Svět plazů a obojživelníků

S termokamerami a nejmodernějšími technologiemi za poznáním. Unikátní cyklus z dílny BBC provázený slavným přírodovědným publicistou Davidem Attenboroughem

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Živočichové s proměnlivou tělesnou teplotou, které poněkud nepřesně označujeme za studenokrevné, vládli této planetě miliony a miliony let – dávno před tím, než se objevili první ptáci a než na ní začali dominovat savci. Existují místa, na kterých plazi vládnou dodnes. Některá z těchto zvířat zažila příchod i zánik dinosaurů. Přestože tu jsou tak neuvěřitelně dlouho, prakticky vůbec se nezměnila. Charakteristický znak této skupiny – ochranný kryt těla – se u nich vyvinul do takové dokonalosti, že jej směle můžeme nazvat brněním. Důsledkem bylo značné zvýšení tělesné hmotnosti, přesto někteří z nich dokáží vyvinout neobyčejnou rychlost. I když na první pohled možná vypadají chladně a bezcitně, dokáží projevit vášeň a dokonce i obětavou lásku. Jsou mezi nimi největší ze současných plazů – želvy, krokodýli a aligátoři.

Želvy žijí nejdéle ze všech živočichů planety, některé druhy i přes 150 let. Je to už víc než 200 milionů let, co se první pravěké druhy vrátily do vody. A podobný krok učinil i krokodýli. Krokodýli a želvy jsou velice odlišnými plazi. Mají však jedno společné. Jejich těla jsou krytá silnými tvrdými šupinami, především na zádech.

Krunýř – obrana nejen před nepříteli

Na Galapágách se želvy sloní plahočí na vrchol vysokého vulkánu plného vodních par a sirných plynů, jen aby se na jeho teplém povrchu ohřály. Dlouhý výstup je pro ně o to těžší, když uvážíme, že váží až čtvrt tuny a jejich krunýř mívá průměr přes jeden metr. Když ještě navíc mají tělo uvězněné v krunýři, nic jednoduchého není ani páření. Samci želvy sloní mají proto spodní stranu krunýře vydutou dovnitř, by se dokonale shodovala s tvarem krunýře menší samice. Krunýře do sebe zapadnou jako dvě lžíce. Jakmile se na partnerku dokáže vyšplhat, už se z ní jen tak nesesmekne.

Klikněte pro větší obrázek Některé druhy dokonce mají krunýř obohacený o další zajímavé ochranné prvky, jako například severoamerická želva karolínská. Krunýře jim umožňují se v případě nebezpečí schovat a zcela se v něm uzavřít. Může to připomínat padací most. Uzávěr je tak těsný, že se do něj nepřítel – může to být třeba mýval – drápy ani zuby nedostane, a po krátké době snahu většinou vzdá.

Známe víc než sto druhů zvířat, která hledají úkryt v želvích doupatech, například chřestýši. A některé dokonce ani nikde jinde nežijí. Želva myší vypadá jako skromné, nenápadné zvíře, ale její stavitelské schopnosti jsou životně důležité pro přežití mnoha obyvatel zdejšího ekosystému.

Krunýř sice poskytuje skvělou ochranu proti predátorům, ale letní vedro je nebezpečím, proti jakému svého nositele ochránit nedokáže. Želvy patří mezi několik málo živočichů, kteří dokáží ve zdejší vyprahlé půdě něco vyhloubit, a každá má na svém teritoriu alespoň jedno doupě. Některé mohou být dlouhé až 17 metrů. Je to také jedno z mála míst, v němž je možné se skrýt před lesním požárem, představujícím pro všechny živočichy, kteří zde žijí, opakující se velké nebezpečí.

Želvy ve vodě

Klikněte pro větší obrázek Někteří ze želvích předků začali naopak trávit celý svůj život ve vodě. Pro studenokrevné živočichy je to výhodné prostředí, ve kterém dokážou bez větších potíží udržovat stálou teplotu těla. V noci udržuje teplo a ve dne, i když je příliš horko, zůstává příjemně chladná.

