Portrét sochaře a malíře natočil režisér M. Slunečko v roce 2005
00:00:10 Nebudu lhát, když řeknu, že mé mládí nebyla doba,
00:00:16 na kterou bych rád vzpomínal.
00:00:19 Možná to úplné dětství, to bylo jistě šťastné,
00:00:23 ale to už je moc dávno.
00:00:26 Ale mládí mi nebylo moc příznivě nakloněné.
00:00:32 Všech problémů, hlavně zdravotních, jsem se zbavil až po padesátce.
00:00:41 Jedu naplno a můžu říct, že to je nejšťastnější doba mého života.
00:00:54 Když je člověku 50 let, už má něco za sebou, už ví, kde udělal chybu,
00:00:58 už tuší, kde by se mohl uplatnit líp - chybami se člověk učí,
00:01:03 to je svatá pravda.
00:01:08 Máte k dispozici určité schůdky...
00:01:21 Teď stojíme před modelem vítězného návrhu při soutěži na pomník
00:01:26 II. odboji pro Prahu.
00:01:31 To je velice vzácná chvíle, kdy na sklonku svého života dělám
00:01:37 pomník této závažnosti.
00:01:41 Přistupoval jsem k tomu velmi vážně, jako k něčemu,
00:01:45 co je reprezentativní, monumentální a bude stát na krásném místě,
00:01:51 tedy v centru Prahy na Klárově.
00:01:58 Je to model 1:1, který se teď rozřeže a bude se slévat v bronzu
00:02:03 a potom malovat.
00:02:06 Je to nejen barevný pomník, ale jeden z mála pomníků,
00:02:09 které jsou plastikou předmětu.
00:02:14 Objekt praporu.
00:02:19 Prapor je vlastně symbol naší státnosti, která nám byla odňata,
00:02:28 a ten II. odboj pracoval na znovuzískání samostatnosti.
00:02:39 Začíná léto, konec června.
00:02:42 To je doba, kdy jsme jezdili sem do Hořic do lomu
00:02:47 dělat mezinárodní sympozium a třískat do pískovce.
00:02:54 Teď je tady ticho.
00:02:59 Tady vznikly všechny sochy, které jsou vystavované
00:03:03 v sochařském parku.
00:03:08 Chodím tudy s trochou nostalgie, protože jsme jednak byli mladí,
00:03:14 když jsme to tady v roce 1966 začali dělat, a jako by ten lom
00:03:19 se za tu dobu změnil, jako by ho příroda pohltila.
00:03:23 Tady byl rachot, tady se tlouklo sbíječkami.
00:03:29 Lidi se sem chodili dívat, jak mladí sochaři blázní.
00:03:33 Sympozium nebylo přijímáno s nějak velkým nadšením,
00:03:37 protože v tomto kraji byla tradice realistického sochaření.
00:03:44 Krakonoš je hezká socha, ale v tomto století anachronická.
00:03:51 Když jsme přišli s novými tvary, nebyli jsme zprvu vítáni.
00:04:06 Když se někdo vrátí na místo činu po 40 letech, může být dojat,
00:04:13 ale zároveň uspokojen, že celá akce se podařila.
00:04:19 Na samém začátku v roce 1966 jsme byli první, kdo se pokusil
00:04:26 v mezinárodní konkurenci udělat sochařské setkání,
00:04:30 kde sochař dostal kámen, a bylo na něm, co si z něho udělá.
00:04:40 Žádné skici, žádné návrhy, je to, co cítil.
00:04:45 To sympozium bylo velice průbojné, protože se tu odehrávalo sochařství
00:04:52 zaměřené na přímou práci s materiálem.
00:05:05 Začali jsme zvát výborné sochaře, Němce, Jugoslávce, Italy,
00:05:12 Angličany, později jsme pozvali Číňana, Japonce, Kanaďana...
00:05:22 Byli tu lidi z USA, Ruska...
00:05:25 Tohle dělal Rus Vasiljev, náš veliký přítel.
00:05:30 Dnes je tu přes 100 soch od 83 sochařů z celého světa.
00:05:35 Je to něco unikátního, protože se podařilo udržet sochařský náboj
00:05:41 a je to kvalitní, dobrá sochařina.
