Putování podle řeky v dolnorakouském Waldviertlu. ### Režie K. Fuksa
Řeky Dyje a Kamp představují odpradávna životadárné tepny, kolem nichž se soustřeďovalo osídlení dolnorakouského Waldviertelu, chudého a malebného kraje při naší jižní hranici. Zatímco Dyje vchází při své cestě k moři na moravskou půdu, aby se pak stala přítokem řeky Moravy, Kamp se brzy obrací k jihu a směřuje přímo k Dunaji.
Kamp je řeka romantická. Zařezává se do hlubokého údolí a na jejích březích i v nejbližším okolí se vypínají četné hrady, rozkládají se zde honosné kláštery, výstavné zámky uprostřed zahrad i města se zachovalými historickými jádry. Kamptal, údolí Kampu, je pojem, který co do krásy a bohatství historických památek snese srovnání s francouzskou Loirou. S jejími proslulými zámky a starobylými městy.
Jméno řeky Kamp je keltského původu. Znamená tolik co křivý, zakroucený. Na 160 kilometrech jejího toku napočítáme celkem 209 zákrutů. Už známý antický geograf z 2. století po Kristu Klaudios Ptolemaios se ve své zprávě O velké Germánii zmiňuje o této řece a uvádí její jméno. Archeologické nálezy v okolí řeky dokazují, že lidé zde žili už před 30 tisíci lety.
Kamp pramení jen pár desítek kilometrů od našich jižních hranic. V kopcích, jež jsou vlastně jižním pokračováním Českomoravské vysočiny. Zde, mezi žulovými skalami a bludnými balvany, má řeka Kamp svůj počátek. Místní zvláštností jsou zejména kolébavé balvany. Také folklór je charakteristický pro tuto krajinu. V nedalekém Ottenschlagu se každoročně konají festivaly lidové hudby z této části Waldviertelu. Kamp, to jsou původně 3 malé říčky. Velký Kamp, Malý Kamp a Purzelkamp, jež se poblíž městečka a hradu Rappottensteinu slévají v jednu řeku. Zakladatelem Rappottensteinu byl Rapoto z mocného rodu Kuenringů. Postavil ho v 2. polovině 12. století na příkré skále nad Malým Kampem.
Řeka si pak razí cestu skalami a lesy na severovýchod, směrem k české hranici. U města Zwettlu, s nedalekým cicterciáckým klášterem stejného jména, jež leží asi 20 kilometrů od českých Velenic, se Kamp začíná pozvolna stáčet k jihovýchodu. To už je z něj docela slušná řeka. Nedaleko Zwettlu, jenž má i staré české jméno Světlá, tedy nedaleko Světlé dále po proudu, jsou na Kampu vybudovány hned 3 přehrady, jež zaplavily hluboké údolí.
Ottensteinská přehradní nádrž. Jezeru dominuje hrad Ottenstein, který dal přehradě své jméno. O kus dál ční nad hladinou zříceniny středověkého hradu Lichtenfelsu. Zřícenina hradu Dobra dala název druhé přehradní nádrži, jež navazuje na Ottensteinskou přehradu. Třetí je Thurnbergské jezero s městečkem a hradem Krumau. V Oberplanku nad přehradou se nachází i stará kaple.
A to už se blížíme k benediktinskému klášteru Altenburgu. Je jedním z nejvýznamnějších barokních komplexů v celém Rakousku. Od roku 1715 se starý klášter proměnil na téměř 40 let ve staveniště. Jeho tyrolský architekt Joseph Munggenast ho koncipoval jako obrovskou budovu s čelní frontou delší než 200 metrů, za níž je skryto celkem 5 nádvoří. Uvnitř se nacházejí reprezentační sály. Na jejich výzdobě a na vnitřním vybavení kláštera, kostela a krypty se podíleli přední umělci rakouského baroka.
Pouhých 6 kilometrů na východ od Altenburgu leží starobylé město Horn. Kdysi centrum rakouských protestantů, krutě postižených císařskými, po bitvě na Bílé hoře. Jako většina míst Waldviertelu nepříliš vzdálených od českých a moravských hranic, má i Horn své staré české jméno – Rohy. Pod Hornem začíná nejkrásnější část údolí Kampu. Řeka se zde vine v bezpočtu meandrů a zařezává se hluboko do skal.
