Jerry i Karel nevědí téměř nic o svých biologických předcích. Žádná cesta ale není natolik dlouhá, aby nestála za poznání nebo setkání. Režie M. Dvořáček
00:00:40 Přeju vám krásný večer, milí diváci.
00:00:42 Odjakživa bylo největší snahou herců co nejvěrněji zachytit
00:00:46 a předvést lidské emoce. Tady ovšem nesedí žádní herci,
00:00:49 ale lidé s opravdovými příběhy,
00:00:52 kteří nemusí nic hrát ani předstírat.
00:00:55 A tak je tu každý příběh i přes sebevětší snahu herců
00:00:58 věrnější než ten nejdokonalejší film.
00:01:02 Dřív než začneme dnešní vysílání, bych vám ráda připomněla
00:01:05 rubriku pošťáka Ondry. Je pro vás připravena
00:01:08 na webových stránkách České televize
00:01:10 a také na stránkách časopisu Chvilka pro tebe,
00:01:12 partnera našeho pořadu. A teď už vám přeji příjemný večer.
00:01:19 Jerry žije už 47 let v Kanadě a z Kanady také přiletěl
00:01:23 k nám do Pošty pro tebe. Myslím, že z toho je dost patrné,
00:01:27 jak moc stojí o setkání. Přichází Jerry!
00:01:37 -Dobrý večer, Jerry.
-Dobrý večer.
00:01:39 -Dobrý večer.
-Jerry Eliáš.
00:01:41 Tady bych vám chtěl dát takovou malou maličkost jenom.
00:01:44 Děkuju. To není maličkost, to je nádherná kytice růží.
00:01:47 -Doufám, že se vám to bude líbit.
-Moc se mi líbí. Posaďte se.
00:01:50 Ano.
00:01:56 Krásná. Tak, Jerry, já jsem říkala v úvodu,
00:01:59 že jste přiletěl z Kanady, kde žijete 47 let. Je to tak?
00:02:03 -45. -Přidala jsem vám 2 roky.
-Přibližně, no.
00:02:08 Kvůli komu jste přiletěl, s kým byste se rád setkal?
00:02:11 Já bych chtěl totiž poznat toho mého pravého otce,
00:02:17 jestli ještě vůbec žije. Anebo někdo z tej rodiny.
00:02:21 Že jako mně už je taky hodně let,
00:02:24 a tak ještě naposledy bych chtěl někoho poznat.
00:02:29 -Vy svého otce vůbec neznáte?
-Ne.
00:02:32 Jenom podle fotografií. A to jsem se dozvěděl,
00:02:36 až moje maminka jako než zemřela, tak dala mé sestře,
00:02:41 co žije ještě jako v Brně, tady ty fotografie a informaci,
00:02:46 že kdo ten můj pravý otec byl.
00:02:51 -Tak na té jedné fotografii...
-To je fešák.
00:02:54 ...je on a na druhé potom su já, ještě když mně bylo míň let.
00:03:01 Co jste se teda tehdy dozvěděl? Vaši rodiče byli manželé,
00:03:05 nebo nebyli?
-Ne, nebyli.
00:03:08 Maminka jako se dala tady s tím panem Hanákem dohromady,
00:03:14 jenže jako byl nějakej problém,
00:03:16 že maminka byla z chudé rodiny a že asi tam něco přišlo,
00:03:22 že mu nedovolili si maminku vzít.
00:03:26 Jenže maminka mně to nikdy neřekla. Já jsem měl někoho,
00:03:30 kdo si mě jako - pan Eliáš - kdo si mě jako převzal nebo...
00:03:36 -Adoptoval?
-Adoptoval, no.
00:03:38 A prostě jako ani jsem nevěděl, že taková situace,
00:03:44 nebo že jsem měl někde pravého otce.
00:03:47 Až maminka jako před umřením dala mé sestře ty informace,
00:03:53 co ten pan Hanák platil, na mě musel něco platit.
00:03:59 A veškeré informace, jako kde bydlel a to.
00:04:03 Tak různé věci jsme poslali jako vám tady
00:04:07 a já nevím, doufám, že někoho našli,
00:04:12 co by třeba z té rodiny ještě jako by byli možná
00:04:17 o něco mladší než já, ale pravej jako táta, si myslím,
00:04:24 že už asi nebude, protože to by musel mít hodně let.
00:04:31 Vy jste až do dospělosti si myslel, že ten pán, co vás vychovával,
00:04:34 je váš otec? Vy jste nevěděl, že...
-Já jsem nevěděl nic.
00:04:38 Nikdo mně neřekl, že to, co mě vychovává, že to nebyl otec.
00:04:43 A jaký jste s ním měl vztah?
00:04:45 On byl velice jako dobrej a my jsme vycházeli
00:04:50 aj později potom velice dobře. A on dělal jako,
00:04:55 hodně ho bavilo dělat na motocyklech, motory, mechanicky.
00:05:00 No a tak já jsem s ním kolikrát montoval
00:05:03 a měli jsme prostě jako dobrej vztah.
00:05:06 Nikdy jste nepocítil, že by se k vám choval jinak než jako k synovi?
00:05:09 -Ne, nikdy.
-To je dobře.
00:05:11 Měl jsme ještě bratra a sestru.
00:05:15 A ta sestra mně poslala právě tu informaci,
00:05:18 protože maminka jako když s ní bydlela,
00:05:23 protože už měla problémy, tak bydlela se sestrou.
00:05:28 A ona potom mně sestra poslala ty veškeré dokumenty,
00:05:32 co jako tam zbylo.
00:05:35 Byl to pro vás šok, když jste se dozvěděl, že máte jiného otce?
00:05:39 Šok ani ne.
00:05:41 To jak bych neřekl. Jen že rád bych poznal.
00:05:47 A vy jste neměl ani šanci si s maminkou o tom popovídat,
00:05:50 zeptat se jí na vašeho otce?
-Neměl. Chudera zemřela předtím,
00:05:54 než jsem měl ty možnosti vůbec jako se jí zeptat nebo něco.
00:05:59 Já to nemám pro ni, jako že bych ji vinil, to ne,
00:06:04 ale byl bych rád, říkám, kdyby ještě taky žila,
00:06:08 jenže to už taky není, no.
00:06:10 Jerry, jak jste se ocitl v Kanadě?
00:06:13 Vy jste tam odešel v kolika letech nebo v jaké situaci?
00:06:17 Já jak jsem se octl,
00:06:20 to je trošku jako komplikovaná situace,
00:06:24 ale řeknu vám, že jsem byl jeden z prvních,
00:06:28 kdy jsem dostal v roce 67
00:06:31 od pana prezidenta povolení výjezd do zahraničí na 150 dní.
00:06:39 No a tím jsem využil, že jsem si našel práci v Rakousku,
00:06:43 tam jsem dělal u té car company,
00:06:48 auto, sorry, autodílna, autoopravna.
00:06:53 A tam jsem dělal jako natěrače na autech.
00:06:57 A potom jako až 68 přišel ten rok,
00:07:03 že ta okupace,
00:07:05 tak jsem se potom vydal jako domů zpátky
00:07:10 a přišel jsem k bratrovi a bratr mně říká:
00:07:16 No, co budeme dělat? Pojedeme do Kanady.
00:07:20 Já říkám: Do Kanady chceš jet? Okej, tak pojedeme do Kanady.
00:07:26 Tak jsme se vydali, bratr s autem a já taky s autem,
00:07:31 protože předtím jsem dělal ještě v Německu.
00:07:35 A vydali jsme se do Kanady. Měli jsme celkem tu cestu
00:07:39 takovou jako, jak se říká, takovou hrbatou,
00:07:43 protože jsme museli přejet různý země.
00:07:47 Tak jsme se dali přes Bulharsko, Maďarsko,
00:07:52 teda Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávie, pak do Rakouska,
00:07:58 tam jsme zůstali v Rakousku a já jsem mohl jet
00:08:01 zpátky do Německa, protože jsem měl vízum.
00:08:05 A můj bratr nemohl, tak ho tam nepustili.
00:08:09 Tak ten zůstal jako v Rakousku
00:08:13 a tam začal dělat u firmy nějakou,
00:08:17 protože on byl radiotelevizní mechanik.
