Zdravotní sestra Terezie Hurychová pomáhala v krizových místech světa
00:00:03 NEZNÁMÍ HRDINOVÉ
00:01:02 25. září, Čad - odpoledne návštěva bloku spontánních uprchlíků.
00:01:08 Úmrtí 2leté holčičky maminky 6 dětí,
00:01:13 jejíž manžel je v Súdánu a maminka kromě igelitu nad hlavou
00:01:17 a 5 dětí nic nemá.
00:01:30 5 let putovala Terezie coby zdravotní sestra
00:01:34 s organizací Lékaři bez hranic po celém světě za lidmi
00:01:37 sužovanými přírodními katastrofami, epidemiemi a ozbrojenými konflikty.
00:01:45 Rozhodně se za nějakou hrdinku nepovažuji, protože vím,
00:01:49 jak jsem zranitelná, vím, jak jsem určité věci nezvládala,
00:01:55 takže nejsem zase až takový hrdina.
00:02:03 Terezie je navíc člověk, který o sobě a svých pocitech
00:02:07 velmi nerad mluví, natož před TV kamerou.
00:02:11 Pak jsem odjela do Francie... ...ne, znova, to je fakt blbý.
00:02:17 Já teď nevím...
00:02:21 -Vy jedete, když takhle přestanu?
-Taky, no.
00:02:28 Vy jedete pořád, všechno natáčíte?
00:02:31 Poté, co jsem se dozvěděla o Lékařích bez hranic,
00:02:35 tak v Montpellier jsem zjistila, že mají kancelář,
00:02:40 tak jsem tam s jednou mou kamarádkou jela
00:02:43 a má první otázka byla "když jsem z ČR, tak s vámi mohu pracovat?“,
00:02:48 byla jsem tak navyklá z Anglie, že nikdy to nebylo možné
00:02:53 a najednou samozřejmě, je potřeba splnit určité podmínky,
00:02:57 což byly 2 roky praxe v nemocnici nebo v lékařském prostředí,
00:03:02 pak jazyky a kurs tropické medicíny.
00:03:05 Takže jsem měla všechno kromě té tropické medicíny.
00:03:10 To jsem si říkala, že se vyřeší.
00:03:13 Tak pak po těch 9 měsících ve Francii mi bylo jasné,
00:03:19 že je to to, co chci dělat a že si za tím půjdu.
00:03:31 Myslím, že tomu svému prvnímu odchodu na tu misi ona obětovala
00:03:35 tak 4, 5 let intenzivní přípravy na to, že chce do té Afriky.
00:03:43 Úterý, 2. září, Burundi
- nemocnice je v hrozném stavu,
00:03:48 péče veškerá žádná, sestřičky, co posedávají na zídce,
00:03:52 pořád legrace a na pacienty se nikdo nepodívá.
00:03:55 Žádné 2x denně čisté prádlo jako na Homolce.
00:03:59 Tady je člověk vůbec rád, když dostane na drátěné
00:04:03 kovové posteli madraci.
00:04:05 Žádný anděly či pyžama, ale to, co nosí denně,
00:04:09 zaprášený, špinavý a smradlavý.
00:04:13 A tak to voní i na pokojích, kde je minimum 6 kovových postelí,
00:04:18 6 pacientů a kolem celé rodiny s taškami se zeleninou, rýží,
00:04:23 potravinami pro nemocné.
00:04:26 Kolem 4. hodiny začala střelba.
00:04:29 Já jsem byla pod tou moskytiérou, teď jsem se probudila,
00:04:32 sedla jsem si a říkala si, že jsem na to teoreticky
00:04:37 byla připravená, že si myslím, že to pro mě nebude žádný problém
00:04:43 a pak jsem tam seděla na posteli, strašně jsem se bála a čekala,
00:04:47 až pro mě někdo přijde, přijde mě vysvobodit
00:04:50 nebo mi alespoň někdo řekne, že se nemusím bát, že je to daleko.
00:04:55 A ta střelba za 2 hodiny přestala.