00:05:46 Je to zdejší pískovec, český materiál, a má to mezinárodnost.
00:06:04 Bývá tam zima, ale já vycházím z toho, že jsem zmrzlý jak preclík,
00:06:10 takže mám vždycky svetr navíc.
00:06:13 Můžeme?
00:06:33 Vítám vás!
00:06:45 Když jsem vyšel ze školy, potřeboval jsem něco dělat,
00:06:51 nějak se projevit.
00:06:54 S E.F. Burianem jsem se seznámil náhodou a v jeho divadle
00:06:58 jsem měl svou vůbec první výstavu.
00:07:02 Povídali jsme si a on mě trochu navedl na ty velikány.
00:07:10 Tahle hlava vznikla z mých návštěv divadla,
00:07:14 o kterých Werich nevěděl.
00:07:17 Vždycky jsem z první řady koukal, když hráli Těžkou Barboru atd.,
00:07:22 tedy už s Horníčkem.
00:07:26 Po představení jsem šel rychle do šatny, tramvají na Žižkov
00:07:30 do ateliéru, a tam jsem modeloval. Přiznám se, že mi to nešlo.
00:07:34 Pořád jsem dumal, čím to je, že ho nemůžu strefit.
00:07:39 Jednou jsem náhodou šel Vodičkovou ulicí, obcházel jsem divadlo
00:07:45 a najednou vyběhl Werich s Janou, někam běželi,
00:07:50 a Werich do mě vrazil.
00:07:55 Já jsem se v tu chvíli uvědomil, že má vlastně plochou tvář.
00:08:02 Byl vlastně placatý, jak říkají sochaři.
00:08:08 Takže mě osvítil Duch svatý, přijel jsem do ateliéru
00:08:13 a už jsem ho udělal takhle.
00:08:20 Myslím, že Matyáš Bernard Braun je náš nejpřednější barokní sochař.
00:08:26 I když se v Čechách nenarodil.
00:08:29 Pod jeho vlivem jsem žil velmi dlouho,
00:08:35 protože jsem z Východních Čech, takže jsem už jako kluk viděl Kuks.
00:08:40 Těch soch jsem se bál, byly takové dramatické, veliké, kamenné...
00:08:44 Jedna z nich si tahala dokonce jazyk, měla protézu místo nohou...
00:08:49 Později jsem tam jako student jezdil na exkurze,
00:08:55 navíc s prof. Wagnerem, zdejším rodákem, mým profesorem na vysoké
00:09:00 škole v Praze jsme jezdili očumovat Brauna a pak jsme mu přicházeli
00:09:05 na chuť, protože je to velikán evropského i světového sochařství.
00:09:16 Braunův příběh je poněkud složitý, ale mně se zdá takový rodinný.
00:09:22 Tady byl dům jaroměřského starosty, a ten měl dceru.
00:09:28 Představuji si to, že pozval tehdy už slavného Brauna a řekl mu:
00:09:35 "Braune, tady mi postavíš morový sloup a já ti za to dám dceru."
00:09:40 Mně to aspoň tak připadá, proto říkám, že je to rodinné.
00:09:45 Podobně to bylo se mnou, protože jsem napůl jaroměřský,
00:09:49 řekli mně: "Preclíku, postavíš tady Brauna."
00:09:53 V portrétu vedle podoby je celý život toho dotyčného.
00:09:59 Jeho prohry, zápasy, úspěchy, jeho monumentalita.
00:10:04 Když si vezmete toho Chopina, mé školní práce!
00:10:12 U Chopina je hlavní starost o jeho výraz.
00:10:16 Ale přitom je tam všechno, co jsem o něm věděl.
00:10:22 Když si vezmeme třeba Buriana, to je jenom fragment podoby.
00:10:33 Ale už to, že se dívá nahoru tím dušezpytným pohledem,
00:10:40 signalizuje, že byl malý.
00:10:45 Když jsem s ním mluvil, díval se na mě nahoru
00:10:48 a vždycky říkal, ať si sednu.
00:10:52 To už v té podobě není a musí to tam být zachycené jinak.
00:10:56 Na portrét není recept, ale je obrovskou šancí portrétisty
00:11:01 podívat se tomu člověku pod kůži.