00:08:22 Tak měl dobrou práci a já jsem jel do Německa
00:08:25 a tam jsem si zažádal o kanadský vízum na konzulátě,
00:08:31 že bych chtěl emigrovat a že bych chtěl tam odjet.
00:08:35 Jako jsem potřeboval vízum. A oni řekli hned:
00:08:38 Když chcete emigrovat, tak my vám to dáme hned.
00:08:41 Tak jsem dostal emigraci a od té doby, to bylo November, 11,
00:08:47 sorry. Listopad jedenáctého.
00:08:52 1969.
00:08:57 -A do té doby jste v Kanadě?
-A do té doby su v Kanadě.
00:09:01 Vy jste byl vlastně už předtím tady v Čechách ženatý,
00:09:03 ale rozvedl jste se předtím, než jste vycestoval.
00:09:07 A pak jste založil rodinu v Kanadě.
00:09:10 -Ano. -Tady je vaše krásná manželka a malé děti.
00:09:13 -Ano. -Odkud byla vaše žena?
-Ona byla z Pákistánu.
00:09:17 Ale nemohl jsem si na ni nikdy stěžovat.
00:09:22 Jako my jsme měli jako dobrý manželství.
00:09:26 Až potom přišla taky doba, že člověk jako,
00:09:30 já nevím, my jsme hodně cestovali a přišla doba,
00:09:33 že manželka říká: Tak asi nám to nebude fungovat.
00:09:38 Tak jsem se zase rozešli.
00:09:40 Po kolika letech? Kolik let jste byli manželé?
00:09:43 Byli jsme manželé asi...
00:09:47 Moment. Musím trošku přemýšlet.
00:09:56 -20 let?
-Nějak asi kolem 20 let, no.
00:10:00 A teď vás sem do studia doprovodila vaše současná žena.
00:10:03 -Moje manželka.
-Dobrý večer. -Dobrý večer.
00:10:07 -A tam jsou manželky jako...
-Přátelé?
00:10:11 Přátelé. Ti jsou tady s náma. To je Karel a to je...
00:10:16 -Jarka.
-Jarka. -Jarka.
00:10:19 Tak vy jste si nakonec vzal českou ženu v Kanadě?
00:10:22 -Vy jste se potkali v Kanadě spolu?
-Ne, tady.
00:10:25 Já jsem ovdověla. Já jsem pracovala v Praze v bance.
00:10:29 A moje kolegyně říkaly: Ty pořád bulíš, tak si někoho najdi.
00:10:32 Přece tady nebudeš pořád brečet. Já jsem jinak bydlela v Chomutově,
00:10:36 děti byly v Chomutově a já dělala v Praze, byla jsem na podnájmu sama
00:10:40 Tak jsem napsala dopis a on mi odpověděl.
00:10:44 Tak jsme se dali dohromady. On přijel za mnou.
00:10:47 Když za mnou přijel, tak první den hned mu ukradli kola u auta
00:10:50 a za 2 dny mu ukradli celý auto. To bylo strašný.
00:10:54 A já jsem se teda cítila hrozně špatně,
00:10:57 ale pak jsme na týden odjeli na Slovensko se trošku jako seznámit.
00:11:02 A on potom v listopadu mně napsal, že jako by si mě chtěl vzít.
00:11:06 V dubnu jsem za ním jela a už jsem tam zůstala.
00:11:09 -Takže žijete společně v Kanadě?
-Žijeme spolu 11.rok.
00:11:12 -Tak to blahopřeju.
-Šťastně a spokojeně.
00:11:19 Jerry, ještě mi řekněte, jak se vám podařilo si udržet
00:11:23 tak dobrou češtinu, když jste měl vlastně cizinku za ženu?
00:11:26 Už mě ta čeština dává dost zabrat, to už jako...
00:11:30 A některý ty slova nebo výslovnost, to už taky mám s tím problémy.
00:11:36 Ale takže díky Jitce, mojí manželce,
00:11:40 že prostě jako mluvíme česky a že se to trošičku vrací.
00:11:46 Jerry, my se teď vrátíme k tomu, proč jste sem přiletěli
00:11:49 takovou dálku. Vy byste se rád setkal nejlépe s vaším otcem,
00:11:53 o kterém vůbec nic nevíte, nikdy jste ho neviděl. -Ano.
00:11:56 Nebo s někym z jeho rodiny, kdo by vám o něm mohl něco říct.
00:11:59 A vůbec poznat rodinu, kterou vlastně neznáte. Je to tak?
00:12:03 Já si myslím, že okej, to bych možná neměl říkat,
00:12:07 ale já si myslím, že už taky těch roků moc jako taky nemám.
00:12:12 A teď jsem právě nad tím přemýšlel a manželka říká:
00:12:15 Bylo by dobrý, kdybys toho otce znal anebo někoho z tej rodiny.
00:12:21 A to bych jako si přál, jestli prostě vůbec...
00:12:25 Ještě mi řekněte, jak jste se v Kanadě dozvěděli
00:12:27 o Poště pro tebe?
-Byli jsme jednou,
00:12:32 manželka tady má maminku a má tady ještě aj rodinu
00:12:36 a jednou jsme se dívali na televizi a tam byl ten pořad jako.
00:12:42 A tak já jsem se na to jako nic moc nedíval,
00:12:45 já jsem tomu tak moc jako nerozuměl,
00:12:49 ale slyšel jsem o tom. A manželka pořád mě, ne donutila,
00:12:54 ale říkala: Víš co? Já chcu, abys to poznal.
00:12:58 HLAS SE MU ZLOMIL DOJETÍM
00:13:00 -Jste za to vděčný, HLAS SE MU ZLOMIL DOJETÍM
00:13:02 že vás žena k tomu přiměla?
-Ano.
00:13:04 -A že jste tady.
-Omlouvám se.
00:13:06 To se vůbec neomlouvejte. Jerry, podíváme se na to,
00:13:09 koho pro vás má pošťák Ondra, jestli někoho našel z vaší rodiny?
00:13:13 -Byl bych rád.
-Prosím.
00:13:20 Cesta za paní Zdenou bude asi dost dlouhá.
00:13:23 Podle toho, kolik je hodin, to vypadá, že tam přijedu až za tmy.
00:13:26 Takže, pošťáku, nezdržuj se a běž něco dělat.
00:13:30 Paní Zdena.
00:13:40 -Dobrý den.-Pošťák Ondra, Česká televize, pořad Pošta pro tebe.
00:13:43 -Těší mě.
-Vy budete Zdena. -Ano.
00:13:45 -Zdeni, já tady pro vás mám pozvání do pořadu Pošta pro tebe. -Ano.
00:13:48 -Já vám ho dám. -Ano.
-Tady ho máte. -Díky.
00:13:51 A teď mi řekněte, my jsme kdysi dávno uveřejnili výzvu,
00:13:55 že hledáme pana Hanáka. -Ano.
-A jeho děti. -Ano.
00:13:58 Proč jste se nám ozvala vy nebo respektive vaše sestra?
00:14:01 Já jsem se neozvala, ozvala se moje sestra, která ten pořad
00:14:05 hodně sledovala. Bohužel to dopadlo tak,
00:14:08 že sestra nám před 3 měsíci odešla. Nicméně já jsem jí slíbila,
00:14:13 že sem půjdu do pořadu, že ji podržím, podpořím,
00:14:16 tak jsem tady místo ní a udělám to. A ráda.
00:14:21 My moc pěkně děkujeme. Kdo byl pan Hanák?
00:14:24 Pan Hanák byl můj strýc.
00:14:29 Co bych k tomu ještě řekla? Bydlel v Ostravě.
00:14:32 Měla jsem ho moc ráda. Vařil mi na svatbě. Takže asi tak.
00:14:37 Asi tak. Jste připravená tomu člověku ukázat třeba nějaké fotky
00:14:42 a říct mu...-Určitě. Co vím, tak mu řeknu, poskytnu informaci.
00:14:47 Hodně jsem se dozvěděla od sestry, tak jsem si to trošičku sepsala.
00:14:52 Nicméně fotky jsou u ní ještě v baráčku,
00:14:56 takže se chystám, že tam pojedeme a připravím to tak nějak,
00:14:59 abych mohla poskytnout, co můžu.
00:15:02 Zdeno, já vám strašně moc děkuju. Teď se rozloučíme.