00:04:59 V Burundi práce spočívala v tom, že jsme pracovali v nemocnici
00:05:05 na dětském oddělení a v porodnici.
00:05:09 To byla státní nemocnice, která byla hodně zanedbaná,
00:05:14 a byla to centrální nemocnice toho regionu, kde působila skupina
00:05:21 těch rebelů.
00:05:23 Taková ta častá noční střelba po 9 měsících,
00:05:28 to už jsem byla naštvaná, že to nechci poslouchat,
00:05:34 že už je to moc, takže jsem se těšila do té Evropy, kde je klid,
00:05:40 kde se nestřílí a je to více v pohodě.
00:05:45 Lékaři bez hranic jsou nezávislou mezinárodní organizací,
00:05:50 která v krizových oblastech po celém světě pomáhá lidem
00:05:54 bez ohledu na jejich původ či náboženství.
00:05:57 Za svou obětavost dostali v roce 1999 Nobelovu cenu míru.
00:06:03 Prvotní motivací Lékařů bez hranic je nezištná pomoc trpícím,
00:06:08 především dětem.
00:06:09 Ale jací jsou ještě tito lidé?
00:06:12 Částečně dobrodruzi, ale pak jsou to i lidé,
00:06:17 opravdu profesionálové, kteří chtějí z toho lékařského
00:06:22 hlediska poznat tu Afriku, Kolumbii a ty tropické nemoci atd.
00:06:28 Takže možná z toho profesionálního hlediska to berou tak,
00:06:33 že se tam člověk něco naučí, získá nové zkušenosti.
00:06:37 A třeba logistici, kteří tam jezdí, to jsou zase takoví
00:06:41 šílení praktici, kteří mají hrozně energie,
00:06:45 chtějí tam leccos zařídit.
00:06:49 Nevím, určitě to musí být lidé, kteří jsou schopni žít s druhými,
00:06:55 nejsou to egoisti, kteří nejsou schopni žít v týmu,
00:07:00 protože tam jste strašně závislí na lidech,
00:07:03 kteří tam s vámi jsou.
00:07:05 Aby to byl dobrý tým, aby vám šlo dobře pracovat.
00:07:10 STŘELBA
00:07:18 Afghánistán byl naprosto jiný.
00:07:21 Jednak jsme museli chodit oblékaní jinak,
00:07:25 museli jsme mít ty dlouhé šaty, pak kalhoty, dlouhé rukávy,
00:07:30 museli jsme být zahaleni se šálou, což je dobře,
00:07:34 protože když někam jedete, máte respektovat kulturu té země.
00:07:40 Tam jsem pracovala na dětském oddělení v tamní nemocnici.
00:07:46 To byla státní nemocnice, kde také měli hrozně špatné
00:07:50 vybavení, byla to malá intenzivní péče, kde bylo jen pár lůžek.
00:07:55 A co bylo nadstandardní, tak to byly jen bomby kyslíku,
00:08:00 které se dovážely z Íránu, protože právě děti přicházely
00:08:04 v hodně špatných stavech, když měly třeba bronchitidu
00:08:09 a umíraly na banální zápal plic či průdušek, který se tu dá
00:08:14 vyléčit antibiotiky.
00:08:16 A tam tím, že rodiče přicházejí do nemocnice hodně pozdě,
00:08:20 což je zase díky té kultuře, tak nevěří až tak lékařům.
00:08:24 Takže jdou nejdříve k mulovi, což je jejich muslimský kněz.
00:08:29 Ten jim předepíše modlitbičky, dá jim talismánek na krk,
00:08:35 a když toto nepomůže, tak rodiče přináší děti do nemocnice.
00:08:40 Já jsem pracovala v Herátu, to je velké město u hranic
00:08:44 s Íránem a právě tam došlo k velkému útoku na celé to město.
00:08:50 Tam i americká armáda to kontrolovala, byly tam nálety,
00:08:56 takže to bylo nepříjemné.
00:09:02 Trhá mi to srdce, dívat se na ta bezbranná děťátka
00:09:05 a plačící mámy, a neschopna nic udělat.
