Ivan Diviš je považován za jednoho z nejvýraznějších a nejoriginálnějších českých autorů druhé poloviny 20. století. Portrétem Zdeňka Potužila připomínáme jeho letošní nedožité devadesáté narozeniny.
00:00:33 Tajemství je nezměrné.
00:00:37 Naše odkryvačská práce neplatná, zahrávající, zločinná.
00:00:44 Ale tajemství je nezměrné.
00:00:50 Je-li vyrabováno zde, ihned se vystěhuje jinam.
00:00:53 Zase tam nastaví platinovou ruku.
00:00:57 Buďto k utětí katu, nebo k políbení světce.
00:01:02 Ivan Diviš,
00:01:05 považovaný za největšího a nejpozoruhodnějšího
00:01:10 současného českého básníka.
00:01:13 Žijící za totality v Mnichově.
00:01:16 Byl po listopadu 89 ČT soustavně sledován.
00:01:19 Přijměte pohled do oněch let, ale hlavně do zimních měsíců r. 98.
00:01:30 Překrásné.
00:01:33 Překrásné, to nic není, co to znamená?
00:01:37 Tady Gottwald nebyl, Klema a Marta.
00:01:43 Tady nestáli nikdy, to jim nestálo zato.
00:01:49 Říká Patočka, velice krásně, že ničeho víc na světě
00:01:53 nelze dosáhnout.
00:01:55 Žít tak, abych zůstal v paměti lidí.
00:01:58 Ale Adolf Hitler také zůstal v paměti lidí.
00:02:02 Na něj Patočka nemyslel.
00:02:05 Ale Socrates také zůstal v paměti lidí.
00:02:07 Ale později.
00:02:09 Básník také zůstane v paměti lidí.
00:02:14 Aspoň dočasně.
00:02:16 Tak se to povedlo.
00:02:18 Nic víc už udělat nemůže a musí jenom umřít.
00:02:21 Ivan Diviš se narodil v Praze 18. 9. 1924.
00:02:26 Svoji prvotinu vydal v r. l947. Pak 13 let nepublikoval.
00:02:33 Od r. 60 v horečném sledu vydal 10 básnických knih.
00:02:37 "Rozpleť si vlasy", "Deník molekuly",
00:02:39 "Chrlení krve", a závěrem "Sursum" a "Thanatheu".
00:02:44 Ivane, tady je pan kameraman. Jmenuje se Juan Miro.
00:02:49 Je to Jugoslávec.
00:02:58 Za to nemůže nikdo.
00:03:01 Nemůže.
00:03:07 V Německu pracoval ve stanici Svobodná Evropa.
00:03:10 A po různých prodlevách začal opět vydávat básnické knihy.
00:03:14 Jmenujme: "Beránek na sněhu", "Odchod z Čech", "Obrať koně".
00:03:20 Po listopadu r. 89 jeho dílo vrcholí knihami:
00:03:23 "Moje oči musely vidět".
00:03:25 "Jedna loď", "Teorie spolehlivosti",
00:03:29 "Hora pokušení".
00:03:32 V září 1997 se Ivan Diviš po 28 letech vrací v 74 letech
00:03:40 do rodných Čech.
00:03:43 Pan Diviš je úžasně fotogenický.
00:03:46 Jsem vyslovený krasavec.
00:03:49 Ano, jak máte ty fotky v "Teorii spolehlivosti",
00:03:53 jak máte za mlada, střední věk a potom ten nejlepší věk,
00:04:01 už s brýlemi, tam jste úžasný frajer.
00:04:06 Já to nechápu, jak se mohu ženským líbit.
00:04:11 Víte, kdy já jsem vás viděla poprvé?
00:04:14 Když jste přijel do Prahy a měl jste přednášku
00:04:17 na Filozofické fakultě v Praze.
00:04:20 Aha. To si pamatuji.
00:04:21 Aula byla narvaná, vy jste přišel, zapálil si.
00:04:27 Takhle jste hulil.
00:04:31 Opustil jsem zemi 14. 8. 1969 nerad a navždy.
00:04:38 Jak se teď ukazuje, ne na vždy.
00:04:42 Stejné odvahy je třeba k tomu, zemi opustit s tímto úmyslem,
00:04:50 protože mi už bylo 45 let, ale stejné odvahy je třeba k tomu,
00:04:56 se vrátit v 73 letech.
00:04:59 A jste rád, že jste se mohl vrátit?
00:05:01 Já to nedovedu zodpovědět jednoznačně.
00:05:04 -To nejde.
-Ne.
00:05:16 V poezii není nic napsaného, je to nejvýš něco rozepsaného,
00:05:23 nebo nedopsaného.
00:05:25 Ona není nic řečeného a vyslovovaného,
00:05:29 ale spíš říkajícího a vyslovujícího.
00:05:33 Protože smlčen jeho, mlčícího a nebo umlčovaného.
00:05:36 Pak je to vyslovená věc.
00:05:43 Ale protože jsme prázdné tělo, ale naopak i prasklá duše,
00:05:48 ale i jednolitý duch, nesmí se to smlčet,
00:05:53 ale musí se to říct.
00:05:55 Nesmí se to nenapsat ale musí se to napsat.
00:05:58 Nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit.
00:06:12 Zeptal jsem se jako školák Holana, co je poezie?
00:06:20 A já bych se vás také ráda zeptala jako školačka.
00:06:23 A vy píšete, že na tuto otázku jsme připraveni,
00:06:26 ale neradi ji slyšíme.