00:15:05 -Mějte se krásně. Na shledanou.
-Na shledanou.
00:15:07 A vypadá to, že do 14 dnů, bychom se všichni viděli ve studiu.
00:15:10 Dobře. Děkuji.
00:15:17 Toto je něco pro mě jako vůbec jako...
00:15:21 Tomu jsem sám nevěřil.
00:15:23 Je to pro vás moc vzácné vidět někoho z rodiny.
00:15:27 Nevím, jestli jste pochopil správně, to je vaše sestřenice.
00:15:30 Váš tatínek byl její strýc. Zdá se, že o něm má hodně informací,
00:15:34 že uvidíte i fotografie, že se leccos dozvíte.
00:15:38 Dobře, byl bych rád. A sestřenice jako, to je část rodiny,
00:15:43 to je samozřejmý. A byl bych rád taky jako,
00:15:46 jestli ona by chtěla se mnou jako mluvit, tak rád bych,
00:15:51 abychom se dali dohromady a povykládali si všecko,
00:15:55 co jako by bylo možný. Já jsem věděl,
00:16:00 že ten můj otec by asi nežil, protože mně už je 72 let,
00:16:07 takže on by musel být jako hodně starý, no.
00:16:11 Ale to vypadáte výborně, Jerry. To bych vám netipovala.
00:16:14 -Děkuji.
-Vypadáte moc dobře.
00:16:16 -Tak já jdu zjistit, jestli je tady vaše sestřenice?-Okej, děkuji.
00:16:20 Díky.
00:16:25 Ondro, tys tam byl po cestě v moc hezkém altánku.
00:16:27 To běžně takhle na svých cestách odpočíváš?
00:16:31 Úplně běžně. Rozbalíme svačinku, rohlíček, máslíčko,
00:16:35 rozumíš, namažeme, marmeládka, mlíčko a...
00:16:38 -Mlíčko? -Mlíčko taky. A zhruba tak po hodince, co studujeme mapu,
00:16:43 respektive já studuju mapu, páč se v mapách nevyznám,
00:16:48 tak zhruba po té hodince pak jedeme dál.
00:16:51 Většinou na opačnou stranu, než jsme přijeli.
00:16:54 A většinou najedete spoustu kilometrů za ten den?
00:16:58 -Desítky a stovky tisíc.
-Až tak?
00:17:01 Já vím, že toho je hodně, co jsi necestoval. Moc ti za to děkujeme
00:17:04 tady všichni. A já doufám, že ty cesty nevyjdou vniveč,
00:17:08 konkrétně cesta za paní Zdeňkou a že tady Zdenka je.
00:17:11 -Zdenka tady je.
-Díky.
00:17:25 -Dobrý večer.
-Dobrý večer, Zdenko.
00:17:28 -Já vás zdravím.
-Děkuji. -Prosím.
00:17:35 -Dobrý večer, Zdenko.
-Dobrý večer.
00:17:37 -Prosím. Posaďte se.
-Děkuji.
00:17:41 Moc vám děkuju za to, že jste tady.
00:17:44 Ráda bych poděkovala i vaší sestře, která byla tou,
00:17:48 která se nám ozvala na výzvu, kdy jsme hledali vašeho strýce.
00:17:55 Přeju upřímnou soustrast, je mi to moc líto,
00:17:59 že tady nemůže být vaše sestra s námi.
00:18:03 Myslím podle toho, co jste říkala v reportáži, tak vaše sestra
00:18:06 to hodně vzala za své a opravdu připravila všechno o strýci,
00:18:10 aby člověku, který si přál se s ním setkat
00:18:13 nebo s někým z rodiny, tak aby poskytla co nejvíce informací.
00:18:18 Vy jste převzala tu štafetu.
00:18:20 No, já jsem víceméně ji jako hodně v tom podporovala
00:18:24 a říkala jsem jí: Běž do toho, já tě budu držet za ruku,
00:18:27 budeme tady spolu. Ona, ač byla teda nemocná,
00:18:30 tak prostě měla tak velký srdíčko pro lidi dělat dobře,
00:18:36 že byla ochotná sem přijít. No, takže to nedopadlo.
00:18:41 Ale věřím, že se na nás dívá, že je šťastná, že jsme tady všichni.
00:18:45 -Vy tady máte doprovod rodiny.
-Mám tady manžela, dceru Martinku
00:18:49 a jsou tady právě její synové s dcerkami.
00:18:52 Dobrý večer, vítám vás.
00:18:55 Takže ti mě hodně podpořili.
00:18:59 A já bych taky neměla to svědomí, abych prostě nepomohla človíčkovi,
00:19:03 kterej hledá toho mýho strýce.
00:19:06 Co budu moct, tak ty informace mu dám.
00:19:09 Jaký byl váš strýc? Strýc už nežije asi.
00:19:12 Už nežije.
00:19:15 Já jsem ho měla moc ráda, to jsem říkala i v té reportáži.
00:19:19 Mám na něho jenom ty nejlepší vzpomínky,
00:19:21 protože jsem hodně času trávila u mojí babičky.
00:19:24 A on vlastně tam jezdíval jako ke svojí mamince.
00:19:28 Takže mám na něho jenom ty nejlepší vzpomínky.
00:19:32 Jak je dlouho po smrti?
00:19:35 No, zemřel docela mladej. 56 nebo 57 roků měl.
00:19:41 Teď by mu bylo asi 91.
00:19:44 -Takže už je dávno po smrti.
-No.
00:19:47 Určitě jste v rodině přemýšleli, kdo by ho mohl hledat,
00:19:51 potažmo i jeho rodinu. Napadl vás někdo?
00:19:54 To jsme hodně přemýšleli. Jako tady v tom věku
00:19:57 že by to byl někdo z práce, známej, kamarád.
00:20:02 Taky by to mohlo být. Dneska ten věk už není rozhodující.
00:20:07 No ale pak nás napadla jedna věc vlastně,
00:20:10 o které se u nás v rodině vůbec nemluvilo.
00:20:13 Já osobně jsem se to dozvěděla právě od té sestry Jarmilky
00:20:18 tak před 2-3 lety, že on ten můj strýc měl syna.
00:20:24 On byl ženatý, neměl děti vůbec, a právě měl teda syna.
00:20:32 Po vyučení snad nějak se seznámil s paní nějakou
00:20:37 no a prostě narodil se mu syn.
00:20:40 Ale měl údajně zákaz vůbec se s tím synem stýkat.
00:20:44 -Od maminky toho syna?
-Od maminky toho syna měl zákaz,
00:20:50 nicméně na něj teda platil. To vím od té sestry.
00:20:54 No ale neměl prostě přístup.
00:20:59 Nevím, proč potom třeba, když už třeba byl dospělý,
00:21:04 tady to neuskutečnil, nehledal, to nevím vůbec.
00:21:08 No a říkám, bylo to velký překvapení,
00:21:12 protože v té rodině to bylo takový jakoby tajemství,
00:21:15 nebo se o tom nemluvilo, nevím.
00:21:17 -A ten váš strýc neměl žádné jiné děti? -Ne, ne.
00:21:21 A pamatujete si nebo víte, jak se ten syn jmenoval,
00:21:23 nebo ani to se neví v rodině?
-No, jméno teda nevím,
00:21:27 ale právě od tý sestry vím, že se jmenoval příjmením Eliáš.
00:21:35 Vy jste přinesla hodně věcí, fotografie.
00:21:38 Já mám tady teda jenom něco právě toho mýho strýce.
00:21:42 Toto je se svojí maminkou, které opravdu říkal maminko.
00:21:48 -A tady je jeho fotografie.
-Gizela se jmenovala jeho maminka?
00:21:52 -Gizelka, no.
-Hezké jméno.
00:21:55 A tady to je právě z té jeho svatby, jo.
00:21:59 -Ale to vlastně není maminka toho jeho syna? -Ne, ne, ne, ne.
00:22:04 -S tou neměl žádné děti?
-Ne.
00:22:10 Zdenko, já vám moc děkuju ještě jednou
00:22:13 i celé rodině za to, že jste přišli. My si toho vážíme.
00:22:20 Vy už se dozvíte, kdo si přál setkat se
00:22:23 s vaším strýcem a rodinou. Tak prosím.
00:22:26 Dobře, děkuji.
