:12 Věra odešla, tak jsem si vzal ze žalu Evelynu Steimarovou.
00:17:23 Evelyna angažmá neměla, ale hostovala u Bezručů.
00:17:28 Já jsem byl v angažmá v Ostravě, ale tam jsem byl de facto
00:17:32 jenom jednu sezonu, protože na rozhraní let 1969 a 1970
00:17:37 se tam najednou objevili Vašek Lohniský s Jirkou Flíčkem,
00:17:42 což byl v tehdejší době dramaturg v Libni.
00:17:46 On říkal: Laďo, nechceš jít zkoušet do Libně?
00:17:51 Když jsem smlouvu podepsal, zavolal jsem Věře,
00:17:56 protože jsem na ni měl telefonní číslo,
00:18:00 že jsem v Praze, že jsem podepsal smlouvu do libeňského divadla
00:18:04 a že nemám s kým to oslavit, tak jestli můžu přijít.
00:18:08 Ona říkala: Jo, samozřejmě. Tvářila se potěšeně.
00:18:12 Tak jsem si říkal: No tak jo.
00:18:15 Přišel jsem k ní s nějakou lahvičkou.
00:18:20 Zazvonil jsem, vešel a už jsem nikdy neodešel.
00:18:25 Než jsi potkal Věru nebo než sis ji vzal,
00:18:30 tak ses stihl třikrát oženit. Proč ses vždycky ženil?
00:18:37 Ze zásady. Počkej, nesměj se.
00:18:42 V první řadě vždycky jsem byl zamilovaný.
00:18:47 Spousta chlapů je zamilovaných do spousty žen a neberou si je,
00:18:53 ale já jsem to vždycky považoval za jakési vyvrcholení
00:18:57 milostného vztahu. Já jsem měl pocit,
00:19:02 že manželství je cosi, co je zavazující.
00:19:07 Já mluvím vlastně proti sobě, protože mě to vždycky
00:19:12 zavázalo k tomu, abych se co nejdřív rozvázal.
00:19:15 Když se narodila Kristýna, to nás zase vrací zpět do Pardubic,
00:19:21 protože kdo jí dal jméno Kristýna?
00:19:25 Musím se hrdě přiznat, že to byl můj nápad.
00:19:30 Mám takový pocit, že nás to napadlo určitě současně.
00:19:36 Když přišlo na to, že vybíráme jméno pro dceru,
00:19:40 tak já jsem řekl: Bude to Kristýna,
00:19:44 protože Kristýna de facto byla svým způsobem její sudičkou,
00:19:50 želanou a osudem nám souzenou.
00:19:58 Proč nikdy nepřijdeš a neřekneš:
00:20:00 Táto, tomuhle nerozumím, vysvětli mi to.
00:20:05 -Co z tebe bude?
-Buchta.
00:20:08 -Co?
-Buchta. To říká máma.
00:20:12 Ještě se vrátím k prvnímu tvému libeňskému angažmá,
00:20:16 protože ty jsi tam zažil dvě sezony Otomara Krejču.
00:20:20 Bylo to pro tebe významné setkání?
00:20:24 Určitě a pro Věru taky.
00:20:28 On tam nastupoval v sezoně 1973. První komedii,
00:20:34 kterou jsme měli zkoušet, byl Čechovův Platonov.
00:20:43 V obsazení měl Věru jako Vojnicevovou.
00:20:48 Já jsem dělal Platonova, ale protože Věra 8. října rodila,
00:20:54 na Věru, Láďu dostala k svátku, tak on na ni čekal s tím zkoušením.
00:21:04 Když nám Krejča tenkrát kladl na srdce,
00:21:08 že si musíme během náročné velké postavy najít místa,
00:21:14 kde přiznaně můžeme odpočívat i na tom jevišti,
00:21:18 protože to je nutné.
00:21:21 Byl to pan Krejča, který používal termín -
00:21:25 když herec hraje správně?
00:21:28 Ano, on nikdy neříkal dobře. On říkal správně.
00:21:33 Musíte hrát správně.
00:21:37 Taky používal takový obrazivý výraz.
00:21:42 Říkal, že herec je listonoš, který nosí své figuře psaníčka,
00:21:47 jimiž se o ni uchází.
00:21:51 Vzpomínám. Ukaž mi dvojici, která by se nám mohla vyrovnat.
00:21:57 A není. A nebude. Jak jsme si tehdy žili.
00:22:03 Těch šťastných dnů, těch roztomilých žen.
00:22:07 Někdy si tak myslím, hochu milý, že to snad ani nebyl život.
00:22:12 To byl sen. Ráno co ráno sladká kocovina
00:22:16 po ještě sladším noclehu a pak svobodný den.
00:22:21 Den volný jako pták, veselý oběd, skvělá vzácná vína.
00:22:25 Přípitky, žerty, zábava a smích. Pak večer, temno, světla v ulicích
00:22:30 a divadlo. Já hořím jako svíce, když vzpomenu.
00:22:34 Hned vidím jako v snách tebe a sebe vzadu v kulisách,
00:22:38 rozkošné herečky a tanečnice. Nezdá se ti,
00:22:41 že tenkrát bylo vše tak nějak lepší, plné rozkoše, co?
00:22:45 Je to tak?
00:22:46 Ty jsi přišel do vinohradského divadla z Městských divadel.
00:22:51 Co byla tvoje první inscenace?
00:22:55 Moje první inscenace byla dramatizace Honzy Vedrala
00:23:00 Urmefisto, kterou režíroval Honza Kačer.
00:23:05 Já jsem hrál kolegu herce hlavního představitele,
00:23:11 kterého hrál Viktor Preiss. Přijde za ním jeho děvče a říká:
00:23:18 Neptejte se, kde se bojuje, kde se zabíjí. U vás se zabíjí.
00:23:24 Já to teď velice volně parafrázuji, ale nikdy se člověk nemá ptát
00:23:31 po tom, když někde dochází až na konfrontaci hrdelní,
00:23:38 kde to je, protože když už k tomu dojde, tak je to i u něj.
00:23:47 Neopouštěj mě.
00:23:50 Neopouštěj mě, vždyť my jsme spolu zažili spoustu dobrodružství.
00:23:55 To nám vždycky vynahradilo to špatné a vždycky vynahradí.
00:23:59 Vždyť spousta lidí nemá ze života tolik co my.
00:24:03 Jediná potíž byla v tom, že ty nenávidíš samu sebe za to,
00:24:08 že mě miluješ, protože mnou pohrdáš.
00:24:12 Pamatuji si na svůj první sen, to se mi zdálo jako klukovi.
00:24:18 Navštívila mě ve snu Kyklopka s jedním velikánským okem
00:24:24 uprostřed čela v bílých nadýchaných šatičkách
00:24:29 s obrovskou bílou mašlí.
00:24:38 Bylo to spojené s neuvěřitelně nepříjemným vysokým tónem,
00:24:43 který zabíjel.
00:24:45 Já jsem měl svůj pokoj a tam jsem měl postel naproti dveřím.
00:24:51 Nemohl jsem si lehnout tak, abych byl zády k těm dveřím,
00:24:56 protože jsem měl pocit, že každou chvilku tam někdo vejde
00:25:01 do těch dveří, a to až tak, že se ve mně stupňovala
00:25:06 jakási hrůza, jakýsi děs, který byl velice nepříjemný.
00:25:11 Já nevím, jestli to byla nějaká předzvěst toho,
00:25:17 já mám dneska diagnostikovanou endogenní depresi.
00:25:29 To mě právě napadlo v této souvislosti,
00:25:34 že de facto ve stejné době toto posedlo Láďu.
00:25:39 Tam to ještě bylo vyvolané tím, že experimentovali s trávou.
00:25:52 Budou lidé tvrdit, že marihuana není návyková,
00:25:58 že to vůbec nemá vliv na psychiku. Jsou lidé,
00:26:03 u kterých to vyvolá třeba až tyto psychotické stavy.
00:26:12 To bohužel se stalo u mého Ládi.
00:26:17 Samozřejmě to tě napadne okamžitě, že je to genetická záležitost
00:26:23 a de facto že toto neblahé dědictví jsem mu nějak zanechal.
00:26:34 Všechno se dá léčit, ale musel byste mít pořádné německé doktory.
00:26:39 A hlavně pevnou vůli.
00:26:45 Vidíte moji ruku? Defektní od narození.
00:26:51 Ta se taky nedá léčit. Ještě když jsem byl
00:26:55 korunním princem, tak mě všichni považovali za neduživého,
00:26:59 ale já jsem s tou rukou pořád cvičil, cvičil.
00:27:02 Někdy to strašně bolelo. Musel jsem se naučit šermovat,
00:27:06 jezdit na koni, střílet, když jsem chtěl
00:27:09 jako mladý důstojník velet svému alexandrovskému...
00:27:13 -Počkejte, já vám pomohu.
-Ne.