00:11:26 Stojíme u objektu, kterým se říká smírčí kříže,
00:11:31 protože jsou to údajně svědkové nějakých zlých činů.
00:11:37 Jsou to tedy objekty velice krásné a tajemné.
00:11:45 Zajímá mě jejich tajemství a jejich výtvarná krása.
00:11:50 U každého smírčího kříže je nějaká legenda, nějaký důvod,
00:11:55 proč byl postaven.
00:11:58 Tyhle legendy jsme sbíral po dobu snad 10 let.
00:12:02 Nemám je přesně spočítané, ale našel jsem jich asi 120.
00:12:09 Zajímá mě ta krása, tajemství a to, že se té pravdě o nich
00:12:14 přiblížíme tak po milimetrech, a tím je to možná zajímavější.
00:12:22 Tahle práce mě velmi bavila, protože přišla neočekávaně
00:12:27 a dost zvláštním způsobem.
00:12:31 Volal mi starosta jednoho podkrkonošského města a dal mi
00:12:37 nezvyklou otázku - ptal se, jestli si myslím,
00:12:41 že tvar smírčího kříže je zákonem chráněn.
00:12:47 Já jsem se rozesmál, protože vím, že není chráněn, a taky proč?
00:12:53 Slovo dalo slovo a oni si přečetli moji knihu o smírčích křížích
00:12:58 a vyprávěli mi zajímavé příběhy.
00:13:07 U nich v Hostinném je středověký hřbitov a jsou tam snad všechny
00:13:13 národnosti Evropy, protože to zasáhla Třicetiletá válka,
00:13:19 takže jsou tam Francouzi, Němci, Rusové, Češi, Židi...
00:13:23 Oni ten hřbitov uzavřeli a chtěli z něj udělat Park usmíření.
00:13:30 Tahle myšlenka se mi líbila, protože smírčí kříže
00:13:36 jsou tichým svědectvím o tom, že lidé by se měli usmiřovat.
00:13:56 Sympozium bylo proti mysli vedoucím kultury,
00:14:00 protože bylo mezinárodní a oni do toho nemohli mluvit.
00:14:05 Ty lidi, kteří se nám zdáli dobří, jsme si zvali sami.
00:14:11 Jaký byl výběr, taková byla úroveň sympozia.
00:14:15 Vadilo jim, že nemohli pozvat lidi, kteří by třeba dělali figury.
00:14:20 Potom nám nemohli říkat, jak máme co dělat
00:14:26 a že ty hotové věci se zveřejnily, že se staly všeobecně známými.
00:14:34 To podrývalo tehdejší řízenou kulturu.
00:14:49 Když přijela návštěva našich spřátelených armád,
00:14:55 zrovna jsme stáli na náměstí a sem přijížděly tanky.
00:15:00 Starost mi povídá: "Pane Preclík, uvědomujete si, že jste do Hořic
00:15:04 zatáhl imperialistické sochařství?"
00:15:08 Zní to vtipně, imperialistické sochařství není,
00:15:13 ale on to tak cítil jako: "Pozor, tohle nebude režim podporovat!"
00:15:19 To se i stalo, v roce 1969 nám to zakázali.
00:15:23 20 let jsme měli zákaz. V roce 1989 jsme začali znova.
00:15:28 To jsou tyhle sochy na odkloněné stráni.
00:15:35 Atmosféra v Praze v té době byla velice tísnivá.
00:15:39 Práce nebyla, hlídali nás...
00:15:43 Navíc jsme se rozhodli, že budeme dělat to, co chceme,
00:15:49 tzn. že nepodlehneme tlaku politických nabídek.
00:15:53 Nikdy jsme nedělali socialistický realismus.
00:15:58 Tím spíš jsme cítili, že z Prahy se musíme oddělit.
00:16:06 Nebyli jsme sami. Tak se to tenkrát muselo dělat.
00:16:17 Tyhle flašky se jmenují "54 týdnů dobrého roku".
00:16:23 Není to samoúčelné. Co týden, to láhev.
00:16:27 Rok má samozřejmě o něco méně, ale ten rok byl tak mimořádně
00:16:33 dobrý, že měl 54 týdnů.
00:16:37 Každá kompozice v té láhvi je svědectví toho daného týdne.