00:22:37 -Tam do obrazovky!
-Jo.
00:22:39 Tak já su Jaroslav originálně Eliáš.
00:22:45 Pak jsem se pojmenoval jako Jerry Eliáš.
00:22:49 A chtěl jsem jako, dostal jsem od maminky
00:22:54 tady ty informace, že oni, maminka s panem Hanákem
00:23:02 že nějak chodili a že by se měli brát,
00:23:06 ale pak se to nestalo.
00:23:09 No a maminka zemřela a pak jednou jsem slyšel,
00:23:15 že existuje Pošta pro tebe, že jsme trošku to jednou viděli
00:23:19 s manželkou a tak mně říkala manželka to zkusit najít
00:23:24 nebo získat nějaké informace,
00:23:27 abychom prostě našli aspoň někoho z rodiny,
00:23:31 kdo by ještě žil, protože můj otec, teda můj táta,
00:23:37 ten, jsem si myslel už, že už by nežil,
00:23:40 protože by musel mít hodně let.
00:23:43 No a su rád, že jako aspoň někdo tady ještě je z rodiny,
00:23:50 že jestli byste chtěli se dát jako dohromady
00:23:55 s náma s manželkou, že bychom si mohli třeba vyměnit
00:24:00 nějaké fotky, jestli máte, nebo se nějak prostě
00:24:03 trošku jako někde posedět a trošku si pohovořit.
00:24:10 Určitě, určitě.
00:24:12 Já jenom na vysvětlenou dodám, Jerry žije už 45 let v Kanadě
00:24:17 a vlastně o tom, že měl jiného otce než toho pana Eliáše,
00:24:20 který ho vychovával, se dozvěděl až těsně před smrtí
00:24:24 maminky a nestihl si s maminkou o otci vůbec popovídat.
00:24:28 Takže o něm neví vůbec nic. A myslím, že Jerry bude moc vděčný
00:24:31 za jakékoli informace a povídání a za to,
00:24:34 že může poznat někoho z rodiny. Je to tak, Jerry?
00:24:37 Já su hodně vděčnej vašemu programu Pošta pro tebe.
00:24:41 Já si myslím, že to je jako pro mě, já mluvím za sebe,
00:24:46 nejlepší, co může být. Že když někdo hledá třeba někoho.
00:24:50 A vy jste udělali jako supr job. Supr práci.
00:24:56 -Najít někoho, no.
-A máte v Kanadě takový pořad?
00:25:00 -Ne, neexistuje.
-No tak tam s tím musíte začít.
00:25:03 Jo, kdyby mě bylo ještě jednou 20, tak bych řekl jo, to bych dělal,
00:25:07 jenže na to už asi by to nešlo.
-Musíte jim tam dát to know-how.
00:25:12 -No jo.
-To jste tady viděl.
00:25:15 Tak ale, Zdeňko, obracím se na vás. Myslím, že otázka je úplně zbytečná
00:25:19 na odstranění stěny. -Určitě.
-Tak dejme stěnu pryč!
00:25:35 -Dobrý den.
-Dobrý den.
00:25:37 -Ráda vás poznávám. -Já su rád taky, že jsem vás poznal.
00:25:42 -Jsem ráda, že to tak dopadlo.
-Já se omlouvám.
00:25:46 Ne, v pohodě, já jsem taky dojatá. Já jsem tady dojatá.
00:25:50 Tady ta Pošta pro tebe. Já musím vám taky poděkovat ještě jednou.
00:25:55 My děkujeme za důvěru, za to, že jste se na náš obrátili.
00:25:59 A protože vy jste chtěl rodinu vašeho otce...
00:26:01 Teda v první řadě pozveme vaši ženu, která vás povzbudila
00:26:05 velmi v tom pátrání.
-Jí musím poděkovat hlavně.
00:26:09 -Dobrý den.
-Dobrý den. Moc mě těší.
00:26:11 A prosím, pojďte k nám celá rodina.
00:26:13 Jeho maminka mu nikdy nic neřekla.
00:26:16 -Jerry, podívejte se, kolik tady máte příbuzných. -Jéžišmarjá.
00:26:20 -Podívej, kolik máme příbuzných.
-To je moje dcera. -Dobrý den.
00:26:25 -To je velká rodina.
-Já vás nebudu tady nějak stavět.
00:26:28 Jste úžasní dohromady. Ještě jednou moc děkuju za to, že jste přišli.
00:26:31 -Jerry, s vámi se rozloučím osobně.
-Ještě jednou samozřejmě.
00:26:33 -Na shledanou.
-A budu taky vás doporučovat,
00:26:36 když děláte takovou dobrou práci.
-Děkujeme, děkujeme.
00:26:41 -S vámi se ještě rozloučím osobně.
-Ano, na shledanou. -Na shledanou.
00:26:45 -Tak možná se všemi. Na shledanou.
-Na shledanou.
00:26:49 -Ahoj. -Na shledanou.
-Na shledanou.
00:27:03 Pan Karel má můj velký obdiv.
00:27:05 Přestože měl velmi těžké dětství, postavil se pevně na vlastní nohy.
00:27:09 Vystudoval vysokou školu a má skvělou rodinu.
00:27:12 Jediné, co mu teď vlastně schází, je poznat své kořeny.
00:27:15 Přichází Karel.
00:27:27 -Dobrý večer, Karle.
-Dobrý večer.
00:27:29 Vítám vás, prosím.
00:27:33 -Jak velikou rodinu vlastně máte?
-Tak mám 3 děti.
00:27:38 -Už veliké? -Už jsou veliké. Nejmladší dcera bude osmnáctiletá.
00:27:42 -Ta sem přišla? -Ano.
-Dobrý večer.
00:27:52 -Takže žijete spokojeně ve své rodině? -Ano, dá se tak říct.
00:27:55 Máte se hezky. A já jsem říkala už v úvodu,
00:27:59 že vám schází znát své kořeny, vědět, odkud pocházíte.
00:28:04 Vy neznáte vůbec své rodiče, rodinu?
00:28:07 Tak já jsem znal pouze své adoptivní rodiče.
00:28:11 Bohužel zemřeli, když jsem byl velmi malý.
00:28:15 O biologických kořenech jsem nevěděl vůbec nic.
00:28:18 Já jsem se čirou náhodou ve věku zhruba 12 let dozvěděl
00:28:22 o tom, že tatínek a maminka, kteří v té době už nebyli naživu,
00:28:26 nebyli mí biologičtí rodiče, ale další informace jsem nedostal.
00:28:31 Snažil jsem se několikrát. To byly vždycky takové ty životní etapy,
00:28:34 kdy se člověk snaží nějakým způsobem dopátrat,
00:28:38 ale za bývalého režimu to nebylo zas až tak jednoduché.
00:28:41 A pak už jsem měl vlastní rodinu, přišly jiné starosti,
00:28:44 takže to člověk odsouval na druhou kolej. Ale mně už bude příští rok
00:28:47 50 let, tak bych se přece jenom rád k těm kořenům dobral.
00:28:52 Karle, já musím říct, že když jsem se dozvěděla o tom vašem životě,
00:28:56 když jste byl malý kluk, že mě to doslova šokovalo
00:28:59 a vyrazilo dech. To, že dítě jednou jako malinké
00:29:02 se dostane do kojeneckého stavu, je velmi těžké.
00:29:05 Pak mít šanci na rodinu normální, kde vlastně o ty adoptivní rodiče
00:29:09 tragicky jste přišel.
00:29:12 On vlastně nejdřív zemřel váš tatínek adoptivní?
00:29:15 Ano, stalo se to nešťastnou náhodou. My jsme byli na dovolené
00:29:19 v jižních Čechách, stanovali jsme u Rožmberka.
00:29:23 A můj tatínek si koupil asi rok předtím motorku,
00:29:26 takže samozřejmě motorka, sajdkára.
00:29:29 Strávili jsme tam krásnou dovolenou a poslední den tatínek svážel
00:29:34 ty stanovací potřeby a stany a všechny tyhle ty drobnosti
00:29:38 do Českých Budějovic na nádraží, že je pošle vlakem.