00:27:16 Od mládí jsem se musel spoléhat jen sám na sebe ve všem.
00:27:20 A dokázal jsem to.
00:27:24 Kdy nastal ten okamžik, že ses rozhodl, že vyhledáš pomoc?
00:27:28 Nastoupila taková první ataka, která se projevuje tím,
00:27:34 že člověk není schopen ráno třeba vstát z postele,
00:27:39 není schopen ničeho, nic dělat, není schopen vylézt z domu.
00:27:44 Bojíš se vylézt z domu mezi lidi. Je to taková panická hrůza
00:27:49 z něčeho neznámého, co tě obklopuje, takový stihoman,
00:27:55 že ti hrozí nějaké nebezpečí, ale hlavně naprostá bezmoc
00:28:01 cokoliv dělat, cokoliv, i třeba vyčistit si zuby
00:28:06 nebo se najíst, prostě všechno je strašný problém.
00:28:12 Tam jsem věděl, že už to sám nezvládnu.
00:28:19 Věra, která byla u toho, zařídila pomoc psychiatra.
00:28:25 Od té doby de facto, to už je dvacet let,
00:28:30 s různými přestávkami, kdy to bylo lepší, kdy to bylo horší,
00:28:36 ale spíš bych teď řekl, že to je zakonzervované,
00:28:42 že to zvládám.
00:28:47 Zmínil jsi syna, u kterého to mělo progresivnější průběh.
00:28:52 -Jak ses postavil k jeho nemoci?
-Tady je můj velký hřích.
00:28:57 Věra okamžitě věděla, co se děje.
00:29:02 Ona to na tom klukovi poznala a věděla, jak je mu těžko.
00:29:08 Já jsem, abych se ti přiznal, vlastně nepozoroval na něm změnu.
00:29:15 Na téhle fotce je Věra s ním a ona mi řekla posléze,
00:29:21 že tam v té době na tom byl nejhůř. On se tam na ni usmívá,
00:29:27 sedí spolu, drží se kolem ramen. Já jsem to nevnímal.
00:29:33 Dokonce jsem si čistě sobecky začal říkat:
00:29:38 -Co mi to dělá, ten kluk?
-Zůstalo to na Věře v té době?
00:29:43 Ano, převážně, z 99 procent.
00:29:49 To taky poznamenalo náš vztah.
00:29:57 Já jsem cítil z její strany jakési...
00:30:01 To není zrovna odcizení, ale trošku odtažitost v tom,
00:30:06 já to dneska chápu, to byla jakási němá výčitka toho,
00:30:12 že já jsem v tomto konání naprosto pasivní a mimo,
00:30:17 že jsem, co se týče toho, ignorantský.
00:30:22 Že jsi jako otec a partner v tu chvíli zklamal.
00:30:27 Tak, určitě.
00:30:32 A pro ni, která hledala i jakousi morální oporu,
00:30:36 to muselo být a bylo určitě velké zklamání.
00:30:40 Když se zamyslíš nad tím dlouhým obdobím, kdy jste spolu byli
00:30:45 a ty jsi podlehl jakémusi lákadlu, svodu,
00:30:50 byl okamžik, kdy jsi chtěl od rodiny odejít?
00:30:58 Ne, ne, ne, to můžu říci na své svědomí, že to ne.
00:31:03 Skutečně ne.
00:31:09 Nakonec docházelo k tomu, že si člověk na ty pomyslné váhy
00:31:14 položil pasiva a aktiva, takhle vzájemně to poměřil
00:31:20 a vždycky mi ta rodina vycházela jako dominantní.
00:31:30 Ono je to velice lákavé. Nevím, proč bych to nepřiznal.
00:31:37 V dřívějších dobách, když jsem nastoupil do Pardubic,
00:31:43 to jsme ještě s Věrou neměli nic společného kromě divadla,
00:31:49 tak tam se žilo dost bujným a promiskuitním životem,
00:31:55 ale nám to nepřipadalo tenkrát nenormální.
00:32:07 Tento pocit jakési nevázanosti a jakési pomyslné svobody
00:32:13 ve mně pořád vždycky asi dříme, já to přiznám,
00:32:20 nějak v člověku dříme a zůstane a těžko se toho zbavuje.
00:32:26 V určitých momentech samozřejmě toto nastalo i v našem manželství.
00:32:33 Hlavně mě to strašně unavovalo, to neustálé lhaní,
00:32:38 které člověk potřebuje k tomu, aby kamufloval cosi,
00:32:44 že nakonec i ten pocit vlastního zhnusení z věčné lži
00:32:50 do jisté míry i otráví ten flirt.
00:33:06 -A co ta Věřina bolest?
-Ta to nesla velice těžko.
00:33:10 Velice těžko to nesla. Děcka to cítila.
00:33:15 Kristýna se mi přiznala až dneska, už je jí osmatřicet.
00:33:21 Řekla, že v té době...
00:33:25 Přímo mi popsala jednu scénu, kterou má zřejmě vyrytou v paměti.
00:33:38 Bylo to ošklivé, bylo to ode mě hnusné a sobecké.
00:33:48 Člověk to pro vlastní sebeúkoj, jak říkal nebožtík Krejča,
00:33:54 to je sebeúkoj, tomu podlehl. V tomhle jsem slaboch.
00:34:03 Nikdy jsem nepochopil, jak mě může mít ráda.
00:34:08 Chromého, surového chlapa.
00:34:13 Poddůstojnický čumák.
00:34:19 Pořád jsem se bál.
00:34:22 Na to, že mě přestane mít ráda, to by bylo přirozené.
00:34:26 To by bylo přirozené.
00:34:30 Bál jsem se, že jí to nedokážu splatit.
00:34:38 Tu lásku.
00:34:42 Důvěru.
00:34:45 Syny.
00:34:52 Čekal jsem v Motole po operaci, jak to dopadne,
00:34:57 a tak jsem se toho Pafka dočkal. On mi řekl, že bohužel má pro mě
00:35:04 špatnou zprávu, že Věru otevřel a zase zavřel,
00:35:10 že se s tím bohužel nedá už nic dělat.
00:35:20 Pak mi položil zásadní otázku, jestli jí to má říci on
00:35:26 nebo jestli jí to řeknu já. Já jsem okamžitě bez rozmýšlení
00:35:32 řekl, že jí to řeknu já, že jí to řekneme jako rodina.
00:35:38 První věta, kterou nám řekla: Tak už to mám za sebou.
00:35:45 My jsme se s děcky po sobě podívali a já jsem řekl:
00:35:50 Děvče, ne, máš to před sebou.
00:35:54 Ona absolutně klidně, řekl bych vnitřně usebraně a silně
00:36:00 jen pokývala hlavou a řekla: Aha. No tak dobře.
00:36:16 Pak když jsme si spolu povídali, tak jsme jí řekli,
00:36:21 že jako rodina budeme pořád pohromadě.
00:36:26 Drželi jsme se za ruce kolem.
00:36:30 Ten den, to bylo 20. prosince.
00:36:38 To už byla Věra v hlubokém bezvědomí.
00:36:43 Pořád jí to pumpovalo kyslík,
00:36:48 ten nenáviděný displej, ten monitor se sinusoidami,
00:36:54 který od té doby nenávidím, nemohu to ani vidět,
00:36:59 úplně se mi z toho dělá špatně, to tam pořád tikalo a šlo to dolů,
00:37:06 tak jsem u ní seděl, držel jsem ji za ruku
00:37:12 a pořád jsem na ni mluvil.
00:37:17 Tam jsem jí všechno vyprávěl, abych to ještě stihl,
00:37:24 nedbaje vůbec na to, co mi říkal primář, že nevnímá.
00:37:30 Já jsem tomu nevěřil, protože jsem to považoval za vyloučené,
00:37:37 aby vlastně nějak z nějaké velké dálky, aby netušila,
00:37:44 že jsem tam s ní.
00:37:56 Měla zavřené oči. Já jsem říkal: Lásko moje, podívej se na mě.
00:38:02 Koukal jsem se, víčka se jí zachvěla.
00:38:07 Předtím byla v absolutním klidu, jako by se snažila je otevřít.
00:38:13 Bohužel to byl poslední fyzický projev,
00:38:18 který jsem z její strany zaznamenal.
00:38:23 Pak už následoval velice rychle konec.
00:38:28 Bylo nějak za deset minut sedm,
00:38:33 když se čáry na monitoru narovnaly.
00:38:42 Zajímavé bylo, co se stalo Kristýně.
00:38:47 Čekala na začátek představení. Bylo za deset minut sedm.
00:38:53 My jsme stáli na chodbě, kde byl absolutní klid,
00:38:58 a najednou tam proletěl nějaký velký vítr, průvan,
00:39:03 o kterém vůbec netušíme, kde se tam vzal.
00:39:12 Kristýna řekla: Mami, to jsi ty?