00:09:08 Kyslík, infuze, každá mě tahá za rukáv: "Prosím, prosím,
00:09:12 tady toto miminko, na to se přijďte podívat!“
00:09:15 Neustále příliš mnoho lidí v jednom pokoji
00:09:19 se vším svým harampádím, příliš mnoho hluku, pláče,
00:09:23 nepořádek, zadýcháno.
00:09:25 To bude asi stačit z té nemocnice, to už je drsný.
00:09:30 Došlo tam k tomu, že ten tým se vracel z mobilní kliniky,
00:09:36 kde léčili pacienty s tuberkulózou.
00:09:41 Vraceli se odpoledne domů a čekali tam ozbrojení muži,
00:09:47 kteří všechny v tom autě postříleli, hodili granát
00:09:53 a těch všech 5 lidí, co bylo v autě, tak zahynulo.
00:09:59 Jednak tam byla ta Helen, šéfová toho projektu z Belgie,
00:10:05 pak Igl, lékař z Norska a Pim, což byl logistik z Holandska.
00:10:14 My jsme vůbec nevěděli, co se tam stalo.
00:10:17 Tady ve zprávách nebylo vůbec nic.
00:10:20 A tak jsem se ještě snažila dozvědět, co Evě v Amsterdamu řekli
00:10:27 a ta říkala: "No, snad tam mají být nějací popravení kolegové.“
00:10:34 -V autě postřílení.
-To jsme ještě nevěděli.
00:10:40 A teď si představte, že jsme o tom takto přemýšleli,
00:10:45 hovořili a najednou zvoní telefon: "Jé, čau, mamko.“
00:10:52 Já jsem se nezmohla ani na slovo, nebyla jsem schopna vůbec nic říct.
00:11:11 Doma se u nás pořád zpívalo, hrálo a je fakt, že i na mise
00:11:17 jsem si odvážela vždycky nějaký hudební nástroj.
00:11:21 Na housličky jsem se chtěla naučit hrát, tak jsem si koupila
00:11:25 nějaké levné housličky, brala jsem si je do Burundi
00:11:29 a vždy i s těmi dětmi i tam jsme hrávali, takže ta muzika
00:11:35 mě provázela všude.
00:11:37 A díky tomu jsem byla schopna i věci "přežít“, když bylo smutno,
00:11:43 že jsme hrávali i třeba s kolegy z toho týmu nebo s místními dětmi.
00:11:50 Po Afghánistánu, po té tragédii, co se tam stalo,
00:11:56 tak jsem řešila, jestli bych se neměla s Lékaři bez hranic zastavit
00:12:01 a najít si práci v ČR, ale najednou jsem si s tou tragédií
00:12:06 přišla tak nějak sama řekla si, že ne, že musím pokračovat.
00:12:11 Pak jsem odjížděla do Čadu, protože zrovna začala genocida
00:12:16 v Súdánu, v Dárfúru, spousta uprchlíků se začala přemisťovat
00:12:22 do uprchlických táborů do Čadu a tam jsme byli zodpovědní
00:12:27 za kliniku v uprchlickém táboře.
00:12:33 Život uprchlíka je něco nepředstavitelného,
00:12:37 musíte opustit vše, co máte.
00:12:39 Tam spousta lidí přišla o zvířata, o vše, co měli a putovali hodiny,
00:12:45 dny do nějakého bezpečnějšího místa, do tábora.
00:12:50 A přitom tam dostanou ten stan, další organizace jim zajistí
00:12:56 potravu, jídlo. Je to takový strašně zvláštní život.
00:13:05 Tam to bylo od rána do večera a ještě v tom hrozném vedru.
00:13:10 My jsme tam byli neustále zpocení a teď v takových podmínkách
00:13:15 nějak pracovat, to bylo fyzicky dost náročné.
00:13:22 Stýská se mi opět, často, neustále se mi po něčem a po někom stýská.
00:13:27 Po tom, co tu není, po tom, co tu nemám.
00:13:30 Stýská se mi po obyčejném životě bez her.
00:13:34 Potom na chvíli zmizet, bejt někde sama nebo s blízkým.