00:29:42 A bohužel se stalo, že při té poslední cestě došlo k nehodě,
00:29:47 ke střetu jeho motocyklu s nákladním autem
00:29:49 a on na místě zahynul. Takže já si vybavuju dneska tu scénu,
00:29:54 kdy jsme čekali, že se vrátí táta, a místo toho přijelo takové
00:29:58 zelenomodré auto a na něm byl nápis Veřejná bezpečnost.
00:30:02 To je tak poslední, co já si pamatuju.
00:30:04 -Kolik vám bylo tehdy let?
-Tenkrát mi nebyly ani 4 roky.
00:30:08 A vybavujete si tu situaci? Maminku, která čekala.
00:30:11 Pamatuju si maminku, která začala plakat, takže se o mě postarali
00:30:13 úplně cizí lidé. My jsme naštěstí měli v Českých Budějovicích
00:30:17 příbuzné, takže vlastně jsme skončili u těch příbuzných.
00:30:20 A pak přijeli teda rodiče mé maminky
00:30:23 a vrátili jsme se zpátky do Děčína, kde jsem bydlel tenkrát.
00:30:28 Pamatujete si na ten smutek maminky nebo to, co pak následovalo?
00:30:31 Já si vybavuju dokonce i pohřeb dneska.
00:30:34 Jako dítě jsem z toho samozřejmě neměl absolutně žádný pojem.
00:30:38 Ale horší bylo, když jsem se začal po tátovi ptát.
00:30:43 Já si tatínka pamatuju, že tatínek pracoval jako strojvedoucí,
00:30:46 takže si do dneška vybavuju, on byl vysoký statný muž
00:30:51 a voněl takovým tím strojním olejem, že jo,
00:30:54 jak ti mašinfírové a ti strojmistři vonívali.
00:30:56 Takže vždycky když přišel z práce domů, tak vždycky chtěl vidět mně.
00:31:00 Tak na to jsem se těšil, že mně táta vezme a vyzvedne ke stropu.
00:31:03 Ale jinak jsem ho moc často doma nevídal.
00:31:06 On většinou byl na těch dvanáctkách,
00:31:08 takže jsem doma byl spíš s maminkou.
00:31:11 Takže vám ale tatínek chyběl, ptal jste se na to maminky,
00:31:14 a maminka byla asi úplně zoufalá bez tatínka?
00:31:17 Jistě to muselo být pro ni velice nepříjemné,
00:31:20 protože jak vysvětlit tříletému dítěti,
00:31:22 že jeho tatínek je vlastně mrtev, že jo?
00:31:26 A vaše maminka nakonec neunesla ten smutek?
00:31:28 Maminka se snažila tu rodinu zachránit,
00:31:31 najít si nějakého jiného přítele, který by akceptoval samozřejmě
00:31:35 i mne jako dítě, ale asi se jí to nepodařilo,
00:31:40 tak se nakonec rozhodla po několika pokusech,
00:31:44 že si vezme život.
00:31:48 Dokonce se zachoval, já ho dodnes mám, její dopis na rozloučenou,
00:31:52 kde vlastně vysvětluje tu svoji zoufalou situaci.
00:31:57 Mně to bylo teda nesmírně líto,
00:31:59 když jsem ho někde v 17 nebo v 18 letech objevil,
00:32:02 protože si myslím, že kdybych byl starší,
00:32:04 tak bych určitě nepřipustil nebo bych dělal všecko pro to,
00:32:08 aby ta máma neměla pocit té marnosti.
00:32:11 Ale jako malý chlapec jsem to samozřejmě ovlivnit nedokázal.
00:32:15 A to si vybavujete? To muselo být pro vás hrozné,
00:32:18 když jste přišel o tatínka a pak vlastně, nevím,
00:32:20 jak dlouho poté, o maminku, vybavujete si ztrátu té maminky?
00:32:23 Ano. Tatínek zemřel v létě 1968,
00:32:27 maminka spáchala sebevraždu 26.října 1970.
00:32:33 Já si to pamatuju velice dobře i proto, že ona...
00:32:36 Já jsem se narodil v říjnu, takže ona vlastně ještě před tím
00:32:41 se se mnou nechala vyfotografovat, zašli jsme spolu ještě do cukrárny,
00:32:47 vím, že mi tehdy koupila i nějakou hračku,
00:32:49 prostě strávili jsme spolu takový jeden hezký den.
00:32:53 No a o 3 dny později se pak stala tahle událost.
00:32:57 Já si pamatuju dokonce, jak mě maminka uložila v obývacím pokoji.
00:33:02 Až po mnoha letech jsem se dozvěděl,
00:33:04 že v tom obývacím pokoji bylo otevřeno větrací okno.
00:33:07 To znamená, že byly i dole snad utěsněny ty dveře,
00:33:11 aby opravdu nebylo riziko, že se mi nic nestane.
00:33:14 A maminka v kuchyni si otevřela sporák a pustila si plyn.
00:33:19 To je strašný.
00:33:22 Bohužel. Tak se to stalo.
00:33:24 A ráno jste ji nenašel ale vy?
00:33:26 Ráno jsem nenašel vůbec ji, našli mě, protože ráno,
00:33:29 když jsem se probudil, tak v bytě byla spousta cizích lidí.
00:33:33 Byli tam lidé v uniformách, lidé v bílých pláštích,
00:33:36 byli tam sousedé z domu. A pak teda přišel dědeček s babičkou,
00:33:41 takže to byli jediní lidé, které jsem dobře znal,
00:33:44 takže ti mě okamžitě odtamtud potom odvedli,
00:33:47 takže jsem byl pak u nich.
00:33:49 Ale nastala docela složitá situace, o které jsem se dozvěděl
00:33:51 i já později, protože pochopitelně byl zájem
00:33:56 odboru sociálních věcí tenkrát mě umístit do dětského domova.
00:34:00 Takže vlastně prarodiče, dědeček s babičkou museli bojovat,
00:34:04 aby vlastně v podstatě soud uznal pěstounskou péči.
00:34:07 Tím, že jste nebyl jejich pokrevní vnuk.
00:34:10 Ano, přesně tak. Protože jsem pocházel z kojeneckého ústavu,
00:34:14 tak oni měli zase snahu mě vrátit zpátky do ústavního prostředí.
00:34:18 A vím, že jsme museli docházet pravidelně na odbor sociálních věcí
00:34:22 a že mi tam byly kladeny ponižující otázky,
00:34:25 jako jestli se opravdu dobře učím a jestli nezlobím a takové věci.
00:34:29 A když se budu špatně učit, tak že určitě půjdu do dětského domova.
00:34:33 To si do dneška pamatuju. Já už jsem tam pak odmítal chodit.
00:34:37 Vždycky z toho byly takové scény, kdy pak babička teda už nechtěla
00:34:42 chodit, říkala jako dědovi: Choď tam radši s ním ty,
00:34:44 protože já na to nemám nervy. Já jsem říkal: Já s tou ošklivou
00:34:47 paní nechci mluvit.
-To se vám nedivím teda vůbec.
00:34:50 A do dneška, když kolem té budovy chodím, tak mám mrazení v zádech,
00:34:55 i když dneska už tam sídlí nějaká úplně jiná instituce.
00:34:58 Do dneška si pamatuju na ty hrůzné dny, když přicházel korespondenční
00:35:01 lístek s tím datem návštěvy a já jsem musel chodit se sešity
00:35:05 a s tou žákovskou knížkou a musel jsem té paní vysvětlovat,
00:35:08 že opravdu se snažím dobře učit a že se mnou nejsou žádné problémy.
00:35:13 Teda. A někdy v té době jste se pak dozvěděl, že jste byl adoptovaný,
00:35:17 nebo to bylo ještě později?
-To jsem se dozvěděl díky tomu,
00:35:20 že jsem začal pátrat po tom, proč vlastně
00:35:24 v podstatě mí vrstevníci mají mladší rodiče.
00:35:28 Protože dědeček s babičkou byli v té době už víc jak padesátníci,
00:35:34 nebo kolem 55 let
00:35:37 a vlastně oni...
00:35:41 Babička šla velice brzo do invalidního důchodu.
00:35:45 Ona pracovala dlouhá léta jako řidička trolejbusu,
00:35:48 pak pracovala jako prodavačka, čili taková namáhavá povolání,
00:35:52 takže odcházela předčasně do důchodu. No a samozřejmě já
00:35:56 jsem se ptal na mámu, na tátu. A jednou si pamatuju,
00:36:00 že jsme dělali takový větší úklid písemností,
00:36:03 jaký se občas dělá třeba po malovaní nebo takových aktivitách,
00:36:07 a vypadla složka, kde byly dopisy od soudu.