00:39:16 Ať si kdo chce co chce o tom mluví,
00:39:20 já jsem přesvědčen o tom, že to Věra byla.
00:39:24 Takže když jsi to zavolal Kristýně, už to věděla.
00:39:28 Ona už to věděla.
00:39:31 Platí pořád to, co jsi mi kdysi řekl,
00:39:34 že jsi nikdy v životě nezaplakal, neuronil slzu?
00:39:37 To neplatí samozřejmě.
00:39:40 Jsou ty slzy úleva, když jsi je tolik let neznal?
00:39:44 Ne, nejsou. Nejsou. Nejsou. To je trápení.
00:39:49 Neznám nějaký úlevný pláč.
00:39:54 Vždycky je to spojené s nějakým trápením,
00:39:59 i když se mi o tom zdá, mám takové sny.
00:40:04 Teď je to nedávno, kdy jsem se ve snu strašně rozbrečel.
00:40:09 Hodně se mi zdává o Věře. Hodně.
00:40:14 A různé sny, některé velice nepříjemné.
00:40:19 Ještě když jsme byli spolu, ráno jsem říkal,
00:40:24 že jsem byl tak blbý, mně se zdálo,
00:40:28 že jsme se někde potkali, že spolu mluvíme
00:40:32 a ty se ke mně tváříš naprosto odcizeně,
00:40:36 jednáš se mnou jako s cizím člověkem a to já nesnesu.
00:40:39 To jsou muka. Já neznám důvod.
00:40:44 To byly ošklivé sny.
00:40:47 Ona tady pořád jakoby logicky je,
00:40:52 ale ty sis třeba nechal její hlas i na záznamníku.
00:40:57 Nechal, protože...
00:41:00 Abych ti vysvětlil, co mě k tomu vedlo.
00:41:05 Věra milovala básníka Skácela.
00:41:10 On má jednu krátkou báseň, která se jmenuje Dopis.
00:41:19 Je to o tom, že si žena sedne do autobusu a jede
00:41:24 a má takovou reflexi, že se dívá z okna na obláčky,
00:41:29 že měla pořád takový pocit, že tím oknem odletí
00:41:34 a připojí se k těm obláčkům na obloze.
00:41:39 Ta báseň končí krásným dvojverším.
00:41:43 Tak jsem si aspoň zhluboka vydechla,
00:41:46 aby tu po mně zůstalo něco nahlas.
00:41:50 Dámy a pánové, loučím se s vámi a děkuju za váš zájem o mou smrt.
00:41:56 Dal bych přednost vašemu zájmu o můj život, ale svět se nemění.
00:42:01 Každý myslí jen na vlastní prospěch stejně jako já.
00:42:07 Jak žiješ dnes? Jaký je dnes tvůj život?
00:42:13 Po takovém období vnitřního vyprázdnění,
00:42:19 takového vakua psychického,
00:42:29 spíš tedy že měl člověk trvale medvěda na prsou,
00:42:35 že mu seděl, tak tam mě hlavně držela děcka.
00:42:44 Říkal jsem: Děcka, přijeďte v sobotu nebo v neděli, uvařím.
00:42:49 Upekl jsem kačenu nebo krůtu a všichni jsme se sešli.
00:42:54 Měli jsme dobrou baštu a povídali jsme si.
00:42:58 Já jsem se na to vždycky těšil, protože mě to vytrhlo
00:43:03 tady z toho doupěte jezevčího, jak jsem žil uzavřený do sebe.
00:43:08 Tohle si pamatuji, že jsem vzal Julču
00:43:12 a jel jsem na Vysočinu, protože tam jsme spolu hodně jezdívali.
00:43:18 Tam jsme zažili šťastné chvilky společných dovolených
00:43:24 i prázdnin s děcky, třeba na vírské přehradě.
00:43:29 Tam jsme prožili jednu velice krásnou dovolenou.
00:43:34 Ty jsi šel jakoby po stopách.
00:43:37 Já jsem šel po stopách, i když jsem zjistil nakonec,
00:43:41 ale nezjistil jsem, kecal bych, nic jsem nezjistil.
00:43:45 Někdo ti řekne, že to se nemá dělat, protože člověk,
00:43:49 když se vrací k něčemu, kde byl šťastný,
00:43:53 tak se tam vrátí v situaci, kdy je už úplně někde jinde on
00:43:58 i to prostředí je úplně jiné, protože já jsem se tam prodíral.
00:44:03 Já jsem hledal to místo, kam jsme chodili,
00:44:06 kde jsme leželi u takové skály na písku.
00:44:10 Nebyl jsem schopen to najít, protože to bylo už tak zarostlé.
00:44:15 Byla taky vyšší voda. Nakonec jsem to našel.
00:44:19 Stál jsem tam a koukal jsem okolo sebe.
00:44:24 Neodolal jsem.
00:44:27 Svlékl jsem se a do té vody jsem skočil.
00:44:31 To byla šťastná chvíle, že jsem našel to místo,
00:44:35 kde jsme byli. Právě když jsem byl na té Vysočině,
00:44:39 tak jsem měl telefon. Volala mi moje první žena Dáša,
00:44:44 že je tady po čtyřiceti letech, ona tady čtyřicet let nebyla.
00:44:49 Když jsem se vrátil, tak jsem jí volal a říkal jsem jí
00:44:54 už tehdy, že bych velice stál o to se sejít s Davidem.
00:44:59 To jsem skutečně chtěl, protože děcka věděla,
00:45:04 že mají někde bráchu, ale neznali se.
00:45:08 Já jsem cítil jakési svoje manko, něco nevyřešeného.
00:45:14 Abych to neprotahoval, dopadlo to skvěle.
00:45:24 Špendlík by se mi tam nevešel. Když jsem slyšel Davida,
00:45:30 že zazvonil u dveří, Dáša má velikánskou terasu,
00:45:36 tak jsem tam seděl a čekal, co bude.
00:45:40 Objevil se chlap o hlavu větší než já.
00:45:45 Padli jsme si do náruče, jako by se nic nestalo.
00:45:50 Láďa říkal, když byl malý, by jako nic.
00:45:55 By jako nic.
00:45:57 Věděl on o tvé existenci, že jsi jeho otec?
00:46:01 Věděl. Pak mi Dáša říkala, že když mu bylo asi třináct let,
00:46:06 projeli celou Evropu a obcházela nemocnice
00:46:11 na kraji města, že to snad vysílali i ve Švýcarsku,
00:46:16 tak ho zavolala a řekla mu: Tak tohle je tvůj otec.
00:46:19 -Víte, co je na tom nejhorší?
-Ne.
00:46:24 Jak utíká čas. Váš čas.
00:46:28 Už bych to v životě nechtěl zažít.
00:46:32 Vždycky jsi říkal: Bože, dej mé duši dozrát.
00:46:37 Ano, to bylo takové moje motto, které si píšu každý rok
00:46:43 do kalendáře, bože, dej mé duši dozrát, než bude požata,
00:46:48 protože to jsem považoval za jakousi duchovní maximu,
00:46:54 cosi, co člověka neustále vrací k tomu,
00:47:00 aby se choval podle toho, aby jeho duše dozrála.
00:47:06 Nevím, jestli se mi to podaří. Nevím, nevím.
00:47:12 Jaké jsi měl pocity, když jsi slyšel ve Viole Věřin dopis?
00:47:18 Najednou jsem byl svědkem její velice intimní výpovědi o tom,
00:47:25 jak prožívala náš vzájemný vztah, náš život.
00:47:30 Nakonec se zase vrací k tomu, k čemu jsem se v podstatě
00:47:36 vždycky vrátil já, že teď žije a že je zamilovaná do své rodiny.
00:47:43 Tím končí.
00:47:50 To je pocit, který bych si já rád s sebou nesl a uchoval,
00:47:55 protože pro mě to má největší hodnotu.
00:48:00 Odpovíš jí? Přišel čas?
00:48:07 No. Taky si myslím, že to je jeden z mých dluhů.
00:48:12 Je třeba tady udělat pořádek.
00:48:18 Ahoj, Věro. Byla jsi královnou,
00:48:21 když to mezi námi zajiskřilo a zamilovali jsme se.
00:48:26 Zůstala jsi jí, i když jsem tě držel za ruku
00:48:30 v posledních chvílích. O ruku jsem tě požádal,
00:48:34 to už šla Kristýnka do školy, takže jsem už věřil,
00:48:39 že v tom svazku vydržím, leč nedokázal jsem vždy odolat
00:48:45 svodům i nástrahám, byl jsem sobec.
00:48:50 Na prvním místě jsem měl svoji práci, a to i ve chvíli,
00:48:55 kdy náš syn onemocněl. Nesla jsi to hůř než moje úlety.
00:49:00 Nicméně i to jsi mi odpustila,
00:49:04 i když sis odžila velkou trpkost a zklamání v našem vztahu.
00:49:09 A já se do tebe znovu zamiloval v nejtěžší chvíli.
