Po stopách Emila Holuba

Rekonstrukce pouti velkého cestovatele a lékaře během jeho jihoafrického pobytu. ### Režie T. Kaucký

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Dr. Emil Holub Dr. Emil Holub byl badatelem, objevitelem a velkým cestovatelem, a to v době, kdy nebyly takové možnosti, jaké máme dnes. Informace z Kimberley, doplněné v Holicích, rodišti Emila Holuba, i v Náprstkově muzeu, vás přesvědčí, že jsou lidé, kterým jméno našeho cestovatele něco říká, přestože těch stop už je málo. Výprava po stopách Emila Holuba, který africký kontinent poznával před 120 lety, si s sebou vezla i první vydání jeho cestopisu „Sedm let v Jižní Africe“, aby mohla porovnat, jak moc se Afrika změnila. Ano, změnila se, ale její kouzlo a tajemno zůstává a i dnes je tváří v tvář skutečné africké krajině čin Emila Holuba hrdinstvím.

Kdo byl Emil Holub

Emil Holub byl průkopníkem, patřil mezi prvních sedm bělochů, kteří překročili řeku Zambezi. Přišel do Afriky bez znalosti evropských a domorodých jazyků a neměl s sebou nic víc než 50 liber a svůj lékařský diplom. Chtěl se stát badatelem a měl pro to všechny předpoklady. Byl vytrvalý, horlivý a obětavý pro vědecké poznání. Jen díky tomu mohl vytvořit tak bohaté přírodovědecké a etnografické sbírky. Zajímal se o geologické poměry, o rostliny a zvířata, sledoval klimatické podmínky, provedl řadu zeměpisných měření a odhalil řadu chyb na vydaných mapách. Díky svému lékařskému umění si Emil Holub dovedl získat důvěru obyvatel a mohl tak studovat jejich zvyky i jazyk. Měl uspořádané deníky, mapy, kresby typologie domorodců, nákresy náčiní.

Především z druhé cesty přivezl nesčetně exponátů, zvířat, rostlin, zápisků, sbírek, preparovaných ptáků a zvířat. Pořádal přednášky a jedinečné výstavy, které bezprostředně po jeho návratu z afrického kontinentu dokázaly přiblížit tamní svět nejen evropskému člověku. Přijímal, ale i odmítal nabídky ze zahraničí. Jeho sbírky v souhrnu patřily k největším svého druhu na světě a byly tak rozsáhlé, že se prakticky nedaly vystavovat ucelené a bohužel ani nebylo možné je uchovat v celku.

Emilovým velkým podporovatelem byl jeho přítel Vojtěch Náprstek a pomoc přišla i od Františka Josefa I., která ale nebyla úplně zadarmo. Sledovala snahy císařského dvora o kolonizaci Jižní Afriky, o otevření obchodu mezi jihem a diamantovými poli.

První výprava do Afriky

První cesta Emila Holuba do Afriky vedla do Kimberley, kam přijel rok po propuknutí diamantové horečky, kdy se rodilo nové město a vznikal povrchový důl s nejhlubším kráterem v zemi. Holub bydlel i léčil nemocné ve starém stanu, zažil drsné poměry, noční přepadení, neuměl cizí řeči. Za pobytu v letech 1872–1879 podnikl celkem tři výpravy. První cesta měla zkušební charakter a vedla na sever přes řeku Vaal mezi kmeny Korannů a Batlapinů až do Zázračného pramene, kde byly krápníkové jeskyně. Druhá cesta už byla delší, Holub byl při ní vybaven daleko lépe a podařilo se mu proniknout do Šošongu za řeku Limpopo. Nejvýznamnější výpravou byla ale jeho třetí cesta, kdy se mu po pěti měsících namáhavých pochodů splnilo jeho přání a dosáhl svého prvního cíle, došel k řece Zambezi a Viktoriiným vodopádům a pronikl do střední Afriky.

Z první cesty do Afriky si Holub přivezl kromě sbírek a zkušeností i 12letou Bellu coby služebnou. Po návratu se rozešel se se svojí snoubenkou a užíval si svobodného mládeneckého života, sbíral honoráře za své úspěšné přednášky. Panovnický dvůr mu přidělil prostory v Prátru, aby mohl vystavovat své sbírky. Tam také našel Holub svoji životní partnerku, osmnáctiletou Rakušanku Rosu Hofovou von Laxenburk, která se stala jeho ženou a vydala se spolu s ním na nejdobrodružnější možnou svatební cestu, na místa, kde předtím nestanula jiná bílá žena, na druhou cestu do Afriky.

Druhá výprava do Afriky

Druhá cesta do Afriky započala koncem roku 1883, kdy se z Prahy do Kapského města vydalo sedm mužů a jedna žena, Růženka, která se ještě doma naučila preparovat drobná zvířata a vést účetnictví. Tentokrát bylo cílem Emila Holuba území Mašukulumbů, kam se odvážil jako první z bělochů. Domorodci však nebyli na členy výpravy tak přátelští, jak by si přáli. Často na ně útočili a bránili jim v postupu k severní hranici. V Galulonze napadli a oloupili jejich tábor a jeden člen výpravy přišel o život. Pravděpodobně jen díky Růženčině odvaze nebyly ztráty ještě větší. Přestože byla výprava vybavena všemi dostupnými vědeckými přístroji a disponovala nabytými zkušenostmi z předešlých cest i nových vědeckých poznatků, nevrátila se domů kompletní.

Konec cest

Třetí výpravu plánoval Emil Holub na výzvu belgického krále Leopolda, aby vedl cestu do Konga. Jeho plány a přípravy překazily nemoci a choroby, které si z cest přivezl, i finanční nouze, která s nimi ruku v ruce přišla. Nakonec Emil Holub zemřel dříve, než ji stačil uskutečnit. Město Holice po jeho skonu odhalilo na místní radnici pamětní desku a Růžence vydalo domovský list, i přesto, že zbytek života prožila ve Vídni. Právě tam byl její muž pochován a po své smrti po jeho boku i ona sama.