00:13:38 Se Zuzi na kafčo a všechno to probrat.
00:13:41 Nebát se, že jsem jiná a sebe si vážit. Třeba.
00:13:51 Ona chtěla jít dělat paní učitelku,
00:13:54 to si stále hrála na paní učitelku nebo doktorku.
00:13:58 Věděli jsme, že pedagogická škola pro holku, která chodí
00:14:03 na náboženství, bude asi uzavřená.
00:14:07 Tak jsme ji přihlásili na zdrávku, ale pak se mi stalo,
00:14:11 že mě pan ředitel volal, že by nám doporučil,
00:14:15 abychom ji přihlásili na nějakou jinou školu, že on musí napsat
00:14:20 nějaké vyjádření, na základě kterého ředitel té zdravotnické
00:14:26 školy pozná, že je to jinak smýšlející dítě.
00:14:31 Přišla jsem z práce, hovořili jsme o tom s manželem
00:14:38 a rozhodli se, že tomu zůstaneme věrni, že ona chce dělat zdrávku,
00:14:43 tak že nebudeme nic měnit, nebudu žádnou novou přihlášku
00:14:47 vyplňovat. A tak jsme se sebrali druhý den, jeli jsme do školy
00:14:52 a odevzdali tu původní přihlášku, jak bylo původně rozhodnuto.
00:14:58 A Terezka přijata byla, tak jsem si říkala,
00:15:01 že to tak mělo být.
00:15:04 Před přírodní katastrofou žily v provincii Aceh
00:15:07 4 mil. obyvatel. Více než 25 % z nich při zemětřesení
00:15:12 a následných vlnách tsunami zahynulo.
00:15:15 Dalších 800.000 bude potřebovat potravinovou pomoc.
00:15:18 Indonésie, pondělí, 28. března, je to velikonoční pondělí.
00:15:25 Půlhodinu poté, co jsem usnula, se najednou začne třást
00:15:29 celý barák, postel, všechno kolem, v hale začnou řinčet věci,
00:15:33 otřásá se celý dům.
00:15:35 Zemětřesení o síle 8,7 Richterovy stupnice.
00:15:39 Ještě v polospánku a zároveň naprosto vzbuzená s jistotou,
00:15:43 že tady můj život končí.
00:15:44 Mám hroznej strach a nejdřív nemám sílu vylézt z postele.
00:15:48 Když mi to dojde, honem ven!
00:15:50 Vystřelím z postele, třesu se jak osika a čekám,
00:15:53 kdy se to začne všechno bortit.
00:15:59 Jsem nejstarší z 5 dětí a musím říci,
00:16:03 že jak jsme teď už starší, tak mám skvělé sourozence.
00:16:07 Evča, Lucka, Toník, Klárka, jsem na ně hrozně hrdá.
00:16:11 Mám sourozence, kteří mě často drží nad vodou.
00:16:16 Když jsem se odněkud vrátila, tak to se mnou prožívali
00:16:21 a jsem strašně vděčná, že je mám.
00:16:24 A naši jsou také bezvadní.
00:16:27 Uvědomila jsem si, kdybych měla nějaké rodiče,
00:16:31 kteří na mě strašně lpí, že nesmím nikam odcestovat
00:16:35 a budou mi pořád vyčítat, že v mých 35 letech
00:16:38 ještě nejsem vdaná, že nemám děti, že nikam nesmím
00:16:41 a měla bych se nad sebou zamyslet a tak...
00:16:48 Asi když jsem odjížděla na svou první misi,
00:16:51 tak jsem si to moc neuvědomovala, že by to mohlo tak být.
00:16:55 To, že je to nebezpečné, jsem věděla,
00:16:58 ale neuvědomovala jsem si to.
00:17:00 A je to dobře, protože bych na žádnou misi nikdy nejela,
00:17:03 kdyby mě strach do takové míry paralyzoval, že bych nebyla schopna
00:17:09 nic dělat. Naštěstí jsem to měla tak postavené,
00:17:13 že jsem vždy věřila, že to vždy dopadne dobře.
