Emigrace – fenomén, který více nebo méně postihl stovky tisíc tisíc Čechů. Problém, který nekončí jednou generací, ale přenáší se z rodičů na děti a dokonce i vnuky. Emigrace v nás ve Fokusu ČT24
Emigrace v nás
Režie: Veronika Jonášová
Téma emigrace stále ovlivňuje životy všech, kteří se za minulého režimu rozhodli opustit naši republiku. Přestože jde o zdánlivě uzavřené téma, které na první pohled není aktuální, trauma odchodu z rodné země stále zůstává ve většině českých exulantů i jejich dětí živé. Dokazuje to i skupinka emigrantů ze švédského Malmö a jeho okolí. Právě Švédsko byla jedna z nejoblíbenějších zemí, kam Češi před bývalým režimem utíkali. Autorka reportáže navíc vyrůstala v prostředí bývalých emigrantů z Malmö a jejich problematiku dobře zná. I proto padla volba právě na toto jihošvédské město z oblasti Skane, kde je víc jak 40 % obyvatel mimošvédského původu.
I když to možná tak na první pohled nemusí vypadat, imigranti v sobě mají nezpracovaná témata, která podle psychologů mohou přenášet až do třetí generace, tedy i na vnuky emigrantů. Jedním z těchto aspektů je třeba nezakořeněnost, absence jednotného pojmu domov.
Emigranti a jejich děti nemají jediný pojem domova. Často sami neví, co mají za svůj domov označit a kde se cítí víc doma. U druhé generace švédských emigrantů se tento jev projevuje například tím, že většina dětí nezůstává ve Švédsku ani se nevrací do České republiky, ale uchylují se k životu v jiné zemi, hledají svůj domov. Podle učitelky češtiny pro emigranty Heleny Žitné, z víc než 200 dětí, které jí prošly za 40 let praxe školními lavicemi, pouze desítka našla svůj domov v Československu. Pětina z nich se rozutekla po celém světě. Včetně její nejslavnější žačky, první supermodelky českého původu, Pavlíny Pořízkové (žije v USA).
Čeští emigranti se většinou ve Švédsku dobře vypracovali, podle výzkumů ostatně patřili mezi kariérně nejúspěšnější imigranty vůbec. Jejich začlenění do místní společnosti předcházelo nicméně těžké období kulturního šoku, kdy museli opět začínat ve svých životech zcela od nuly. Museli se vyrovnat s těžkým srdcem například se ztracenou slávou a kariérou tak jako bigbítový hudebník z kapely The Primitives, Ivan Hajniš. Museli si projít peklem utečeneckých táborů tak jako manželé Suchánkovi se svými dvěma syny. Nebo si museli protrpět krušné začátky na okraji společnosti než se zařadili do vrstvy, kam patřili dříve – tak jako Matouškovi.
Češi si často říkají, že není třeba emigranty litovat. Rozhodli se přece pro svůj útěk sami a dobrovolně. A taky jim to dávali po roce 1989 jejich krajané najevo, při jejich prvních návštěvách rodné republiky. I proto se mnoho emigrantů ani jejich dětí nakonec domů nevrátilo. Často se totiž cítí být víc nechtění v Česku než ve své hostitelské zemi.
Tématu emigrace se česká společnost už příliš nevěnuje, i když je stále živé. Tento dokument má být klíčem k pochopení celé situace a bourání všech stereotypů, které kolem emigrace panují. Jenom po roce 1968 emigrovalo téměř čtvrt milionu našich spoluobčanů. Zaslouží si naši pozornost.