00:06:27 Poezie předpokládá dispozici, aby ten princip,
00:06:34 který ho majestátně přesahá, aby mohl naplňovat,
00:06:41 aby mohl sloužit.
00:06:44 Uvědomuje si, že je to dar. Od koho?
00:06:49 Od Tomáše Bati asi ne.
00:06:52 Tak asi od Boha, nebo od dirigenta tohoto kosmu.
00:06:59 V kterého tedy já věřím.
00:07:03 A cítí v sobě ten dar, který mu byl propůjčen.
00:07:09 Ano, byl mu darován, ale ve smyslu propůjčení.
00:07:16 Princip propůjčení vyžaduje vše. To je vše dáti, nic neočekávati.
00:07:27 Pak je to vyslovená věc.
00:07:29 Pak je to vyslovená věc.
00:07:46 To se to rychle louhuje.
00:07:49 Co je poezie?
00:07:52 Ptala se mě mladá dívka co je poezie.
00:07:56 Chtěl jsem říci také to, že jsi, ach ano, to že jsi.
00:08:01 A to, že ze strachu a úžasu, které jsou svědectví zázraku,
00:08:05 bolestně žárlím na plnost tvé krásy a že tě nesmím líbat,
00:08:09 a že s tebou nemohu spát a že nic nemám,
00:08:15 a že ten, kdo nemá, co by daroval, musí zpívat,
00:08:21 ale neřekl jsi jí to, mlčel jsi, a ona ten zpěv neslyšela.
00:08:27 To je nádherné, to je úžasné.
00:08:31 To je odpověď.
00:08:40 A také Holan říkal, že poezie je pevnostní hlídka.
00:08:44 Básník se musí stále dívat. Tam si sedla vrána.
00:08:56 Tam někdo jde. Nic mu nesmí být lhostejné.
00:09:01 To především. Nic.
00:09:08 Vy jste také krásně tady říkal, co je poezie?
00:09:14 Tady třeba.
00:09:17 Poezie není místo lásky a povrchních přízemností.
00:09:21 Na lásku je postel, na příjemnost kavárna.
00:09:24 Poezii plnou rvavé a neschůdné skutečnosti lidé nechtějí.
00:09:30 Protože skutečnost zapomněli.
00:09:32 Protože se skutečně skutečnosti děsí.
00:09:36 To jsem skutečně napsal?
00:09:43 To jste skutečně napsal.
00:09:47 Je to možné?
00:09:57 Diviš v té bezbrannosti má zároveň v sobě dějiny
00:10:03 mikro a makro kosmu.
00:10:07 To je to zvláštní, co mezi tím neustále kmitá.
00:10:12 Jsou to dějiny této plošky a zároveň celého vesmíru.
00:10:16 A v tom jsou i tam někde ty jeho Čechy.
00:10:20 Pro něho to je nešťastná země.
00:10:25 Jak přejíždí stále do Německa a teď cítí tu vlast
00:10:27 a stále to s ním takhle jezdí.
00:10:30 A v tom je Divišovo základní téma.
00:10:39 Každá báseň je zároveň první a poslední.
00:10:42 Každá báseň je volání o pomoc.
00:10:44 Každá báseň je smrt a zároveň narození.
00:11:00 Jsem princezna a královna Šubat.
00:11:06 Když mě navoněli a natřeli olejem, vešla jsem ke královi.
00:11:12 Nemohl se mě dočkat.
00:11:13 Už měl vystrčenou ruku, ve které za růžovou obloučkou
00:11:18 držel fialový žalud.
00:11:21 A s ním jsem to dělala.
00:11:24 A s ním jsem to dělala do sytosti a také s jeho dvěma bratry.
00:11:29 Nato se nehledělo.
00:11:31 Třikrát denně jsem jim, všem třem, nastrčila,
00:11:34 černou, hebkou a svíravou.
00:11:38 Měla jsem korzet ze zlatých plátků, sandály z ohně,
00:11:44 průsvitné sukně, prádla hory a vybírala jsem si při jídle.
00:11:52 Dole svítily zahrady a v nich chodili bílí daňci.
00:11:57 Kolem paláce stálo 20 000 datlových palem.
00:12:01 A nad tím nadevším jsem držela korunu,
00:12:04 nastrčenou na paruce se třemi řadami šňůr z modrého lazuritu,
00:12:10 z rudého karneolu.
00:12:13 Byly na ní zlaté kroužky, zlaté bukové listy,
00:12:17 zlaté vrbové listy, zlaté květy.
00:12:20 A mým účesem trčel pěticípý hřeben okrášlený lazuritovým obkladem.
00:12:29 Spánky mě zdobily zlaté spirály.
00:12:32 To jsem si vykračovala.
00:12:35 Když jsem šla svatyní, to šel někdo.
00:12:39 Jednoho dne jsem začala hubnout.
00:12:42 Do měsíce jsem měla hubu plnou písku.
00:12:46 A byla spuštěna do hrobu i s tou korunou na hlavě.
00:12:50 Se mnou povraždili mou tělesnou stráž
00:12:54 a probodali kopími moje kočí, vozky i moje služky.
00:12:59 Kolem jejich kostí se tu a tam povaluje dnes sponka či přilbice.
00:13:05 Všichni máme hubu plnou písku. Tak jsem to poznala já,
00:13:11 královna Šubat.
00:13:15 Je to kniha tak hrůzostrašná, že autor sám sebe považuje
00:13:22 za hrůzostrašného.
00:13:25 Čemuž možno rozumnět tak, že hrůzostrašné byly
00:13:29 a ještě jsou jeho obsahy mozku, to je mysli.
