Planeta Země

Podzemní říše zázraků

I tak lze nazvat paralelní světy a labyrinty skryté pod našima nohama. Nekonečný svět jeskyní patří k posledním neprozkoumaným místům na zemi. Vydávají se sem totiž jen ti nejodvážnější. Ale člověk není prvním tvorem, který sem vstupuje. Žijí zde nejpodivnější živočichové, kteří se v jeskyních musejí vyrovnat s neproniknutelnou tmou. Svítící larvy si samy vyrábějí chemickou reakcí strašidelné světlo. Nejen věčná tma, ale i zdroje potravy jsou problém pro obyvatele podzemí. Tady zase naopak pomohou netopýři. Během svého dvouhodinového výletu z jeskyně naloví dostatek potravy, aby pak z jejich trusu, vzácné hmoty zvané guano, žily další živé organismy. Tak jsou vlastně netopýři a stometrové hromady jejich trusu odpovědní za celý potravinový řetězec. Podobně nahlédneme do života salangan, zvláštních ptáků z čeledi rorýsovitých, kteří si na jeskynních stěnách budují malá bílá plochá hnízda pouze ze slin. Již pět set let jsou tato hnízda vzácnou trofejí pro lovce a gurmány. Slouží totiž k přípravě speciálních polévek!

Málokdo také ví, že právě zatopené jeskyně umožnily existenci jedné z největších civilizací světa – říše starých Mayů. V Mexiku, kde nejsou řeky ani jezera, se zaplavené propasti staly jediným zdrojem sladké vody v této oblasti. Největší zatopená jeskyně na světě se táhne celých 160km! Vroce 1986 objevili speleologové na americkém kontinentu další fascinující říši podzemních zázraků, jeskyni Lechuguilla. Na počátku nikdo z nich netušil, jak obrovské prostory se pod nimi objeví, a hlavně jakou nádheru tu spatří. Dnes je považována za nejkrásnější jeskyni na světě. Útvary z nejjemnějších křehkých krystalů tvoří nádherný podzemní chrám. Největší odměnou se objevitelům stal Zrcadlový taneční sál, který překonal i nejdivočejší sny. Kolik takových krás je asi ještě skryto zrakům člověka? To je i otázka Davida Attenborougha.

Pouště – mrtvé jizvy

Celou třetinu naší planety tvoří vyprahlá místa, na první pohled bez jakéhokoliv života. Skutečně mrtvá poušť však neexistuje, jak nás o tom autor přesvědčí v další části dokumentárního seriálu. Všude existuje i v extrémních podmínkách jakýsi „život“. V drsné poušti Gobi klesá teplota z letních padesáti stupňů na minus čtyřicet v zimě. V případě nutnosti tedy velbloudi pojídají i sníh. Pokud se ovšem tento nenáročný pomocník člověka dostane k vodní nádrži, zvládne vypít pro jistotu i dvě stě litrů vody. V poušti jeden nikdy neví… Sahara je největší poušť, její rozloha se rovná rozloze USA a je největším zdrojem písku a prachu na světě. Pískové duny hnané větrem se táhnou stovky kilometrů.

Pouštní slunce je smrtelné. To dobře vědí například australští rudí klokani, obyvatelé nejvyprahlejšího kontinentu. V poledne, kdy dosahuje teplota smrtících sedmdesáti stupňů Celsia, klokanům nezbývá než si chladit předloktí vlastními slinami. Jiná pouštní zvířata například ventilují teplo velkými ušními boltci nebo ještě lépe – nevycházejí před setměním. Za tmy vylézají ropuchy a štíři. Některá zvířata dokonce využívají kapek rosy na povrchu kaktusů, které vznikají srážením mlhy z ovzduší. Nejchytřejšími „obyvateli“ pouště jsou však kaktusy. Mají pod zemí připravený tak rozsáhlý kořenový systém, že z ojedinělé bouřky mohou nasát až pět tun vody, zásoby na dalšího půl roku. Jediná přeháňka dokáže probudit k životu semena, která zde tiše ležela třicet i více let. Ale i živočichové dokážou bleskurychle měnit životní strategii. Vajíčka sarančete všežravého ležela ve vyprahlé půdě dvacet let a po dešti se začínají líhnout noví jedinci. Tato obávaná armáda vytváří hejno, které po vyjedení vegetace na jednom místě vzlétne po směru větru. Nakonec putuje gigantické mračno několika miliard jedinců. I to je fascinující příklad vyrovnávání potravinového řetězce…

Ve svém nejnovějším cyklu je David Attenborough uchvácen krásou světa, který lidská ruka ještě nestihla nebo nedokázala zničit. Zároveň učí člověka pokoře před zákony, které tu tiše „pracují“ již tisíce let, a respektovat rovnováhu na zemi v živočišné i rostlinné říši jako to nejsmysluplnější uspořádání. Pakliže se člověk nad ni povyšuje, téměř doslova si pod sebou podřezává větev. Vědcům klade otázky, jak velké jsou škody, které svému světu přinášíme, jak je možné, že na okolní život působíme tak ničivě, a co máme udělat, aby naše děti zdědily svět v plné kráse a rozmanitosti.

Svět Davida Attenborougha
Sir David Frederick Attenborough se narodil ve znamení býka 8. května roku 1926 v Londýně jako druhý syn herce lorda Richarda Attenborougha. Po absolutoriu přírodních věd na univerzitě v Cambridgi sloužil dva roky v britském královském námořnictvu. v roce 1952 začal pracovat pro BBC, zpočátku jako producent. Mnohem více ho však přitahovala práce na vlastních projektech, a tak se brzy proslavil svými populárně naučnými přírodovědnými seriály, z nichž téměř všechny vysílala i naše televize. v roce 1985 byl povýšen do šlechtického stavu a získal titul Sir. Podle ankety patří mezi sto nejváženějších Britů všech dob. v roce 2004 převzal s dalšími čtyřmi osobnostmi v Praze Descartesovu cenu za popularizaci vědy. Tento novinář „s perem básníka a přesností vědce“ má zvláštní talent vyhledávat odborníky, spolupracovat s nimi a potom jejich výsledky přitažlivou formou nabídnout divákům. obklopuje se velkým štábem spolupracovníků, kteří zároveň fotografují i filmují. Je tedy pro vědecké bádání tou nejlepší reklamou. Své osmdesáté narozeniny trávil tento neuvěřitelně činorodý muž při natáčení obřích želv na Galapágách. nyní připravuje další projekt.