00:36:11 A tu složku jsem sbíral já a babička v tu chvíli zrovna
00:36:15 někam odcházela, si toho nevšimla, a teď jsem najednou viděl,
00:36:18 že jsem se jmenoval úplně jinak.
00:36:21 Tam najednou bylo dítě, které mělo úplně jiné křestní jméno,
00:36:24 ale stejné datum narození, což mi začalo vrtat v hlavě
00:36:28 a začal jsem se ptát. Babička nebyla moc sdílná,
00:36:32 ale dědeček mi to nakonec vysvětlil.
00:36:35 Vy jste to ale neměl pak jednoduché ani u babičky s dědečkem.
00:36:39 Bohužel ne, protože dědeček velice vážně onemocněl.
00:36:44 On pracoval dlouhá léta jako výpravčí
00:36:47 u Československých státních drah a onemocněl vlastně
00:36:53 vážnou srdeční chorobou, měl i problémy s vysokým tlakem.
00:36:57 Těch chorob tam bylo více. Takže odešel potom také do důchodu.
00:37:01 A samozřejmě s tím, jak se změnil jeho zdravotní stav,
00:37:04 tak se změnily i jeho nálady, zájmy.
00:37:07 Takže už to nebyl takový sdílný člověk jako dříve.
00:37:11 A babička bohužel v té době začala veškeré
00:37:14 takové ty horší rodinné věci, začala řešit alkoholem.
00:37:21 Takže jsem vlastně vyrůstal v tom věku 15-16 let v prostředí,
00:37:25 kde docházelo často k hádkám.
00:37:28 Babička měla ohromné výkyvy v náladách.
00:37:30 Tam to byla změna. Během 10 minut to byla změna
00:37:34 o 180 stupňů v náladách.
00:37:37 Zejména pokud teda byla v nějakém tom alkoholovém opojení.
00:37:43 A já jsem se potom začal i stydět pochopitelně.
00:37:46 -Za ně?
-No jistě. Za dědečka ne, že jo,
00:37:49 dědeček byl pouze nemocný, ale za babičku jsem se styděl,
00:37:51 protože jsem si to nedokázal vysvětlit.
00:37:55 Jak jste to, Karle, dokázal z toho těžkého, co jste prožil,
00:37:59 že jste pak, že jste to tak dobře zvládnul?
00:38:02 Že jste vystudoval pedagogickou fakultu?
00:38:05 Že máte rodinu fungující. Kdo za to může?
00:38:09 Protože to tak často nedopadá, musím říct.
00:38:13 Za to může jeden můj profesor z gymnázia,
00:38:16 kterému jsem teda hodně vděčný, dneska už bohužel nežije,
00:38:19 který mě nějakým tak zvláštním způsobem
00:38:23 přitáhl k tomu pedagogickému povolání.
00:38:25 Já jsem začal studovat gymnázium humanitního zaměření
00:38:29 s pedagogickým směrem.
00:38:32 A když jsem v roce 1983 odmaturoval,
00:38:35 tak samozřejmě bylo docela problematické dostat se hned
00:38:39 na vysokou školu. Já si pamatuju, že tenkrát jsem byl
00:38:42 na odboru školství a tam mi ta okresní školní inspektorka říkala,
00:38:46 že by byla ráda, kdyby soudruh začal studovat
00:38:50 ruský jazyk a výtvarnou výchovu.
00:38:53 A mě ruština teda nějak nepřitahovala
00:38:55 a moje výtvarné nadání je jako téměř nulové.
00:38:58 -To byl zajímavý nápad zrovna.
-Takže představa, že bych studoval
00:39:01 výtvarnou výchovu, to prostě nepřicházelo do úvahy.
00:39:04 A ten profesor z gymnázia, to byl vlastně profesor,
00:39:07 který mě učil němčinu.
00:39:11 A děda byl za války také totálně nasazen v Německu,
00:39:14 takže vlastně k tomu prostředí jsem měl určitý vztah.
00:39:18 Vyprávěl mi o tom. Takže nakonec se mi podařilo
00:39:22 po 3 letech se dostat na pedagogickou fakultu
00:39:25 v Českých Budějovicích a vystudovat tam obor
00:39:28 německý jazyk a český jazyk. Ale bylo to velice složité,
00:39:31 protože mě neustále se snažili v rámci takové té krajové,
00:39:35 té krajové kvóty, jak tenkrát byla, udržet v Severočeském kraji,
00:39:39 dostat mě na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem,
00:39:41 a když teda jsem nechtěl ruštinu a výtvarku,
00:39:44 tak aspoň první stupeň. A když jsem zjistil,
00:39:47 že na prvním stupni budu muset umět hrát na piáno,
00:39:50 tak to jsem říkal: To už vůbec ne.
00:39:52 Protože já nemám nadání na žádný hudební nástroj.
00:39:55 Tak jsem říkal: To nemůžu přece potom předstírat před těmi dětmi,
00:39:58 že umím na něco hrát. Takže se mi podařilo teda dostat
00:40:01 do jiného kraje a vystudovat tam.
00:40:03 Karle, kdo vás podporoval na těch studiích? Nebo jste musel pracovat?
00:40:07 -Jak jste to zvládl?-V té době už jsem žil s mou manželkou.
00:40:12 Ona pracovala a já jsem měl také příležitostné práce
00:40:15 a jako oboustranný sirotek jsem dostával sirotčí důchod.
00:40:21 No a kromě toho jsem měl občas i prospěchové stipendium,
00:40:26 sociální stipendium, takže z těch peněz se dalo
00:40:29 celkem normálně vyžít.
00:40:32 Já si myslím, že můžete být vzorem pro mnohé.
00:40:34 -Vy jste teď ředitelem základní školy? -Ano.
00:40:38 Ale abychom se vrátili vlastně k tomu, proč jste tady.
00:40:43 Kdy vás to napadlo, že byste chtěl někoho z té rodiny?
00:40:46 A koho vlastně? Toužíte třeba po rodičích, nebo ne?
00:40:50 Víte, já když jsem o tom začal poprvé uvažovat,
00:40:53 tak to bylo v době, kdy už děti začaly dorůstat.
00:40:56 A už se to trochu mění, kdy člověk očekává, že dřív nebo později
00:41:01 přijdou vnoučata, rodina se zase nějakým způsobem rozroste.
00:41:05 A já jsem si říkal: To je všecko hrozně hezké,
00:41:07 ale já bych hrozně rád věděl, kde jsou moje kořeny,
00:41:12 kdo jsou mí rodiče. Případně pokud mám sourozence,
00:41:16 měl bych opravdu zájem je poznat.
00:41:19 Protože nenarodil jsem se z ničeho nic v kojeneckém ústavu.
00:41:26 A nevědět nic musí být divný.
00:41:29 Přesně tak. Člověk už přece jenom dosahuje do druhé poloviny života
00:41:33 a rád by znal prostě, odkud pochází.
00:41:36 Pokud by byli živi moji rodiče, tak bych velice rád poznal
00:41:39 i moje biologické rodiče.
-Vy o nich nevíte vůbec nic?
00:41:43 Nevím vůbec nic. Akorát to, co jsem se dozvěděl,
00:41:46 když jsem byl na matrice a nechal jsem si pořídit výpis z knihy
00:41:50 narození. To jsou jediné údaje, které se mi podařilo zjistit.
00:41:54 Většina těch soudních spisů, co jsem kdysi měl,
00:41:57 tak bohužel babička v tom svém těžkém období nakonec
00:42:00 zlikvidovala, spálila to snad někde.
00:42:03 Takže se z toho nezachovalo vůbec nic.
00:42:06 Já jsem prakticky pak neměl už žádný dokument.
00:42:09 Takže informací, které jste měl, bylo hodně málo, ale já doufám,
00:42:12 že pošťákovi Ondrovi stačily. Doufám, že pro vás někoho našel.
00:42:16 Podíváme se na reportáž. Prosím.
00:42:23 Na mou výzvu, že hledám Václava Nohejla, Marii Nohejlovou
00:42:26 a její děti, se mi jako jediný ozval pan Richard,
00:42:29 který bydlí v Jilemnici. Kdo to je a jak vypadá,
00:42:32 to se dozvíte za chvíli.
