Jedním z dominantních faktorů ovlivňujících vztah jsou děti. Podíváme se, jak zvládáme děti vyvdané a vyženěné. O své zážitky se podělí Kateřina Kašparová (2009). Režie A. Derzsiová
Partnerské soužití je ovlivňováno řadou faktorů. Jedním z těch velmi dominantních a podstatných jsou děti. Ty přicházejí do partnerského svazku v různých „podobách“ – rodí se do rodiny, přicházejí od muže či ženy z jejich předchozích vztahů. Ale jsou i páry, které o děti nestojí. Jakým zkouškám jsou vystaveny a jakým způsobem se jim dokáží postavit, vyrovnat se s nimi a více či méně spokojeně žít? Kateřina Kašparová si vzala muže se dvěma syny. Vypráví, jak obtížně k nim hledala cestu a o své obecné nechuti k dětem. „Psy mám daleko raději než děti,“ říká.
Rady Luciana Kantora
- Děti nás málo poslouchají, ale pozorují naše jednání. Méně mluvme, jak by se měly chovat, a více se chovejme tak, jak bychom si přáli, aby se chovaly.
- Chceme-li, aby si vážily sebe sama, neměli bychom očerňovat jejich otce či matku.
- Dítě má nezadatelné právo stýkat se s oběma biologickými rodiči.
- Chtějí-li nám děti po rozvodu více pomáhat, měli bychom je podpořit, avšak zmírnit jejich snahu natolik, aby stále zůstávaly dětmi.
- Nezasvěcujeme děti příliš brzy do světa dospělých.
- Chceme-li představit dětem nového partnera či novou partnerku, měli bychom tak učinit na neutrální půdě.
- Začneme-li žít s partnerem či partnerkou v jedné domácnosti, měli bychom zpočátku co nejvíce pokračovat v původních domácích pravidlech vymezených hranicích.
- Hranice a pravidla by z počátku měl vymezovat biologický rodič.
- Pokud vstupujete do rodiny jako nový člen, nikdy byste se neměli snažit nahradit otce či matku nebo se s nimi poměřovat.