U mnoha druhů vodních želv se mezi prsty vytvořily blány, takže se staly dobrými plavci. Snad nejlépe se životu ve sladkovodním prostředí přizpůsobila karetka novoguinejská, druh žijící na Nové Guiney a v několika řekách severní Austrálie. Její nohy se v podstatě proměnily v ploutve. Vodní želvy jsou ale potomky suchozemských tvorů, proto stále dýchají plícemi. A když samice chtějí naklást vajíčka, vydávají se v období sucha vysoko na říční břehy. Když potom přijdou deště, hladiny řek se rychle zvednou a hnízda jsou brzy zatopena vodou. A přesně na tento okamžik karetky čekají. Jedinečná vyčkávací taktika jim zajistí, že bez ohledu na termín příchodu období dešťů se vždy vylíhnou v době, kdy jsou řeky plné vody a potravy. Okamžitě po narození už umějí plavat. Až samičky dospějí, v patřičnou dobu se sem zase vrátí naklást vajíčka. Zato samečci na suchou zem už nikdy nevstoupí.

Upovídaní krokodýli

Klikněte pro větší obrázek Čím víc poznatků o krokodýlech získáváme, tím víc si uvědomujeme, jak jsou složití. Mezi plazy a obojživelníky dokonce patří mezi nejupovídanější zvířata; bohatší škálu zvuků vyluzují už pouze žáby. Asi nejpůsobivější signály vysílá aligátor severoamerický.

Když začíná období námluv a páření, samci dávají okolí najevo nároky na své teritorium. Vibrace těla jsou tak silné, že se voda na hřbetě začne divoce čeřit. Zvuk se vodou nese ještě lépe než vzduchem, a tak aligátora slyší samci na stovky metrů daleko. Jestliže se ale krokodýl vydá do teritoria jiného samce, své postavení a sílu si oba vyjasňují gesty, plácáním hlavou do vody, rozevíráním čelistí a mírným zvedáním hřbetu nad hladinu.

Komunikace mezi krokodýly začíná dokonce už předtím, než se vylíhnou. Ilustovat se to dá u kajmana šíronosého, žijícího v argentinských jezerech. Tři měsíce poté, co samice naklade vajíčka do hromady rostlinných zbytků kousek od vody, se začnou mláďata klubat a vydávat zvuky. Matka, která je dokáže zachytit zvuky na velkou vzdálenost, se k nim vydá a opatrně začne hromadu rozhrabávat, aby potomky vysvobodila. Pak je odnese do části jezírka, kterou jim vybrala jako mateřskou školku. Ne vždy se ale všechna mláďata vylíhnou najednou. Skořápka aligátořích vajíček je totiž poměrně silná. Taková vejce samice začne rozbíjet svými zuby.

Klikněte pro větší obrázek Krokodýli se o vlastní potomky pečlivě starají. U jednoho druhu ale rodičovská péče dosahuje skutečně neuvěřitelné úrovně. Samice kajmana brýlového, žijícího například ve venezuelských mokřadech, se starají o neobyčejně velké skupiny mláďat, aniž by přitom byla všechna její. Funguje to podobně jako mateřská školka, kterou využívá několik kajmaních rodin. Když se objeví nebezpečí, všechna mláďata okamžitě hledají ochranu u samice, přestože to většinou není jejich matka. Je jich tolik, že se jí na záda ani nevejdou. K další nebezpečné situaci dojde s příchodem období sucha. Samice se s mláďaty za vodou musí vydat na dlouhou pouť přes vyprahlou zem. I pro dospělou samici je to vyčerpávající cesta, na tož pro malé kajmany s drobounkými nožkami. Nebýt takové oddané péče, téměř všechna tato mláďata, nebo možná úplně všechna, by uhynula.