00:42:37 -Prosím?-Dobrý den, tady je pošťák Ondra, Česká televize,
00:42:40 pořad Pošta pro tebe. Pan Richard, byl by doma?
00:42:43 -Ano, samozřejmě.
-A které patro?
00:42:45 -7.patro.
-Děkuji.
00:42:49 7.patro.
00:42:55 -A jdeme na to. Dobrý den.
-Dobrý den.
00:43:00 -Kampak jdete?
-Tadyhle.
00:43:04 -K paní Havlový?
-Já nevím, kde to je. To je tady?
00:43:07 Tady. Já vás zdravím.
00:43:08 Dobrý den, pošťák Ondra, Česká televize, pořad Poště pro tebe.
00:43:13 -Dobrý den.
-Vy budete Richard. -Budu.
00:43:15 Richarde, vy jste nám reagoval na jistou výzvu.
00:43:20 Pamatujete si na jakou?
00:43:23 -No, nevzpomínám.
-A Marie, to vám něco říká?
00:43:27 -Jméno Marie?
-Marie ano, ano.
00:43:30 -To byl kdo?
-Asi matka.
00:43:33 -Asi matka?
-Matka.
00:43:36 Matka určitě. Tady máte pozvání do pořadu Pošta pro tebe.
00:43:41 Děkuju.
00:43:43 Tušíte, kdo si vás může zvát, nebo kdo může hledat Marii,
00:43:48 to znamená vaši maminku, vašeho tatínka, jejich děti a tak dále?
00:43:54 Tak totiž ta výzva zněla.
00:43:56 Myslím si, že to bude někdo ze sourozenců.
00:43:59 -Máte tušení, kolik vás je?
-4.
00:44:04 A myslím, kdo by mohl mě hledat, že by to mohl být nejstarší bratr.
00:44:09 Ten se jmenuje?
00:44:12 Rudolf. Ale teď si nejsem přesně jistej.
00:44:15 Takže myslím, že ten nejstarší bratr.
00:44:21 Co když tam bude někdo úplně jiný?
00:44:25 Tak jedině že by to byla ta matka nebo někdo z těch sourozenců.
00:44:30 Jsou 4, takže někdo z nich. Jinak nic jinýho mě nenapadá,
00:44:36 na nikoho jinýho si nevzpomenu.
00:44:38 -Vy jste s nějakým ze sourozenců v kontaktu? -Ne, nejsem, nejsem.
00:44:43 A víte, že jsou 4 plus vy? To znamená 5 celkem.
00:44:47 -5, ano.
-Jména znáte, nebo ne?
00:44:50 -Ne, ne, ne, ne, ne.
-Vůbec nic?
00:44:53 Vzhledem k tomu, že jste nám reagoval na tu výzvu, tak tuším,
00:44:57 že asi o to setkání stojíte a že přijdete k nám do Prahy.
00:45:02 -Ano, stojím.
-Přijedete? -Přijedu.
00:45:06 -Budu se těšit. -Já taky.
-Děkuju. Mějte se moc krásně.
00:45:08 -Taky.-Je to všechno, co jsem pro tento příběh mohl udělat. Richard.
00:45:25 Tak rodiče se najít nepodařilo, nepřihlásili se na výzvu.
00:45:29 Asi pravděpodobně ani neví pošťák ten důvod.
00:45:33 Ale viděl jste bratra.
00:45:36 -Vy jste vlastně vyrůstal úplně bez sourozenců? -Ano.
00:45:40 Vždycky mi to chybělo, že jsem neměl žádného sourozence.
00:45:43 A v určitém věku, si myslím, že bratr by byl nedocenitelný
00:45:47 pro kluka.
-Ale i možná v tomhle věku?
00:45:51 No jistě.
00:45:52 Richard slíbil, že přijde. Já doufám, že si to nerozmyslel.
00:45:57 Jdu se na to zeptat.
00:46:02 Ondro, bratr je nedocenitelný, viď? Ty to můžeš potvrdit.
00:46:07 -Ano.
-Tak dojde tady k setkání bratrů?
00:46:13 Richard vypadal trošku vyplašeně v té reportáži.
00:46:15 -Mám pocit, žes ho polekal trochu.
-Pan Richard tady samozřejmě je.
00:46:19 Díky.
00:46:30 -Richarde, dobrý večer.
-Dobrý večer.
00:46:32 Prosím.
00:46:38 -Dobrý večer, Richarde.
-Dobrý večer.
00:46:40 Prosím.
00:46:44 -Jsem ráda, že jste tady.
-Děkuju.
00:46:46 A děkuju i za to, že jste se přihlásil na výzvu.
00:46:49 Vy jste ji slyšel v televizi, četl nebo vám někdo to řekl?
00:46:53 Ano, kolegyně v práci.
00:46:56 Řekla vám, že jsou hledání vaši rodiče?
00:46:58 Ne, ne, ne. Spíš si všimla toho příjmení a z toho místa,
00:47:03 kde teda ten článek byl psanej a adresovanej, že jo,
00:47:07 tak z toho usoudila, že bych to mohl být já, ať to zkusím.
00:47:10 Bál jste se, nebo jste věděl hned, že se ozvete?
00:47:13 Ne, ne, ne, ne, ne. Říkal jsem si, může to být shoda příjmení,
00:47:16 protože to se stát může. Ale nedalo mně to,
00:47:19 tak jsem to zkusil.
-To je dobře, že jste to zkusil.
00:47:23 Richarde, vy jste vyrůstal se svými rodiči,
00:47:27 nebo znal jste, neznal jste je?
00:47:29 Ne, s rodiči jsem nevyrůstal. Vyrůstal jsem v dětském domově,
00:47:34 takže rodiče jsem vůbec nepoznal a nikdy jsem je neviděl.
00:47:37 -A celé dětství jste prožil v dětském domově? -Celé, celé.
00:47:40 -Nikdo si vás nevzal?
-Jo, byla šance ve 13 letech,
00:47:44 ale bohužel to už je dost pozdě, takže...
00:47:48 To nedopadlo? Už jste se necítil v té rodině?
00:47:50 -Ne, spíš jsem nechtěl.
-Aha. -Nechtěl jsem, no.
00:47:54 To musí být těžký v pubertě si najednou zvyknout na nějakou rodinu
00:47:57 Přesně tak, no.
00:48:00 -Jaké jste měl dětství v domově?
-Já bych řekl, že dobrý.
00:48:04 Myslíte si, že jste měl štěstí na to, že tam byli hodní?
00:48:07 Určitě, určitě. Štěstí člověk měl, že tam byly dobrý vychovatelky,
00:48:10 dobří pedagogové, takže...
00:48:15 Měl jste šanci aspoň se něco dozvědět o té vaší rodině?
00:48:18 Víte počet sourozenců, to jste říkal.
00:48:21 Ano. Šanci jsem měl takovou, že jsem si nechal
00:48:24 nebo schoval jsem si dokumenty, z kterých jsem to teda vyčetl.
00:48:28 Jinak nic jinýho jsem nevěděl
00:48:31 a ani bych nevěděl, pokud bych ty dokumenty nedostal.
00:48:34 A tam jste se dozvěděl teda, že by vás mělo být 5 sourozenců?
00:48:37 -Tak. -Ale ten důvod, proč jste byl v dětském domově,
00:48:41 ten jste asi nezjistil.
00:48:43 No, nezjistil bych, nezjistil, nezjistil.
00:48:48 A dozvěděl jste se z toho, jestli ti ostatní sourozenci
00:48:51 byli s rodiči, nebo jestli byli taky někde v domově nebo v adopci?
00:48:55 -V adopci, v adopci.-Většina nebo všichni byli v adopci?
00:48:58 Ten nejstarší žil u babičky a 2 byli adoptovaní.
00:49:02 Sestra teda ne. Sestra teda nebyla.
00:49:05 Ale zase jen to, co bylo psaný v těch dokumentech.
00:49:08 A měli jste všichni oba dva rodiče stejné?
00:49:12 Já si myslím, že ten nejstarší bratr ne.
00:49:15 A ti ostatní, si myslím, že jo.