00:13:37 Kniha je vskutku kongeniální.
00:13:41 Je vyzdobená mistrem Vladimírem Tesařem.
00:13:47 S kterým se znám, a jsme přátelé už od své dekády.
00:13:52 Nikdy v rozpravách ani v myšlení nebyl mezi námi nejmenší rozpor.
00:14:00 Proto jeho černé a rudé čáry zobrazující stvůry a nestvůry,
00:14:07 démoni a posedlá strašidla, jsou vzhledem k textu oprávněné.
00:14:23 Je nás víc. Budeš z nás mít vyloženou radost.
00:14:26 Pojďte dál, všichni. Ivánku, dobrý den.
00:14:31 Ahoj.
00:14:34 Člověče, to jsme se neviděli. Pojď!
00:14:38 Já nechodím dobře.
00:14:41 No aspoň trošku, viď.
00:14:52 Dobrý den.
00:14:57 No to musí být nádherné dítě, s takovými nádhernými rodiči.
00:15:00 Jakube, tady máš dáreček.
00:15:15 Neměl jsi jezdit pryč, co říkáš?
00:15:18 O tom odpírám debatovat.
00:15:23 Tak nebudeme.
00:15:25 Jako myslíš, že jsem neměl opouštět zemi?
00:15:30 Ne, jenom že jsme se neviděli.
00:15:34 No dobře. Oni by mě zabili.
00:15:37 V r. 71 nebo 72 by mě zabili.
00:15:41 Prosím tě?
00:15:42 No samozřejmě.
00:15:43 Oni by mě umlátili, ne za mřížemi, ale na volném prostranství.
00:15:50 Což je daleko horší.
00:15:53 Než se umlátit za mřížemi, necháme ho umlátit
00:15:56 na volném prostranství. Tak bych skončil.
00:15:59 A to byli rasisti? Ano?
00:16:03 To byli ti, kteří ještě částečně tady stále vládnou.
00:16:08 Ano?
00:16:09 Samozřejmě, jsou rozeseti jako mšice.
00:16:12 Jako štěnice jsou všude zalezlí za rámy.
00:16:15 Že jsme se narodili v této zemi a ve 20. století,
00:16:22 tím už je to všechno špatné.
00:16:25 Tato země mi začala ničit život od mých 15 let.
00:16:31 A jsem stařec, nebo tedy starý člověk.
00:16:39 Nechytejte se slov, držte se podstat.
00:16:42 Já ti říkám, že Čechy, České království,
00:16:50 nebo Protektorát Čechy a Morava, já jsem zažil v životě
00:16:54 už asi 8 názvů své rodné země, mě začala ničit život v 15 letech.
00:17:02 Když přišli Němci.
00:17:04 V 16 letech jsem byl totálně nasazený.
00:17:08 V 17 letech jsem uvízl v klepetech gestapa.
00:17:13 Po atentátu na toho pána.
00:17:19 V 18 letech jsem se šel učit knihkupcem.
00:17:24 Potom byl únor, nový nakladatelský zákon,
00:17:27 do továren, no moc pěkné to bylo. Moc pěkné.
00:17:34 Nemůžeme si naříkat.
00:17:36 Nemůžeme si skutečně naříkat.
00:17:39 Byli jsme obětovaný ročník.
00:17:48 Darovaný Moravcem říši a vůdci.
00:17:52 My jsme nesměli jít ani do tanečních.
00:17:57 Moravec daroval Hitlerovi ročník 24.
00:18:01 A to, že jsem nebyl nasazený, když mluvím o své maličkosti,
00:18:08 do říše, to je jeden ze zázraků, které se udály.
00:18:12 Taky jsem mohl být ve Zbrojovce v Dortmundu.
00:18:17 A v r. 44 pány spojenci být vybombardovaný.
00:18:24 Ať si políbí "prdel" všichni! Se svými nálety.
00:18:33 Moje oči musely vidět, z pahorku u Ústí n. Labem,
00:18:38 hrom záře vybuchujícího kraplaku.
00:18:41 Hrom záře vybuchujícího kraplaku v únorové noci a přes tu dálku,
00:18:47 až sem byl slyšet tlumot aztéckých bubnů zvoucích k hromadným obětem
00:18:54 na pahorku v Ústí.
00:18:57 65 km od Drážďan můj omámený mozek nechápal,
00:19:01 že i mne za chvíli položí na jaspisový kámen,
00:19:06 přidrží končetiny, že mne velekněz žehlovým nožem
00:19:10 rozřízne hrudník, za živa vyrve srdce
00:19:14 a kouřící odhodí je do zadu k patám roztlemeného božstva.
00:19:21 Já se vám vyseru na takový život, já se vám vyseru na tenhle život.
00:19:26 Kraplak vybuchoval, odlesky líčily líce mé souložnice,
00:19:31 která se jen ve spodničce třásla vedle mne.
00:19:34 Na obzoru se vyznamenávali páni spojenci,
00:19:38 prý to byla odplata za Coventry, kde bylo 9 mrtvých a 11 raněných.
00:19:44 Na obzoru hořel Rudolfův majestát, majestát z Carolina
00:19:50 a hlavně tam hořela charta národů.
00:19:53 Ale kupodivu tam nehořel prvopis smlouvy mezi Hitlerem a Stalinem.
00:19:59 Když to podepsali, Stalin se chechtal,
00:20:01 pak se ožrali, a jak se ožrali,
00:20:04 poplácával Uncle Joe Libbentropa po zádech, ožrali se, chechtali,
00:20:10 zvraceli do kýblů, do plyvátek a kýblů Německa, Polska a Čech,
00:20:15 do plyvátek Polska, Německa a Drážďan.