00:49:15 Dožila ses vnoučat, slyšela jsi je plakat, smát se,
00:49:20 mohla jsi je pochovat, viděla jsi své pokračování.
00:49:26 A díky velikosti lásky, kterou jsi rozdávala,
00:49:31 jsi taky oddálila svůj konec. Byl jsem vděčný,
00:49:36 že jsem měl šanci starat se o tebe, žít pro tebe, milovat tě.
00:49:41 I když jsem zůstal sám, chtěl jsem se odstěhovat
00:49:46 z našeho domu, prodat ho, odejít, ale v podstatě mi to
00:49:51 rozmluvily děti. Kristýna okamžitě poznala,
00:49:55 a to má po tobě, ty jsi byla taky taková,
00:49:59 okamžitě poznala, když jsem navázal nový vztah.
00:50:03 Já jsem nechtěl zůstat sám.
00:50:06 A také jsem se poznal se svým prvním synem.
00:50:09 Snažím se o to mít v životě pořádek, jako jsi ho měla ty.
00:50:13 A tak žiju dál v našem domě, s našimi fotografiemi,
00:50:18 s našimi vzpomínkami i s tvým hlasem.
00:50:22 Měl jsem štěstí, že jsem ti stihl říci,
00:50:27 že tvůj nádherný hlas je zvon. Tvůj Laďa.
00:51:36 Skryté titulky: Věra Kotlínová Česká televize, 2010
00:00:02 -Halinko, zase mi sklaplo.
-Copak, Honzíku?
00:00:06 Ale no... Že ty a Franta. To bude prima chlap,
00:00:12 ale já jsem si myslel, že my dva spolu.
00:00:15 Honzíku, najdi si radši nějakou mladší.
00:00:18 Která se tak umí postarat jako ty?
00:00:21 -Když má ráda, každá.
-To je právě, která každá?
00:00:26 Smím prosit?
00:00:36 Ahoj, Laďo. Sedím tu ve chvíli zvláštního klidu.
00:00:41 Mám čas zpytovat život, chyby. Vidím, co všechno bylo zbytečné,
00:00:47 ale taky krásné. Náš vztah vybuchl velmi intenzivně
00:00:53 a mohl odeznít jako tolik jiných. Neodezněl a já věřila,
00:00:58 že investuji do lásky, která bude stát za to.
00:01:02 Nechtěla jsem se vdávat, jenže přišla tvoje věta:
00:01:06 Prosím tě, najdi křestní listy. Budeme se brát.
00:01:11 Musíš si dát ušít krásné šaty, protože ty ses ještě nevdávala.
00:01:16 Dojal jsi mě. Kristýnka má ty šaty dodnes.
00:01:21 Dali jsme si kus šťastného života.
00:01:26 Nevím, čím jsi za to štěstí zaplatil ty.
00:01:30 Snad trápením nad sebou samým, já odžitou bolestí k neunesení.
00:01:35 Ale děti mě potřebovaly, musela jsem se sebrat
00:01:40 a jednoho dne jsem se probudila a zoufalé trápení.
00:01:45 Tlak na prsou, nechuť probudit se do nového dne, byl pryč.
00:01:50 Taky vím, žes mě měl vždycky rád, ale byly chvíle,
00:01:55 kdy ti to nestačilo. Pochopila jsem, že naše láska je můj úděl.
00:02:01 Nemohu ti popsat, jak jsi vypadal, když ti profesor řekl:
00:02:06 Buďte na ni hodný, rakovina je nemoc duše.
00:02:10 Litovala jsem víc tebe a děti,
00:02:13 než že bych truchlila nad svou konečností.
00:02:17 Semkli jste se k sobě, pomáháš dětem ze všech sil
00:02:21 a pánbůh nám spolu dopřál dožít se nadílky.
00:02:26 Máme vnoučátka. Mám o tebe trochu strach,
00:02:31 až přijdeš domů a já tady nebudu. Prožíváme teď spolu
00:02:36 velmi krásné období, čisté a silné, jedno z nejhezčích v našem životě.
00:02:42 Nedá se už nic dělat.
00:02:50 Jsem připravená, klidná a zamilovaná do své rodiny.
00:02:59 Tvoje Věra.
00:03:26 Co víš o svém narození?
00:03:30 Já jsem vyzvídal na mamince.
00:03:34 Posléze v nějaké slabé chvilce mi sdělila,
00:03:39 že jsem byl počat v hájíčku lásky v Soběšicích
00:03:44 a že maminka byla panna,
00:03:48 takže já jsem takové takřka neposkvrněné dítě.
00:03:53 Dítě panny.
00:03:56 Ve svých rodičích jsem viděl velkou autoritu.
00:04:01 Protože byli uvázaní v kšeftu, my jsme bydleli nahoře
00:04:06 tady nad hospodou, tak jsem byl šťastný,
00:04:11 když se třeba maminka urvala, vyběhla za mnou večer,
00:04:16 když mě uložila do postele a přečetla mi něco,
00:04:21 nějakou pohádku nebo něco. Tak to jsem byl šťastný
00:04:25 a měl jsem polštář, který sama vyšívala.
00:04:31 Tam byla taková výšivka, na bílém polštáři, taková krásná.
00:04:36 A já jsem to měl přímo jako svoji relikvii.
00:04:40 Říkal jsem: Tohle mi maminka vyšila.
00:04:44 -Tatínek byl tady hospodský.
-Ten byl pořád v kšeftě.
00:04:48 Ten tady byl uvázaný od rána do večera, jako hospodský.
00:04:52 Jaký jste měli spolu vztah?
00:04:55 Když jsem byl kluk, tak výborný.
00:04:58 On byl výborný v tom, že když měl volno,
00:05:02 tak kdykoliv měl nějaký čas, tak nás sebral a rajzovali jsme tady.
00:05:08 Otec byl strašný bavič. On dovedl bavit celý výčep,
00:05:14 protože uměl hrozné vejšplechty. On byl v podstatě takový komik.
00:05:20 -Používal tě k tomu nějak?
-Ne, já jsem se vnucoval sám.
00:05:26 Já jsem byl de facto prvním diskžokejem v Brně,
00:05:32 protože z výčepu bylo okno do hospody.
00:05:37 Já jsem si tam položil gramofon, to mi byly snad čtyři nebo pět let,
00:05:43 to jsem ještě nechodil do školy. Otec měl doma nějaký cylindr.
00:05:49 Ten jsem si nasadil na hlavu, měl jsem takový štos desek
00:05:55 a seděl jsem v tom okénku a ptal jsem se, kdo chce co zahrát.
00:06:01 Laďo, zahraj tuto. Tak jsem zahrál a dostal jsem korunu.
00:06:07 -Táto, co je to próba?
-Próba je zkouška.
00:06:12 -Paní ředitelka si tě musí vyzkoušet. -A proč?
00:06:16 -Jestli máš nadání.
-A co to je nadání?
00:06:20 Talent přece. Když někdo odmalička hezky maluje nebo zpívá,
00:06:25 -tak se říká, že má nadání.
-A ty máš, táto, nadání?
00:06:34 Bylo jedno takové gesto, které on notoricky používal,
00:06:39 když něco vysvětloval. On strašně rád vyprávěl.
00:06:44 Když jsme byli v nějaké větší společnosti, tak on říkal:
00:06:48 Poslouchejte, já vám něco řeknu. Teď dělal toto gesto,
00:06:52 které já jsem si osvojil natolik, že třeba jsem ho používal
00:06:56 na jevišti, když někdo z rodiny byl na představení.
00:07:01 A to už bylo jedno na čem,
00:07:04 jestli to bylo v Městských divadlech nebo na Vinohradech.
00:07:08 Jakmile jsem udělal tohle, věděli, že tam je děda.
00:07:12 Jak jsem přicházel do puberty a přes tu pubertu,
00:07:17 když jsem tenkrát neměl žádné jiné zájmy než ochotničení,
00:07:23 byl jsem dost často večer mimo domov.
00:07:28 Otec to těžce nesl a odnášela to maminka,
00:07:33 protože ta toho byla původem. Ta mi fandila ve všem,
00:07:39 co jsem dělal. Pomáhala mi, abych šel na tu školu.
00:07:44 Otec říkal: Ne, napřed budeš mít nějaké poctivé řemeslo
00:07:49 a pak si dělej, co chceš.
00:07:53 To znamená, že pro maminku to nebyl vůbec lehký život.
00:07:58 To nebyl.
00:08:00 Ty ses už na škole oženil. Proč tak brzy?
00:08:03 My jsme dělali už na škole někdy v druhém či třetím ročníku
00:08:08 Divadlo poezie.
00:08:10 S Divadlem poezie jsme jezdili do Wolkerova Prostějova.
00:08:17 Na jednom Wolkerově Prostějově byla krásná holka, vysoká.
00:08:28 Nějak jsme se přimotali k sobě s tou Dášou.
