Prošla peklem Osvětimi a přežila. V 50. letech byla pronásledována pro svůj židovský původ, po srpnu 1968 kvůli odsouzení sovětské okupace. Po celý život se držela zásady: musí se bojovat a doufat
Erika Bezdíčková se narodila se v roce 1931 v Žilině ve slušně situované židovské rodině. Vznik Slovenského státu v roce 1939 jí umožnil chodit do školy pouhých sedm let, pak následovalo několik sběrných, pracovních a nakonec koncentračních táborů včetně Osvětimi. Na pochodu smrti z Ravensbrücku se jí podařilo uprchnout a po mnoha peripetiích se dostala do rodného města, kde hledala svoje rodiče. Ti ale zemřeli v osvětimské plynové komoře. Několik let po válce se vdala a porodila dvě děti. Mezitím došlo k událostem roku 1952, k procesu se Slánským se silnými antisemitskými akcenty. Jejímu muži, který pracoval u generála Čepičky na Ministerstvu obrany, začala vadit žena Židovka. Rozvedl se s ní a jejich syna si vzal do péče. Po roce 1968 ztratila zaměstnání, údajně kvůli šíření sionistických tendencí a nesouhlasu se sovětskou okupací. Díky slušným lidem, kteří se nebáli, začala později pracovat ve vědeckotechnické společnosti, kde potkala svého nynějšího muže Pavla Bezdíčka