00:20:20 Já se vypořádávám se všemi těmi věcmi jako ty v básních,
00:20:26 tak já v těch kresbách. Oni vypadají jako drastické.
00:20:30 Ale život je daleko drastičtější.
00:20:34 Já jsem si vždy myslel, že poezie je královna všeho bytí.
00:20:43 Dnes si to už nemyslím. Dnes jsem značně zeskromněl.
00:20:52 Myslím si, že poezie nic nemůže.
00:21:00 Žádná sebehrůznější báseň nevystihne skutečnou hrůzu.
00:21:06 Samozřejmě.
00:21:08 Žádná sebelíbeznější báseň nevystihne okamžiky rozkoše.
00:21:16 Takovému malomocnému umění, když dosahuje svých majestátů,
00:21:22 říkáme královna umění.
00:21:26 Nesouhlasím.
00:21:28 Poezie nemůže nic.
00:21:51 Mně se Ivan ilustroval moc dobře. My jsme si povídali.
00:21:56 Já jsem mu odpovídal kresbou a on tím písmem.
00:22:03 Dávali jsme to tak dohromady. Aniž bychom o tom mluvili.
00:22:07 On u toho nebyl, když jsem dělal ty ilustrace.
00:22:10 Aby to byla rozmluva, aby to byl dialog.
00:22:19 Tohle to vy dobýváte týden nebo měsíc?
00:22:22 Nebo jak dlouho?
00:22:23 To se nedá. Já to nepočítám.
00:22:26 PAN DIVIŠ VOLÁ Z PŘÍZEMÍ. Haló, Haló!
00:22:29 Haló, Zdeňku! Tak pojďte dolů.
00:22:33 Už jdeme, Ivane.
00:22:35 Já jsem nikdy nebyl takový vyjevený člověk.
00:22:41 Nezapomeň moje brýle na vidění.
00:22:44 Přinesu hned. Chceš je hned?
00:22:47 Nezapomeň nic, co tam mám.
00:22:49 Neboj, Ivane.
00:22:53 Napřed ty oči od právnické fakulty musely vidět táhnout pohřeb TGM.
00:23:00 A pak od Medvídků pohřeb Edwarda Beneše.
00:23:03 A pak naleštili Prahu mrtvolním lakem a prdli na lafetu rakev s Klemou.
00:23:09 A pak s úrokem za potokem.
00:23:13 Mezi tím se na Petrově stolci zamíhalo 6 papežů.
00:23:17 Mezi tím presidenti USA přísahali na Bibli
00:23:20 a kladli si pravice na prsa jak při infarktu.
00:23:23 Najednou vrazil do kulečníkového sálu Jirka Frýd,
00:23:28 bílý jak maces a řekl: "Zastřelili Kennedyho".
00:23:32 Od té doby se dějiny míhaly jak gumák v dešti.
00:23:37 Moje matka.
00:23:41 To máme NE společné s Vladimírem Holanem.
00:23:45 Ten svou maminku zbožňoval.
00:23:48 A já jsem maminku nikdy nezbožňoval.
00:23:53 Také ona si to moje zbožnění nikdy nezasluhovala.
00:23:58 Tak koho z rodiny jste měl rád?
00:24:01 Co že?
00:24:02 Koho jste měl ze svoji rodiny nejvíc rád?
00:24:04 Otce.
00:24:08 Můj mladší bratr byl u STB.
00:24:14 Po těch událostech ho vzali za límec a vyhodili ho na ulici.
00:24:22 Dělal na Kavčích horách vrchního garderobiéra,
00:24:30 ačkoliv pro to neměl žádnou kvalifikaci.
00:24:34 Když se opil ve vinárně, tak se netajil tím,
00:24:40 že spolupracuje s STB.
00:24:44 A 20 let na to říkal: "Ivan Diviš, to je můj bratr".
00:24:50 Jednou jsem hrál na klavír...
00:24:52 To vy nevíte, že jsem velice slušně hrál na klavír.
00:24:56 Matka seděla vedle.
00:24:58 Já jsem se při národní písni rozplakal.
00:25:01 A matce jsem padl hlavou do klína.
00:25:05 A ona řekla: "Víš co Ivko, nebuď tak sentimentální".
00:25:11 To se neodpouští.
00:25:14 Po ní nemám ani jednu památku.
00:25:19 Po otci mám 2. Ale to jsou takové věci.
00:25:26 No vidíte, stejně na to člověk nemůže zapomenout
00:25:29 a bude ho to trápit až do konce.
00:25:32 Přesně tak.
00:25:34 A nakonec ta urážka s tím parte.
00:25:37 Já jsem nepocítil žádný žal.
00:25:40 Já jsem říkal: "No konečně, není na světě".
00:25:46 Nebo tak nějak.
00:25:49 A urazilo mě, že brácha byl tak zbabělý
00:25:52 a zaprodaný tomu režimu, že mě tam neuvedl
00:25:55 jako prvorozeného syna.
00:25:59 To je strašlivé.
00:26:06 Vy jste byl hodný na své děti? Budou na vás dobře vzpomínat?
00:26:11 Jistě, nikdy nedostaly ani pohlavek.
00:26:16 Otec mě řezal řemenem.
00:26:20 To jste psal také. To tam je.
00:26:23 Kéž by se to vrátilo.
00:26:42 Moje oči musely vidět nadehtované Němce v Italské ulici.