00:08:35 Tak jsme si spolu začali, bylo to prima, bylo to hezké.
00:08:44 Ona v podstatě byla moje první skutečná ženská v životě.
00:08:50 Opravdu.
00:08:58 Najednou mi napsal otec Dáši, že je Dáša v nemocnici
00:09:04 a že diagnóza se zatím neví. Prostě byla v jiném stavu.
00:09:10 Já jsem si říkal: Aha. A co teď?
00:09:17 Protože jsem byl skutečně vychovaný ve starosvětském prostředí,
00:09:23 které takzvaně nebo skutečně dbá na mravopočestnost, tak jsem řekl:
00:09:30 My se vezmeme, samozřejmě.
00:09:35 A vzali jsme se.
00:09:40 To je to moje sobectví. Víceméně jsem se staral jen o sebe.
00:09:47 David se narodil po Štědrém dnu.
00:09:59 De facto jsem si žil sólo.
00:10:03 Měl jsem jakousi rodinu, ale s tou rodinou jsem vůbec nežil.
00:10:09 To se tedy mé ženě a mému synovi vymstilo,
00:10:14 protože já jsem se v té době zamiloval jinde,
00:10:19 ale tak hloupě, že jsem... No hloupě.
00:10:24 Opustil jsi je?
00:10:28 Jo, rozvedli jsme se posléze s Dášou.
00:10:33 -Přišel jsi o syna?
-Jo. V té době ano,
00:10:38 protože potom v roce 1968 Dáša s Davidem emigrovala.
00:10:44 Dostali se do Švýcarska, kde zůstali.
00:10:52 Měla tam nějakou známost a chtěla se vdát,
00:10:58 ale její partner trval na tom, že Davida bude adoptovat.
00:11:06 Já jsem to udělal, takže on získal jeho jméno.
00:11:11 Nemá moje jméno.
00:11:14 -Jak to prožíval tvůj otec?
-Otec to nesl strašně těžko,
00:11:19 protože pro něj to byl další kluk, pokračovatel rodu,
00:11:25 takže to mi také nemohl samozřejmě odpustit.
00:11:30 Mezi našimi to začalo velice tvrdě haprovat.
00:11:38 Skončilo to až tím, že se také rozvedli.
00:11:43 Byla to taková velice ošklivá doba, kdy se de facto naše rodina,
00:11:49 ve které jsme žili, totálně rozpadla.
00:11:54 K té rodině de facto jsem se nejvíc vrátil,
00:11:59 až když už jsme byli s Věrou a když už byla Kristýna na světě.
00:12:05 Otec najednou viděl, že jsem se usadil
00:12:10 nebo že už získal ve mě důvěru, že jsem založil novou rodinu.
00:12:20 Náš vztah se rapidně zlepšil a začali jsme si rozumět.
00:12:26 Otec byl strašný cholerik, hrozný.
00:12:31 Měl plynový vařič, plynovou troubu.
00:12:36 V okamžicích největšího vzteku strkal hlavu do trouby a řval:
00:12:41 Smrťo, přijď!
00:13:36 Toto divadlo se jmenovalo Na hradbách?
00:13:40 Samozřejmě. To bylo pro mě první divadlo, kde jsem vystoupil.
00:13:45 Profesionálně už tenkrát. Pak jsem dostal za úkol,
00:13:50 že v prvním finále, když přijde májka na jeviště,
00:13:54 se na tu májku vyšplhám a půjde opona.
00:13:58 Já jsem vyběhl ze sboru, vyšplhal jsem se nahoru.
00:14:03 Spadla opona a já tam zůstal viset nahoře.
00:14:07 Opona se zvedla a já tam pořád visel nahoře, držel jsem se.
00:14:12 Teď lidé tleskali a já si říkal: To tleskají mně.
00:14:28 Čím pro tebe je pardubické divadlo významné?
00:14:35 No... V současné době hlavně krásnými vzpomínkami,
00:14:41 ale význam pro mě mělo velký i v hereckém životě.
00:14:46 Já jsem po škole zůstal v Brně v satirickém divadle Večerní Brno,
00:14:52 které sice bylo skvělé, hráli jsme tam denně,
00:14:57 v sobotu snad třikrát, odpoledne, večer, v noci.
00:15:02 Mně to nestačilo, takže jsem chtěl jít
00:15:07 do repertoárového, většího, klasického divadla.
00:15:12 Gábina Wilhelmová, moje druhá žena.
00:15:18 Abych to řekl kulantně, my jsme v té době byli
00:15:24 trošku na kordy, nicméně společně jsme si řekli,
00:15:29 takovou naivitu jsme vyplodili, že bychom šli společně
00:15:34 do pardubického angažmá a že bychom se pokusili
00:15:39 začít znovu, lépe a radostněji.
00:15:42 To je místo, kde jste se potkali s Věrou Galatíkovou.
00:15:46 Potkali, zase potkali. My jsme se znali ze školy.
00:15:50 Jaké bylo zkoušení Královny Kristýny?
00:15:54 Evžen Kubíček seděl v sále, my jsme tam zkoušeli
00:15:58 milostný dialog a on říkal: Vy to hrajete jak Jeníček
00:16:02 s Mařenkou, tam necítím žádný vztah.
00:16:06 Byla pauza a po pauze znova: Ne, to není ono.
00:16:11 Pořád nás sekýroval, až jsme se snad oba naštvali.
00:16:17 Začali jsme ten dialog a já jsem tu Věru popadl.
00:16:27 Ona se taky... Teď nějaká líbačka.
00:16:32 Najednou to bylo takové... Jiskra tady přeskočila
00:16:37 a už to bylo. Už to bylo hotové.
00:16:42 Ona hrála Kristýnu.
00:16:45 Ona hrála Kristýnu, já jsem hrál jejího milence.
00:16:47 -Jejího milence.
-Milence.
00:16:51 Vy jste se tady zamilovali, ten vztah se přerušil.
00:16:56 -Ty jsi odešel do Ostravy.
-Přerušil se tím,
00:17:01 že v roce 1967 Věra odešla do Činoherního klubu.
00:17:06 To já jsem už byl rozvedený s Gábinou Wilhelmovou.
00:17:12 Věra odešla, tak jsem si vzal ze žalu Evelynu Steimarovou.
00:17:23 Evelyna angažmá neměla, ale hostovala u Bezručů.
00:17:28 Já jsem byl v angažmá v Ostravě, ale tam jsem byl de facto
00:17:32 jenom jednu sezonu, protože na rozhraní let 1969 a 1970
00:17:37 se tam najednou objevili Vašek Lohniský s Jirkou Flíčkem,
00:17:42 což byl v tehdejší době dramaturg v Libni.
00:17:46 On říkal: Laďo, nechceš jít zkoušet do Libně?
00:17:51 Když jsem smlouvu podepsal, zavolal jsem Věře,
00:17:56 protože jsem na ni měl telefonní číslo,
00:18:00 že jsem v Praze, že jsem podepsal smlouvu do libeňského divadla
00:18:04 a že nemám s kým to oslavit, tak jestli můžu přijít.
00:18:08 Ona říkala: Jo, samozřejmě. Tvářila se potěšeně.
00:18:12 Tak jsem si říkal: No tak jo.
00:18:15 Přišel jsem k ní s nějakou lahvičkou.
00:18:20 Zazvonil jsem, vešel a už jsem nikdy neodešel.
00:18:25 Než jsi potkal Věru nebo než sis ji vzal,
00:18:30 tak ses stihl třikrát oženit. Proč ses vždycky ženil?
00:18:37 Ze zásady. Počkej, nesměj se.
00:18:42 V první řadě vždycky jsem byl zamilovaný.
00:18:47 Spousta chlapů je zamilovaných do spousty žen a neberou si je,
00:18:53 ale já jsem to vždycky považoval za jakési vyvrcholení
00:18:57 milostného vztahu. Já jsem měl pocit,
00:19:02 že manželství je cosi, co je zavazující.
00:19:07 Já mluvím vlastně proti sobě, protože mě to vždycky
00:19:12 zavázalo k tomu, abych se co nejdřív rozvázal.
00:19:15 Když se narodila Kristýna, to nás zase vrací zpět do Pardubic,
00:19:21 protože kdo jí dal jméno Kristýna?
00:19:25 Musím se hrdě přiznat, že to byl můj nápad.
00:19:30 Mám takový pocit, že nás to napadlo určitě současně.
00:19:36 Když přišlo na to, že vybíráme jméno pro dceru,
00:19:40 tak já jsem řekl: Bude to Kristýna,
00:19:44 protože Kristýna de facto byla svým způsobem její sudičkou,
00:19:50 želanou a osudem nám souzenou.
00:19:58 Proč nikdy nepřijdeš a neřekneš:
00:20:00 Táto, tomuhle nerozumím, vysvětli mi to.
00:20:05 -Co z tebe bude?
-Buchta.
00:20:08 -Co?