Potkáme zde renesanční zámek Greillenstein s nádherným parkem v barokním stylu. Skulptury a kamenné vázy navrhoval známý architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu. Kaple pochází z prvních let 17. století. Oltář z roku 1604. Na zámku se jednou konal, za spoluúčasti Nadace Olgy Havlové, benefiční koncert ve prospěch českých nemocnic.
Na pravém břehu řeky se vypíná hrad Rosenburg. Mezi jeho četnými majiteli v dávné minulosti nacházíme i olomouckého biskupa kardinála Františka z Ditrichštejna, který ho vlastnil na začátku 17. století. Hrad byl opěvován už středověkými minesengry. Byl založen ve 12. století a od té doby dostavován až do století devatenáctého. Dnes se prezentuje jako nejstarší zámecké muzeum v Rakousku. Také Rosenburg byl kdysi baštou rakouských protestantů. V roce 1620 zde však císařští způsobili velké krveprolití. Zavražděno bylo při něm na 300 nekatolíků. Za svoje jméno hrad prý vděčí původnímu půdorysu ve tvaru růže. Na skále vysoké téměř 100 metrů se dnes rozkládá na protáhlé skalní plošině hrad s velkým turnajovým dvorem a láká sem každoročně v době turistické sezóny tisíce návštěvníků. Ti sem přicházejí také proto, aby zhlédli produkce s cvičenými dravými ptáky. Zde ožívá staré sokolnické řemeslo.
Do oblasti Kamptalu patří i historické město Eggenburg. Obtéká ho řeka Schmida, jeden z přítoků Kampu. Krajina kolem Eggenburgu je kamenitá. Pískovcové skály byly vodou a větrem opracovány do bizarních tvarů. Tady se po generace těžil bílý kámen, z něhož bylo postaveno mnoho staveb v císařském hlavním městě. Umění eggenburgských kameníků se však proslavilo dále než v císařské Vídni. Dnešní Eggenburg patří k nejlépe zachovalým středověkým městům Rakouska. Jeho stavby dodnes napovídají o bohatství města, jež bohatlo nikoliv jen ze svého pískovce, ale především z obchodu s vínem a se solí. Tzv. malovaný dům z doby renesance připomíná časy, kdy ve Waldviertelu kvetla reformace. Z jeho stěn k nám promlouvají citáty z bible. Další měšťanské domy z různých dob obklopují trojúhelníkové náměstí, na kterém se tyčí ještě starý pranýř a také morový sloup z 2. poloviny 17. století. S morovými sloupy i pranýři, symboly středověké justice, se často setkáváme na náměstích měst Waldviertelu. Chrám svatého Štěpána, jehož počátky sahají do 12. století, je zdaleka viditelným symbolem města. Městské opevnění, staré 700 let, je zachováno téměř v úplnosti. Ale i moderní doba zasáhla do života Eggenburgu. V prostorách opuštěné továrny na kraji města vzniklo v 60. letech ojedinělé muzeum motocyklů. Se svými více než 300 exponáty je největším muzeem svého druhu na evropském kontinentu. Vedle sebe zde stojí krasavci snad ze všech zemí světa, kde se vyrábějí motorky. Nejstarším exponátem je Laurin a Klement. Nechybí ani další motocykly českých a československých značek. Nejvzácnějším exponátem zde je asi nejdelší motocykl na světě, třísedadlový gigant mezi dvoustopými vozidly. Výrobek z Krásné Lípy u Varnsdorfu nese hrdé označení Böhmerland neboli Čechie.
Malebnou součástí Kamptalu jsou zdejší mosty a můstky. Kamenné, železné, dřevěné i ty zcela moderní ze železa a betonu. Řeka plyne tiše a klidně. Ale dovede se také rozbouřit a vystoupit z břehů. Proto tu často stojí svatý Jan Nepomucký. Aby chránil lidi i jejich příbytky před velkou vodou. Najdeme ho na březích Kampu v nejrůznějších podobách i velikostech.