00:26:46 Bité po hlavách latěmi, opatřené na konci hřeby,
00:26:51 upálenou mrtvolu na kolejích tramvaje na Václaváku.
00:26:56 Moje oči musely vidět stropy fabričních hal,
00:27:01 pod nimiž jsem soustružil nesmyslné součástky.
00:27:06 Moje oči musely vidět, jak se už za mlada rozvíjí
00:27:09 můj předem už rozflákaný a zahozený život.
00:27:14 Moje oči, moje vnitřní oči musely vidět
00:27:18 tušení bez vědění.
00:27:21 Moje oči musely vidět tribunu ze sflakovaných prken,
00:27:27 na níž stál vedle Klemy generál Lomský.
00:27:32 Moje vnitřní oči nesměly ještě vidět moji první
00:27:36 a druhou ženu, jak se někde pohybují.
00:27:40 Moje oči musely vidět důstojnické paničky,
00:27:46 které nemyslely na nic, ale na nic, jenom na šoustání.
00:27:51 A tu druhou, která se narodila v den,
00:27:54 kdy věšeli Miladu Horákovou a Záviše Kalandu.
00:28:01 Lída se narodila v den, kdy oběsili Horákovou a Kalandu.
00:28:05 Ročník 50.
00:28:09 Moje vnější oči musely pak vidět čtvrtého chorického starce.
00:28:15 Ayschylově Oresti vystupuje na scénu a dušeně volá:
00:28:21 Kdyby tak člověk nebyl tísněn ze všech stran bohy,
00:28:28 srdce by předběhlo ústa a vykřiklo by vše.
00:28:36 Moje vnější oči musely vidět mého otce umírat.
00:28:42 A sebe sama, jak se k němu nakláním
00:28:50 a líbám mu prsten.
00:28:53 Jeho víčka se těžce pohybují pod morfiem.
00:28:57 Moje oči musely vidět sebe samého jak opouštím kliniku.
00:29:03 Ocitám se v parku na Karláku pod sochou botanika Ressla.
00:29:09 Který ke mně přikračuje od zadu a objímá mě mokrým prostěradlem.
00:29:16 Moje vnitřní oči musely být svědkem a musely vidět,
00:29:20 jak člověk dozrává jen pojetím smrti druhých.
00:29:26 Dozrávání se děje nesmírně pomalu.
00:29:30 A jak všechno, byť to bylo nejhroznější,
00:29:33 bývá v zápětí odváto dalšími a dalšími nicotnostmi,
00:29:40 které zvedá vítr a jak papír je kotoulí po ulici.
00:29:47 Moje oči musely vidět film vlastního prázdného života v běhu.
00:29:53 A pěticípatou hvězdu nasazenou místo koruny na nádhernou hlavu
00:29:59 stříbrného českého lva
00:30:02 a jak na víc tohoto zkurveného lva zafasovali do husitské pavézy.
00:30:09 Moje oči musely sama sebe vidět jak házím do aktovky zelené jablko,
00:30:16 nůž z stilety a nový zákon.
00:30:20 A jak na Kbelské letiště přistává co minutu Antonov.
00:30:25 Moje vnitřní oči musely vidět umírat moji první ženu
00:30:29 někde daleko na klinice a rozpoznávat její finální stav.
00:30:35 A pak musely moje oči vidět ortel vlastní matky
00:30:39 a jak pod oznámením jejího skonu nejsem uveden co její prvorozený.
00:30:45 Moje oči musely vidět pěsti mého prvorozence.
00:30:49 Jak mě bijí pěsti do obličeje, jak tenkrát na Pankráci.
00:30:55 Moje oči musely vidět dekádová přátelství,
00:30:58 nýtovaná legovanou ocelí, jak se rozpadají v prach
00:31:03 pod prvním náporem šedi.
00:31:05 Moje oči musely vidět šermovat její pěsti před mým obličejem
00:31:11 a jak na mě křičí a křičí s nepříčetnýma očima.
00:31:14 "Už jsi mrtvý, už si dávno umřel, tys už umřel."
00:31:21 Ale také moje oči musely vidět, že existuje poezie
00:31:27 absolutně nezničitelná.
00:31:29 Jak tohle všechno jednak přikrývá pláštěm,
00:31:33 jednak rozvinuje štůček, z něhož se stříhají svěží,
00:31:40 nádherné prapory a vlajky na svatební roucha.
00:31:46 Moje vnitřní oči musely vidět sebe sama při procitání,
00:31:51 v němž zřetelně slyším slova: "Zahájit den řevem lvů".
00:31:59 A tohle je celý můj život.
00:32:15 Když člověk zná to rozsáhlé a vypovídající
00:32:20 a svým způsobem ohromující dílo, tak před básníkem samotným
00:32:25 pak stojí v rozpacích.
00:32:27 Dlužno říci, že básník sám, to svému okolí nijak neulehčuje.
00:32:32 Protože ani sám sobě nic neulehčil, ani v poezii, ani v životě,
00:32:36 má na to právo.
00:32:41 Poslední měsíce v Mnichově jsem si šel lehnout
00:32:48 a svou umlácenou hlavu jsem položil na polštář,
00:32:54 začaly mě mučit pravidelně 2 věci. Sex a melodie.
00:33:03 Ono se to vypaří. Za půl hodiny se to vypaří.
00:33:09 Ještě pod vlivem hypnotika.
00:33:12 Přesto to na mě působilo rušivě. Především ten sex.
00:33:18 Měl jsem to zprostředkované tím smrtícím jedem televize.