-Buchta. To říká máma.
00:20:12 Ještě se vrátím k prvnímu tvému libeňskému angažmá,
00:20:16 protože ty jsi tam zažil dvě sezony Otomara Krejču.
00:20:20 Bylo to pro tebe významné setkání?
00:20:24 Určitě a pro Věru taky.
00:20:28 On tam nastupoval v sezoně 1973. První komedii,
00:20:34 kterou jsme měli zkoušet, byl Čechovův Platonov.
00:20:43 V obsazení měl Věru jako Vojnicevovou.
00:20:48 Já jsem dělal Platonova, ale protože Věra 8. října rodila,
00:20:54 na Věru, Láďu dostala k svátku, tak on na ni čekal s tím zkoušením.
00:21:04 Když nám Krejča tenkrát kladl na srdce,
00:21:08 že si musíme během náročné velké postavy najít místa,
00:21:14 kde přiznaně můžeme odpočívat i na tom jevišti,
00:21:18 protože to je nutné.
00:21:21 Byl to pan Krejča, který používal termín -
00:21:25 když herec hraje správně?
00:21:28 Ano, on nikdy neříkal dobře. On říkal správně.
00:21:33 Musíte hrát správně.
00:21:37 Taky používal takový obrazivý výraz.
00:21:42 Říkal, že herec je listonoš, který nosí své figuře psaníčka,
00:21:47 jimiž se o ni uchází.
00:21:51 Vzpomínám. Ukaž mi dvojici, která by se nám mohla vyrovnat.
00:21:57 A není. A nebude. Jak jsme si tehdy žili.
00:22:03 Těch šťastných dnů, těch roztomilých žen.
00:22:07 Někdy si tak myslím, hochu milý, že to snad ani nebyl život.
00:22:12 To byl sen. Ráno co ráno sladká kocovina
00:22:16 po ještě sladším noclehu a pak svobodný den.
00:22:21 Den volný jako pták, veselý oběd, skvělá vzácná vína.
00:22:25 Přípitky, žerty, zábava a smích. Pak večer, temno, světla v ulicích
00:22:30 a divadlo. Já hořím jako svíce, když vzpomenu.
00:22:34 Hned vidím jako v snách tebe a sebe vzadu v kulisách,
00:22:38 rozkošné herečky a tanečnice. Nezdá se ti,
00:22:41 že tenkrát bylo vše tak nějak lepší, plné rozkoše, co?
00:22:45 Je to tak?
00:22:46 Ty jsi přišel do vinohradského divadla z Městských divadel.
00:22:51 Co byla tvoje první inscenace?
00:22:55 Moje první inscenace byla dramatizace Honzy Vedrala
00:23:00 Urmefisto, kterou režíroval Honza Kačer.
00:23:05 Já jsem hrál kolegu herce hlavního představitele,
00:23:11 kterého hrál Viktor Preiss. Přijde za ním jeho děvče a říká:
00:23:18 Neptejte se, kde se bojuje, kde se zabíjí. U vás se zabíjí.
00:23:24 Já to teď velice volně parafrázuji, ale nikdy se člověk nemá ptát
00:23:31 po tom, když někde dochází až na konfrontaci hrdelní,
00:23:38 kde to je, protože když už k tomu dojde, tak je to i u něj.
00:23:47 Neopouštěj mě.
00:23:50 Neopouštěj mě, vždyť my jsme spolu zažili spoustu dobrodružství.
00:23:55 To nám vždycky vynahradilo to špatné a vždycky vynahradí.
00:23:59 Vždyť spousta lidí nemá ze života tolik co my.
00:24:03 Jediná potíž byla v tom, že ty nenávidíš samu sebe za to,
00:24:08 že mě miluješ, protože mnou pohrdáš.
00:24:12 Pamatuji si na svůj první sen, to se mi zdálo jako klukovi.
00:24:18 Navštívila mě ve snu Kyklopka s jedním velikánským okem
00:24:24 uprostřed čela v bílých nadýchaných šatičkách
00:24:29 s obrovskou bílou mašlí.
00:24:38 Bylo to spojené s neuvěřitelně nepříjemným vysokým tónem,
00:24:43 který zabíjel.
00:24:45 Já jsem měl svůj pokoj a tam jsem měl postel naproti dveřím.
00:24:51 Nemohl jsem si lehnout tak, abych byl zády k těm dveřím,
00:24:56 protože jsem měl pocit, že každou chvilku tam někdo vejde
00:25:01 do těch dveří, a to až tak, že se ve mně stupňovala
00:25:06 jakási hrůza, jakýsi děs, který byl velice nepříjemný.
00:25:11 Já nevím, jestli to byla nějaká předzvěst toho,
00:25:17 já mám dneska diagnostikovanou endogenní depresi.
00:25:29 To mě právě napadlo v této souvislosti,
00:25:34 že de facto ve stejné době toto posedlo Láďu.
00:25:39 Tam to ještě bylo vyvolané tím, že experimentovali s trávou.
00:25:52 Budou lidé tvrdit, že marihuana není návyková,
00:25:58 že to vůbec nemá vliv na psychiku. Jsou lidé,
00:26:03 u kterých to vyvolá třeba až tyto psychotické stavy.
00:26:12 To bohužel se stalo u mého Ládi.
00:26:17 Samozřejmě to tě napadne okamžitě, že je to genetická záležitost
00:26:23 a de facto že toto neblahé dědictví jsem mu nějak zanechal.
00:26:34 Všechno se dá léčit, ale musel byste mít pořádné německé doktory.
00:26:39 A hlavně pevnou vůli.
00:26:45 Vidíte moji ruku? Defektní od narození.
00:26:51 Ta se taky nedá léčit. Ještě když jsem byl
00:26:55 korunním princem, tak mě všichni považovali za neduživého,
00:26:59 ale já jsem s tou rukou pořád cvičil, cvičil.
00:27:02 Někdy to strašně bolelo. Musel jsem se naučit šermovat,
00:27:06 jezdit na koni, střílet, když jsem chtěl
00:27:09 jako mladý důstojník velet svému alexandrovskému...
00:27:13 -Počkejte, já vám pomohu.
-Ne.
00:27:16 Od mládí jsem se musel spoléhat jen sám na sebe ve všem.
00:27:20 A dokázal jsem to.
00:27:24 Kdy nastal ten okamžik, že ses rozhodl, že vyhledáš pomoc?
00:27:28 Nastoupila taková první ataka, která se projevuje tím,
00:27:34 že člověk není schopen ráno třeba vstát z postele,
00:27:39 není schopen ničeho, nic dělat, není schopen vylézt z domu.
00:27:44 Bojíš se vylézt z domu mezi lidi. Je to taková panická hrůza
00:27:49 z něčeho neznámého, co tě obklopuje, takový stihoman,
00:27:55 že ti hrozí nějaké nebezpečí, ale hlavně naprostá bezmoc
00:28:01 cokoliv dělat, cokoliv, i třeba vyčistit si zuby
00:28:06 nebo se najíst, prostě všechno je strašný problém.
00:28:12 Tam jsem věděl, že už to sám nezvládnu.
00:28:19 Věra, která byla u toho, zařídila pomoc psychiatra.
00:28:25 Od té doby de facto, to už je dvacet let,
00:28:30 s různými přestávkami, kdy to bylo lepší, kdy to bylo horší,
00:28:36 ale spíš bych teď řekl, že to je zakonzervované,
00:28:42 že to zvládám.
00:28:47 Zmínil jsi syna, u kterého to mělo progresivnější průběh.
00:28:52 -Jak ses postavil k jeho nemoci?
-Tady je můj velký hřích.
00:28:57 Věra okamžitě věděla, co se děje.
00:29:02 Ona to na tom klukovi poznala a věděla, jak je mu těžko.
00:29:08 Já jsem, abych se ti přiznal, vlastně nepozoroval na něm změnu.
00:29:15 Na téhle fotce je Věra s ním a ona mi řekla posléze,
00:29:21 že tam v té době na tom byl nejhůř. On se tam na ni usmívá,
00:29:27 sedí spolu, drží se kolem ramen. Já jsem to nevnímal.
00:29:33 Dokonce jsem si čistě sobecky začal říkat:
00:29:38 -Co mi to dělá, ten kluk?
-Zůstalo to na Věře v té době?
00:29:43 Ano, převážně, z 99 procent.
00:29:49 To taky poznamenalo náš vztah.
00:29:57 Já jsem cítil z její strany jakési...
00:30:01 To není zrovna odcizení, ale trošku odtažitost v tom,
00:30:06 já to dneska chápu, to byla jakási němá výčitka toho,
00:30:12 že já jsem v tomto konání naprosto pasivní a mimo,
00:30:17 že jsem, co se týče toho, ignorantský.
00:30:22 Že jsi jako otec a partner v tu chvíli zklamal.
00:30:27 Tak, určitě.
