Pošta pro tebe

Setká se Viola konečně se svým jediným synem? Pozná Zdenka dosud neznámou rodinu? Najde Lucie znovu životní sílu po smrti svého muže? Režie P. Gerža

Video bylo možné přehrát do 26. 10. 2014
Litujeme, ale video není dostupné

Viola

Viole se narodil syn, když jí bylo 17 let. I když s ním byla sama, nikdy se ho nechtěla vzdát. Přesto ho v necelých pěti letech umístili do dětského domova. Bojí se odmítnutí, ale moc touží po tom syna vidět.

Violin příběh je nejednoznačný, těžké bylo proto i její rozhodování. Do studia přichází se strachem i nadějí: chce ze sebe sejmout břemeno, které ji celý život tíží a trápí. Chtěla by, alespoň jedinkrát, vidět svého jediného syna Dušana. Porodila jej, když ještě nebyla plnoletá. Otec dítěte ji opustil. Viola tehdy žila s těžce nemocnou matkou, která zakrátko zemřela. Přestože Viola svého syna milovala a snažila se být dobrou matkou, nepodařilo se jí to. Materiální podmínky zřejmě byly oficiálním důvodem, proč téměř pětiletého chlapečka úřady umístily do dětského domova. Viola je dodnes přesvědčená, že se stala obětí nespravedlnosti. Její syn přece nestrádal a ona se jej nikdy nechtěla vzdát. Dušan byl v domově jen pár měsíců, Viola za ním pravidelně jezdila, přesto se však jednoho dne dozvěděla, že chlapec byl svěřen do výchovy náhradní rodině. Tehdy mladá a nevzdělaná Viola, bez opory a zkušeností, nevěděla, jak situaci řešit. Nepochybně udělala nějakou chybu, ale rozhodně si nepamatuje, že by něco důležitého podepsala. Měla jména pěstounů, měla i adresu ze soudního rozhodnutí. Několikrát se na to místo rozjela, aby syna viděla, aby jej získala zpět. Novou rodinu však nenašla, nikdo ji tam neznal. Tragické na Violině osudu je to, že jiné děti už mít nikdy nemohla. Jediný syn už dávno dospěl v muže, je mu jednatřicet let. Viola má jeho fotografii coby pětiletého chlapce na nočním stolku a denně před usnutím se na něj dívá. Jaký je teď, jak žije a s kým, je šťastný? Co soudí o ní, o své matce? Zřejmě jí vyčítá, že jej opustila. S takovým břemenem se Viole těžce žije. I když se s lecčíms smířila, se ztrátou dítěte nikdy.

Zdeňka

Na své dětství s otcem Zdeňka nevzpomíná ráda. Bylo plné alkoholu, násilí a strachu. Přesto ji mrzí, že nezná nikoho z otcovy rodiny. Neví proč, ale má tušení, že by to mohli být milí a blízcí lidé.

Zdeňka je příjemná a pozitivní žena, žijící plnohodnotným životem pracující důchodkyně. Má stále mnoho plánů a od života stále mnoho očekává. Rozhodla se seznámit se s částí rodinné historie, o které zhola nic neví. Její rodiče se rozvedli, když byla ještě malá, vztahy s otcem byly potom pouze formální a netrvaly dlouho. Zdeňka si nepamatuje na nikoho z otcovy rodiny, nikdy neviděla dokonce ani své prarodiče. Nepamatuje si, že by o nich otec někdy mluvil. Byly vztahy v otcově rodině tak podivné, že je vytěsnil? Zdenka s otcem neprožila nic pěkného, možná proto se o druhou část své rodinné historie jako mladá nezajímala. Dnes neví nic a nemá se koho zeptat. Chybí jí kontinuita, informace, rodina, s níž by si možná rozuměla. Nechce nikoho s nikým srovnávat, kapitolu „otec“ dávno uzavřela. Teď ji zajímá nalézání společného. Komu je podobná, když její sestra je tolik po matce, mírná, přizpůsobivá. Ona je cestovatel, dobrodruh. Možná i tenhle krok do neznáma je toho důkazem. Nepočítá s tím, že by otcovi sourozenci ještě žili, ale pravděpodobně budou žít jejich potomci – sestřenice, bratranci. Ráda pozná rodinu, která pochází z Valašska, jsou to také její kořeny. Tam žijí přece milí, otevření lidé. Dost často do toho kraje jezdí, ráda si popovídá o svých prarodičích. Očekávání má jen ta nejlepší.

Lucie

Lucie před rokem zažila velikou tragédii. Ví, že ještě bude muset vyřešit spoustu problémů a ujít dlouhou cestu, než pochopí a přijme to, co se jí stalo. Je ale vděčná za to, že v takové situaci má oporu.

Lucie je smutná mladá žena, poznamenaná bolestnými ztrátami, s nimiž se dosud nevyrovnala. Přesto přichází do studia plná vděčnosti. Její samostatný život začal doslovným útěkem z domova, kde se cítila nanicovatá, zavrhovaná a nemilovaná. Útočiště našla u svého prvního a jediného muže. Jejich vztah nebyl bez problémů, ale Lucie je přesvědčená, že si byli souzeni. Přestože se nevzali, ač se jim narodily dvě dcery, přestože to bylo tak trochu „italské“ soužití, několikrát od sebe zkoušeli odejít a vždycky se k sobě vrátili. Byla to bezesporu životní láska. Před nedávnem Lucie svého muže ztratila, zemřel jí doslova v náručí. Zůstala sama s dětmi v bytě, kde nemohla bydlet, s bolestí, kterou nemohla unést. Deptaly ji materiální problémy, obavy z budoucnosti, výčitky, co by bylo, kdyby… Když si myslela, že je na konci, pomoc nalezla tam, kde si ji ani netroufla očekávat. U lidí, jejichž bolest byla možná mnohonásobně větší než její. Dostalo se jí znovu odvahy a naděje, že časem vše bude dobré, že není sama. Pochopila, že její bolest nesmí být nekonečná.