00:33:24 PAN DIVIŠ ZPÍVÁ.
00:33:26 To děvčátko švarné, co má očka černé,
00:33:29 co má očka černé, tobě přála....
00:33:33 A já jsem si říkal: "To bych si já přál taky, ty pacholku."
00:33:38 A tak jsem s ní vedl fiktivní dialog.
00:33:43 "To já bych taky chtěl."
00:33:45 Ta písnička se mi 50x vracela a já nemohl usnout.
00:33:51 A potom se to vypařilo.
00:33:53 To tady v Praze není. To mě nenavštěvuje.
00:34:10 Já mám takovou metodu, která je moje osobní.
00:34:15 Já potřebuji 1. slovo a 1. verš před sebou vidět.
00:34:21 A musím spěchat, abych to nezapomněl.
00:34:29 Zasunu papír a napíši 1. verš. Z toho verše se rozvine myšlenka.
00:34:39 Ten 1. verš se objeví kde?
00:34:43 V mé mysli. Já ho přeci nenajdu mezi rozinkami.
00:34:52 V mé mysli a nesmím ho zapomenout.
00:34:58 A potom je jedna věc, když jedno slovo zapomenu,
00:35:03 tak jak ten text napíšu, jakoby ho odložím.
00:35:09 Já ho nezahodím. Mám vysoce vyvinutou kritičnost.
00:35:14 Kdybych ho neshledal hodným, tak ho zahodím.
00:35:20 Jakmile báseň obstojí před mým tvůrčím zrakem,
00:35:28 tak ho odložím, zařadím a zapomenu.
00:35:33 Poezie se píše na stroji, nebo v ruce?
00:35:35 Na stroji.
00:35:37 To mi vynadal Vladimír Holan.
00:35:43 "Psát básně do stroje, to je jako zatopit
00:35:46 v katedrále koksem."
00:35:53 On neřekl jedinou normální větu, zato co řekl, si vše zapamatoval.
00:36:01 V Bolesti Hanoje, je srdceryvná dedikace.
00:36:11 Tam stojí: "Může všechna protrpěná bolest, Ivane Diviši, způsobit,
00:36:20 aby jste méně trpěl Vy?
00:36:23 Ne, nemůže."
00:36:26 Tak takhle to napsal.
00:36:29 Zastaví se srdce.
00:36:40 "Může všechna protrpěná bolest, Ivane Diviši, způsobit,
00:36:46 aby jste méně trpěl Vy?
00:36:49 Ne, nemůže."
00:36:57 Poezie není nic napsaného, je to nejvýš něco rozepsaného,
00:37:03 nebo nedopsaného.
00:37:05 A ono není nic řečeného a vyslovovaného,
00:37:10 ale spíš říkajícího a vyslovujícího,
00:37:14 protože smlčeného nebo mlčícího nebo umlčovaného,
00:37:23 pak je to vyslovená věc.
00:37:26 Ale protože jsme taky prolezlé tělo
00:37:32 a naopak, nejen prasklá duše, ale i jednolitý duch,
00:37:38 nesmí se to smlčet, ale musí se to říct.
00:37:43 Nesmí se to nenapsat, ale musí se to napsat.
00:37:48 A nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit.
00:38:02 Já jsem si včera pouštěl "Gen" a tam vznikla otázka,
00:38:05 jestli je to práce pro muže.
00:38:08 A ty jsi mi řekl: "Pane Potužil, nevyrábíme cvičky,
00:38:10 nejsme pan Baťa."
00:38:13 Když jsem se tě ptal, jestli je to práce pro muže.
00:38:15 Jako poezie?
00:38:20 Jestli to je řemeslo? Nebo co to je?
00:38:29 Co umíš?
00:38:33 Pro mě je to osud.
00:38:40 Co dovedeš?
00:38:43 Já co dovedu? Být něžný, například.
00:38:51 Být nesmírně něžný, to dovedu.
00:38:57 Také něhu potřebuji.
00:39:00 Dále jsem se naučil číst a psát. A myslím, že nic víc.
00:39:10 Svědčit ještě umíš.
00:39:13 Co?
00:39:14 Umím svědčit.
00:39:17 A jsem věrný.
00:39:24 A téměř nikdy nelžu.
00:39:27 Zalžu, koupil jsem si banán.
00:39:34 Abych tady neshazoval celý program.
00:39:38 Ale nelžu.
00:39:42 V zásadních věcech. Ve věcech života nelžu.
00:39:47 Proto se nevyznám v penězích, v obchodování a v politice.
00:39:57 To co tady vidím, co se tady v tomto Kocourkově
00:40:03 politicky odehrává, to je pro mě odporné tatrmanství.
00:40:12 Jeho podstatu nevidím, nedohledám.
00:40:19 Vím, že je to úsilí o moc a o peníze.
00:40:26 O nic víc.
00:40:29 Že to není pro obecné dobro.
00:40:32 Aby ta země se stala nejen státem, ale i národem.
00:40:39 Já se v tom nevyznám.
00:40:42 Když se večer podívám na televizi, kterou Lída věčně sleduje
00:40:47 a viděl jsem volbu presidenta, no já šílel.
00:41:07 Pokusím se najít texty zcela poslední.
00:41:13 Trpělivý nejsem a čas to o mně dobře ví,
00:41:19 je tudíž mým nepřítelem i mým spojencem.
00:41:26 A že tato vzájemná honička mučí jen mne.
00:41:30 Čas nikoliv.
00:41:33 Toho vyhlížení a sledování, časoměření.