00:30:32 A pro ni, která hledala i jakousi morální oporu,
00:30:36 to muselo být a bylo určitě velké zklamání.
00:30:40 Když se zamyslíš nad tím dlouhým obdobím, kdy jste spolu byli
00:30:45 a ty jsi podlehl jakémusi lákadlu, svodu,
00:30:50 byl okamžik, kdy jsi chtěl od rodiny odejít?
00:30:58 Ne, ne, ne, to můžu říci na své svědomí, že to ne.
00:31:03 Skutečně ne.
00:31:09 Nakonec docházelo k tomu, že si člověk na ty pomyslné váhy
00:31:14 položil pasiva a aktiva, takhle vzájemně to poměřil
00:31:20 a vždycky mi ta rodina vycházela jako dominantní.
00:31:30 Ono je to velice lákavé. Nevím, proč bych to nepřiznal.
00:31:37 V dřívějších dobách, když jsem nastoupil do Pardubic,
00:31:43 to jsme ještě s Věrou neměli nic společného kromě divadla,
00:31:49 tak tam se žilo dost bujným a promiskuitním životem,
00:31:55 ale nám to nepřipadalo tenkrát nenormální.
00:32:07 Tento pocit jakési nevázanosti a jakési pomyslné svobody
00:32:13 ve mně pořád vždycky asi dříme, já to přiznám,
00:32:20 nějak v člověku dříme a zůstane a těžko se toho zbavuje.
00:32:26 V určitých momentech samozřejmě toto nastalo i v našem manželství.
00:32:33 Hlavně mě to strašně unavovalo, to neustálé lhaní,
00:32:38 které člověk potřebuje k tomu, aby kamufloval cosi,
00:32:44 že nakonec i ten pocit vlastního zhnusení z věčné lži
00:32:50 do jisté míry i otráví ten flirt.
00:33:06 -A co ta Věřina bolest?
-Ta to nesla velice těžko.
00:33:10 Velice těžko to nesla. Děcka to cítila.
00:33:15 Kristýna se mi přiznala až dneska, už je jí osmatřicet.
00:33:21 Řekla, že v té době...
00:33:25 Přímo mi popsala jednu scénu, kterou má zřejmě vyrytou v paměti.
00:33:38 Bylo to ošklivé, bylo to ode mě hnusné a sobecké.
00:33:48 Člověk to pro vlastní sebeúkoj, jak říkal nebožtík Krejča,
00:33:54 to je sebeúkoj, tomu podlehl. V tomhle jsem slaboch.
00:34:03 Nikdy jsem nepochopil, jak mě může mít ráda.
00:34:08 Chromého, surového chlapa.
00:34:13 Poddůstojnický čumák.
00:34:19 Pořád jsem se bál.
00:34:22 Na to, že mě přestane mít ráda, to by bylo přirozené.
00:34:26 To by bylo přirozené.
00:34:30 Bál jsem se, že jí to nedokážu splatit.
00:34:38 Tu lásku.
00:34:42 Důvěru.
00:34:45 Syny.
00:34:52 Čekal jsem v Motole po operaci, jak to dopadne,
00:34:57 a tak jsem se toho Pafka dočkal. On mi řekl, že bohužel má pro mě
00:35:04 špatnou zprávu, že Věru otevřel a zase zavřel,
00:35:10 že se s tím bohužel nedá už nic dělat.
00:35:20 Pak mi položil zásadní otázku, jestli jí to má říci on
00:35:26 nebo jestli jí to řeknu já. Já jsem okamžitě bez rozmýšlení
00:35:32 řekl, že jí to řeknu já, že jí to řekneme jako rodina.
00:35:38 První věta, kterou nám řekla: Tak už to mám za sebou.
00:35:45 My jsme se s děcky po sobě podívali a já jsem řekl:
00:35:50 Děvče, ne, máš to před sebou.
00:35:54 Ona absolutně klidně, řekl bych vnitřně usebraně a silně
00:36:00 jen pokývala hlavou a řekla: Aha. No tak dobře.
00:36:16 Pak když jsme si spolu povídali, tak jsme jí řekli,
00:36:21 že jako rodina budeme pořád pohromadě.
00:36:26 Drželi jsme se za ruce kolem.
00:36:30 Ten den, to bylo 20. prosince.
00:36:38 To už byla Věra v hlubokém bezvědomí.
00:36:43 Pořád jí to pumpovalo kyslík,
00:36:48 ten nenáviděný displej, ten monitor se sinusoidami,
00:36:54 který od té doby nenávidím, nemohu to ani vidět,
00:36:59 úplně se mi z toho dělá špatně, to tam pořád tikalo a šlo to dolů,
00:37:06 tak jsem u ní seděl, držel jsem ji za ruku
00:37:12 a pořád jsem na ni mluvil.
00:37:17 Tam jsem jí všechno vyprávěl, abych to ještě stihl,
00:37:24 nedbaje vůbec na to, co mi říkal primář, že nevnímá.
00:37:30 Já jsem tomu nevěřil, protože jsem to považoval za vyloučené,
00:37:37 aby vlastně nějak z nějaké velké dálky, aby netušila,
00:37:44 že jsem tam s ní.
00:37:56 Měla zavřené oči. Já jsem říkal: Lásko moje, podívej se na mě.
00:38:02 Koukal jsem se, víčka se jí zachvěla.
00:38:07 Předtím byla v absolutním klidu, jako by se snažila je otevřít.
00:38:13 Bohužel to byl poslední fyzický projev,
00:38:18 který jsem z její strany zaznamenal.
00:38:23 Pak už následoval velice rychle konec.
00:38:28 Bylo nějak za deset minut sedm,
00:38:33 když se čáry na monitoru narovnaly.
00:38:42 Zajímavé bylo, co se stalo Kristýně.
00:38:47 Čekala na začátek představení. Bylo za deset minut sedm.
00:38:53 My jsme stáli na chodbě, kde byl absolutní klid,
00:38:58 a najednou tam proletěl nějaký velký vítr, průvan,
00:39:03 o kterém vůbec netušíme, kde se tam vzal.
00:39:12 Kristýna řekla: Mami, to jsi ty?
00:39:16 Ať si kdo chce co chce o tom mluví,
00:39:20 já jsem přesvědčen o tom, že to Věra byla.
00:39:24 Takže když jsi to zavolal Kristýně, už to věděla.
00:39:28 Ona už to věděla.
00:39:31 Platí pořád to, co jsi mi kdysi řekl,
00:39:34 že jsi nikdy v životě nezaplakal, neuronil slzu?
00:39:37 To neplatí samozřejmě.
00:39:40 Jsou ty slzy úleva, když jsi je tolik let neznal?
00:39:44 Ne, nejsou. Nejsou. Nejsou. To je trápení.
00:39:49 Neznám nějaký úlevný pláč.
00:39:54 Vždycky je to spojené s nějakým trápením,
00:39:59 i když se mi o tom zdá, mám takové sny.
00:40:04 Teď je to nedávno, kdy jsem se ve snu strašně rozbrečel.
00:40:09 Hodně se mi zdává o Věře. Hodně.
00:40:14 A různé sny, některé velice nepříjemné.
00:40:19 Ještě když jsme byli spolu, ráno jsem říkal,
00:40:24 že jsem byl tak blbý, mně se zdálo,
00:40:28 že jsme se někde potkali, že spolu mluvíme
00:40:32 a ty se ke mně tváříš naprosto odcizeně,
00:40:36 jednáš se mnou jako s cizím člověkem a to já nesnesu.
00:40:39 To jsou muka. Já neznám důvod.
00:40:44 To byly ošklivé sny.
00:40:47 Ona tady pořád jakoby logicky je,
00:40:52 ale ty sis třeba nechal její hlas i na záznamníku.
00:40:57 Nechal, protože...
00:41:00 Abych ti vysvětlil, co mě k tomu vedlo.
00:41:05 Věra milovala básníka Skácela.
00:41:10 On má jednu krátkou báseň, která se jmenuje Dopis.
00:41:19 Je to o tom, že si žena sedne do autobusu a jede
00:41:24 a má takovou reflexi, že se dívá z okna na obláčky,
00:41:29 že měla pořád takový pocit, že tím oknem odletí
00:41:34 a připojí se k těm obláčkům na obloze.
00:41:39 Ta báseň končí krásným dvojverším.
00:41:43 Tak jsem si aspoň zhluboka vydechla,
00:41:46 aby tu po mně zůstalo něco nahlas.
00:41:50 Dámy a pánové, loučím se s vámi a děkuju za váš zájem o mou smrt.
00:41:56 Dal bych přednost vašemu zájmu o můj život, ale svět se nemění.
00:42:01 Každý myslí jen na vlastní prospěch stejně jako já.
00:42:07 Jak žiješ dnes? Jaký je dnes tvůj život?
00:42:13 Po takovém období vnitřního vyprázdnění,
00:42:19 takového vakua psychického,
00:42:29 spíš tedy že měl člověk trvale medvěda na prsou,
00:42:35 že mu seděl, tak tam mě hlavně držela děcka.