00:17:17 Ale spíš jsem měla poté, co se něco stalo,
00:17:21 jakoby takový malý posttraumatický syndrom, kdy mi došlo
00:17:26 "doprčic, co se mohlo stát, vždyť jsme mohli všichni...“
00:17:30 třeba po tom útoku v té Burundi, kdy nám tam vybuchnul granát
00:17:34 nebo jak nám tam prostřelili zeď.
00:17:36 Tak kdyby o kousek dál, tak nás to všechny zabije.
00:17:41 Já jsem někdy měla pocit, že jí něco chybí,
00:17:45 že jí chybí pud sebezáchovy.
00:17:49 Kolegyně z Kanady, tam také byla přestřelka v Burundi,
00:17:54 ta ležela na podlaze a čekala, až ji někdo zavolá,
00:17:58 až jí někdo řekne "pojď do úkrytu!“,
00:18:01 taky byla naprosto paralyzovaná.
00:18:04 Ten strach s vámi dělá šílené věci.
00:18:36 V Nigeru to bylo, co se týče bezpečnosti,
00:18:40 to byla poklidná země, tam nebyly žádné problémy
00:18:44 nějakého válečného konfliktu.
00:18:47 Tam se jednalo o to, že v roce 2005 tam byla velká sucha
00:18:51 a pak kobylky nalétly na veškerou úrodu,
00:18:55 takže jim to tam všechno schroustaly,
00:18:58 takže se v tom roce vůbec nic neurodilo.
00:19:02 Takže tam začala těžká podvýživa a byly tam statisíce dětí,
00:19:07 které během chvilky byly v těžké podvýživě.
00:19:10 Tam jsme pracovali v takových centrech na léčbu akutní podvýživy.
00:19:17 Byla tam intenzivní péče pro ty nejpostiženější děti,
00:19:23 které na tom byly hodně špatně, byly podchlazené a už vůbec
00:19:29 nereagovaly a byly naprosto dehydratované, takže se musela
00:19:36 zajistit rychle rehydratace, potom pomaličku je zahřát
00:19:43 a dodávat jim tekutiny infúzně nebo přes sondičky.
00:19:52 A speciální mléko.
00:19:55 Takže to byly takové boje, zvláště v noci,
00:20:00 o přežití těch malých dětí.
00:20:08 Protože moje jméno je Terezie, tak jsem to tak i představovala,
00:20:13 ale všichni mi říkají Terezia, takže většinou takhle.
00:20:17 A v Africe vám říkají zase "bílá“, v Afghánistánu mi říkali
00:20:22 "Terezia chán“, což znamená "Terezie drahá“,
00:20:26 za to dali to "chán“.
00:20:28 Nebo třeba zase v těch francouzsky mluvících zemích v Africe
00:20:34 mi někdy říkali i Theresse.
00:20:38 Bylo to hrozně roztomilé v Kolumbii, kdy tam na mě
00:20:43 děti indiánů volaly: "Česká holko, ty jsi taky z Holandska?“
00:20:51 Protože jsem tam pracovala s Holanďany, tak na mě tak volaly.
00:21:04 V Kolumbii jsou místa, kde ta pohoda je.
00:21:08 Spousta lidí neví, jak je to ve vnitrozemí,
00:21:12 že je tam spousta násilí, zabíjení a znásilňování,
00:21:16 takže ta Kolumbie, která se zdá taková prázdninová, tak je jiná.
00:21:25 Naše báze byla v Tibu, to bylo hlavní městečko
00:21:30 regionu Catatumbo, byla to chráněná krajinná oblast indiánů,
00:21:36 ale byly tam i guerilové jednotky, kde se pěstovala koka
00:21:42 a docházelo tu k velkému násilí.
00:21:45 Ta cesta, kterou jsme se tam dostávali, byla šílená.
00:21:50 A v době dešťů, i když jsme měli terénní auto, tak to někdy trvalo
00:21:55 strašně moc hodin, to se v tom bahně ta auta utápěla.
00:22:01 Takže indiáni na nás čekali s těma jejich kánoema,
00:22:05 tak jsme se přepravovali do těch vesniček.