00:41:39 Té nedočkavosti a blaha, když se naplňuje.
00:41:44 Toho strachu a úzkosti, že ubývá,
00:41:48 že už se naplňuje blaho, i toho,
00:41:51 že neodvratně přibližuje se chvíle,
00:41:54 kdy bude třeba se rozloučit.
00:41:57 Té lhostejnosti jeho, neodvratného plynutí,
00:42:02 té tajuplnosti, že jeho mih i kmit
00:42:07 jsou vše jen přechodné a přitom stálé, ano neměnné.
00:42:17 Co s tím chceš dělat? Nic.
00:42:26 Lásku nelze vynutit, ale spíš donutit
00:42:32 a to vyzařováním aby vzplanulo jsouc přece záření?
00:42:39 To je známá věc.
00:42:41 Lásku lze podupat, pošpinit, ano pohanit a to sebezaviněním,
00:42:47 nebo proviněním jež jsou jen od sebe samých.
00:42:52 A to je hrozná věc.
00:42:55 Povahy dvojdomé, rub i líc, tvář na tvář a nebo odetváře,
00:43:03 přivrácená i odvrácená, ach Bože, jaká to vlastně věc?
00:43:14 Měla pro vás krása fyzická v životě velikou cenu?
00:43:20 No hlavně u holek.
00:43:22 No právě?
00:43:23 Samozřejmě, že ano.
00:43:27 Někdy píšete o ženských ne zrovna lichotivě.
00:43:31 To právem.
00:43:43 Přinesly vám samozřejmě radost, rozkoš a také neštěstí.
00:43:50 Samozřejmě, pro Krista Pána.
00:43:56 Hlavně ta moje první.
00:44:00 Ta mi udělala jenom to, že mi unesla dítě
00:44:05 a odcizila mi ho na 14 let.
00:44:08 To je předpověděno v Thanathee
00:44:11 A viděl jste jak Radka Thanatheu krásně recitovala?
00:44:16 Ano viděl.
00:44:17 Je to neuvěřitelné, že je někdo schopen se to naučit.
00:44:21 Zejména ty první dva zpěvy, které jsou trhanýma doggerlama.
00:44:32 Spavost trvající 20 let je u mne důkaz, že mne nemiluješ.
00:44:43 Buben gravidního břicha, ogravidovaného tebou.
00:44:50 Pecen z vody pěnou kotálených. Chceš?
00:44:55 A ty gazely, chceš? A smetanovej krém, chceš?
00:45:03 Rez Jana od kříže šustí a odpadává. Chceš nad Jana vodnat kříže,
00:45:16 já se ti tak potichounku chechtám, jak známka svému dopisu.
00:45:29 Thanathea zaujímá výjimečné postavení.
00:45:33 To byl stav, který se zažívá jenom 2x za život.
00:45:38 To byl stav inspirovaný, já byl v tranzu.
00:45:47 Dech chlapců před hospodou, máta v kornoutu,
00:45:51 hala nádraží,
00:45:54 chlapecký model vesmíru tvého, přeskříplá branka domu neviného,
00:46:02 popel pod prstenem.
00:46:05 Popel vtalčovaný do úst nejmenším, tvé prvotnosti něhy.
00:46:10 Svist popeleční středy, popelečný sopel,
00:46:14 démantový nadevšemi sny.
00:46:18 František Halas k tobě na zahradě přistoupí
00:46:20 a ten svůj tiše šeptající skrze modrý džbán.
00:46:26 Nada.
00:46:30 To varhánek, plizované srdce štvancovo.
00:46:35 Výsměch milenek s měchem se vzdalujících.
00:46:39 S mečem a hvizdem, s mechovým hnízdem.
00:46:44 Čechy.
00:46:49 V kravinci mezi věnce plesklém.
00:46:55 Čechy očmuchávané triedry torů, kteřížto se beze studu budou
00:46:59 popásati po národa tvého báni rozprasklé.
00:47:06 Po jeho chodbách mramorem opuštěných,
00:47:14 po jeho chodbách viselci bílených.
00:47:20 Moře vidím,
00:47:24 Himálaj rozdrcená ve štěrbině patoilusivního lejna.
00:47:31 Hoře ovíjející temenitou stezku kreslenou křečovkami,
00:47:37 poporodních blesků.
00:47:43 Blesk na blesk.
00:47:47 Já sty, Diano vystydlá.
00:47:53 Hromenice lomená, zlom lomu propadla.
00:47:59 Hrášek ťukající na tvou kavitru, kde svatost najdeš zmrzle zabitu.
00:48:12 On se nes, nějaký ještě čas.
00:48:16 Tiše vynášej ze zámku deště zbroj.
00:48:21 Čas, nečas, jedno vše.
00:48:50 Jednou jsi se ptal pana Diviše jestli to je o souloži se smrti.
00:48:56 Já jsem se spolu s ním na tebe nesmírně rozlobila.
00:48:59 Soulož je věc fyzická, normální, ale tohle je velký sex
00:49:08 jednou za život, kdy dojdeš k absolutní katerzi,
00:49:12 takže můžeš umírat. Můžeš umřít.
00:49:21 Vše co jsme mohli Thanatheo, bylo přistihovat Opa v zrcadle.
00:49:34 A vydat o tom svědectví opatřené zaflusanou pečetí.
00:49:44 Vše co jsme mohli Thanatheo, bylo vyřvávat čili zabíjet lásku.
00:49:57 Čili něžnit, hýčkat, rozesvíceně slavit nenávist.
00:50:08 Vše co jsme dokázali Thanatheo, bylo rozmnožovati své potřeby.
