Letošní osmdesátník, mnohokrát oceněný, světově proslulý kameraman, jehož práce ovlivnila dějiny kinematografie. ### Režie: Martin Šulík, Zdeněk Suchý, Petra Všelichová, Tomáš Klein. Scénář: Jan Lukeš.

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Narodil se 4. listopadu 1934 v Praze. Základní školu dokončil v roce 1949 a jako syn živnostníka nesměl studovat. Nastoupil tedy do učebního oboru, kde se učil práci se železem, a o rok později přešel do učebního oboru filmový laborant.

Po jeho ukončení nastoupil do filmových laboratoří barrandovských ateliérů, kde se časem stal asistentem kamery a později asistentem zpravodajského filmu. Jelikož pracoval v dělnické profesi, přestal jeho živnostenský původ vadit a on mohl vystudovat večerní školu filmové tvorby při pražské FAMU.

Po dvanácti letech práce v dokumentárním filmu se dostal k celovečerním filmům, když začal spolupracovat s režiséry Milošem Formanem, Janem Němcem a Ivanem Passerem.

Jako kameraman se podílel na čtyřiceti celovečerních filmech, polovinu z nich natočil v zahraničí. Mezi nejslavnější filmy, na kterých se podílel, patří Lásky jedné plavovlásky, If, Hoří, má panenko, O lucky man, Vlasy, Ragtime, Amadeus, Valmont, Taking off. Spolupracoval i s dalšími režiséry, například s Jiřím Krejčíkem, Georgem Royem Hillem, Mikem Nicholsem, Robertem Mandelem či Lindsayem Andersenem.

Je členem správní rady Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Je ženatý a jeho syn David je filmový režisér. Oscar mu dvakrát o vlas unikl, přesto nikdo nepochybuje, že patří k extratřídě světových kameramanů. Kluk z pražského Žižkova prošel školou života, práce na domácích i zahraničních velkoprodukcích mu poničila zdraví, stále však věří v sílu filmového vyprávění světlem a stínem a snaží se to vnuknout i svým studentům.

Nač vzpomíná z oněch šedesátých let nejraději?

Na to, že jsme byli mladí, že jsme byli parta, scházeli se a žili pohromadě – to bylo asi nejkrásnější. Ale nemyslete si, česká filmová škola šedesátých let, s níž jsem spojován, nebyla doma zdaleka jednoznačně přijímána. Generace, která byla tehdy stejně stará asi jako teď já, naše filmy kritizovala, říkala, že koktají. Zkrátka, každá doba má sice své kouzlo, ale uvědomuje si to asi jen jedna či dvě vrstvy té generace. Určitě ne celý národ.

Dnešní filmaři jsou i podnikatelé a svým způsobem si konkurují. Když si dva holiči otevřou na jedné ulici krám, taky spolu zpravidla moc nechodí na pivo. U nás to bylo jinak, kromě toho, že jsme měli podobné názory, byli jsme honorovaní podle týchž tabulek, já dostal za film deset tisíc korun, po srážkách to hodilo sedm; mohli jsme se klidně kamarádit a žít pohromadě, všichni jsme byli stejně chudí. Chudoba sdružuje, jen jsme na to už zapomněli. Ve světě jsme, myslím, vyhrávali nejen poetikou našich filmů, ale taky tím, že jsme tenkrát ukázali světu život za železnou oponou. Moc o něm nevěděli, proto na „naše“ šedesátá léta dodnes tak vzpomínají.

Foto: Kirké a archiv ČT
Převzato z časopisu ČT+

* 4. 11. 1934

† 28. 3. 2015