00:42:44 Říkal jsem: Děcka, přijeďte v sobotu nebo v neděli, uvařím.
00:42:49 Upekl jsem kačenu nebo krůtu a všichni jsme se sešli.
00:42:54 Měli jsme dobrou baštu a povídali jsme si.
00:42:58 Já jsem se na to vždycky těšil, protože mě to vytrhlo
00:43:03 tady z toho doupěte jezevčího, jak jsem žil uzavřený do sebe.
00:43:08 Tohle si pamatuji, že jsem vzal Julču
00:43:12 a jel jsem na Vysočinu, protože tam jsme spolu hodně jezdívali.
00:43:18 Tam jsme zažili šťastné chvilky společných dovolených
00:43:24 i prázdnin s děcky, třeba na vírské přehradě.
00:43:29 Tam jsme prožili jednu velice krásnou dovolenou.
00:43:34 Ty jsi šel jakoby po stopách.
00:43:37 Já jsem šel po stopách, i když jsem zjistil nakonec,
00:43:41 ale nezjistil jsem, kecal bych, nic jsem nezjistil.
00:43:45 Někdo ti řekne, že to se nemá dělat, protože člověk,
00:43:49 když se vrací k něčemu, kde byl šťastný,
00:43:53 tak se tam vrátí v situaci, kdy je už úplně někde jinde on
00:43:58 i to prostředí je úplně jiné, protože já jsem se tam prodíral.
00:44:03 Já jsem hledal to místo, kam jsme chodili,
00:44:06 kde jsme leželi u takové skály na písku.
00:44:10 Nebyl jsem schopen to najít, protože to bylo už tak zarostlé.
00:44:15 Byla taky vyšší voda. Nakonec jsem to našel.
00:44:19 Stál jsem tam a koukal jsem okolo sebe.
00:44:24 Neodolal jsem.
00:44:27 Svlékl jsem se a do té vody jsem skočil.
00:44:31 To byla šťastná chvíle, že jsem našel to místo,
00:44:35 kde jsme byli. Právě když jsem byl na té Vysočině,
00:44:39 tak jsem měl telefon. Volala mi moje první žena Dáša,
00:44:44 že je tady po čtyřiceti letech, ona tady čtyřicet let nebyla.
00:44:49 Když jsem se vrátil, tak jsem jí volal a říkal jsem jí
00:44:54 už tehdy, že bych velice stál o to se sejít s Davidem.
00:44:59 To jsem skutečně chtěl, protože děcka věděla,
00:45:04 že mají někde bráchu, ale neznali se.
00:45:08 Já jsem cítil jakési svoje manko, něco nevyřešeného.
00:45:14 Abych to neprotahoval, dopadlo to skvěle.
00:45:24 Špendlík by se mi tam nevešel. Když jsem slyšel Davida,
00:45:30 že zazvonil u dveří, Dáša má velikánskou terasu,
00:45:36 tak jsem tam seděl a čekal, co bude.
00:45:40 Objevil se chlap o hlavu větší než já.
00:45:45 Padli jsme si do náruče, jako by se nic nestalo.
00:45:50 Láďa říkal, když byl malý, by jako nic.
00:45:55 By jako nic.
00:45:57 Věděl on o tvé existenci, že jsi jeho otec?
00:46:01 Věděl. Pak mi Dáša říkala, že když mu bylo asi třináct let,
00:46:06 projeli celou Evropu a obcházela nemocnice
00:46:11 na kraji města, že to snad vysílali i ve Švýcarsku,
00:46:16 tak ho zavolala a řekla mu: Tak tohle je tvůj otec.
00:46:19 -Víte, co je na tom nejhorší?
-Ne.
00:46:24 Jak utíká čas. Váš čas.
00:46:28 Už bych to v životě nechtěl zažít.
00:46:32 Vždycky jsi říkal: Bože, dej mé duši dozrát.
00:46:37 Ano, to bylo takové moje motto, které si píšu každý rok
00:46:43 do kalendáře, bože, dej mé duši dozrát, než bude požata,
00:46:48 protože to jsem považoval za jakousi duchovní maximu,
00:46:54 cosi, co člověka neustále vrací k tomu,
00:47:00 aby se choval podle toho, aby jeho duše dozrála.
00:47:06 Nevím, jestli se mi to podaří. Nevím, nevím.
00:47:12 Jaké jsi měl pocity, když jsi slyšel ve Viole Věřin dopis?
00:47:18 Najednou jsem byl svědkem její velice intimní výpovědi o tom,
00:47:25 jak prožívala náš vzájemný vztah, náš život.
00:47:30 Nakonec se zase vrací k tomu, k čemu jsem se v podstatě
00:47:36 vždycky vrátil já, že teď žije a že je zamilovaná do své rodiny.
00:47:43 Tím končí.
00:47:50 To je pocit, který bych si já rád s sebou nesl a uchoval,
00:47:55 protože pro mě to má největší hodnotu.
00:48:00 Odpovíš jí? Přišel čas?
00:48:07 No. Taky si myslím, že to je jeden z mých dluhů.
00:48:12 Je třeba tady udělat pořádek.
00:48:18 Ahoj, Věro. Byla jsi královnou,
00:48:21 když to mezi námi zajiskřilo a zamilovali jsme se.
00:48:26 Zůstala jsi jí, i když jsem tě držel za ruku
00:48:30 v posledních chvílích. O ruku jsem tě požádal,
00:48:34 to už šla Kristýnka do školy, takže jsem už věřil,
00:48:39 že v tom svazku vydržím, leč nedokázal jsem vždy odolat
00:48:45 svodům i nástrahám, byl jsem sobec.
00:48:50 Na prvním místě jsem měl svoji práci, a to i ve chvíli,
00:48:55 kdy náš syn onemocněl. Nesla jsi to hůř než moje úlety.
00:49:00 Nicméně i to jsi mi odpustila,
00:49:04 i když sis odžila velkou trpkost a zklamání v našem vztahu.
00:49:09 A já se do tebe znovu zamiloval v nejtěžší chvíli.
00:49:15 Dožila ses vnoučat, slyšela jsi je plakat, smát se,
00:49:20 mohla jsi je pochovat, viděla jsi své pokračování.
00:49:26 A díky velikosti lásky, kterou jsi rozdávala,
00:49:31 jsi taky oddálila svůj konec. Byl jsem vděčný,
00:49:36 že jsem měl šanci starat se o tebe, žít pro tebe, milovat tě.
00:49:41 I když jsem zůstal sám, chtěl jsem se odstěhovat
00:49:46 z našeho domu, prodat ho, odejít, ale v podstatě mi to
00:49:51 rozmluvily děti. Kristýna okamžitě poznala,
00:49:55 a to má po tobě, ty jsi byla taky taková,
00:49:59 okamžitě poznala, když jsem navázal nový vztah.
00:50:03 Já jsem nechtěl zůstat sám.
00:50:06 A také jsem se poznal se svým prvním synem.
00:50:09 Snažím se o to mít v životě pořádek, jako jsi ho měla ty.
00:50:13 A tak žiju dál v našem domě, s našimi fotografiemi,
00:50:18 s našimi vzpomínkami i s tvým hlasem.
00:50:22 Měl jsem štěstí, že jsem ti stihl říci,
00:50:27 že tvůj nádherný hlas je zvon. Tvůj Laďa.
00:51:36 Skryté titulky: Věra Kotlínová Česká televize, 2010
O herci Ladislavu Frejovi stoprocentně platí, že má charisma – tajemství. Je to dar od pánaboha, kterému se nelze naučit, lze se s ním jen naučit nakládat. A také předpoklad pro to, aby se člověk mohl stát velkým hercem. Ladislava Freje předurčilo do rolí nevypočitatelných vládců, náladových sobců a poživačníků, ale kdysi i donchuánů. Na jevišti je uhrančivý. Budí obdiv i strach. Jeho portrét natočený před šesti lety je spíše velmi osobní zpovědí, ke které nutí ohlížení za životem plným těžkých okamžiků. Mezi ně patří několik nevydařených manželství, psychické potíže sdílené s vlastním synem, a nakonec i předčasná smrt poslední ženy Věry Galatíkové, kterou miloval a uctíval. Navzdory všem těžkostem však dokázal vždy najít sílu postavit se na jeviště či před kameru a naplno se vžít do komplikovaných postav, které mu byly svěřovány. Od svého prvního angažmá v Praze v roce 1970 je ztvárňoval na jevištích řady pražských divadel. Do paměti diváků se hluboko zapsalo i jeho působivé ztvárnění syna primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, role otce v psychologickém dramatu Dívka s mušlí či výborná souhra s Rudolfem Hrušínským v televizním filmu Návštěvní hodiny. Pořad uvádíme k jeho nadcházejícím 80. narozeninám.