00:50:19 Jako mouchy pojímající se na žárovce posledního nádražíčka
00:50:26 v chlupu nad sedlinou.
00:50:34 Vše co jsme mohli Thanatheo, bylo umět omezovati své potřeby.
00:50:42 Čili tragicky rozedmout se vzáduchu rozmezení.
00:50:50 Avšak poznání,
00:50:55 avšak poznání...
00:51:01 Píšu ti jedničku, můj medáčku vypuštěný.
00:51:08 Došel jsem do vsi Thanatheo.
00:51:12 To je po tom skončení hymnu.
00:51:16 Kde se předvídá Ruská invaze, tedy skrytě, ale tušeně.
00:51:27 Je to napsáno 14. 5. 1967.
00:51:32 Do 22 měsíců tam byli.
00:51:39 Teď je tam také ztráta dítěte.
00:51:44 Také se to vše uskutečnilo.
00:51:46 Na řadu let jsem Martina ztratil. Zločinným aktem své 1. ženy.
00:51:55 To tam je, jak je to možné?
00:51:58 Jak je to možné, že to ta mysl vyrobí.
00:52:01 A to poslední, to už je konfrontace přímo se smrtí.
00:52:08 Došel jsem do vsi Thanatheo, peruti syna, vanu cíl,
00:52:17 peruti cíle, vanu syna.
00:52:21 Došel jsem do vsi Thanateo, přede mnou horský monastýr.
00:52:28 Je dobře, u temného Týna podepíšeme spolu mír.
00:52:34 Což říká ona.
00:53:20 22. 2. byla u příležitosti vydání poslední sbírky Ivana Diviše
00:53:26 "Verše starého muže" nakladatelstvím EMINENT
00:53:28 Patrik Šimon, uspořádána slavnostní vernisáž
00:53:32 této básnické knihy.
00:53:39 Diviš je NE uchopitelný, naprosto, to je živel.
00:53:45 Je to bod vesmíru, středobod všeho.
00:53:54 Černá díra, do které se sbíhají všechny mléčné dráhy.
00:53:58 Úžasný člověk, se kterým to není jednoduché,
00:54:00 ale s velkými génii to tak bývá.
00:54:02 Z různých příčin a důvodu dal před Bohem člověk přednost
00:54:06 všudypřítomnému Satanovi.
00:54:10 Oněm mocnostem v povětří.
00:54:15 Vzal do ruky pilu a začal pod sebou podřezávat větev,
00:54:20 na které sám sedí.
00:54:23 Pila má především podobu
00:54:26 mašinisticko-kybernetiko-
-digitalistickou.
00:54:31 Básník sám upadl konsekventně jakousi nevážnost.
00:54:37 V nejlepším případě se stal trpěnou komickou figurou.
00:54:45 Zatím co je ve skutečnosti tragickou postavou.
00:54:52 Tato činnost je už počátkem, ne-li dnes už středem,
00:54:58 neodvratného pádu lidského rodu do pekel.
00:55:02 Zcela podle slov Kristových.
00:55:06 "Viděl jsem Satana padat hlavou do propasti."
00:55:10 3. tisíciletí nebude.
00:55:12 V r. 2020 až 2030 už bych nechtěl být na světě.
00:55:19 Nebude mít cenu se narodit.
00:55:23 Nikdo nebude zpívat, natož básnit.
00:55:28 Nedovedu si představit, že bych žil ještě 2 roky.
00:55:35 3 roky, kdyby mi někdo řek. K čemu.
00:55:57 Patriku, děkuji ti.
00:56:01 Já děkuji Vám.
00:56:03 Jsi skvělý kluk.
00:56:05 Lído, děkuji ti. Za celou trpělivost.
00:56:07 Prosím.
00:56:08 Ještě bych řekl tohle.
00:56:14 Spisovatel chodí po světě, nepociťuje bolest
00:56:20 jako bytostný živel.
00:56:22 Nýbrž pozoruje, dobře pozoruje a co bylo odpozorováno,
00:56:27 spíše než napíše, zapíše.
00:56:31 Do této množina nepatří ani Dostojevský, ani Tolstoj,
00:56:36 ani Kafka, ani Joseph Conrad nebo Albert Camus.
00:56:41 To nebyli spisovatelé, to byli duchové a titáni.
00:56:46 Básník se však vyživuje vlastní bolestí.
00:56:50 A chová se k ní jako naše Slunce samo k sobě.
00:56:55 Totiž jak?
00:56:57 Ve svém nitru vyplněném nesnesitelnými teplotami a tlaky,
00:57:02 ustavičně proměňuje vodík v helium a naopak.
00:57:07 Kdyby básník vydával svou energii lineárně, dávno by se proměnil
00:57:13 v neutronovou hvězdu a všichni bychom zahynuli mrazem.
00:57:18 Protože je živoucí obrodou činorodé bolesti, žije.
00:57:23 Děkuji.
Ivan Diviš (1924–1999) byl a je významný básník a esejista. V době 2. světové války studoval gymnázium, později se vyučil knihkupcem. V letech 1945–1949 studoval filozofii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zpočátku byl zaměstnán v knihkupectví a nakladatelství, na začátku 50. let působil jako editor v redakci Rudého práva, poté jako soustružník. Stal se také redaktorem nakladatelství Mladá fronta. V roce 1969 emigroval do západního Německa a spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Po sametové revoluci se vrátil do vlasti, kde strávil celý zbytek života. Letos připomínáme jeho 90. nedožité narozeniny.