00:49:18 To je zvláštní, jestli 2 lidé měli spolu tolik dětí,
00:49:20 a o žádné se nestarali.
-No, bohužel, je to tak, no.
00:49:25 Měl jste někdy v životě období, kdy jste si řekl,
00:49:28 že byste chtěl poznat ty svoje rodiče nebo sourozence?
00:49:31 Chtěl jste po nich nějak pátrat? Asi vám to nebylo jedno,
00:49:33 když jste šel na tu matriku a chtěl jste vidět něco.
00:49:37 Tak po rodičích tak ani ne jako po těch sourozencích.
00:49:40 Ale říkal jsem si, já se do toho nepustím,
00:49:42 protože to je prostě jako velice dost náročný.
00:49:46 A přeci jenom si člověk říká: Jsou v adopci, můžou mít jiný příjmení.
00:49:51 Těžko bych je taky hledal. Můžou mít příjmení po těch rodičích,
00:49:54 kteří si je adoptovali. Takže bylo by to pro mě dost složitý.
00:49:59 Takže bych se do toho sám asi nepustil.
00:50:03 Richarde, jak se vám podařilo zvládnout ten přechod
00:50:06 z dětského domova do života? Bylo to těžké?
00:50:09 Měl jste možnost třeba v tom domově něco vystudovat,
00:50:12 připravit se nějak na ten život?
-Kromě učebního oboru, jinak ne,
00:50:16 jinak nic, ale zase jsem měl štěstí na ty lidi. Jak na vychovatelky,
00:50:20 tak na mistry odborného výcviku, na přátele, na kolegy.
00:50:25 Prostě bez dobrejch lidí ten život je daleko...
00:50:28 Teda takhle: S dobrejma lidma a když máte za sebou spoustu přátel,
00:50:32 tak ten život je snazší. Takže bez těch lidí by to nešlo.
00:50:35 -Samozřejmě že ne. -Já si myslím, že to musí být hrozně těžký,
00:50:38 když člověk nemá vůbec kam jít z toho domova.
00:50:41 Najednou je bezprizorní.
00:50:45 No, tak těžký to je, ale zase jsem měl to štěstí.
00:50:50 -Podařilo se to.
-A máte rodinu, nebo ne?
00:50:53 -Mám rodinu, mám rodinu.
-Ano? -Mám, no.
00:50:56 -A děti máte teda?
-Mám dceru.
00:51:00 Richarde, vy už se dozvíte, kdo si vás pozval.
00:51:06 Vy asi tušíte, že to bude někdo z rodiny.
00:51:10 Už se dozvíte konkrétně kdo. Prosím.
00:51:23 -Dobrý večer.
-Dobrý večer.
00:51:26 Já jsem Roman Nohejl původně,
00:51:30 narodil jsem se 5.října 1965
00:51:32 a jsem pravděpodobně váš bratr.
00:51:40 No tak, pravděpodobně asi ne, ale určitě.
00:51:50 Já nemám co říct teda no.
00:51:52 Já jsem na tom úplně stejně.
00:52:01 Vy jste oba dva vyrůstali bez sourozenců,
00:52:03 a najednou tady proti sobě sedíte jako dva bratři.
00:52:06 Je to hezký pocit nebo zvláštní?
00:52:09 No, je to pěkný pocit. Po tolika letech určitě, no.
00:52:16 Ano. Je to velice silný a intenzivní pocit. A příjemný pocit.
00:52:21 Tak já už vás, bráchové, pustím k sobě? Můžu odstranit tu stěnu?
00:52:25 -Určitě.
-Dejme ji pryč!
00:52:38 -Ahoj.
-Ahoj.
00:52:40 -Rád tě poznávám.
-Já tebe taky.
00:52:50 -Je to hezký?
-Moc. -Moc.
00:52:53 -To je překvapení.
-Já jsem moc ráda.
00:52:56 -A jsou ještě další 3 sourozenci.
-Ano.
00:53:01 -Vy s žádným nejste, Richarde, v kontaktu?-Ne, ne, ne, nejsem.
00:53:05 Akorát teda vím, že ještě Rudolf, sestra Eva
00:53:10 a ten nejstarší myslím Václav. Ten má příjmení po matce.
00:53:16 -Nohejl tedy?
-Prokop.
00:53:19 -Příjmení rodný po matce.-Tak ať se nám třeba ozvou sourozenci.
00:53:25 A Karel mluvil o tom, že by rád poznal i své rodiče.
00:53:28 Nevím, jak to máte vy, jestli byste rád poznal, nebo ne?
00:53:33 -Já ne.
-Tak rodiče hledáme pro Karla.
00:53:38 Karel se vám představil jako Roman, ale v současné době už,
00:53:41 nebo v současné době....
-Od roku 1968
00:53:46 díky soudnímu rozhodnutí o změně jména jsem Karel.
00:53:51 Pánové, já vám přeju, abyste k sobě i po těch letech našli cestu
00:53:55 jako bratři. Myslím, že je to fajn mít bráchu.
00:53:59 A pokud možno, třeba se nevidíme naposledy,
00:54:02 třeba příště přibude ještě někdo další. Tak, moc mě těšilo.
00:54:04 -Děkuju. -Na shledanou.
-Na shledanou.
00:54:06 -Děkuju. Na shledanou.
-Na shledanou. Mějte se hezky.
00:54:08 Prosím.
00:54:16 Stále je spousta lidí, kteří touží po setkání.
00:54:19 Pošťák Ondra dělá, co může, ale velmi ocení,
00:54:22 když mu s pátráním pomůžete.
00:54:49 Moc vám děkuji. Mějte se krásně. Těším se na shledanou.
00:55:35 Skryté titulky: Jaroslav Švagr Česká televize 2014
Jerry
Jerry žije už 47 let v Kanadě a z Kanady také přiletěl k nám do Pošty pro tebe. Myslím, že z toho je dost patrné, jak moc stojí o setkání.
Jerry, kdysi Jaroslav, přiletěl na své setkání do Pošty pro tebe z Kanady. Přestože je mu už 72 let, neváhal podniknout dlouhou cestu, aby našel někoho, koho nikdy neviděl a o kom ví teprve pár let. Je to otec, koho Jerry nezná. Rád by jej potkal, ačkoli má jen malou naději, že ještě žije. Dozvěděl se o něm až ve vysokém věku, když mu matka mu před svou smrtí odtajnila pravdu o biologickém otci, rodinné tabu. Žije již 45 let v Kanadě a své matky se již nezeptá. Všechny dokumenty k biologickému otci a jeho rodině dostal od své sestry. Jerryho vychoval jej jiný muž, se kterým měl citové pouto. Přesto mu však minulost není lhostejná. Při svých nepravidelných cestách do Čech se pokoušel otce nebo další příbuzné hledat sám, ale bez úspěchu. Po shlédnutí Pošty pro tebe v Čechách usoudil, že svou šanci možná ještě má.
Karel
Pan Karel má můj velký obdiv. Přestože měl velmi těžké dětství, postavil se pevně na vlastní nohy. Vystudoval vysokou školu a má skvělou rodinu. Jediné, co mu teď vlastně schází, je poznat své kořeny.
Karel je ředitelem školy, působí vyrovnaně a klidně, je ženatý a má tři děti. Mohlo by se zdát, že prožil a žije šťastný život. Ovšem ne tak docela. Je dítětem z kojeneckého ústavu. Měl sice štěstí na hodné adoptivní rodiče, ale přesto prožíval jednu tragédii za druhou. Ve čtyřech letech přišel o adoptivního otce, rok nato o matku. Vypadalo to, že se bude muset vrátit do dětského domova. Nevlastní babička s dědou si jej uhájili a nějaký čas vychovávali dál. Ne každý by se dokázal vyrovnat s tolika ztrátami a nepropadnout celoživotní skepsi a nihilismu. Karel si dokázal vytýčit své cíle a systematicky za nimi jít. Věděl, že pokud si sám nevybuduje lepší životní podmínky, lepší vztahy, stabilní rodinné zázemí, nikdo to za něj neudělá. Brzy mu bude 50 let. Naučil se chápat souvislosti a snad i odpouštět. Je ve věku, kdy by byl schopen setkat se se svými biologickými rodiči a ještě raději se sourozenci. Z adoptivní rodiny už nemá nikoho a z biologické nikoho nezná.