00:16:45 První byla tahle.
00:16:50 S ní jsem chtěl udělat takovou kompresi.
00:16:59 Tahle láhev je pro mě prostor.
00:17:04 Sochařství je práce s prostorem, udělal jsem takovou kompozici,
00:17:09 kde se něco tlačí seshora dolů a zespoda nahoru,
00:17:14 čili taková komprese.
00:17:19 Je to vyplňování prostoru.
00:17:30 Tohle je ateliér mé ženy, která před 10 lety zemřela.
00:17:36 Nějaký čas jsem to nechával pietně v původním stavu,
00:17:40 ale protože tu je vynikající světlo, začal jsem tu modelovat
00:17:44 portréty a malovat.
00:17:47 Potřebuju lepší osvětlení, než mám dole.
00:17:51 Tohle je rozmalovaný obrázek, kterému říkám pracovně
00:17:56 "Soutěžní návrh na uspořádání zeměkoule".
00:18:02 V závorce "Dosud nerealizováno".
00:18:08 To je taková moje malířská násobilka.
00:18:14 Uvědomuji si, co barva přináší za zprávu, co dovede bílá udělat
00:18:19 se zelenou...
00:18:21 To je to, co se ve školách neučí a pak to doháníme.
00:18:31 Je to spíš v nás, v hlavě, v pocitech.
00:18:34 Nemůžete napsat, že žlutá je taková a taková vedle červené.
00:18:39 To už mnoho lidí napsalo, ale není to pravda.
00:18:59 Mám rád věci, které už jednou něčemu sloužily.
00:19:05 Protože to kamarádi věděli, tak mi na návštěvu místo kytky
00:19:10 nebo flašky přinesli hrábě nebo něco takového.
00:19:14 Mně se to tu hromadilo, až jsem toho měl plno,
00:19:18 tak jsem si říkal, že tyhle věci se už dost načekaly,
00:19:23 abychom je mohli přetavit do nějaké podoby, a tak jsem začal svářet.
00:19:32 Vidle, hrábě, krumpáč atd.
00:19:39 Říkám tomu Zpovědnice.
00:19:43 Tohle je výrok pana Rilkeho: "Drak je nejvíce ze všeho v nás."
00:19:49 To je strašně moudré.
00:19:56 Tady mám rozdělaného Jana Vodňanského. Ukážu vám to.
00:20:01 Normálně to nedělám, ale že jste to vy, tak vám ho ukážu.
00:20:10 Dílo se má ukazovat, až je hotové.
00:20:15 Mokrý hadr, aby mi neztvrdnul.
00:20:24 Takhle to vypadá, když je to v hlíně, ale já ho udělám
00:20:29 jako Mefista.
00:20:31 Mně vždycky Vodňanský připadal jako Mefistofeles,
00:20:35 tak jsem mu to jednou řekl a on se z toho radoval.
00:20:39 Udělám ho i s rohy, takže se tím oba velmi bavíme.
00:20:46 Bude to Jan Mefistofeles Vodňanský.
00:21:02 Na portrét Jiřího Koláře jsem se chystal několik let.
00:21:06 A protože jsme sousedi, jednak si toho velice vážím
00:21:10 a jednak jsem si říkal, že mi neuteče.
00:21:14 Ale on mi utekl na pár let do Paříže, takže jsem jen vzpomínal
00:21:17 a pořád jsem si říkal, jak ho udělám.
00:21:21 Když se vrátil, párkrát jsme se viděli.
00:21:24 Jiří měl kulaté narozeniny, tak jsem si říkal,
00:21:28 že se do toho musím pustit.
00:21:32 Modeloval jsem realistickou hlavu, i když v podstatě zpaměti,
00:21:37 ale trochu jiným způsobem.
00:21:40 Pokusil jsem se tu věc dělat metodou Jiřího Koláře.
00:21:47 Rozřezal jsem ji tak, že se dá znovu složit dohromady.
00:21:56 Kdybyste dělal vy portrét pana Preclíka, jak by vypadal?
00:22:01 -Musel bych si ho vyfotit...
-Pak ho rozřezat?
00:22:07 Ne. Podrobně vyreprodukovat.
00:22:12 Pak bych hledal nějakou reprodukci, nohama vzhůru.