Městečko Gars am Kamp leží na středním toku řeky. Patří k vyhledávaným letoviskům. V roce 1912 prý zde bylo zaznamenáno přes 70 tisíc noclehů v hotelích, v penzionech i dalších domech. Gars byl totiž oblíbeným místem letních pobytů obyvatel císařské Vídně. Krása krajiny a příznivé ceny způsobily, že se sem v letních měsících stěhovaly celé rodiny. Matky s dětmi zde trávily léto nepřetržitě. Zatímco otcové přijížděli z hlavního města, vzdáleného 100 kilometrů, jen na víkend, aby se v neděli večer vraceli do svých úřadů a podniků. Pusinkový vlak, tak se trochu posměšně říkalo vlaku, který přivážel koncem týdne a pak zase odvážel vídeňské tatíky. Tady docházelo k dojemným rodinným scénám vítání a loučení, kde nebyla nouze o pusinky. Gars ztratil svůj někdejší půvab. Letních hostů je zde sice dost, ale většina dnešních Rakušanů přece jen tráví své dovolené spíš na Kanárských ostrovech nebo na pobřeží Turecka. Mnohé domy zde stále připomínají zašlou slávu letoviska z dob monarchie. Sophienheim, dům patřící hudebnímu skladateli Franzi von Suppé, je jedním z nich. Poslední ze starých kupeckých krámů ve městě slouží dnes už jako muzeum. Paní Anna Steinerová je v Garsu známa jako zručná vyšívačka. Ráda zpodobuje ve svých pracích krajinu Kamptalu a její památky. Kdybyste však chtěli některou z výšivek koupit, určitě nepořídíte. Paní Steinerová své výrobky zásadně neprodává. Starý hrad rakouských vládnoucích knížat z rodu Banberků pochází z konce 12. století. Dodnes se z něj zachovala pouze romantická ruina. Její prostory však v letních měsících ožívají operními inscenacemi.
V nedalekém Schönbergu se nachází jedna z nejstarších vinných kultur v údolí Kamptal. Pokud se vína týče, označil jeden známý časopis pro labužníky Kamptal za údolí superlativů. Právě ročník 1996 se zvláště vydařil a vyznačuje se jemným pukétem a tou správnou kyselostí.
Na svém dolním toku vstupuje Kamp do mírně zvlněné krajiny, která předznamenává blízkost Dunaje. Údolí se rozevírá a po obou stranách vidíme vinice. Tady leží Langenlois. Nedávno oslavil 70. výročí svého povýšení na město. Jako obec je však zmiňován už v roce 1083. Nádherné fasády domů na dvou náměstích a skulptury z eggenburgského kamene jsou chloubou tohoto vinařského městečka. Z rozhledny na nedalekém Heiligensteinu lze přehlédnout širé okolí. Tady se už setkáváme s lužnými lesy, které připomínají krajinu Břeclavska.
Níže po proudu, na pravém břehu řeky, leží městys Gobelsburg se zámkem z 16. století, přestavěným roku 1725 v barokním stylu. Je součástí hospodářského dvora, který je majetkem cisterciáků z Zwettlu.
Naproti, na levém břehu Kampu mezi luhy, se rozprostírá městečko Hadersdorf, označované jako brána do Kamptalu. Mnohé stavby zde pocházejí až ze 13. století, kdy městu připadla čestná funkce chránit kupce, kteří procházeli tímto krajem.
Naše poslední zastávka platí zámku Grafenegg, ležícímu uprostřed nádherného anglického parku. Sám zámek má svůj počátek rovněž ve 13. století. Prodělal však mnoho přestaveb, až byl v minulém století přebudován ve stylu winsdorské gotiky. Připomíná tak v mnohém jihočeskou Hlubokou. Dnes je zámek majetkem vévody Metternicha–Sandora, který ho propůjčuje k významným kulturním a společenským akcím. Tady se například před několika lety konala velká zemská výstava věnovaná epoše císaře Františka Josefa I. Zámek v Grafneggu jí poskytl důstojný a velmi autentický rámec.
Sledovali jsme romantickou řeku Kamp od pramene až k ústí. Provázela nás staletími rakouských dějin. Její konec je však poněkud nedůstojný. U hráze, která ji odděluje od Dunaje. K němu dospívá jako ponorná řeka. U vesnice Alpenwelt se nakonec spojují vody Kampu s Dunajem. Před námi se otevírá svět velké vodní cesty, rušné spojnice mnoha národů Evropy.