00:22:12 Do některých těch vesniček to byly 2 - 3 hodiny,
00:22:17 do těch vzdálených až 8 hodin, u hranic s Venezuelou.
00:22:21 Problém byl, když byla doba sucha, voda byla vyschlá,
00:22:28 byla nízká hladina, takže se často stalo,
00:22:33 že jsme museli z kanoí vystoupit a posouvat ji.
00:22:43 Čeho jsem se tedy bála, tak to těch jedovatých potvor, hadů
00:22:49 a těch velkých pavouků, třeba tarantule.
00:22:52 Tam se občas stane, že je někdo pokousaný těmi jedovatými hady.
00:22:58 A pokud si nedá to protijedové sérum,
00:23:02 tak třeba ti pacienti mohou ochrnout
00:23:05 nebo zemřou, zástava srdeční, je to nepříjemné.
00:23:09 Vždy, když jsme vyjížděli do terénu, tak se muselo
00:23:14 jednak oznamovat armádě, že tam jedeme,
00:23:17 i ty guerilové jednotky musely vědět, že tam jedeme,
00:23:21 takže jsme si vždy připadali pod dalekohledem,
00:23:24 aby přesně věděli, kde jsme.
00:23:30 O tom jsme se už bavili, ty obrázky kolumbijských dětí,
00:23:35 které malují neustále ty helikoptéry, letadla,
00:23:39 která tam shazují bomby, malují vojáky, kteří stále střílí.
00:23:43 Oni v tom konfliktu odmalička žijí.
00:24:16 Ten návrat po těch 5 letech, teď už jsem z té Kolumbie
00:24:22 byla tak unavená, že jsem si řekla: "A dost, Terezo, to už stačí,
00:24:27 už toho bylo fakt dost a musíš žít jako "normální člověk“.“
00:24:33 Protože jsem začala mít jednak větší strach,
00:24:37 začala jsem si uvědomovat, co se může stát
00:24:41 a nechtěla jsem riskovat život takhle dnes a denně.
00:24:45 A že bych jednou chtěla mít rodinu, mít děti, roky mi ubíhají,
00:24:51 takže někdy si připadám jako bezdomovec, na ty mise
00:24:55 odjíždíte jen s batohem, vezmete si jen to nejdůležitější
00:25:00 a de facto váš domov je v tom batohu,
00:25:04 taková bezprizornost.
00:25:05 Začalo mi to psychicky vadit, že ten domov nemám,
00:25:10 že sem nepatřím, že si musím budovat já svůj život.
00:25:13 A budovat si ho můžete jen tehdy, když se zastavíte a dáte čas
00:25:17 takovým těm normálním věcem.
00:25:19 Takže tentokrát ten návrat byl definitivní,
00:25:23 nechci říci, že poslední, protože je možné,
00:25:26 že jednou na nějakou krátkou misi odjedu, ale už nemám sílu na to,
00:25:30 odjíždět na další dlouhou misi, pak se zase vracet
00:25:33 a nemít ten domov nikde.
00:25:36 Teď ten domov mám a nechci o něj přijít.
00:25:41 Skryté titulky: Tomáš Seidl Česká televize, 2009
Cyklus publicistických dokumentárních filmů o hrdinech, na které se velmi rychle zapomnělo nebo zůstali zcela neznámými.
Mise. Zdravotní sestra Terezie Hurychová pracovala pět let pro organizaci Lékaři bez hranic, jejíž základním krédem je, že každý člověk má právo na pomoc bez ohledu na svůj původ, názory nebo náboženské vyznání. Pomáhala zraněným a trpícím v bojujícím Afghánistánu, v afrických zemích v povstaleckých oblastech a uprchlických táborech, v Indonésii a naposledy v Kolumbii. Pro pomoc cizím lidem riskovala zdraví i život a viděla nezměrné utrpení obyvatel těchto zemí.
Připravili:scénář a režie Ivan Stehlík, dramaturgie Jiří Sirotek, vedoucí projektu Čestmír Franěk.