00:22:25 Nebo bych tě udělal rozebraného na zemi.
00:22:32 Nebo že bych se listoval.
00:22:44 Prožil jsem 17.-19. listopad 1989 na posledním patře Melantrichu.
00:22:55 Měl jsem možnost pozorovat plnící se Václavák.
00:23:05 Bylo to velice povzbudivé.
00:23:09 Ve mně zůstal pocit něco s tím udělat ze sochařského hlediska.
00:23:17 Pro mě se tam ukazovaly takové barvené akcenty - prapor,
00:23:22 šály, čepice...
00:23:31 Ten zážitek pro mě byl v akcentech plnícího se Václaváku.
00:23:36 To byly strašně krásné dny, kdy šlo o jiné věci než dnes.
00:23:42 Už tam jsem si řekl, že to musím nějak ztvárnit po svém.
00:23:50 Tenhle objekt je dělaný pod tímto dojmem, jmenuje se "Morový sloup".
00:23:57 Morové sloupy se v minulosti stavěly jako díkůvzdání za přežití
00:24:04 moru, za přežití epidemie.
00:24:08 Mně se v tu chvíli zdálo, když jsem viděl to shromáždění,
00:24:13 že to je vlastně díkůvzdání za přežití politického moru.
00:24:27 Pan Preclík se na mě podíval a řekl:
00:24:29 "Tak jsem vás udělal nějak hubeného."
00:24:33 A už jsem viděl, jak nanáší hlínu na lícní kosti a pod bradu.
00:24:41 To byla velká deprese. Celý týden jsem nežral.
00:24:48 Přišel jsem znovu a Vladimír Preclík říká:
00:24:52 "Já jsem to posledně nějak přehnal."
00:24:56 Neexistuje větší potěšení pro dietáře, než když vidíte,
00:25:02 jak špachtle odebírá hmotu z obličeje a tvář se zužuje.
00:25:13 S úžasem jsem sledoval, že čím víc byla tváře deformovaná,
00:25:18 čím víc se vzdalovala realistickému portrétu, tím víc jsem to byl já.
00:25:24 Obdivuji tuhle schopnost nahlížet do krajin duše,
00:25:29 abych použil motto dnešní výstavy, a pak je zobrazovat ve tvářích,
00:25:35 přestože to není tvář realistická, ale právě o to víc podobná člověku,
00:25:41 který je portrétován.
00:25:47 Doufám, že pro vás bude dnešní setkání s obrazy
00:25:52 a sochami Vladimíra Preclíka stejně okouzlující,
00:25:55 jako bylo moje setkání s ním.
00:26:13 Je mi ne snad přímo do pláče, ale jsem trochu dojatý,
00:26:17 když stojím před sochou, kterou jsem udělal před 39 lety.
00:26:22 Tenkrát se jmenovala "Staré provensálské město".
00:26:26 Ale po těch letech se přiznám, že to byl název krycí.
00:26:32 Z tohohle místa bylo vidět na domeček, kde bydlela moje
00:26:38 velká láska, a já chtěl té naší lásce udělat pomník.
00:26:47 Byl jsem v té době šťastně ženatý, ne s tou láskou,
00:26:53 takže jsem si dovolil klamat veřejnost.
00:26:58 Ale tento pomník se nyní jmenuje "Namísto srdce z perníku".
00:27:04 Výraz lásky je perníkové srdce, ale protože jsem sochař,
00:27:09 tak jsem udělal pomník této lásce.
00:27:13 Ta dotyčná slečna nebo paní zemřela, proto to můžu zveřejnit.
00:27:21 Zemřela i moje žena, čili to tajemno není třeba držet dál
00:27:27 a prohlašuji to veřejně.
Portrét jednoho z českých kultovních výtvarníků. V dokumentu nás seznamuje se svým světem, prostorem, barvami, ale i jinotajnými sochami. S nadhledem a typickou sebeironií zavede diváky mezi stavební kameny své tvorby: kamenosochařství, dřevěné sochy, sochy z kovu, mezi obrazy, ale i knihy. Navštívíme i místa, která utvářela jeho tvorbu i život.
Vladimír Preclík zemřel 3. 4. 2008.
foto © Martin Slunečko |